Ohlédnutí za Africkým pohárem národů 2013

Takřka přesně týden po skončení 29. ročníku Afrického poháru národů přichází EuroFotbal s unikátním sumářem všeho podstatného, co letos bylo v JAR k zhlédnutí. Společně se tedy podíváme na zub nigerijskému úspěchu, ghanskému selhání, ale i arabským potížím. V závěru potom nemohou chybět také neoficiální ceny našeho serveru...

Jak Nigérie hledala zálohu (a našla)

Skutečným důvodem nigerijského vypadnutí z posledního MS byla zřejmě celková nepřipravenost a fakt, že takhle velká akce nadešla příliš brzy; máme-li však na někoho ukázat prstem, bude to Sani Kaita, jehož likvidační zákrok z utkání proti Řecku poslal po půlhodině hry Super Eagles do deseti, Řekové otočili z 0:1 na 2:1, a to byl konec jak orlích postupových nadějí, tak i kouče Larse Lagerbäcka. Vize švédského lodivoda přitom nevypadala špatně - Nigérii se minimálně herně docela dařilo. Kde byl tedy problém?

Brankáři a útočníci se v nejlidnatější zemi Afriky rodí víceméně pořád stejní, a co se obránců týče, nemají trenéři zrovna kvanta prostoru pro aplikování nějakého vlastního rukopisu - ač byla dvojka Yobo-Shittu zřejmě příliš pomalá už v roce 2010. Nejzávažnější problém od reprezentačního adieu geniálního Jay-Jay Okochy vždy primárně představovala záloha - konkrétně její kreativní element. Jistě, Super Eagles mají k dispozici nevyčerpatelnou zásobu skvělých forvardů, jenže jak k nim dostat míč?

Keshiho předchůdci to zkoušeli různě, ale skoro vždy v tom nějak figuroval John Obi Mikel - jeho jméno a angažmá jako by ho předem předurčovaly k roli největší hvězdy týmu, což byl ovšem problém, protože defenzivně laděný, klasického "bourače" připomínající Mikel si zkrátka mnohem víc rozuměl se stopery než s útočníky. Daleko častěji jsme ho zkrátka mohli vídat vyměňovat si míče s Yobem než s Obafemim.

Lagerbäckovou myšlenkou tak nakonec bylo "nepohodlnou" hvězdu Chelsea eliminovat úplně; tuhý záložní dvojblok ve složení Etuhu - Kaita doplnil mladý Lukman Haruna, který je nade vši pochybnost hráčem, jenž to s míčem umí a přihrávky do nohy dávat bude, dostane-li příležitost. Kdo ví, jak by tento experiment dopadl, kdyby dostal o trochu více času; na MS to bylo ještě (pochopitelně) příliš nesehrané a ukvapené, a po Lagerbäckově rychlém exitu se Haruna do týmu už prakticky nevrátil.

Nový kouč Samson Siasia totiž otočil zpět k Mikelovi - a Nigérie se pod jeho vedením nedostala ani na následující Pohár národů. Bylo evidentní, že je potřeba s tíživou situací ve středu hřiště něco udělat. Jistě, posun k výchozímu rozestavení 4-3-3, který načal už Lagerbäckův předchůdce Shaibu Amodu, vypadal na papíře mnohem slibněji než přežité "devadesátkové" 4-4-2 s čistokrevnými útočníky na krajích zálohy; jenže to stále neřešilo zásadní problém.

Nabízí se proto klíčová otázka - co vlastně Keshi s Mikelem provedl? Vždyť letos to ani zdaleka nebyl ten dřívější nekreativní, dozadu se ohlížející hráč, kdepak. Mikel v roce 2013 rozděloval míče, jako by to dělal odjakživa, a bez jiskry, kterou jeho dispečink Nigerijcům propůjčoval, by měli zlatí hoši obrovské problémy už se základní skupinou. Tomuhle týmu zkrátka stačilo jediné...

...a Keshi to dokázal. Nikdo pořádně neví jak, ale dokázal. Přechod od týmu, který se v roce 2012 mezi kontinentální smetánku ani nedokázal probojovat a vypadal být na dně, k (zaslouženým!) zlatým medailím, každopádně trval pouhých 12 měsíců - a bylo k tomu potřeba mnohem méně, než by se bývalo zdálo...

Ach, ta věčná ghanská perspektiva!

