Ozvěny z Bundesligy: Dortmund po letech odhaluje vleklé trápení

Za titulem pádí podeváté v řadě tentýž klub. Jeho největší konkurent totiž má co dělat sám se sebou. Trable Borussie ovšem nespadly jen tak z čistého nebe, pouze se v posledních týdnech a měsících nakupily na sebe. A kdoví, jak a jestli vůbec dokáže Dortmund problémy v dohledné době vyřešit.

Naštěstí pro dobro fotbalu udeřily sněhové závěje v Německu naplno až na začátku pracovního týdne a z víkendového programu Bundesligy se z pochopitelných důvodů nestihl odehrát pouze duel mezi Bielefeldem a Brémami. Poměrně dost vloček padalo už v pátek v hlavním městě, střet berlínské Herthy a mnichovského Bayermu se nicméně bez potíží odehrál, díky čemuž si někteří hráči upravili kreace od kadeřníků.

Pořádný šlágr tentokrát absentoval. Tradiční sobotní čas v podvečer sice vyplnilo "Rheinderby” mezi Mönchengladbachem a Kolínem, ovšem bez diváků to jaksi nebylo ono. Navíc německý fotbal stihl již v týdnu nasytit zápasy osmifinále DFB-Pokalu, v němž se vskutku bylo na co dívat. Namále měl Dortmund, jemuž ani dvoubrankový náskok nad Paderbornem nestačil ke klidnému vedení zápasu, přesto nakonec žluto-černí postoupili dál. Takové štěstí už neměli Kolín s Leverkusenem, kteří vypadli s druholigovým Řeznem (pro hnidopichy Regensburgem), respektive Essenem ze čtvrté nejvyšší Regionalligy.

O víkendu pak zaujal návrat Shkodrana Mustafiho do rodné země, avšak jeho premiéra v barvách Schalke nedopadla moc slavně, neboť svým způsobem pomohl ke všem inkasovaným brankám "Königsblauen” proti Lipsku. Mainz zase oslavil tradiční městský karneval speciálními dresy, které se vcelku povedly, jen škoda podivného čtvercového ohraničení čísla na zádech s jmenovkou. Módu FSV nicméně asi příliš neřešil útočník Ádám Szalai, jenž se v základní sestavě Mohuče objevil téměř po roce...a hned přinesl svému mužstvu štěstí.

Drtivá většina celků bojujících o evropské poháry si splnila své povinnosti. Na hřištích soupeřů nezaváhali Bayern ani Lipsko, pokračující střelecká forma Wouta Weghorsta a Andrého Silvy přinesla další body Wolfsburgu i Frankfurtu. Dokonce konečně zabral také Leverkusen. Jen dvě Borussie ze Severního Porýní-Vestfálska zaváhaly. Obzvlášť u té žluto-černé to však až takové překvapení nebylo.

Krize individualit

Dortmund v Rückrunde udržuje trend, při němž dle výsledků z první poloviny sezony svým soupeřům body buď bere, nebo dává. Když na startu Hinrunde porazil Gladbach a podlehl Augsburgu, musely na konci ledna zákonitě přijít přesně opačné výsledky. Podobně dopadl i dvojduel s Freiburgem. Ve 3. kole se radovala Borussia, o uplynulém víkendu zase borci z podhůří Černého lesa. Freiburg tak porazil BVB poprvé od roku 2010, což znamená, že dnes již kultovní trenér SCF Christian Streich zvítězil nad Borussií prvně teprve nyní.

Žluto-černí přitom na Schwarzwald-Stadionu padli způsobem sobě vlastním. Tedy podivně, trapně, vlastním přičiněním. Domácí sice Borussen rozhodně nijak výrazně nepřehrávali, přesto soupeři zasadili hned dvě smrtící rány, kterým by důslednější sok zabránil. Nejprve dostal Woo-yeong Jeong mnoho prostoru před pokutovým územím k ideálně umístěné střele k tyči, vzápětí nachytal brankáře Marwina Hitze z pravé strany překvapivou ránou Jonathan Schmid. Snížení Youssoufy Moukoka, jenž se ve své krátké bundesligové kariéře radoval z druhého gólu, už nic neřešilo.

