Ozvěny z Bundesligy: Řešil finanční obtíže, brojil proti extrémistům. Prezident Frankfurtu se loučí

Více než 23 let měl frankfurtský Eintracht jediného prezidenta. Startovací pozici přitom Peter Fischer vůbec neměl jednoduchou. Postupem času ale jasně definoval, jak se má klub profilovat. A díky tomu se u fanoušků "Orlů” stal velice oblíbenou osobou. Na konci ledna se však s nimi rozloučil. V 67 letech na svou pozici rezignoval.

Klub pevně usazený v Bundeslize. Bez záchranářských starostí, naopak v podstatě pravidelně útočící na evropské poháry, kterých se téměř každý rok účastní. Tak dnes známe Eintracht Frankfurt. Jde ovšem o obraz vytvořený až za posledních zhruba šest let. A k jeho vybudování vedla strastiplná cesta.

”Kdyby mi někdo při mém nástupu do funkce v roce 2000 řekl, jakých milníků dosáhneme, určitě bych tomu nevěřil,” vzkázal Peter Fischer vloni, když oznámil, že se jeho dlouhodobé působení ve funkci prezidenta Eintrachtu chýlí ke konci. Podobně zasněné ohlížení za úspěchy slýcháme často a ne vždy znějí důvěryhodně. Fischerovi to ale klidně věřit můžeme.

Na začátku 21. století totiž fotbalový Frankfurt skutečně vypadal zcela jinak - především bídně. Oddíl dlouhodobě patřící mezi stabilní účastníky 1. Bundesligy přitom ještě na začátku 90. let zářil. Pod vedením Klause Toppmöllera (otce současného trenéra Eintrachtu Dina Toppmöllera) dokonce snil o mistrovském titulu. Z té doby taky pochází kultovní gól Jay-Jaye Okochy, který se pravidelně připomíná na sociálních sítích. Anthony Yeboah se onehdá v barvách SGE stal hned dvakrát nejlepším střelcem nejvyšší německé soutěže. A ještě před ním - v roce 1990 - se totéž povedlo Jørnu Andersenovi.

Druhá polovina devadesátek už ale tak úspěšná nebyla. Frankfurt v roce 1996 vůbec poprvé v historii sestoupil do 2. Bundesligy. Což později zopakoval ještě třikrát. Když Fischer v roce 2000 usedl do prezidentského křesla, byli Orli zase prvoligoví. Jenže pšenka jim pořád rozhodně nekvetla.

Spící obr? Nebo děravá vana?

Krátce po Fischerově příchodu se přitom Eintracht dočkal strategického partnera. Americká společnost Octagon jej zachránila před insolvencí a přislíbila přísun peněz. To znělo jako skvělá zpráva, zvlášť po předešlých měsících. Frankfurt v sezóně 1999/00 přišel kvůli porušení licenčních podmínek o dva body a s později velmi dobře známým Felixem Magathem na lavičce se v nejvyšší soutěži zachraňoval až v posledním kole (kdy výhru nad Ulmem vystřelil Horst Heldt, pozdější sportovní ředitel Stuttgartu, Schalke, Hannoveru nebo Kölnu).

Opojení z Octagonu ovšem rychle pominulo. Jeho zástupci sice SGE přirovnávali ke "spícímu obrovi”, jenže poté se hesenský klub v jejích očích stal "děravou vanou, z níž pořád teče voda”. K utlumení chaosu nedošlo, zmatek naopak gradoval. Ročník 2000/01 už Eintracht dokončil na sestupových příčkách - a bez Magatha, který v průběhu sezóny dostal padáka (dost možná i kvůli již tehdy se projevujícím autoritativním sklonům; Magath nicméně ještě v roce 2001 zachránil Stuttgart, který následně vytáhl do horních pater Bundesligy, a svou kariéru pořádně nakopl).

Octagon nejprve slíbil, že i v případě sestupu v Hesensku zůstane. Nakonec však už koncem roku 2001 avizoval odchod, k němuž po zimě skutečně došlo. V pokladnici SGE tak pořád zůstávalo málo peněz, kvůli nimž Eintracht od Německé fotbalové ligy (DFL) dokonce nedostal licenci na účast ve 2. Bundeslize. Nechybělo mnoho a vítěz poháru UEFA z roku 1980 spadl do amatérské Regionalligy. Orli však i díky pomoci radnice přece jen splnili požadavky a licenci obdrželi.

To nejhorší měl Fischer a jeho Frankfurt za sebou, ještě ale dlouho trvalo, než se klub stabilizoval. Musel se uskromnit, sázet víc na mladíky, další dražší akvizice přivedl až v sezóně 2007/08, kdy koupil mj. Martina Fenina. Situace se zlepšila i díky nečekané účasti Eintrachtu ve finále německého poháru v roce 2006 a následné anabázi v Poháru UEFA. Jenže když se zdálo, že se Orli zase pevněji usazují v 1. Bundeslize, přišlo katastrofální jaro roku 2011 a další sestup - čtvrtý za 15 let.

