Ohlédnutí za Copou 2019: Skupina A

Copa América je sice už přes týden starou událostí, ovšem na ohlédnutí za jejím průběhem není nikdy příliš pozdě. Pojďme si tedy na prostoru tohoto týdne připomenout hlavní postavy a herní rysy všech účastníků, a začněme rovnou skupinou A, kde se nám předvedli oba pozdější finalisté...

Před začátkem turnaje se skupina A jevila docela jasně: jeden naprostý favorit na zlato (který nakonec ono zlato urval), jeden s každým rokem postupně zrající tým na vrcholu sil (později stříbrné Peru), jeden potenciální černý kůň, na kterého však letos ještě asi bude brzy (Venezuela), a jeden naprostý outsider (Bolívie).

Všechny předpoklady se tak vesměs do puntíku potvrdily, možná až na to, že málokdo čekal, že se Venezuela rovnou umístí před Peru, jež v předehře pozdějšího finále naprosto vyhořelo (0:5).


Nejlepší hráč na turnaji: Marcelo Moreno

Takový bolivijský Paolo Guerrero; legenda národního týmu a na rozdíl od Guerrera také asi jediná útočná zbraň současné Bolívie. Moreno dokáže podržet míč, vyhrávat hlavičkové souboje, a i když už s věkem ubývá počet vstřelených gólů, tak stále bývá mnohdy jediným hráčem, kterého lze najít centrem ve vápně a který je opravdovým nebezpečím pro soupeřovu bránu. Proměněnou penaltou dostal svůj tým také jedinkrát na turnaji do vedení.

Největší zklamání: Diego Bejarano

Vůči mladšímu Bejaranovi je to možná příliš kruté, ale jedno jméno z týmu by padnout mělo. Krajní bek La Verde často nestíhal své soupeře a jelikož byla Bolívie prakticky neustále v hlubokém bloku, nestíhal ani příliš podporovat útok. Prakticky by si ale do kolonky zklamání zasloužili být vypsáni všichni hráči snad s výjimkou gólmana Lampeho, který už s góly opravdu nic dělat nemohl, potažmo středního záložníka Raúla Castra, který se blýskl alespoň několika pěknými střelami z dálky (po jedné se kopala penalta za ruku Peruánce Zambrana).

Postřehy ke hře

1. Individuální kvalita Bolivijců je oproti zbytku zóny CONMEBOL o úroveň níž. Bolívie platí momentálně ve všech věkových kategoriích za otloukánka, který akorát občas obere o body nějakého favorita díky specifickému vysokohorskému prostředí v La Pazu, a letošní Copa nějakému posunu na další úroveň nenasvědčila.

Bolívijští fotbalisté až na tři výjimky kopou v domácí soutěži, která má na jihoamerické poměry velmi slabou úroveň. V blízké době se Bolívie prostě nemůže spolehnout na nějaké výrazné individuality (možná až na mladého stopera Haquína či záložníka Vacu), ačkoliv do Brazílie přivezli poměrně mladou soupisku. Naprostou většinu útočných akcí totiž vedou přes své útočné stálice Marcela Morena, kterému je už 32 a hraje ve druhé čínské lize, a Alejandra Chumacera. O obráncích Bolívie snad nejvíce vypovídá zkrat kapitána Marvina Bejarana před prvním gólem Venezuely ve druhé minutě zápasu, protože individuální zkraty jsou v obraně La Verde zcela běžné. Snad ještě lze zmínit poměrně kvalitní střelbu Bolívijců zpoza vápna... ale co jim taky jiného zbývá, když se do něj mockrát za zápas nepodívají?