Určitě jsme se všichni alespoň jednou přistihli, jak si v duchu říkáme "ta Ghana má ale šikovné, talentované kluky, ta půjde na medaile". Šikovné, talentované...a mladé, je třeba dodat. Vždyť roku 2006 registrovali Black Stars nejmladší kádr hned po Nigérii, v rámci příští edice platili za nejméně "protřelé" semifinalisty, na samém konci první dekády tohoto tisíciletí Ghana stavěla s přehledem nejmladší jedenáctku na turnaji (22,82 let v průměru) a také loni ve vyřazovacích bojích pravidelně sázela na ten nejmladistvější základ ze všech (do čtvrtfinále 23,82, do semifinále přesně 24).

Zatímco však Nigérie, další stálice co se nejméně otrkaných výběrů na APN týče, za toto období včetně letoška sklidila dva bronzy a jedno zlato, Ghana se musela spokojit s druhým a třetím místem. Jednoduše - není perspektiva jako perspektiva, že? A zejména v myslích fanoušků Black Stars začíná toto slovo automaticky vyvolávat zděšení, ne-li rovnou frustraci...

Ghana potřebuje najít (!), potažmo zapojit (!!) fotbalisty střední generace, a to urychleně. Vezměte si, že pokud loni/letos "mít zastoupení střední generace" znamenalo zhruba "mít v nominaci přítomny ročníky 82/83-87/88", našli bychom takových exemplářů v příslušných 23členných výběrech 9/14. První číslo je určitě nicotné, to druhé na první pohled ani ne - ovšem uvážíme-li, že z téhle party vyzobeme hned pět ročníků 1988 a další čtyři 1987, znovu snadno nabudeme dojmu, že se mužů v nejlepších letech ghanským lodivodům vskutku nedostává.

O to hůře pak je, když na místě Boatenga (83) či Annana (86, loni tahoun, letos přijížděl na APN se zraněním) hrává letos zvlášt(n)ě mizerný Badu (90) či nanejvýš průměrný Rabiu (89). Což jinými slovy naznačuje, že v západoafrické zemi občas jako by mysleli nejprve na věk, na mládí - a teprve potom na výkony. Neomylně. Koneckonců právě střed, kde se vlastně jedině bily takto rozklížené alternativy a kde soustavně vítězily ty méně zkušené varianty, právě ten v mnoha zápasech rozhodoval.

Rabiu byl splašený, co chvíli si říkal o barevné kartonky, nenahrával přesně; a Badu obecně nevypadal být soustředěný, nebavila ho hlouběji posazená role a více defenzivních úkolů. Proto potom Ghana zaostávala vůči Kapverdám, drsně odpadla v konfrontaci s Burkinou Faso a nakonec se nechala přejet v utkání o bronz...

Všechno samozřejmě není tak prozaické - v bráně Appiahovi celkem vyšla sázka na nejstaršího Daudu a v srdci obranné linie velmi dobře působili 25letý Boye s 24letým Vorsahem -, nicméně pokud "věk" není argumentem pro všechno, zbytek choulostivých otázek docela dobře zodpovídají ony další často zmiňované ingredience: talent a šikovnost.

První atribut můžeme hravě srovnat s obyčejnou, nenahraditelnou "efektivní pracovitostí" - abychom zjistili, že také tahle přísada současné Ghaně zoufale schází. A stejně tak šikovnost můžeme stavět proti jednoduchosti, preciznosti, chcete-li snad chladnokrevnosti (řekněme konkrétně ve finální fázi), což Asamoah Gyan minimálně tři roky v žádném případě nenabízí ani neposkytuje.

No, a pak se jen řečnicky optejme: s čím tam tedy vlastně chtějí vítězit? Zlatá generace sotva existuje, a pokud možno není správně výrazná; talent jde na úkor černé práce; šikovně vedené akce nemá kdo zakončit. Velmi zhurta vzato a uzavřeno - všechno špatně.

Ghaňané se zkrátka nejméně druhým rokem ocitají kdesi na půli cesty. Je sice svým způsobem super nyní zjistit, že Emmanuel Agyemang-Badu, Kwadwo Asamoah, Isaac Vorsah či André Ayew odehráli kompletně již APN 2010; na stranu druhou se lze strašit tím, že od té doby tahle parta urazila (v reprezentačním balení) snadno zanedbatelný kus cesty a přitom už je pomalu přebíjena gardou ještě mladší, respektive novější (Atsu, Mubarak, Asante).

