Ohlédnutí za Konfederačním pohárem v deseti bodech

Týden po skončení největší fotbalové události léta 2013 přichází čas podívat se blíže na poznatky, které během oněch 14 dnů v Brazílii vyšly na povrch, a krátce zhodnotit vystoupení jednotlivých účastníků. Nechybí ani ideální sestava turnaje.

Záznamy v historických análech hovoří jasnou řečí - zlato získala po finálové výhře 3:0 nad Španělskem domácí Brazílie, bronz berou po úporné bitvě s Uruguayci Italové. Semifinále tak bylo výsostnou záležitostí evropských a jihoamerických celků, čímž se pouze potvrdila trvající nadvláda těchto dvou světadílů nad zbytkem fotbalového světa; zástupci Afriky (Nigérie), Asie (Japonsko), Severní a Střední Ameriky (Mexiko) a Oceánie (Tahiti) odjeli domů už po základních skupinách. Nejlepšími střelci se s pěti brankami stali Fred a Fernando Torres, Zlatý míč pro nejlepšího hráče vybojoval Neymar před Andrésem Iniestou a Paulinhem. A teď už k jednotlivým bodům...


Sociální problémy v Brazílii jsou neprávem přehlíženy

Do fotbalového shrnutí to tak úplně nepatří, ale nebylo by fér tvářit se, že se tak kolosální akce, jako je mezinárodní šampionát v nejpopulárnější hře světa, odehrává pouze na hřišti. Každá pořadatelská země je v době konání mistrovství světa pod obrovským logistickým tlakem, a pokud nejsou splněny některé základní podmínky, nelze akci považovat za úspěšnou - a to ani kdyby se pár desítek tisíc šťastných diváků bavilo zápas co zápas gólovými přestřelkami. Fotbal je tradičním sportem "obyčejných lidí", Brazílie je zemí fotbalu zaslíbenou - a právě proto je alarmující pozorovat, s jakými problémy se organizátoři Konfederačního poháru potýkali.

A nejde jen o průtahy se stavbou stadionů a příslušného zázemí - to už je u turnajů podobného rozsahu v podstatě koloritem, jakkoliv zamyšleníhodným - větší znepokojení vyvolávají pouliční protesty proti vysoké míře korupce, daním a dalším sociálním otázkám, které brazilská vláda podle názoru obrovské části veřejnosti zcela přehlíží. Mistrovství světa se koná už za necelý rok, a půjde ještě o mnohem větší akci než Konfederační pohár - a už tomu hrozilo kvůli nepokojům v ulicích, proti nimž musely zasahovat ozbrojené jednotky, předčasné ukončení. Nespokojení občané si dobře uvědomují, že jejich hlasy budou nejvíc slyšet právě v době konání po olympiádě největšího sportovního mítinku, kdy budou na Brazílii upřeny zraky celého světa. Jak se s touto otázkou nejlidnatější jihoamerická země vlastně hodlá popasovat?


Domácí reprezentace bude napřesrok vážným kandidátem na medaile

Ale zpět k fotbalu - konkrétně k brazilské reprezentaci, která svým vystoupením na Konfederačním poháru zanechala velmi pozitivní dojem a zdá se, že Scolariho tým má slibně nakročeno k velkému úspěchu. Otazníků před startem turnaje bylo poměrně dost - náhlá změna trenéra, nejistota ohledně formy Júlia Césara, oproti zbytku sestavy nevýrazné složení středu zálohy, Fred na hrotu útoku i Neymarova faktická premiéra na ostře sledovaném mezinárodním poli představovaly účinnou protiváhu obecně vysokým očekáváním natěšeného publika. Kanárkům se však povedlo všechny nejasnosti během oněch pěti zápasů poměrně účinně rozmetat.

Snad pouze Oscar na pozici playmakera nebyl tak výraznou postavou, jak by se od brazilské "desítky" očekávalo; jinak však zlatý tým šlapal jako hodinky. Scolari je díky nepovedenému angažmá v Chelsea v Evropě často neprávem vysmívanou postavou, přitom jeho úspěchy na domácí půdě jsou nepopiratelné - byl to koneckonců on, kdo v roce 2002 dovedl Selecao k zatím poslednímu titulu mistrů světa, a fanoušci mohou po třetím "konfederačním" triumfu v řadě směle doufat, že se mu tento kousek podaří napodobit i příští léto. Dobrou zprávou je zejména fakt, že vedle vynikajícího Neymara byli nejvíce vidět tři hráči, kolem nichž se přitom před startem turnaje vznášely největší pochybnosti - Júlio César, Paulinho a Fred. Fakt, že Brazílie dokráčela ke zlatu suverénním rozmetáním takřka neporazitelného Španělska, tak nakonec může symbolicky stvrdit předávání žezla nadvlády nad světovým fotbalem. S čímž souvisí...


