Ozvěny z Bundesligy: Co přinesl výlet na západ? Mraky gólů i setkání s legendou

Epicentrum německého fotbalu. Tak lze jistě nazvat oblast na západě Bundesrepublik, která je známá nejen lidnatými aglomeracemi, ale taky (logicky) hustou sítí oddílů věnujících se kopané. Výlet do Porýní i Porúří zkrátka vybízí k tomu, aby se jeden pořádně nabažil - nejen piv a currywurstů, ale taky špičkové fotbalové kultury.

Nabídka zúčastnit se zájezdu Schwarz-Gelbe Bienen, jediného oficiálního česko-slovenského fanklubu Borussie Dortmund, byla prostě až příliš lákavá na to, aby šla odmítnout. Kdo by taky o to chtěl přijít? O ten předzápasový ruch v ulicích, dopravních prostředcích a nakonec okolo stadionu, který se zaplní téměř do posledního místa. A k tomu lze získat nové kontakty a navázat cenná přátelství.

Je tedy rozhodnuto, jede se do Dortmundu.

Den první: dominance Gladbachu. Na hřišti i v hledišti

Do porúrské metropole přijíždíme v sobotu ráno. Cesta tam moc pohodlné spaní nenabídla, avšak není čas nad tím příliš přemýšlet. V ten den se totiž v Dortmundu nehraje, a tak se část zájezdu po ubytování brzy přesouvá na nádraží. Hledáme vlak, který míří do Aachenu, tedy pardon, Cách (ach ty krásné staročeské názvy... mimochodem slyšeli jste již například o Svinibrodu?) a před konečnou zastavuje v naší cílové destinaci. Tedy v Mönchengladbachu.

Putování po železnici do města poblíž hranic s Nizozemskem trvá necelé dvě hodiny. Během něj do vagónů postupně přisedají fanoušci nejen Gladbachu, ale i třeba Güterslohu ze čtvrté ligy, jejichž oblíbený celek čeká mač v Cáchách. Ano, tento region je skutečně německou fotbalovou mekkou.

Již vysedáme. Hlavní nádraží se nachází na východním okraji centra Mönchengladbachu, stadion Borussia-Park ovšem leží na západním konci města. Dvě piva v restauraci tedy postačí, pak už je načase nasednout na autobus. Ačkoliv jsme ve městě jen o trochu menším než Ostrava, tramvaje tu nejezdí. S nimi by přitom hromadná doprava v den zápasu jistě plynula rychleji, což se potvrdí především po samotném utkání, kdy cesta zpět k vlakové stanici není vůbec jednoduchá.

Zatím ovšem není třeba něco takového řešit. Po příjezdu ke stadionu zbývá zhruba hodina a půl do výkopu. Dost času na obchůzku okolo stánků s občerstvením, u nichž se shromažďující fanoušci postupně dostávají do nálady. Zamíříme taky do fanshopu - nic ale nekupuji, to by mě přátelé z jiného česko-slovenského fanklubu Cologne Slovakia, jejichž srdce bije pro 1. FC Köln, nepochválili (decentně řečeno). Jen pro připomenutí: Gladbach je pro kolínské příznivce nepřítelem číslo jedna.

Poflakování se před turnikety nakonec kazí dešťová přeháňka. Pádím proto rychle přes kontroly do útrob stadionu, kde si v klidu objednám bratwurst a pivo - bez toho by to tu prostě nešlo. Mezitím si všímám detailů Borussia-Parku. Bufety ani záchody se sice nevyznačují modernitou, bez problémů ale plní svou funkci. On tu taky ani nikdo nevyhledává luxusní salónek či zlatý bidet. I tak si ovšem na své přijdou taky estéti. Stačí, aby se podívali na střechu. Zelené podsvícení vypadá fakt dobře. Především pak za tmy, která nicméně nastane až po skončení duelu.

Once upon a time at Borussia-Park.

Ich war nur ein Besucher, @CologneSlovakia. pic.twitter.com/6NF1XL7o2u

— Ondřej Vaculík (@ondrejvaculik) February 24, 2024

V sobotu do Gladbachu dorazila Bochum, tedy další klub sídlící poměrně nedaleko. Lze tedy očekávat bouřlivou atmosféru. Nicméně posunutí výkopu o 10 minut kvůli komplikacím v dopravě značí, že právě hosté budou meškat. Avšak ani v průběhu mače se jim nepodaří vlastní sektor zcela zaplnit, vlajkonoši s mohutnými prapory pak schází úplně. Těžko říct, kde se stala chyba.

To domácí kotel vypadá ve formě. Před zápasem společně s celým publikem uctí památku hned tří nedávno zesnulých person - bývalých hráčů Gladbachu Friedhelma Frontzecka a Ulrika le Fevreho, a samozřejmě taky Andrease Brehmeho, kultovní osoby německé kopané. Po pietě se ultras "Fohlen” postupně dostávají do varu.