Holt dvě generační obměny naráz nerovnají se světlejším zítřkům, z toho se doufejme v Akře poučí - jinak bude zle i nadále, o tom nemůže být pochyb...

Nový nástroj jménem strategický plán

Ačkoliv to může znít jako provokace či holý nesmysl, Africký pohár národů docela jednoznačně podléhá fenoménu "taktizace". Samozřejmě stále má své mouchy: arabský svět stagnuje (viz níže), permanentně schází silný Egypt, nezáživná nuda rovná se často té nejhorší představitelné patlanici, pochopitelně nemizí typické blikance brankářů i borců do pole. Jenže to jest ve své podstatě unikátní kouzlo APN; a pro nás je klíčové, že v čistě systémové otázce vidíme celkem prokazatelné krůčky kupředu...

Ostatně vezměte si napřed jenom samotné finalisty. O nigerijském posunu od individualismu k propracovanému kolektivismu se uspokojivě rozepsal kolega již výše, ovšem Burkina Faso je snad ještě výraznějším propagátorem (snad to tak můžeme nazvat) "nové africké cesty". Ještě před rokem působil údajný černý kůň turnaje rozháraným dojmem, upoutat byl schopen maximálně šikovností pár ofenzivních figurek, trpěl na vrtkavou psychiku, nevypořádal se s vysokými očekáváními. Ovšem Paul Put dokázal vlastně všechny tyto neduhy šmahem přeměnit v silné stránky. A to mimo jiné proto, že jednoduše vsadil na taktický dril - vždyť si i reportéři všimli, že na úkor povinné rekonvalescence v burkinském táboře ještě za chodu pilovali různé herní činnosti.

Výsledkem zvýšeného důrazu na připravenost takového rázu potom byla nejlepší defenzíva turnaje, cena nejužitečnějšího hráče pro Pitroipu, stříbrné medaile...a Paul Put tedy může být, podobně jako loni Hervé Renard, dále vnímán jako vzor pro jiné podceňované reprezentace.

Hřebci jednoduše vyšli ze zodpovědnosti (ačkoliv naopak Koulibalyho zběsilost je podrazila ve finále, ironicky), kterou nejlépe zosobňovali oba beci, ale i stoper-dirigent Bakary Koné. Obránce Lyonu všechno řídil také loni; tentokrát se ale kompletně vyvaroval blikanců, daleko lépe vykrýval prostory, a tak zrovna pro svou lepší taktickou vzdělanost i psychickou připravenost mohl nadále fungovat úsporně (jak je zvyklý) a zároveň bezúhonně.

Právě Koné je vlajkovou lodí vyspělejší Putovy Burkiny Faso, podobně jako třeba Aristide Bancé, jenž dal zapomenout na ty "hřebce bez hroťáka", aby raději finalistovi poskytl vítanou vzdušnou oporu poblíž soupeřovy šestnáctky. Tudíž - jakkoliv Burkiňané vepředu pořád v první i druhé řadě sázeli na enormní talent Pitroipy - rovněž ofenzivní složka Stallions působila smysluplněji, pružněji; jednotliví aktéři zkrátka věděli co od druhého čekat, a podle toho se také solidně zařizovali.

V tomhle směru mimochodem vynikal i další výběr, námi už předem pasován do role nového "černého hřebce" - a sice ten kapverdský. Přeci jen když se ohlédnete a zapátráte v myšlenkách po nejlépe fungující přechodové fázi, měli by se vám v hlavě prát zhruba dva aktéři; zlatí medailisté a debutanti na APN. Trojlístek Tavares-Mendes-Platini se projevil jako "nepochopitelně" vyzrálý, rozumný i vyvážený; a to přitom nešlo o jedinou zbraň překvapujícího outsidera. Také Kapverďané mohli sázet na kvalitní beky a obecně solidně organizovanou zadní linii, vždyť se Nando Neves dokonce propracoval do oficiálního all-star týmu. V konečném důsledku se řada odborníků i prostých diváků shodla na tom, že do semifinále měly jít právě Kapverdy - a to rozhodně ne jen proto, že by působily živelněji a nadšeněji...ony prostě lépe věděly co hrát a s čím konkrétně soupeře převézt.