Španělská jízda se chýlí ke konci

Španělský kouč Vicente del Bosque se nikterak netajil tím, že po zlatu z Konfederačního poháru hodně touží - silná nominace i vyjádření prakticky všech členů týmu jasně nasvědčovaly tomu, že nic jiného než poslední titul, který této generaci ještě chybí ve sbírce, nebude považováno za úspěch. La Roja navíc začala impozantním způsobem, když bez problémů přehrála Uruguay a následně i ve vycházkovém tempu rozstřílela Tahiti; potom se však úspěšné soukolí jednoduše zadrhlo, a je na místě ptát se, co to může s ohledem na další léta znamenat.

Brankář a kapitán Iker Casillas se už v průběhu turnaje vyjádřil, že španělský mládežnický fotbal je na takové úrovni, že generační výměna může proběhnout zcela hladce, aniž by reprezentace výrazněji ztratila na své úderné síle; otázkou je, jestli stávající výběr svoji sbírku úspěchů ještě dokáže rozšířit. Už proti Nigérii to zdaleka nebylo ideální, ale výrazně zkušenější a kvalitnější Španělé nakonec přece jen dokázali vysoko zvítězit; Itálie však v semifinále Del Bosqueho výběr přehrála, a proti Brazílii vypadali mistři světa prakticky bezmocně.

Nechci přímo říkat, že je španělský styl fotbalu přežitý, ale zbytek světa se pomalu učí, jak se s ním vypořádat - a Del Bosque, protřelý veterán, jehož fotbalovou mantrou je absolutní kontrola nad míčem, nedokáže změnit kurz svého uvažování. Jistě, Brazilcům ve finále výrazně pomohla rychlá branka - jenže ani za stavu 0:1 nedokázali Španělé reagovat adekvátním utažením ofenzivních šroubů. Tento tým je známý tím, že ve vyřazovacích bojích prakticky neexistuje způsob, jak mu vstřelit branku; pokud se to však povede, zdá se, že je napůl hotovo. Dokážou se úspěchy přesycené hvězdy na mistrovství světa vzepnout k poslednímu velkému úspěchu, nebo zaboduje přímočařejší styl reprezentovaný Brazílií a Německem?


Nigerijská federace by měla podržet Stephena Keshiho

Existují stabilní a nestabilní fotbalová prostředí, a existuje Nigérie - země, které díky intervencím excentrického prezidenta Goodluck Jonathana hrozilo vyloučení z FIFA, kde se vyhazují trenéři po mistrovství světa díky nesplnění nereálného předturnajového plánu (semifinále v roce 2010), a kde ani heroický triumf na Africkém poháru národů nezaručuje úspěšnému lodivodovi Stephenu Keshimu klid k další práci. Dlouho ani nebylo jasné, jestli Keshi po lednovém kontinentálním titulu vůbec zůstane u týmu, a naposledy vyšlo najevo, že už téměř půl roku čeká na výplatu.

Je přitom nasnadě, že chce-li se Nigérie vrátit na fotbalovou mapu v témže světle, v jakém zářila v období druhé poloviny devadesátých let, musí Keshi u kormidla zůstat stůj co stůj. Nikterak tomu nebrání ani nepostup ze skupiny - jednak pojal bývalý mládežnický kouč celý Konfederační pohár jako možnost vyzkoušet nové hráče, často z domácí soutěže (na rozdíl od prakticky všech ostatních, kteří vyslali do hry výběry v plné polní), a jednak - a to především - byli Super Eagles vyrovnaným soupeřem jak Uruguayi, tak místy dokonce i Španělsku. Keshi má jasnou herní vizi, pod jeho vedením dokonale ožil John Obi Mikel (který je pro hru týmu naprosto klíčovým elementem), a pokud dostane důvěru a volnou ruku k hledání ideální cesty, může být Nigérie napřesrok podobně efektivním týmem, jakým byla na posledním Mundialu Ghana.

Jenže ono se taky může stát, že v době, kdy tento článek vyjde, už Keshi pro nigerijskou fotbalovou federaci pracovat nebude. Snad jen kolegové ze Senegalu a Kamerunu se totiž mohou "pochlubit" podobně svérázným přístupem k zacházení s trenéry.