Borussia prohrála v novém roce již potřetí a na šesté pozici v tabulce nabrala na konkurenty před sebou nepříjemné manko. První zápasy v režii Edina Terziće, který po odvolání Luciena Favreho povýšil z pozice asistenta do role hlavního kouče, přitom vyvolaly v očích příznivců Dortmundu naději. Terzić znovu implementoval dříve zavedené rozestavení 4-2-3-1, čímž zrušil kritizovanou Favreho formaci se třemi stopery. Jeho svěřenci najednou pookřáli a zejména vítězný střet s Lipskem, ve kterém "Schwarzgelben” úspěšně eliminovali hlavní zbraně protivníka, vypadalo jako návrat do starých dobrých časů.

Jenže měsíc po výhře v Lipsku vypadá Dortmund stejně utrápeně jako na podzim. V útoku hledají hráči Borussie marně příležitost k nebezpečnému zakončení a ve výsledku tak většinu času jen házenkářsky obléhají pokutové území soupeře. Snahu žluto-černých pak často zhatí nepřesná kombinace, jež protivníkovi dává prostor k protiútokům do rozhozené defenzivy. To vše sice pořád Borussen stačí ke statisticky druhé nejlepší ofenzivě, byť na první Bayern ztrácí téměř 20 branek. Obrana je ale na druhou stranu vyloženě průměrná.

S herním úpadkem koreluje forma některých hráčů. Bohužel pro příznivce BVB je skomírání dobře vidět na dvou ikonách klubu: Matsi Hummelsovi a Marco Reusovi. V celé soutěži nemá žádný jiný hráč více doteků s míčem než Hummels, ovšem zejména v poslední době se iniciativa zkušeného obránce míjí účinkem. Hummels za dalšími elitními stopery zaostává zejména v přesnosti přihrávek a již několikrát nepěkně namazal soupeři do šance. Také současná poziční hra připomíná Hummelsovo blouznění z podzimu roku 2018, po němž ostatně přišel o místo v německém národním týmu. V obou ohledech se Dortmund začíná více spoléhat na Manuela Akanjiho, který po rozpačitých měsících konečně naplňuje předpoklady a stává se stěžejním článkem defenzivy Schwarzgelben.

O klíčovou roli naopak přichází Reus. Kapitán Borussie sice nadále nastupuje v základní sestavě, avšak nelze se ubránit dojmu, že se tak děje průměrným výkonům navzdory. Jednatřicetiletý středopolař ztratil mnoho ze své produktivity, útočná snaha Dortmundu pak přichází spíše z křídelních prostorů než přes ve středu operujícího Reuse, jenž je momentálně pouze stínem dříve excelentního hráče. Ten se v minulosti obořil na tázající se novináře, že již má dost polemik o chatrné mentalitě Borussen. Jenže kdy právě Reus skutečně dokázal, že je jako lídr schopen provést své spoluhráče krizovými momenty? Rodák z Dortmundu zářil převážně spolu s rozkvětem celého mužstva, ovšem když se tým ocitne v krizi, lze u Reusova chování na hřišti pozorovat spíše nespokojené rozhazování rukama nežli snahu motivovat a hecovat, což by kapitánovi mělo více příslušet.


I proto musí být Terzić vděčný za Jadona Sancha. Anglický šikula prožil příšerný podzim. Nedařilo se mu téměř nic, schopnost přejít protihráče v podstatě vymizela, stejně tak přesnost přihrávek a přísun branek. Nyní je ale mladý křídelník zpět se snahou táhnout žluto-černou bárku kupředu. Sancho je pátým nejlepším ligovým nahrávačem, v celé Bundeslize pak nemá konkurenci v počtu přihrávek do pokutového území, tvorbě akcí vedoucích k zakončení, vedení míče do útočné třetiny hřiště či dokonce nasazených jeslí.

Vedle ostrostřelce Erlinga Hålanda budí z dalších talentů a potenciálních vývozních artiklů pozornost především Giovanni Reyna. Američan nemá tak oslnivá čísla jako Sancho, nicméně jeho snaha převzít v osmnácti letech roli tvůrce hry je vskutku působivá. To Julian Brandt se ve svém vývoji poněkud zasekl. Zhruba před rokem přitom právě blonďatý Němec vytrhával Borussii trn z paty, nyní je ale k vidění dost jiný Brandt - takový, jenž si nevěří, ztrácí balóny a kazí snad každou druhou přihrávku. S přihlédnutím k věku Brandta (24 let) jsou obavy o stagnaci kariéry oprávněné.