Jako třetí pozoruhodný subjekt, u kterého jsme s přehnanou uspořádaností jaksi nepočítali, a přece se na scéně promenádovala většinu času, můžeme jmenovat Etiopii. Antilopy se nevyhnuly (příliš krutému) debaklu a občas to z přirozených důvodů přeháněly s entuziasmem, nicméně ze strategického hlediska se ukázaly být snad nejvariabilnějším souborem na mistrovství. Už jsme to koneckonců mnohokrát zmiňovali: Etiopané na úvod překvapili mixem rozvahy a sebevědomí, perfektně drželi pozice; později jich naopak bylo za každou cenu plné hřiště, neúnavně zdvojovali, presovali; navíc při bránění standardek přecházeli od zóny k osobce atakdále.

Třebaže zůstává otázkou, zda alespoň ten poslední bod nebyl jen dílem náhody a tedy důkazem pravého opaku taktické znalosti - čili chaosu -, trend směřování tohoto šampionátu k čím dál méně "křováckému" pojetí nelze zpochybnit. Vždyť pokud vám turnaj vyhraje mančaft s nejmenším věkovým průměrem a přitom sotva někdo přispěchá s relevantními námitkami, zcela nevyhnutelně musí jít mimo jiné o dokumentaci řádné taktické uvědomělosti...

Na Sahaře chybí vláha: Tři důvody, proč sever Afriky vyklidil pozice

Saharské týmy patří dlouhodobě k nejsilnějším na kontinentu - dokonce i regionální otloukánek z Libye se loni dokázal na Pohár národů probojovat, a nezanechal tam vůbec špatný dojem (snad kromě brankáře Samira Abouda). Letos vyhlásily boj o medaile hned tři arabské celky - a výsledkem bylo první čtvrtfinále bez jejich účasti po více než 20 letech. Proč tomu tak je? Existují tři hlavní, vzájemně propojené důvody...

(Nechme teď stranou Egypt - lokální gigant prochází obrovskou krizí, která je nutně napojená na politickou situaci v zemi a s ní související pozastavení domácí ligy. I když ... koneckonců budeme mluvit o věcech, které se Faraonů týkají také.)

1) Složení týmu
Tohle není problém čistě Arabů; trend "očišťování" týmů od hvězdných individualit směrem k méně známým, ale sehranějším a zapálenějším hráčům často z lokálních zdrojů je jasně vidět napříč celým kontinentem, a vzhledem k letošnímu krachu Slonů je pravděpodobné, že tuto cestu co nevidět nastoupí i poslední přeživší "dinosaurus". Saharské celky nejsou výjimkou - Maročané najali domácího trenéra, Tunisané letos ještě více pokročili ve stabilizaci kádru díky jeho systematickému doplňování z několika domácích pramenů a alžírský kouč Halilhodžić většinu hvězd prostě vyházel.

Problém tedy není v tom, že by Arabové nějak přehnaně spoléhali na zavedené hvězdy (to platí snad jen pro před-Bradleyovský Egypt, který na to také krutě doplatil); daleko závažnějším nedostatkem se zdá být fakt, že trenéři jako by nevěděli jak tuto očistu provádět. Nejkřiklavěji je to vidět u Rachida Taoussiho, který sice odstřihl Chamakha s Taarabtem, jenže stejný osud potkal i kapitána Kharju, jehož zkušenosti a přehled ve středu pole Maročanům hodně chyběly (a to ani nemluvíme o brankách); Alžířanům by se zase nade vši pochybnost hodil gólový příspěvek Rafika Djebboura (Karim Ziani až tolik nescházel); a tuniská záloha by stoprocentně snesla přísnou ruku Jamela Saïhiho.

Severoafrickým týmům potom nutně chybí vyváženost, stabilita a potřebné know-how: buď připomínají (jako loňské Maroko) absolutně nekoherentní smečku individualit, nebo (jako letošní Tunisko) sice kompaktní, ale zoufale nevýrazný celek bez jasné tváře.

2) Neochota hrát účelně
A u Tuniska se můžeme ještě chvíli zdržet, ač největším "viníkem" v této oblasti je letos jednoznačně Alžírsko. Tohle je ostatně palčivé téma u všech týmů, které milují míč a nerady dělají věci, jež jim nejsou úplně příjemné; ty severoafrické splňují tuto definici takřka učebnicově. Víte, že Tunisané vycházeli i letos z primárního rozestavení 4-3-1-2, které však díky Msakniho zatahování na křídlo efektivně připomínalo spíše 4-3-3? To jsou tři střední záložníci vedle sebe, jenže na hře to nemáte moc jak poznat, neboť takto hluboký blok prostě nefunguje - ani jeden z hráčů na sebe nechce vzít roli "čističe", všichni by nejraději rozehrávali, a ve výsledku je z toho (pochopitelně) pěkný guláš.

