Ozvěny z Bundesligy: Už ne jeden, ale dva. Nesestoupitelní zase vzdorují

Nikdo je nemá rád. Vskutku nikdo. Zabírají místo jiným, mnohdy i lepším. Na tom svém se drží spíš skrze urputnost nežli nějakou kvalitu. Avšak právě onu buldočí povahu je třeba ocenit. Seznamte se s bundesligovými Unabsteigbaren, neboli nesestoupitelnými.

Vskutku málokdo v elitních soutěžích provokuje stejně intenzivně. Snad jen jojo kluby, tedy takové, které se jednou vyšplhají o úroveň výš, aby za nějaký čas zase sletěly dolů. U nich je však patrná alespoň nějaká změna. To mužstva, která se zakopou nad sestupovými příčkami a nikam jinam se nehnou, spíše nudí. A časem omrzí.

Nálepka Unabsteigbaren historicky patří Bochumi. Ta si ji vybojovala během svého působení v nejvyšší soutěži mezi lety 1971 až 1993. Za více než dvacet sezon nedosáhla většího úspěchu. Nejlépe skončila v Bundeslize osmá, nicméně většinou se pohybovala ve spodní polovině tabulky, aniž by sestoupila. Poté se sice ledy prolomily a Bochum začala pendlovat mezi první a druhou ligou. Letitý odkaz ale úplně nezmizel a zdá se, že nyní se vrací.

Mezi lety 2010 a 2022 se však 1. Bundesliga na Ruhrstadionu nehrála. Toho využil Augsburg, jenž si v roce 2011 poprvé ve své historii zahrál nejvyšší německou soutěž. A o patro níž se už od té doby nevrátil. Zprvu v 1. Bundeslize stoupal a v roce 2015 dokonce atakoval Ligu mistrů. Pak se ale propadl do průměru. Sedmkrát za sebou finišoval na 12. či horším umístění a letos tomu zřejmě nebude jinak.

1. Bundesligu tedy aktuálně hrají historičtí "Nesestoupitelní” i ti moderní. Mohou Bochum a Augsburg vůbec něco zajímavého nabídnout? Nu, zkusme to zjistit.

Defenzivní škola z Dortmundu

Začněme na jihu Německa, asi hodinu jízdy autem na severozápad od Mnichova. Zde naleznete historickou metropoli, která vzkvétala díky bohatému rodu Fuggerů. Až vás omrzí malebné centrum, můžete se přes univerzitní čtvrť vydat na jih města, kde stojí WWK Arena, stadion otevřený před 14 lety.

Už při vstupu do areálu ovšem najdete důvod k tomu nemít FC Augsburg moc v lásce. Pokud si totiž na stadionu chcete zakoupit občerstvení, je třeba si pořídit speciální (avšak jinak bezvýznamnou) kartu, na kterou si nahrajete peníze, načež právě touto kartou v různých stáncích platíte. A pak k tomu všemu ještě sledujete z ochozů celek, jenž vychází především z pevné obrany.

Defenzivní přístup nyní v FCA vštěpuje kouč Enrico Maaßen. Ten si udělal jméno v rezervě Borussie Dortmund, kterou dovedl do 3. Ligy. A do Augsburgu po odchodu Markuse Weinzierla ideálně zapadl, neboť bavorský celek se sveřepě brání sestupu už několik let.

”Fuggerstädter” se přitom mohou pochlubit několika zajímavými hráči. V probíhající sezoně o sobě dává vědět forvard Mërgim Berisha, jenž nedávno dostal také pozvánku do německé reprezentace (a když ji přijal, naštval kosovský lid, neboť ještě na začátku roku na sociálních sítích ujišťoval, že hodlá reprezentovat balkánskou zemi svých předků). V týmu působí též někdejší členové německého národního týmu do 21 let, středopolaři Arne Maier a Niklas Dorsch (byť druhý jmenovaný toho letos kvůli zranění moc neodehrál). A po lednovém příchodu na sebe poutá pozornost též náctiletý belgický záložník Arne Engels.