Po okamžitém návratu už ale Frankfurt zůstává v elitní soutěži. Ještě si prošel krušným ročníkem 2015/16, v němž prvoligovou příslušnost hájil až v baráži. Od té doby už ale skutečně prosperuje.

Bonviván s jasným názorem

To všechno absolvoval i prezident Fischer. Nebyl na to pochopitelně sám, opřít se mohl především o schopné a uvážlivé kolegy ze sportovního úseku. Nejprve na celých 13 let (2003-2016) nastavil - spíše spořivou - politiku Heribolt Bruchhagen. Na další stupínek posunul SGE Fredi Bobic, na něhož od roku 2021 navazuje Markus Krösche, po němž už nějakou dobu pokukuje mnichovský Bayern.

Fischer nicméně nezůstával nenápadnou figurou v pozadí. Ono to s jeho výškou přes dva metry ani moc nešlo. Prezidentovo charisma každopádně nespočívalo pouze v tělesných dispozicích. Fischer se neschovával před fanoušky, naopak s nimi komunikoval - a to i v dobách temna, kdy jistě musel slyšet leccos. Na oplátku pak ale s nimi mohl slavit zisk německého poháru v roce 2018 i celkové vítězství v Evropské lize o čtyři roky později. Opravdu ne každý funkcionář si vyslouží takovou úctu, takový respekt. Místo nadřazení se stylizoval do fanouška, jen tedy s více kompetencemi. Takový primus inter pares.

Je známo, že Fischer jedná zpříma, k věci. Nevyhýbá se konfliktům ani vulgárním výrazům, naopak vyloženě nesnáší patolízalství. Zkrátka co na srdci, to na jazyku. A jak mluví, tak taky žjie. Jako bonviván, aktivní účastník společenských událostí. Avšak pořád s jasným pohledem na věc. Což názorně deklaruje především skrze jeden postoj - nenávist vůči nacistům a krajní pravici.

Peter Fischer

Danke für so unendlich viel.

Bleib’ Du auch, wie Du bist. #SGE pic.twitter.com/rqnjbZu0FP

— Murtaza Akbar (@Akbar_offiziell) January 26, 2024

Fischer extrémistům regulérně vyhlásil válku. Byl-li někdo ve styku s krajně pravicovou stranou Alternativa pro Německo (AfD), nemohl se stát členem Eintrachtu Frankfurt. Skutečně, pár žádosti o členství bylo zamítnuto právě kvůli angažování se v AfD. Fischer tento postoj několikrát zdůraznil a zopakoval. Rozhodně z něj neslevil po únoru roku 2020, kdy v Hanau, městě vzdáleném jen pár kilometrů od Frankfurtu, došlo k teroristickému útoku. Při něm kvůli řádění xenofoba přišlo o život devět lidí majících původ mimo Německo. ”Členové mého klubu jsou jsou proti zas*aným rasistům, proti zas*ané AfD. My nechceme nácky,” hřímal při vzpomínkové akci za oběti z Hanau.

Za svou neústupnost se Fischer dočkal útoků na svou osobu. Tvrdil, že mu došlo několik dopisů, podle nichž je "židovské prase”, které "pověsí”. Výhružky však neodstrašili ani jej, ani nikoho jiného. Naopak se upevnil prezidentův "kult”. Svou funkci při hlasování členů klubu pravidelně obhajoval, v roce 2018 - měsíc po obdržení nevybíravých nadávek - dokonce se ziskem přes 99 % hlasů. Diverzita má v Eintrachtu přednost, což je do určité míry odraz celého Frankfurtu. Ten totiž ve skutečnosti není pouze kapitalistickou výspou tvořenou finančními institucemi. Pod touto skořápkou se ukrývá mnohem rozmanitější, barvitější město.

A taky je třeba říct, že za Fischerovy vlády se počet členů klubu - tedy v německém kontextu zároveň fanoušků - výrazně navýšil. Byť to není čistě prezidentova zásluha, neboť klubové členství je napříč německými fotbalovými oddíly populární spíše až od počátku nového tisíciletí a prudký nárůst členů zaznamenali i jinde. Nicméně Fischerův přístup umožňující angažování fanoušků ve strukturách SGE tomu určitě nezamezoval. Když před téměř čtvrtstoletím vstupoval do Eintrachtu, měli Orli necelých pět tisíc členů. Teď je jich přes 135 tisíc, což z Frankfurtu činí čtvrtý nejpočetnější německý fotbalový oddíl (po Bayernu, Dortmundu a Schalke, přičemž před nedávnem předstihl Köln).

V Hesensku zkrátka skončil fenomén. Jeho odchod v loňském roce poněkud pošramotilo obvinění z nelegálního držení kokainu, který se měl k prezidentovi SGE dostat přes jeho syna. Jeden by se při Fischerově stylu života vlastně až tak nedivil, avšak státní zastupitelství případ pro nedostatek důkazů odložilo. Existuje navíc podezření, že s kauzou příšli Fischerovi nepřátelé, dost možná z řad krajní pravice.

Fischer vše ustál, z Frankfurtu odchází ze vztyčenou hlavou. A může být pyšný na to, v jakém stavu jej po necelých 24 letech předává.