Zápas začíná zhurta. Hned ve čtvrté minutě se hosté radují z gólu, ten ale po zásahu videorozhodčího nakonec neplatí. Ihned poté trefuje Gladbach břevno, což fanoušky probouzí k hlasitému fandění. Pak tempo duelu přece jen opadá, o to příjemnějším překvapením je však branka domácích z 28. minuty - tentokrát už regulérní. K tomu se Fohlen za dalších sedm prosazují z penalty znovu. A nakonec před přestávkou stihnou síť rozvlnit ještě jednou, nicméně juchání Floriana Neuhause pro jednou zase kazí arbitr sedící u videa.

Gladbach si tak do kabin odnesl dvoubrankové vedení, což bohužel znamená, že příznivci Bochumi své hlasivky poněkud utlumili a v ochozech čím dál víc dominují Fohlen. Tento stav se nemění ani po změně stran. Hosté naráží na pevnou obranu protivníka a v hledišti se jim taktéž moc nevede. V 72. minutě je navíc srazí další inkasovaná branka.

Zničehonic se ovšem rozjede gólová přestřelka. Ne snad, že by si oba mančafty vytvářely tolik šancí. Jsou ovšem nesmírně efektivní. Bochum sníží na 3:1, jenže domácí už za další tři minuty zase vedou o tři branky. Totéž se zopakuje i v samotné koncovce duelu. Finální výsledek? 5:2 pro VfL (je teda třeba upřesnit, že pro domácí, zkratku VfL totiž používají oba kluby).

Nastal čas na zhodnocení. Od hostujících fans jsem osobně čekal lepší výkon. Navzdory krátké dojezdové vzdálenosti se v jejich sektoru našlo dost prázdných míst a vzhledem k vývoji skóre jejich podpora postupně slábla. Víc snad křičel i brankář Bochumi Manuel Riemann, byť u něj je zvykem, že své spoluhráče tepe snad nejvíc ze všech bundesligových gólmanů.

Z hráčů Fohlen pro změnu pozitivně zaujali již zmíněný Neuhaus nebo jeho bojovný kolega ze středu pole Manu Koné, jenž zřejmě kráčí ve stopách Denise Zakarii či Granita Xhaky a taktéž si říká o velký přestup z Gladbachu. A pochvalu si zaslouží rovněž fanoušci domácích. I jejich nepřerušované podporování, které navíc s blížícím se koncem střetnutí gradovalo, pomohlo tomu, aby se jejich milovaný tým v tabulce Bundesligy bodově dotáhl právě na svého sobotního soka.

Den druhý: cenný podpis. A pak vystřízlivění

Po sobotním zážitku přišla neděle a s ní nový zápas. Ten ovšem začíná až v 17:30. Co tedy do té doby s načatým dnem?

Dortmund není zrovna městem, do něhož by se hrnuli turisté za památkami. Zas tolik jich tu ani nestojí. Jednu atrakci ovšem nemůžu ani náhodou vynechat: muzeum německého fotbalu. Pravda, navštívil jsem jej již před rokem. Tehdy jsem ale během dvou hodin stihl důkladně projít sotva polovinu expozice.

Do muzea sice nevkráčím z naší grupy sám, brzy ovšem zjistím, že tempu ostatních nestačím. Připadám si jako cvok, který se musí pitvat v každém detailu. Ale... těch exponátů je prostě tolik. Vloni jsem poctivě probádal horní patro věnované především reprezentační Nationalelf a historii východoněmecké kopané. Letos tedy následovalo nižší poschodí určené německým klubovým soutěžím, především pak Bundeslize. Nakonec tu ztvrdnu na tři hodiny a zase mám pocit, že jsem něco vynechal. Pozornost už ale klesá a síní slávy tedy v podstatě proletím. Zastavím se alespoň u dvou pietních míst - úmrtí Andi Brehmeho i Franze Beckenbauera jsou pořád příliš čerstvá na to, aby je šlo bez povšimnutí obejít.

Deutsches Fussballmuseum.

Minule jsem tady strávil 2 hodiny, nyní 3. A pořád mám pocit, že jsem toho spoustu vynechal.

Tady snad ani pracovníci nemohou vědět, co všechno muzeum nabízí. pic.twitter.com/UirkcK2K9b

— Ondřej Vaculík (@ondrejvaculik) February 25, 2024

Vycházím ven a zjišťuji, že na Westfalenstadion můžu pořád v klidu dojít pěšky. Dělám tedy tak. A zjišťuji, že z Dortmundu nemám úplně dobrý pocit. Je vidět, že město bojuje s bezdomovectvím, přičemž si nelze nevšimnout, že o peníze žadoní především lidé s původem mimo Německo. Nemám ovšem zrovna náladu na lamentování nad složitým tématem migrace. Boční uličky tedy raději opouštím a napojuji se na hlavní tah, kde postupně potkávám čím dál víc proudících fanoušků dortmundského BVB.