2. K individuální nekvalitě je však také bohužel třeba připočíst neschopnost trenérského štábu zorganizovat hru La Verde tak, aby i přes individuální nedostatky byli konkurenceschopným týmem. Týmu chybí mnohdy poměrně základní taktické návyky, a tak z posledních 12 zápasů vyhráli La Verde pouze jednou, když porazili slabý Myanmar, a pouze čtyřikrát k tomu remizovali. Klasická strategie Bolívijců spočívá v vystavění betonové zdi před vlastní bránou, jenže častým problémem je, že se tato zeď rozsype ještě dřív, než beton stačí zatuhnout, anebo naopak zatuhne natolik, že v útoku zůstane Marcelo Moreno úplně osamocený, kde pak bojuje s obranou soupeře. Pro upřesnění, tato taktika je uplatňována výhradně pro venkovní zápasy, protože na domácí půdě mají Bolívijci většinou (až na zápasy s Ekvádorem) výhodu poloumírajícího soupeře.

Závěr: Nedá se ani říct, že by Bolívie na turnaji zklamala. Ona prostě jen v současnosti na víc nemá a ani do budoucna se prozatím neblýská na lepší časy. Jednoznačně nejslabší tým na turnaji, a to hlavně po taktické stránce.


Nejlepší hráč na turnaji: Tomás Rincón

Středopolař Turína má v národním týmu veledůležitou roli, kdy kromě tradičního rozbíjení útoků soupeře rovněž diktuje tempo hry, což mu jde (možná překvapivě) velice dobře. I díky veteránovi Rincónovi dokázala Venezuela držet velmi dobře střed hřiště a odehrát vyrovnané zápasy i s Brazílií a Argentinou.

Největší zklamání: Wuilker Faríñez

O reflexech tohoto nevysokého mladíka by se dala složit oslavná báseň, ale to, co předváděl při výbězích na vysoké míče, o tom by se dala složit leda tak balada. Velkou hrubkou ve čtvrtfinále proti Argentině, kdy nepřesvědčivým zákrokem prakticky přihrál před prázdnou bránu Lo Celsovi, pouze korunoval nepovedený turnaj. Na předzápasové zamyšlení, proč stále chytá pouze za kolumbijské Millonarios, se tedy dá odpovědět následovně: nejdříve je třeba zapracovat na konzistenci výkonů a jistotě ve vzduchu, případně vzhledem k nevysokému vzrůstu raději zůstávat rovnou na čáře a spoléhat na své takřka nadlidské reflexy.

Postřehy ke hře

1. Rafael Dudamel ví, co dělá. Tento tým může na příští Copě klidně pořádně zazářit. Mladý tým Venezuely se až na zápas s Brazílií snažil hrát kombinační fotbal, držet balón a diktovat tempo hry. Naopak proti Brazílii ukázali, že jim není cizí ani pevná defenziva... no, pevná, dostali tři góly neuznané VARem... s rychlým přechodem do útoku. Jak už bylo popsáno v předturnajovém shrnutí, Dudamel staví na mladých talentech, kterých poslední dobou Venezuela produkuje relativně dost. Například mladý křídelník Soteldo se ukázal v opravdu výborném světle a je škoda, že nedostal víc prostoru. Levý křídelník Machís udivoval neskutečným zrychlením, kdy i v případech, že bylo jasné, že už podesáté udělá to samé, stejně nebyl obránce schopen ho zastavit. Střed zálohy ve složení Rincón - Moreno - Herrera/Juanpi fungoval velmi solidně a snad jen obranná čtveřice po vypadnutí stopera Villanuevy a nezvykle chybující supertalent Faríñez nebyli týmu v důležité fázi turnaje potřebnou oporou. Ostatně, ačkoliv Venezuela obdržela pouze tři góly, dalších pět soupeřům nebylo uznáno pro ofsajdy (a v jednom případě šlo o velmi sporný ofsajd), respektive jeden dosti sporný faul na brankáře.

2. Salomón Rondón odehrál dobrý turnaj, ale... nechat dlouhou dobu jen vysedávat letos v MLS nezastavitelného Josefa Martíneze byl možná až zbytečný luxus. Nejlépe o tom asi svědčí to, že Martínezovi stačila na gól nějaká půlhodina na hřišti za pouhé dva zápasy. Rondón se do několika šancí dostal, ale neproměnil ani jednu a z turnaje odjel s nulou na kontě. Ačkoliv hrála Venezuela poměrně oku lahodící fotbal, vstřelila za čtyři zápasy pouhé tři góly, z toho všechny proti tragické Bolívii, což není lichotivá vizitka. Do budoucna má však tento tým velký potenciál a nedivil bych se, kdybychom La Vinotinto viděli už za tři roky v Kataru.

