Oldřich Nejedlý - Král střelců MS

Bezesporu jeden z nejlepších útočníků historie našeho fotbalu. "Dovedl všechno, co má umět fotbalista nejvyšší třídy," píše ve svém životopisu Ladislav Ženíšek. Báječný technik, znamenitý střelec, hráč s výtečnou přihrávkou a dvojími plícemi. Stal se nejlepším střelcem MS 1934 a byl prvním Čechem, který hrál ve vybraném mužstvu světa.

Šestadvacátého prosince už to bylo 102 let, co se manželům Nejedlým narodil malý Olda. Táty ševce si však moc neužil. Ten totiž musel po vypuknutí první světové války narukovat a padl hned při prvních bojích. Zůstala po něm vdova se čtyřmi dětmi. Další roky tak trochu korespondovaly s jejich příjmením - jídla moc nebylo, malý Olda, který měl už od pěti let na starosti různé domácí práce, především pak krmení hus, byl ještě dlouho podvyživeným tintítkem. Zato však nesmírně šikovným s hadrákem na hřišti v rodném Žebráku.

Školu zvládal levou zadní, jenže na študia nebylo u Nejedlých ani pomyšlení. Samé jedničky jsou sice pěkná věc, ale když není na chleba, musí nadějný student na studia zapomenout, vyučit se zámečníkem a v sobotu dopoledne pomáhat matce v trafice prodávat viržínka. Od patnácti hrál za žebrácké chlapy, pak to chvíli zkoušel v Čechoslovanu Košíře, ale jen chvíli - brzy přestoupil do nedalekého Rakovníka. Když totiž v zápase s tehdy již druholigovým celkem vstřelil čtyři góly, nemohli to jeho funkcionáři nechat jen tak. Nějaký čas vedení Čechoslovanu neúspěšně přemlouvali, až se přestup upekl při jedné nadmíru podařené pitce, kdy rakovničtí kromě mastného účtu zaplatili Čechoslovanu (ne Nejedlému) ještě 2300 Kčs.

Sedmnáctiletý Oldřich Nejedlý se v druholigovém týmu ani nestačil rozkoukat a už byl jeho nejlepším střelcem. Takový zjev nemohl uniknout pražským očím. Nejrychleji přiskákali klokani. Když přijeli k trafice jeho matky, zeptali se před ní sedícího Oldřicha, kde tu bydlí nějaký Nejedlý. "To jsem já," řekl. Bohemáci se naštvali, mysleli, že si z nich dělá srandu. Až hospodský jim potvrdil, že to nedochůdče je opravdu ten hledaný kanonýr. Plácli si. Jenže ještě než vypršela karenční lhůta, přivalili sparťani. "Kolik ti dali?" "Deset tisíc." "Od nás dostaneš třináct." Dalším přímluvcem byl jeho starší bratr, který pracoval v továrně, jejíž majitel byl sparťanský maniak. Ten mu dal po vzoru Dona Corleona nabídku, která se nedala odmítnout - buď brácha podepíše Spartě, nebo letíš. Do licitace se ještě zapojila i Nejedlého matka, která synovi dovolila přestoupit jen za předpokladu, že nezanevře na řemeslo. "Nebojte se, maminko," řekl Olda a v roce 1931 podepsal přestupní lístky do Sparty. Když pak mámě vysypal do klína oněch třináct tisíc v malých bankovkách, chuděra se rozplakala. Tolik peněz v životě neviděla.

První zápas za nový klub sehrál proti Rakovníku. Vzájemný mač byl kromě dvaceti tisíc pro klub za přestup součástí dohody obou stran. Ze svých nových spoluhráčů byl jaksepatří vyklepaný, jak by taky ne - Káďa, Silný, Kolenatý nebo Burgr, to byla tehdy světová extratřída. Dokonce se šel převléct do šatny domácích, do té sparťanské si jít prostě netroufl, přestože ho tam vedoucí letenských poslal. "Raději ještě tady," prohlásil dvaadvacetiletý vyjukaný elév, aby pak na hřišti veškerou nervozitu hodil za hlavu a nasázel Rakovnickým pět gólů. Noví spoluhráči poznali, že ta "Žížala", jak mu sem tam někdo říkal, opravdu něco umí. Fanoušci si na toto zjištění museli chvilku posečkat, Sparta měla na programu ještě zájezd do Německa a Dánska. "Cože, kdo to je?" ptali se nejen oni 14. června, kdy ve Varšavě Nejedlý navlékal přes hlavu poprvé reprezentační dres - šest dní po debutu ve Spartě! Aby někdo neměl nemístné poznámky o oprávněnosti nominace, dal raději gól. A když ho tito fanoušci pak viděli na vlastní oči, nestačili se divit, koho to ve svém mužstvu mají.