Ačkoliv se má začít hrát až za tři hodiny, před Westfalenstadionem již v tu dobu postává opravdu mnoho hloučků. Vychutnávám atmosféru okolo a dychtivě očekávám ještě jednu velkou událost. Fanklub Schwarz-Gelbe Bienen totiž obdržel ctěné pozvání do hospody sídlící v útrobách sousedícího stadionu Rote Erde (jenž do roku 1974 soužil i prvnímu týmu BVB a dnes na něm své zápasy hraje dortmundské béčko). A co víc, v knajpě nás navštěvuje Teddy de Beer, dlouholetý brankář "Schwarzgelben”, který se může pochlubit mistrovskými tituly i vítězstvím z Ligy mistrů. Byť k většině úspěchů přihlížel přihlížel z lavičky jako náhradní gólman.

I tak jde o ikonu klubu, která po ukončení kariéry dlouho působila jako trenér brankářů. Není tedy nač čekat. Poprosím o podepsání šály i fotografii. Teddy je příjemný, usměvavý chlapík, jenž se rád nechá vyfotit s každým, kdo o to požádá. Rozhodně zanechal velký dojem. A já potají doufám, že v 60 letech budu vypadat taky tak vitálně jako veselá legenda Schwarzgelben.

Po zážitku z hospody doufáme, že podobně velké to bude i přímo na Westfalenstadionu. Jen musíme obejít ochozy a zamířit na západní tribunu, kde se usazujeme do horních pater. Před nalezením sedaček vyšlapeme spoustu schodů - ani je nestíháme počítat, jak lapáme po dechu. Já mezitím porovnávám zdejší tribuny s těmi v Gladbachu. Zatímco Borussia-Park měl poměrně nízký sklon, v Dortmundu se stoupá či klesá dost strmě. Nic pro návštěvníky trpící akrofobií.

V amfiteátru pro více než 80 tisíc lidí se samozřejmě nejvíc těšíme na atmosféru. Vše začíná příchodem hráčů na rozcvičku, které hudebně doprovází ikonický Triumfální pochod z Verdiho opery Aida. Těsně před výkopem se publikum na tu správnou notu ladí skrze fanouškovskou píseň Am Borsigplatz geboren, na níž navazuje legendární You’ll never walk alone a vše zakončí popěvek Heja BVB. To už na hrací ploše figuruje všech 22 fotbalistů. Hlavní děj může začít.

Od začátku je zřejmé, že domácí kotel nebude mít moc silnou oponenturu. Hoffenheim patří mezi menší fanouškovské tábory a oproti zavedeným pořádkům na Westfelenstadionu si vystačí pouze s menším rohem. Tento fakt má bohužel dopad taky na slavnou Südtribüne. Proti ne příliš hlasitému soupeři se podporovatelé BVB tolik nevyhecují. Z 25tisícového davu stojícího na jižní straně arény se do fandění pravidelně zapojuje odhadem tak pětina, ne-li méně. Škoda.

Jisté rozčarování dokresluje dění na hřišti. Nepochopitelná minela stopera domácích Nica Schlotterbecka umožňuje Ihlasi Bebouovi poslat Hoffenheim do vedení. Schwarzgelben se naštěstí rychle proberou. Soupeře mačkají a postupně rozkvétá taky publikum. A do 25. minuty už Dortmund vede 2:1, jeden z gólů dává dokonce "hříšník” Schlotterbeck. Až do poločasové přestávky si BVB těsný náskok v poklidu pohlídá. Fandit se taky začalo slušně a ani po změně stran dlouho nic nenasvědčuje dramatické zápletce. Zdá se, že celý zájezd bude mít sladkou tečku.

Jenže ouha, obrana BVB nemá svůj den. Toho využívá Maximilian Beier - talent Hoffenheimu zaznamenává svůj první dvougólový zápas v bundesligové kariéře. Najednou tak za delší konec tahají hosté, kteří ještě víc vyztuží svou obranu. Domácí se snaží, ale mnoho gólových šancí si nevytváří. Skóre 2:3 se do závěrečného hvizdu nezmění.

Ještě ohlédnutí za nedělí a zhlédnutím zápasu Dortmund-Hoffenheim.

Výsledek nepotěšil, ale návštěva Westfalenstadionu je vždy zážitkem.

Ještě víc ovšem potěšilo setkání s Teddym de Beerem, vítězem Budnesligy i Ligy mistrů. Díky za autogram. pic.twitter.com/g4OF1Us9oJ

— Ondřej Vaculík (@ondrejvaculik) February 29, 2024

Je přitom zajímavé, že zatímco kotel Schwarzgelben zůstává po konci střetnutí celkem v klidu, z ostatních tribun se ozývá hlasitý pískot nespokojených diváků. Takhle si to rozhodně nepředstavovali .A i pro naši výpravu končí celý výlet poněkud trpce. Mnozí sice za dva dny zhlédli 12 gólů, což se jim jen tak nepoštěstí. Především ale chtěli vidět, jak jejich oblíbený klub vyhraje. Inu, nestalo se.

Čas na Dortmund zanevřít? Ani nápad. Ve výsledku to pořád bylo moc fajn. Možnost zafandit svému oblíbenému celku je vždy svátkem. Obzvlášť v zemi, kde jsou stadiony pravidelně vyprodány.

Německý fotbal je zkrátka až příliš velkou vášní na to, aby jej člověk jen tak opustil.