Závěr: I přes vypadnutí ve čtvrtfinále odehrála Venezuela velmi dobrý turnaj a nemusí se za svůj výkon vůbec stydět. Za rok na Copě budou hráči zase o rok vyspělejší a budou patřit mezi mé černé koně turnaje. Zároveň by mě nepřekvapilo, kdybychom hráče jako Faríñez, Herrera, Murillo, Soteldo a Martínez (či Sosa s Hurtadem mimo soupisku) brzy viděli v dresu nějakého slavného klubu.


Nejlepší hráč na turnaji: José Paolo Guerrero

Pro tohoto hráče se nedá použít jiného slova než legenda. Už 35letý veterán dělá svému jménu, které znamená ve španělštině válečník, skutečnou čest. Nejlepší střelec turnaje společně s Evertonem a nejlepší střelec peruánské historie. Peru si může dovolit nechat alespoň chvíli na hrotu Guerrera úplně osamoceného, protože je pravděpodobné, že míč vybojuje a udrží pro nabíhající spoluhráče. Jediným strašákem může být jeho věk, protože pro styl, jaký Peru pod koučem Ricardem Garecou praktikuje, je tento srdcař a bojovník prakticky nepostradatelný a s jeho odchodem do fotbalového důchodu se bude muset styl hry změnit. Nástupce totiž zatím Guerrero nemá.

Největší zklamání: Pedro Gallese

Hráč, který je v Peru dlouhodobě považován za nejlepšího současného gólmana země, letos předvedl extrémně nevyrovnaný turnaj. Po debaklu s Brazílií, na kterém měl veliký podíl hrubkou, kterou sám dostal Brazilce do vedení 2:0, přišel naopak jeho galavečer proti Chile, kde zlikvidoval několik dobrých šancí. Dlouhodobě však patří spíše mezi průměr mezi jihoamerickými gólmany.

Postřehy ke hře

1. Jak se vlastně mohlo Peru dostat až do finále? Výrazně jim k tomu pomohlo (pro mě) nesmyslné pravidlo, že ve čtvrtfinále rozhodují po skončení základní hrací doby rovnou penalty. Což o to, Peru nehrálo špatně, ale na Uruguay ve čtvrtfinále opravdu nemělo a dalších 30 minut neustálého tlaku by pravděpodobně nevydrželo. Stejně jako Brazílii proti Venezuele navíc nebyly Uruguayi uznány po zásahu VAR hned tři góly, z toho dva po opravdu velice těsných ofsajdech.

Ale zpět k předvedené hře. Peru se pod Ricardem Garecou prezentuje snahou o atraktivní fotbal s rychlým přechodem do útoku a kolmé pasy za obranu na nabíhajícího Guerrera, případně křídelníky. Proti Venezuele to však nefungovalo kvůli soupeřovu vynikajícímu výkonu ve středu hřiště s ještě zdravým Villanuevou, proti Bolívii můžete hrát vlastně, co chcete, a pokud zrovna nejste Myanmar, tak neprohrajete, no a proti Brazílii se Peruáncům sesypalo všechno jako domeček z karet. Poté však přišlo zmíněné solidně odbráněné čtvrtfinále s Uruguayí a v semifinále pak naprosto fantastický výkon, kdy La Blanquirroja deklasovala Chile.

2. To jsem byl k Inkům kritický, co? Tak teď z trochu jiného soudku. Co se možná ani nečekalo, tak obranná řada s novou stoperskou dvojicí fungovala velmi dobře. O kvalitách krajních beků Trauca s Advínculou není sporu (hlavně Advíncula je v reprezentaci skutečnou oporou) a také stopeři Zambrano s Abramem až na nešťastný zápas s Brazílií, kdy se s šaškujícím Gallesem svezla po třetím gólu celá obrana, odehráli vynikající turnaj. Střední záložníci předváděli poměrně nevyrovnané výkony, ale solidní základ pro dobré výsledky v nich Peru má. Duo defenzivnějších záložníků Yotún-Tapia má sice sklon chybovat (druhý gól ve finále jde jednoznačně za prvním jmenovaným), ale také jsou schopní vytvářet šance spoluhráčům, pokud nemá centrální mozek týmu Cueva svůj den, případně sem tam v důležitých momentech dokážou i sami zavěsit.