Nebo si vezměte krajní beky - ať už je to Mesbah, Bergdich, Chakir, Cadamuro či Ifa, vždy uvidíte přístup ke hře ve stylu "nejdřív zábava, potom práce". Alžířané předváděli podle většiny měřítek překrásný fotbal - rychlý, vířivý, plný kombinací - a Maroko v posledním zápase skupiny místy vypadalo, že by mu nedělalo problém celý turnaj vyhrát. Jenže když jde do tuhého a je třeba zapnout, zařadí se zpátečka a vyklízí se pole. A tím už se dostáváme k poslednímu bodu...

3) Vítězná mentalita
Tohle je u arabských celků tak často omílané klišé, že má člověk tendenci zatáhnout za záchrannou brzdu a nadále jej nepřiživovat. I arabští fotbalisté umí být vynikající profesionálové, a třeba takový Aymen Abdennour má v sobě více vítězné mentality než drtivá většina soupeřů; celkový duch týmu či atmosféra, která z hráčů na trávníku sálá, však poukazují spíše na to, že se hráči chtějí fotbalem v první řadě bavit a nenávidí, když věci nejdou podle jejich plánu. To je vlastně ten vůbec nejsympatičtější přístup, pokud se bavíme o esenci nejkrásnějšího sportu na světě - jenže tohle je obrovsky prestižní svět, v němž se točí závratné peníze...

Evropo, zbystři!

Zatímco loni jsme vám na tomto místě představovali tři ofenzivní klenoty a jednoho stopera, tentokrát začínáme na pravém beku; což je zároveň post, který nám dělal celý turnaj patrně největší radost. Jen si to vezměte: očaroval nás Gégé z Kapverd, velmi dobrý turnaj odehrál i malijský Fousseini Diarra a námi nejlépe hodnocení finalisté z obou souborů operovali právě na tomto kraji zadní linie. Ovšem zatímco Efe Ambrose (Celtic) už stejně jako dříve jmenovaní kolegové na starém kontinentě působí, 26letý Burkiňan Mohamed Koffi (Petrojet) se svého vysněného angažmá stále ne a ne dočkat. Tedy...rodák z Pobřeží Slonoviny sice v mládí strávil dva roky v akademii Marseille, avšak dospělý fotbal si zkusil jedině v Egyptě. A teď podle nás uzrál čas, aby se posunul na vyšší level. Přeci jen neocenit řádně takto poctivého, pracovitého beka, to by byl velký hřích. Mohamed Koffi totiž nabízí rozmanitou paletu dovedností - dokáže být bezchybný v tacklingu, nohy mu správně pérují, málokdo jej předběhne, při osvobozování vlastního mužstva je precizní a tedy zpravidla úspěšný. Koffi je zkrátka komplexní krajní obránce, jenž se přizpůsobí úplně každému požadavku.

Vedle dvojice Atsu-Wakaso působila pravá strana ofenzivní dimenze ghanské formace poněkud nenápadně; to však platilo čistě jmenovitě. Obstarával ji totiž převážně tandem rekrutující se z podprůměru druhé nejvyšší anglické soutěže, respektive přímo z černého kontinentu, každopádně neviditelnost byla především jednomu z těchto borců dosti cizí. Solomon Asante, (tak trochu bohužel pro naše okénko) čerstvá posila regionální velkofirmy TP Mazembe, je vlastně takovým ghanským Shaunem Wright-Phillipsem. Těžiště má posazené brutálně hluboko, neboť je učiněným trpaslíkem (náš oblíbený Gary Al-Smith dokonce jednou na Twitteru spekuloval, zdali by jej převýšily tři plechovky Coca Coly postavené na sebe), a přitom své nožky dovede rozkmitat do závratné rychlosti. Momentálně 22letý křídelník zároveň ke své hře nutně potřebuje i balon, který mu při práci celkem obstojně držívá u kopaček; obecně taky nejde o žádnou motorovou myš, jež by lítala nahoru-dolů, Asante se zkrátka narodil pro ofenzívu - a právě tam se hlavně bude angažovat. Jinak pro zajímavost: možná nechybělo mnoho a rodáku z ghanského Kumasi se před týdnem na krku houpala stříbrná medaile. Asante totiž málem na tomto turnaji nereprezentoval Ghanu, nýbrž Burkinu Faso, za níž měl před dvěma lety podle mylných informací FIFA odehrát jeden přátelský zápas. Nakonec se nicméně vše vyjasnilo...a tak je nevzrostlý talent právem neověnčen.