Přišlo první kolo Středoevropského poháru proti Juventusu. Musel je rozhodnout až třetí zápas na neutrální půdě - ve Vídni (tehdy neplatilo pravidlo o větším počtu vstřelených branek na půdě soupeře, v případě shodného součtu branek se hrálo třetí utkání). Na výhře 3:2 v tomto duelu se mladíček Nejedlý podílel gólem a asistencí. V druhém kole střílí vídeňskému WAC na jeho půdě dvě branky (3:2 pro Spartu), v odvetě jednou přesnou trefou koriguje prohru 3:4 a v rozhodujícím třetím utkání mu rozhodčí neuzná regulérní gól a Sparta vypadává. Nic to však nemění na tom, že hubeňour z Žebráku ztekl bašty fanoušků na první pokus. Odteď to bude jejich "Olda".

Tvrdá životní škola ho naučila jedno - nic není zadarmo a o vše je pořád třeba se rvát. Klub mu zajistil místo u Poštovní autobusové dopravy (civilní zaměstnání bylo běžnou praxí i největších hvězd, kupř. Plánička byl úředníkem atd.). Ale když prostál prvních čtrnáct dní na nohou, zařídila mu Sparta přestup do statistického oddělení. Musel ovšem po práci a tréninku navštěvovat večerní školu. Neusnul na vavřínech jako celá řada jiných vylétnuvších hvězdiček, co zhasly ještě dřív, než si jich někdo pořádně všiml. Předně ho po celou dobu zdobila obrovská skromnost, slušnost a pokora. Léta prožitá v bídě jej nejen otužila, nýbrž dala mu do vínku i ryzí charakter, kvůli němuž ho budou mít všichni rádi.

Začal na sobě též pořádně makat a zejména hodiny a hodiny tréninkových dávek, navíc po boku tehdejší hvězdy Belgičana Braina, mu daly strašně moc. Klidně i dvě tři hodiny trávili tito dva po tréninku navíc, popř. mimo tréninkový jízdní řád. Jednu hodinu centroval zleva Nejedlý na Braina levou, a ten střílel střídavě oběma nohama na bránu, pak se vystřídali a Braine posílal zprava centrované balóny na Nejedlého a pro změnu ten pálil z voleje. Střídali pozice, střídali nohy, střídali cviky, běhali až do mrtva. Stačilo několik měsíců a o Nejedlém věděla celá Evropa. Už za rok se stal s 58 brankami v 54 zápasech nejlepším střelcem svého týmu a tuto pozici si držel až do roku 1938. V lize pak nastřílel (i za Rakovník) 180 gólů, což jej spolu s Janem Kollerem řadí na 4. - 5. příčku historických tabulek. A ostrými nepálil pouze v klubu. Ve 43 reprezentačních startech překonal soupeřova gólmana 29x.

Střelec byl, jak vidno, famózní. Velké vápno, to bylo jeho území. S nadsázkou by se dalo říct, že nešlo o pokutové, ale o Nejedlého území. Ačkoliv nebyl žádný obr, dokázal v šestnáctce pravidelně přeskakovat i čahouny o hlavu větší, než byl on, a být u míče dřív než ostatní. Proč? On měl totiž ten kluk perfektní výběr místa, perfektní orientaci ve skrumážích, perfektní odhad vývoje situace a směru odraženého balónu. Neznamenalo to ale, že by dával nějaké šmudly, když na to přišlo, dokázal na branku soupeře vyslat takovou bombu, že to kolem brankáře jen hučelo. Jeho střely byly precizně umístěné a prudké, z voleje pálil lépe než mnozí jiní z klidu. "Střílel jsem většinou přímým nártem, malá noha mi to nejlépe dovolovala, a umísťování střel mi brzo nedalo žádnou práci; dostal jsem bránu do oka, cíl jsem nemusel hledat," popisuje v knize Velikáni naší kopané své know-how. Holt, tréninková dřina s kolegou Brainem se nějak musela projevit. "Plánička byl nějaký brankář, ale když se Nejedlý opřel do míče, věděl, že míč si najde horní růžek branky a že na něj nedosáhne," píše se dále v této knize. Chytrost prokazoval Nejedlý i svou záviděníhodnou pohotovostí, párkrát vrátil balón brankáři z půlky přímo výkopu. Jako třeba proti své Spartě na sklonku kariéry v dresu Rakovníka, kam se vrátil. Věchet vykopl míč a vracel se k brance. Přitom pomrkával do hlediště, kde měl svoji slečnu. Najednou měl balón zpátky v bráně. Bylo to tak rychlé, že se domníval, že mu tam někdo hodil náhradní míč.