Ani skrze zmíněné mladé pušky však Augsburg nepůsobí bůhvíjak přitažlivě. Právě naopak. Již v Dortmundu slavila Maßenova tvrz úspěch díky bojovně naladěným talentům a v Bavorsku tomu není s příměsí zkušených harocvníků jinak. Z protřelých hráčů je třeba zmínit především 35letého brankáře Rafała Gikiewicze, na něhož se FCA může dlouhodobě spolehnout.

Fuggerstädter jsou zkrátka dokonalými Unabsteigbaren. Brání o sto šest a drží se těsně nad hladinou už několik let. Do toho je mimo samotné město Fuggerů nikdo moc nemusí. Augsburg totiž nepatří mezi tradiční kluby a především u venkovních zápasů se projevuje, že kvůli slabým historickým kořenům se může spolehnout na omezený počet příznivců. Pak se nelze divit, že mnozí pozorovatelé Bundesligy by místo FCA raději sledovali Hamburk či Kaiserslautern, tedy mančafty podporované několikatisícovými kotly.

Návrat do starých časů

Přesuňme se tedy raději do Bochumi, kde tamní VfL působí na první dobrou půvabněji. Už jen díky tomu, že pořád vypadá jako svěží vítr, neboť na elitní úroveň se vrátilo po více než desetileté pauze teprve předloni.

Podobně jako Augsburg zaujme také samotné město Bochum. To se sice v posledních letech podobně jako zbytek Porúří značně proměnilo, pořád ale připomíná svou bohatou havířskou minulost. Přehlédnout nelze zejména muzeum hornictví s dominantní těžební věží. Naladit na místní kulturu se můžete též ve vyhlášeném Bratwursthausu, kde se pochopitelně nekonzumuje nic jiného než klobása. A pak už vzhůru na Ruhrstadion.

Letitá betonová stavba vrací její návštěvníky do časů Unabsteigbaren, navzdory svému stáří ale má furt své kouzlo. Zvlášť, když se před úvodním výkopem celý stadion rozezpívá neoficiální hymnou Bochumi i samotného fotbalového klubu od místního rodáka Herberta Grönemeyera, který je velmi populární v celém Německu. Pak je třeba si přát, aby domácí vstřelili gól, což publikum slaví kankánovým popěvkem a jasnou odpovědí na hlasatelovu otázku Wen lieben wir? (Koho milujeme?) třemi písmeny: VfL.

Bochum svým způsobem navázala na Arminii Bielefeld, která do 1. Bundesligy po letité absenci nakoukla o něco dřív. "Ostwestfalen” přežili nováčkovskou sezonu zejména díky vynikajícímu brankáři Stefanu Ortegovi, VfL zase v ročníku 2021/22 výrazně pomohl fantom mezi třemi tyčemi Manuel Riemann. Nyní se ovšem paralela rozplývá. Zatímco Bielefeld druhou sezonu nepřežil, Bochum není daleko od udržení. A to i přesto, že Riemann už dávno ztratil loňskou fazonu a v posledních týdnech své mužstvo spíše potápí.

Na začátku probíhajícího ročníku se ještě zdálo, že VfL půjde ve stopách Arminie. Pak ovšem přišla ze strany klubu vhodná reakce. Trenér Thomas Reis, strůjce postupu z 2. Bundesligy, musel Ruhrstadion po sedmi úvodních kolech bez vítězství chtě nechtě opustit (i jemu to ovšem prospělo, v Schalke sice má snad ještě tvrdší chleba, nicméně i tak dokázal trápící se celek vrátit do bojů o záchranu). Do Bochumi místo něj dorazil nepříliš známý Thomas Letsch, rychle si však udělal jméno. S mužstvem vyznávajícím modré barvy začal vítězit a na jaře už opustil sestupové příčky.

Na rozdíl od Reise působí Letsch více jako stratég nežli hecíř. Do formy dostal křídelníka Christophera Antwiho-Adjeie, díky výraznému podílu gólů ze standardních situací se střelecky daří stoperu Erhanu Mašovičovi. A na hrotu se statečně bije vytáhlý Philipp Hofmann, který i díky své mohutné postavě rozvlnil síť v sezoně už osmkrát.

Ještě není jasné, zda se Bochum udrží. I tak ale působí jako ti sympatičtější Unabsteigbaren.