Závěr: Vynikající úspěch pro Peru, který zakryl některé výrazné nedostatky ve hře. Prací argentinského kouče Garecy by se každopádně trenéři týmů nepatřících mezi jihoamerickou špičku mohli inspirovat. Nabízí se ale otázka, co bude po odchodu legend Guerrera a Farfána?


Nejlepší hráč na turnaji: Arthur Melo

Je těžké vybrat nejlepšího hráče ze skvěle šlapajícího týmu a já tedy možná překvapivě volím nejlepším hráčem Brazílie středního záložníka Arthura. S ním v záloze získala Brazílie spolehlivého dirigenta a tvůrce hry, jakým dříve v těžkých zápasech Renato Augusto nedokázal být. Čestné zmínky si určitě zaslouží gólman Alisson, který inkasoval pouze jednou na turnaji (a to z penalty), Dani Alves, který jako by se s věkem v reprezentaci ještě zlepšoval, nebo Everton, který se stal společně (a překvapivě) s Guerrerem nejlepším střelcem turnaje.

Největší zklamání: Na někoho to padnout musí, tak třebaaa... Gabriel Jesus

Což o to, Jesus hrál dobře, dal dva góly a jeho přihrávka na první finálový gól byla luxusní, jenže nechat se vyloučit ve finálovém zápase za zbytečný (pomineme-li, že se nejspíš o žlutý faul nejednalo) faul na útočné polovině, je hloupé. Naštěstí pro něj i pro celou Brazílii už Peru nemělo na vyrovnání sílu.

Postřehy ke hře

1. Když máte v bráně Alissona, není co řešit. A pokud ještě k tomu máte před sebou velice kvalitní obranu, nejspíš to ani jinak než triumfem Brazílie nemohlo skončit. Brazilcům až na dvě remízová klopýtnutí (z toho s Paraguayí to není žádná ostuda, tu naučila jiný výsledek teprve Kolumbie pár dní před zápasem) nelze prakticky nic vytknout. Nutno však přiznat, že mnohem tvrdší konfrontace bývá s celky z Evropy. Brazilci jsou na poměry Jižní Ameriky velmi dobře organizovaní a o jejich technické vyspělosti se ani nemá cenu bavit. Přesto v taktické vyspělosti jsou pořád o krok pozadu za nejlepšími evropskými týmy a v poslední době navíc Brazilcům začíná stagnovat mládež. Bilance, kdy z posledních 5 šampionátů "dvacítek" vyhrajete jen jeden (navíc před 8 lety), a z posledních čtyř se neumístíte ani jednou na medailové pozici, je pro fotbalovou velmoc skutečně hrozivá.

2. Kdo je Neymar? Už před turnajem se řešilo, co s týmem udělá absence Neymara. Můj tajný tip byl, že to týmu jen a jen prospěje. Trucovitá egoistická hvězdička strhává většinu (nejen) herní pozornosti na sebe a spoluhráče jeho přítomnost nutí jej neustále hledat, a to i v horším postavení. Naopak bez něj se rázem útočný trojzubec Brazilců stal opravdu smrtícím. Brazilci vstřelili na turnaji nejvíce gólů ze všech a ještě jim jich pár nebylo uznáno. Jó, Leo, nedivím se tvé frustraci, ale letos by byl skutečný fotbalový zázrak, kdyby Argentina Brazílii porazila.

Závěr: Favorit turnaje potvrdil svou pozici a poměrně suverénně (když šel na rozhodující penaltu ve čtvrtfinále Derlis González, bylo vlastně hotovo) si dokráčel pro svůj devátý titul na Copě.