Ale nejen střelba dělala Oldřicha Nejedlého Oldřichem Nejedlým. Okolní země přestupovaly na WM systém, v němž v pětici forwardů figurovaly dvě stažené spojky zapojující se do mezihry. Ale znáte Čechy - ti musí mít vždy něco extra. U nás se hrálo se čtyřmi útočníky v lajně, jen levá spojka byla stažená. Bystřejším z vás už zajisté došlo, že tou levou spojkou byl právě Nejedlý. Z tohoto postu pokryl celé hřiště, už ve 30. letech hrál to, co po svých ofenzívních svěřencích požadují dnešní trenéři. Hodně se tehdy mluvilo o jeho vysoké herní inteligenci, o jeho neutuchající bojovnosti. Dřel každý zápas do úmoru, prakticky se nezastavil. Přímo proslulými se pak stala jeho křížná podání přes celou šířku hřiště, jimiž zásoboval zápas co zápas své spoluhráče na pravé straně. Na té levé pak vytvořil v reprezentaci naprosto fantastickou dvojku s Antonínem Pučem ze Slávie, s nímž si rozuměl jak s nikým jiným. Oba to potvrdili především na MS v Itálii v roce 1934, kde dali sedm z devíti našich gólů.

Na onom šampionátu měl Oldřich Nejedlý fazónu jak hrom. S pěti přesnými zásahy ve čtyřech utkáních se stal králem střelců, přičemž toto prvenství potvrdila nejvyšší místa až v r. 2006, protože Němci, poražení v semifinále Nejedlého hattrickem, těžko přetěžko skousávali, že by mohl být nejlepším střelcem neárijec, když už jsou jeho soukmenovci na jejich úkor ve finále. A tak to různými zákulisními čachry zařídili tak, aby ve statistikách stálo, že jeden z těch gólů dal záložník Krčil. Nejprve se Nejedlý jedním gólem a jednou příhrou podílel na vyřazení Rumunů, resp. Švýcarů - nutno podotknout, že už od prvních kol se hrálo K. O. systémem. V prvním duelu jsme se s podceňovanými Rumuny ve velkém větru trápili ostošest a vítězný gól na 2:1 vsítil Nejedlý až těsně před koncem. Právě zde prokázal, že je nadán orientací par excellence. Před soupeřovou bránou se rozpoutala - ako vravia bratia Slováci - taková trma vrma, že se na zemi ocitl i rozhodčí. V nepřehledné situaci vyčíhl Nejedlý nejen míč, ale i volné místo v brance a bylo vymalováno. O vítězství 3:2 nad urputně bojujícími Švýcary rozhodl rovněž on a rovněž těsně před koncem.

Na řadě byli Němci. V té době už v Říši řádil hnědý mor a Hitler už v Orlím hnízdě plánoval, jak si při finále v lóži poklábosí s "Ducem" Mussolinim. Avšak skvěle chytající Plánička a pohotový střelec Nejedlý pro podobné dostaveníčko jaksi neměli pochopení. Tři přesné trefy Nejedlého stanovily skóre 3:1. "Tady, když jsem se zase jednou díval, jsem pochopil, jaký byl Olda velký hráč," vzpomínal Láďa Ženíšek, sledující semifinále z lavičky. Vtip, cit v noze, chytrost a tvrdost. Nejedlý měl v tom zápase celkem asi čtyři dobré příležitosti a tři z nich proměnil. To mluví samo za sebe. "Naši kluci hráli jako z partesu, ale dva jmenovaní hráči čněli nad ostatními. Zejména druhý a třetí Nejedlého gól stály za to. Při tom druhém napálil míč do břevna, a zatímco všichni ostatní jakoby zcepeněli, on vyskočil na odražený míč a hlavou zavěsil. A při třetím gólu si v rohu velkého vápna zpracoval na prsa Junkův aut a z halfvoleje z otočky nedal Kressovi šanci. Byli jsme ve finále MS!"

Proti nám stála domácí Itálie. Okolnosti tohoto finále jsou notoricky známé. Švédský sudí Eklind si před zahájením zaběhl do Mussoliniho lože pro radu, jak má pískat, a tohoto ponaučení se poctivě držel po celých 120 minut. Po 90 minutách to bylo nerozhodně 1:1, když jsme po Pučově ráně šajtlí od brankové čáry vedli 1:0 a většinu zápasu hráli prakticky v deseti, jelikož Krčil byl po brutálním zákroku zraněn a víceméně jen statoval. Střídat se tehdy ještě nemohlo. Ještě deset minut před koncem šel Nejedlý sám na Combiho, ale zbrkle přestřelil. Dvě minuty na to Orsi vyrovnal a v 94. minutě Quaita rozhodl. Nicméně domů se naši reprezentanti vrátili jako národem milovaní "Zlatí hoši" a vlak, jímž se vraceli do Prahy, byl po celou cestu od hranic lemován tisícovkami nadšených fanoušků.