Itálie už nespoléhá pouze na defenzivu

Když Italové v roce 2006 ovládli mistrovství světa, putoval Zlatý míč po právu do rukou řízného stopera Fabia Cannavara. Člověk by těžko hledat lepší symbolické vyjádření toho, co italskou fotbalovou reprezentaci tradičně zdobí - mluvit v souvislosti s Gli Azzurri o "pevné" či "nepropustné" defenzivě je sice už obludným klišé, jenže empirická zkušenost jej zas a znovu potvrzuje. Tedy až doteď tomu tak bylo - na Konfederačním poháru totiž Prandelliho výběr zaujal vším, jen ne nějakou hermeticky uzavřenou hrází před Buffonovou brankou. Připočtěte si k tomu nevalnou kvalifikační formu, remízu v přátelské generálce proti Haiti (!) a obrovskou únavu klíčových postav (na Itálii byl tento faktor znát zdaleka nejvíce, a Squadra Azzurra byla také jediným týmem, který na dlouhou a náročnou sezonu doplatil řadou zranění důležitých hráčů), a není těžké si představit, proč byla řada lidí před startem turnaje ke stříbrnému medailistovi z Eura minimálně skeptická.

Jenže Italové, vedení famózním Balotellim a za vydatné pomoci ne až tak hvězdných hráčů jako Giaccherini, Maggio či Candreva, vybojovali nakonec bronzové medaile, a jediným vyloženě nepovedeným zápasem byl z jejich strany ten proti Japonsku - a i ten dokázali nakonec vyhrát, čímž zároveň potvrdili, že jim nedělá potíže otáčet skóre, je-li to nutně potřeba. Nezvykle vysoký počet obdržených branek (10 v 5 zápasech) vyvážila velmi dobře šlapající ofenziva, a Prandelliho tým tak alespoň na několik měsíců dokonale zbortil mýtus, že Italové umí pouze bránit, zatímco vepředu jim to moc nepadá. Není důvod hledat za tím nějakou zvláštní magii - tento výběr je zkrátka tvořen vynikajícími fotbalisty, kterým nedělá problém přizpůsobit se situaci a v optimální pohodě se mohou rovnat světové špičce. Pozorné diváky italský bronz nemohl nijak překvapit.


Mexiko a Uruguay musí čelit tvrdé realitě

Mexičané jsou úřadujícími olympijskými vítězi, Uruguay zase drží titul z Copy Amériky - a přesto se ani jednomu z nich nepodařilo úplně přesvědčit. V případě Los Charrúas alespoň fungovala jejich tradiční bojovnost a schopnost připravit se na velký turnaj; člověk se však přesto nedokázal zcela ubránit dojmu, že tento Tabarézův výběr už místy mele z posledního. Je to poměrně logické - řada členů základní sestavy (Lugano, Pérez, Pereira, Arevalo Ríos a především Forlán) je na prahu třicítky (či za ním), nejmladšímu triu Cáceres - Cavani - Suárez je šestadvacet, a vzhledem k tomu, že na medaili z dalšího mistrovství světa současná generace myslet spíše nemůže (a díky poslední Copě už na jeden velký úspěch dosáhla), těžko si lze představit, že bude uruguayská výkonnostní křivka v dalších letech nabírat jiný směr než sestupný. Forlán a spol. mají zkrátka svoje už odpracováno...

...a navíc ani není jisté, že se na Mundial vůbec probojují, což platí i pro Mexiko. Výběr Josého Manuela de la Torreho trápí trochu jiné problémy - mládí Mexičanům nechybí, talent také ne, jenže když se zřetelný nedostatek důrazu v útočné fázi snoubí s katastrofálním úpadkem formy zkušeného stopera a kapitána Mazy Rodrígueze, není vlastně moc na čem stavět. Olympijský triumf dává nejlepšímu středoamerickému celku reálný důvod doufat ve světlé zítřky, ale v roce 2014 bude na nějaký průlom zkrátka ještě brzy. Pro mexické vystoupení se z celé osmičky účastníků nejvíce hodí termín "nevýrazné" (vedle zkušeného gólmana Corony zaujal alespoň pravý bek Hiram Mier).


Nedostatek vítězné mentality není jen arabským, ale obecně asijským problémem

Živelné nadšení, pohyblivý a vířivý herní projev, genialita Keisuke Hondy se Shinjim Kagawou - japonská reprezentace působí na první pohled rozhodně konkurenceschopným dojmem. V Albertu Zaccheronim má navíc zkušeného lodivoda, schopného efektivně odbourat tradičně palčivý problém s nedostatkem taktické disciplíny - proč tedy Modří samurajové zakončili svoje vystoupení na Konfederačním poháru bez jediného bodu?

Jednak je třeba vypíchnout, že jedenáct inkasovaných branek ve třech utkáních je zkrátka příliš, a to za jakýchkoliv okolností; důležitější odpověď však poskytl v pořadí druhý duel s Itálií, který je také jediným, v němž vlastně reálně o něco šlo (Brazílie na úvod byla zkrátka příliš velkým soustem, v posledním zápase s Mexikem pak už Japonci neměli možnost postoupit). Zaccheroniho tým evropského favorita přehrál způsobem, který si vysloužil sympatie nezaujatých diváků po celém světě i slova obdivu z tábora samotných Italů, jenže body nakonec přistály po výhře 4:3 na kontě soupeře - a to i přesto, že asijský mistr po většinu utkání vedl. Nejvíc alarmující však bylo pozorovat dění na hřišti - jako by Japonci byli zkušenějším a vyspělejším Italům jen takovými nadšenými sparingpartnery, zatímco Pirlovi a spol. stačilo prostě zabrat ve správný okamžik. Proč vlastně Japonci nebyli schopni dotáhnout takhle slibně rozehrané střetnutí do vítězného konce?