Asi nejvíc však Dortmund tlačí bota na krajích obrany a brankářském postu. Thomas Meunier přicházel v létě na Westfalenstadion z úmyslem zacelit díru po odchodu Achrafa Hakimiho do Itálie. Belgický zadák se ale směrem dopředu s marockým expresem nemůže měřit. V defenzivní činnosti plní povinnosti přece jen pečlivě, nicméně bůhvíjaké terno to taky není. V posledních zápasech nahradil absentujícího Meuniera na pravém kraji obrany Mateu Morey, který se ovšem zatím jeví spíš jen jako průměrný bek - v podstatě něco jako Nico Schulz na druhé straně hřiště.

Schulz se však do hry dostává sporadicky, přestože jeho hlavní konkurent Raphaël Guerreiro by si posazení na lavici náhradníků zasloužil. Portugalský reprezentant se po celé své angažmá u BVB potýká se slabší obrannou fází, útok naopak podporuje znamenitě. Nabízí se tedy polemika, zda by jej Terzić neměl využívat spíše v záloze - ať už u autové čáry či ve středu pole, kde se s Guerreirem ostatně při jeho přestupu do Dortmundu počítalo.

Z dvojice gólmanů schytává kritiku zejména vytíženější jednička Roman Bürki. Nutno říct, že často zaslouženě. Někdejší strážce svatyně Freiburgu vyniká vytříbeným reflexem, ovšem někdy je schopen za svá záda pustit nevinně vypadající balóny. Bürkiho zkušenější krajan Marwin Hitz však v posledních zápasech nenabídl Terzićovi důvod k tomu, aby byl mezi třemi tyčemi upřednostňován. Hitz jistě milerád zaskočí za Bürkiho v DFB-Pokalu, to je ale v podstatě jediná soutěž, kde nachází pravidelné využití. Na dlouhodobé vytlačení mladšího ze švýcarských brankářů to zkrátka nestačí.


Postrádá vedení Borussie kompetenci?

Ačkoliv se Terzić od Favreho zdánlivě odchýlil změnou rozestavení, bolesti, jež byly typické pro podzimní Borussii, si nynější lodivod BVB do velké míry přenesl na svou osobu. Dortmund nadále postrádá lehkost, s níž by protivníky snadněji přehrával a dokázal tak lépe konkurovat mnichovskému Bayernu. Místo toho si Schwarzgelben počínají na útočné polovině bezradně, načež právě z ofenzivní nemohoucnosti plynou defenzivní potíže (ne naopak). Dokud žluto-černí nebudou soupeře znovu mačkat jako citrusy, je třeba u nich nadále počítat se slabší defenzivní částí.

Terzić je hned při své první pořádné trenérské štaci postaven před nelehký úkol, ovšem některými tahy sám vyloženě nahrává kritikům. Velkou nevoli mezi příznivci Dortmundu vzbudilo nedávné opakující se stažení záložníka Jude Bellinghama, jehož na trávníku vždy nahradil šestnáctiletý Moukoko. Proti Mainzu i Leverkusenu se totiž ukázalo, že navýšení počtu útočníků na hřišti nevedlo ke zkvalitnění útočné fáze. Naposledy ve Freiburgu zase Terzić překvapil postavením Emreho Cana na choulostivý post pravého obránce. Německý reprezentant zde sice obstál, avšak je otázkou, zda neustálé přehazování Cana jako horkého bramboru něčemu prospívá (Can začínal sezonu na stoperu, poté se přesunul do zálohy).

Hlavní míra zloby a nářku nicméně míří na vedení Borussie. Ačkoliv Favreho vyhazov se většinově těšil podpoře, následné kroky již zřejmě nebyly podrobeny tak důkladnému rozboru. Sázka na neostříleného Terziće zkrátka vzbuzuje pochybnosti a dokonce se množí hlasy, že Favre měl u kormidla zůstat alespoň do doby, než generální ředitel Hans-Joachim Watkze spolu se sportovním manažerem Michaelem Zorcem nevyberou adekvátní náhradu. Ostatně zatím vše stejně nasvědčuje Terzićovu adieu, načež by se dle mediálních spekulací měl z Mönchengladbachu do Dortmundu přestěhovat Marco Rose.