V tom vlaku jel i nejlepší střelec MS, k jehož nohám nyní padaly nabídky k přestupu jako dešťové kapky. Švýcaři mu dokonce nabídli občanství a změnu jména z Nejedlý na Nejedlini, když jim v žertu namítal, že by s jeho příjmením měli problém. "Ten hráč by měl být profesorem všech světových útočníků," glosoval Nejedlého výtečné výkony předseda Švýcarského fotbalového svazu. Zůstal. Profesoroval doma. Se Spartou získal až do r. 1941, kdy se vrátil zpět do Rakovníka, tři mistrovské tituly a v r. 1935 prvenství ve Středoevropském poháru, nejvýznamnější klubové soutěži té doby. O rok později prohrají rudí finále s Austrií zásluhou jediné branky v obou zápasech.

Co se Oldřicha Nejedlého týče, tak ten v r. 1939 získává svou jedinou korunu Krále ligových střelců. V r. 1937 se konalo exhibiční utkání Západní Evropa versus Střední Evropa. Vůbec první v historii. Důvodem nebyla ani tak snaha ukázat divákům přední světové hráče pohromadě, jako spíš to, že pokladna FIFA byla totálně vybrakovaná. Z našich se tohoto utkání účastnil aktivně jen kdo? Správně - Oldřich Nejedlý (původně nominovaný Plánička neodjel a jeho náhradník Klenovec se na hřiště nedostal). V útoku byl velký přetlak, hráči jako Piola, Meazza, Sárosi byli borci, jejichž jména vyslovovali fanoušci po celém světě s rozechvělým hlasem a mrazením po těle, to byly největší superhvězdy tehdejšího fotbalu. Nejedlý, který občas zaskakoval i na křídle, postoupil své místo na levé spojce Maďaru Sárosimu. Vedl si tak, že byl svými spoluhráči svorně označen za nejlepšího hráče utkání.

Ve stejném roce byl při tom, když náš nároďák sehrál veleslavné utkání v Londýně proti domácí Anglii, jež dosud doma neztratila ani bod. Naši kluci zahráli skvěle, "anglický lev se třásl" o vítězství, psal anglický tisk. To si v poměru 5:4 zajistili Angličané až ránou z mlhy pár minut před závěrečným hvizdem. Nejedlý, jenž podobně jako ostatní uchvátil ostrovní obecenstvo a odborníky, v tomto utkání dva góly dal a na jeden přihrál. V r. 1938 přišlo MS ve Francii. Na výhře 3:0 s Holandskem se Nejedlý podílel jednou brankou, stejně jako v dalším zápase s Brazílií, jež skončilo 1:1. Do opakovaného zápasu kvůli zranění nezasáhl a jelo se domů.

A přišla válka. V roce 1941 zamával Nejedlý Spartě a vrátil se do Rakovníka. Válel v druhé lize, a když se mu jako hrajícímu trenérovi podařilo spolu s dalším výtečným internacionálem - "Pepanem" Košťálkem dvakrát vykopat postup, tak i v první. Sparta ho chtěla na stará kolena zpět, on ale s díky odmítl. V jednom zápase si jedno z těch starých kolen ošklivě poranil. Léčil se, jak to šlo, hrával pak otejpovaný, až r. 1948 ve svých 39 letech s vrcholovým fotbalem seknul definitivně a nastupoval už jen v rodném Žebráku. A když mu pak v jednom zápase přerazil nějaký vesnický balík nohu, na hřiště už se nepodíval. Tedy jako hráč. V r. 1954, když československý fotbal bil na poplach, usedl spolu s K. Borhym a J. Cejpem na lavičku národního týmu. Bylo zrovna MS ve Švýcarsku, ale "Nejedlini" se svými kolegy pomoci nedokázal a naši reprezentanti odjížděli ze šampionátu s ostudou.

Na fotbal chodil dál, ale živil se už jinak. Stal se ředitelem berounského ČSAD. Zemřel 11. 6. 1990 během MS v Itálii. Jak symbolické...

Úspěchy:
Vicemistr světa 1934, vítěz STEP 1935, finalista STEP 1936, hráč výběru Záp. Evropy, 4 x mistr ligy, 1x nejlepší střelec MS, 1x nelepší střelec ligy;
43 zápasů za nár. tým/ 29 gólů; 415 zápasů za Spartu 388 gólů.