Odpověď je jednoduchá - prostě to neumí. Ne mimo "domácí" asijskou půdu. Nebylo to poprvé ani naposledy.


Nestranní fanoušci stále milují outsidery

Posledním z osmi účastníků turnaje je Tahiti - a je nasnadě, že pokoušet se o nějaké shrnutí jejich herního projevu nemá prakticky žádný význam. Výběr nadšených amatérů pod vedením kouče Eddyho Etaety si přijel jednoduše zahrát proti těm nejlepším, splnit si životní sen, a pokud možno vstřelit alespoň jeden gól - což se povedlo Jonathanu Tehauovi hned v úvodním zápase. Konečné skóre 1:24 sice otevírá otázky o tom, má-li smysl podobné týmy na velké akce vůbec zvát, ale jiný spravedlivý systém neexistuje - oceánská zóna je zkrátka členem FIFA jako každá jiná, a její vítěz má na svoji místenku na Konfederačním poháru plné právo.

Nejzajímavější věcí na tahitském představení však nebyl fotbal samotný, nýbrž způsob, jakým na entuziasticky bojujícího outsidera reagovalo brazilské publikum - s výjimkou domácích favoritů neexistoval tým, který by v průběhu turnaje požíval větší divácké podpory. Burácivé povzbuzování brankáře Mickaëla Rocheho pokaždé, když se mu povedlo zastavit některou ze španělských střel, muselo pohladit po duši každého, kdo ještě věří v ušlechtilé ideály spojené s představou fotbalu coby nejjednodušší a nejkrásnější hry na světě. Španělé v onom zápase vyhráli 10:0, ale pro diváky bylo i tak vítězem Tahiti.


Technologie ve fotbale může být užitečná

..alespoň to tvrdí takové přirozené autority, jakými jsou generální sekretář FIFA Jerome Valcke či ostřílený sudí Howard Webb. Technologie GoalControl, určená k hlídání brankových čar pro případ posuzování sporných gólových situací, tak dostala zelenou i pro nadcházející mistrovství světa. Půjde o vpravdě historický okamžik - i přes dlouhotrvající snahu šéfa FIFA Seppa Blattera ponechat rozhodování ve fotbale čistě na lidském faktoru to totiž znamená, že technická "výpomoc" dostává definitivně zelenou. Nepouštějme se teď do debat, je-li to správně či ne - klíčové rozhodnutí zkrátka padlo. Nezbývá než doufat, že jde o správný krok.


Konfederační pohár není zbytečným turnajem

A závěrečná noticka - pokud se přeneseme z nepokojných brazilských ulic do útrob stadionů, prakticky neexistuje důvod, proč by si nezaujatý fanoušek na letošní Konfederační pohár stěžoval. K vidění bylo zkrátka vše, co člověk od fotbalu na nejvyšší úrovni očekává - krásné góly, divoké přestřelky, napínavé bitvy nervů, skvělé individuální výkony i velkolepé finále dvou největších favoritů. Připočtěme si k tomu, že samotná idea Konfederačního poháru má ve světovém fotbale důležité místo (ať už coby prověrka schopností pořadatelů nadcházejícího mistrovství světa, nebo vítaná možnost porovnání fotbalových stylů ze všech koutů planety), a výsledek je jasný - tento turnaj smysl určitě nepostrádá. Elektrizující atmosféra na stadionech nadchnula i samotného Seppa Blattera, a jako fotbalová ochutnávka před blížícím se Mundialem zafungoval letošní ročník perfektně.

Jediným problémem tak zůstává přetěžování hráčů po dlouhé a náročné sezoně. Pokud se (nejen, leč zejména) italští fanoušci proti tomuto poslednímu bodu budou ohrazovat, nikdo se jim nemůže divit.


All-stars: Julio César (Brazílie) - Sergio Ramos (Španělsko), Diego Godín (Uruguay), David Luiz (Brazílie) - Andrés Iniesta (Španělsko), Edígio Arévalo Ríos (Uruguay), Paulinho (Brazílie), Emmanuele Giaccherini (Itálie) - Edinson Cavani (Uruguay), Fred, Neymar (oba Brazílie)

Náhradníci: José Corona (Mexiko) - Christian Maggio (Itálie) - Jesús Navas (Španělsko) - Mario Balotelli (Itálie)