Ať už následující ročník zahájí na lavičce Borussen Terzić, Rose či kdokoliv jiný, je téměř jisté, že další "pán na holení” bude muset zápasit s mesiášskými očekávání, které provází každého kouče BVB od odchodu Jürgena Kloppa v roce 2015. Klubová legenda je sice již téměř šest let pryč, avšak v Dortmundu zanechala tak výraznou stopu, že od každého nového kouče se očekávají podobné úspěchy jako od Kloppa. Nejprve se s těžkým břemenem potýkal Thomas Tuchel, jenž Borussii dokonce přestavil do svého více "guardiolovského” stylu, nicméně ve druhé sezoně dostal po slabších výsledcích a neporozumění s nadřízenými padáka. Peteru Boszovi zase po úchvatném startu rychle zlomila vaz osmizápasová ligová šňůra bez vítězství. Peter Stöger si počínal podobně neslaně jako v současnosti Terzić, ne-li hůř. Lucien Favre se Kloppově stínu příblížil asi nejvíc - herně i výsledkově. Schwarzgelben opět vštípil na presinku a rychlém přechodu do útoku založenou hru, díky níž Dortmund dlouho snil o titulu. Také Favreho výsledky ale nakonec měly sestupnou tendenci.

BVB se prostě neumí od vzpomínek na Kloppa odstřihnout. Sám Watzke v roce 2019 připustil, že spolu s odchodem Kloppa by možná bylo lepší, kdyby klub začal budovat strategii na zcela nových základech. S odstupem času měl možná pravdu, neboť snaha Dortmundu vyrovnat se Bayernu vychází neustále vniveč. Přitom lze pochopitelně spekulovat, jaký podíl viny náleží Zorcovi a Watzkemu. Právě oni dva přitom zplodili silný Dortmund, na rozdíl od Kloppa ale v klubu zůstávají. Nepřesluhují už však náhodou?


Značná část fanouškovské obce se totiž domnívá, že Zorc a Watzke již tolik nepoznávají realitu, v níž se Borussia nachází. Taková slova však lze vztáhnout i na hráče. Například po porážce ve Freiburgu řekl Emre Can, že ztráta bodů přišla navzdory dobrému výkonu mužstva. Mats Hummels zase uvedl, že pod Terzićem se mančaft zlepšuje, jen výsledky nejsou optimální. Jistě, od hráčů se očekává dávka diplomacie a "na plnou hubu” hovoří spíš v kabině, nicméně vzhledem k výkonům Borussie lze výroky Cana a (především) Hummelse těžko brát zcela vážně. Can a Hummels svým způsobem vykreslili absenci konstruktivní kritiky, s níž se Dortmund delší dobu potýká.

Těžko říct, jestli jde o důsledek cíleného smýšlení, každopádně si nelze nevšimnout, že v BVB se začali na úkor týmových úspěchů prosazovat hráči-jednotlivci. Sázka na mládí v osobách Christiana Pulisice, Emreho Mora, Ousmana Dembélého, Jacoba Brunna Larsena, Dana-Axela Zagadoua a dalších je jistě chvályhodná, avšak v přehnané míře může překážet rozvoji Borussie jako celku. I dnes Dortmund překypuje talentem a nezkušeností zároveň.

Aby starostí nebylo málo, začíná se nad Borussií vznášet finanční hrozba způsobená koronavirovou pandemií. Na konci roku 2020 se Dortmund ještě držel v zelených číslech, avšak prázdné tribuny na více než 80tisícovém Westfalenstadionu se přece jen projevují v účetnictví. Pro Schwarzgelben bude klíčové, zda se na konci sezony kvalifikují do Ligy mistrů, která je zatím drží nad vodou. Pokud ne, lze očekávat letní odchod Sancha a možná i dalších hráčů, v horším případě se BVB bude muset ještě více uskromnit. A vzhledem k tomu, že na čtvrté místo, jež jako poslední zaručuje účast v Champions League, ztrácí Terzićova družina aktuálně čtyři body, se příznivci Borussen pomalu připravují i na dramatický scénář.

Dortmund je nadále německým velkoklubem, jenž si po právu nárokuje nejvyšší mety. Již téměř devítileté čekání na titul však není dílem náhody. Záleží jen na Borussii samotné, zda se nadále spokojí s rolí poddaného, či opět zavelí k útoku na trůn. Svolávat bojové šiky by nicméně měla začít co nejdřív.