Nejen dvěma klíčovými góly na sebe upozornil Sunday Mba (Enugu Rangers). Čtyřiadvacetiletý záložník zatím putuje nigerijskou ligou, není však vyloučeno, že se brzy bude stěhovat za lepším - i kdyby tomu tak mělo být pouze na základě úžasné finálové branky, která nepostrádala perfektní výběr místa, náběh ani finální dotyk. Mba na šampionátu nastupoval coby nejvysunutější z Keshiho záložního trojlístku, a vedle stínujícího Onaziho a zataženého rozehrávače Mikela tak plnil roli přímočarého ofenzivního střeďáka, vytahujícího se až za útočnou linii. Nenápadný hráč není na hřišti od vymýšlení přihrávek; týmu prospívá především jako energický zakončovatel z druhé vlny, který může být hodně platný při přečísleních, aniž by přitom zanedbával obranné povinnosti, které z jeho pozice v systému vyplývají. Ne snad že by Mba předváděl nějaké oslnivé výkony; spíše platilo, že si svoje spolehlivě odvedl, příliš nevyčníval, ale nedělal chyby, a když bylo potřeba, vzal zodpovědnost na sebe. Výsledek jsme všichni viděli...

Zajímavějším artiklem z vítězného týmu může být Godfrey Oboabona. Odchovanec klubu Sunshine Stars je o dva roky mladší než Mba a pro Keshiho jde o náhradu za stárnoucího kapitána Josepha Yoba; charismatický kouč právě Oboabonovi věří natolik, že jej od reprezentačního debutu (který přišel teprve loni) ze sestavy prakticky nestáhl, a před šampionátem se tak neřešilo, zda bude mladý univerzál hrát či ne, ale zda nastoupí napravo nebo uprostřed obranného šiku. Nakonec skončil Oboabona, zvyklý hrát z pravé strany, na pozici levého stopera, a s tou se popral velmi dobře - jeho výkon rostl zápas od zápasu. Ironické je, že právě jeho zkrat (pečetící vůbec nepovedené představení) z úvodního zápasu proti Burkině Faso sebral Orlům jasné tři body; po tomto extempore však Keshi přeskládal obranu, a Oboabona začal šlapat jako její právoplatná součást. Ve společnosti rtuťovitých beků Ambroseho s Eldersonem a živelněji hrajícího Omerua byl mladý dispečer většinou vidět nejméně ze všech, ale jím potichu vedená defenziva fungovala brilantně.

A pokud coby skauti sháníte jiný typ hráče a hodilo by se vám spíše dravé křídlo, co třeba Thuso Phala? Opoře jihoafrického týmu Platinum Stars je sice už šestadvacet, ale nic nenasvědčuje tomu, že by nezvládal větrat i věhlasnější obrany...

Ceny EuroFotbalu:

Nejlepší jedenáctka: Vincent Enyeama (Nigérie) - Mohamed Koffi, Bakary Koné (oba Burkina Faso), Efe Ambrose (Nigérie), Adama Tamboura - Seydou Keita (oba Mali), John Obi Mikel - Victor Moses (oba Nigérie), Wakaso Mubarak (Ghana), Jonathan Pitroipa (Burkina Faso) - Emmanuel Emenike (Nigérie). Trenér: Paul Put (Burkina Faso).

Nejužitečnější hráč turnaje: John Obi Mikel (Nigérie)
Mikel byl stěží největší hvězdou vítězného týmu - tuto pozici si pro sebe uzurpovali rtuťovitý křídelník Victor Moses a skvělý kanonýr Emmanuel Emenike. Výše však zmiňujeme, že jedním z hlavních důvodů nigerijského triumfu bylo vyřešení složité záložní otázky; ukázalo se, že myšlenka svěřit dirigentskou taktovku právě Mikelovi, s níž různí trenéři koketovali už řadu let, nakonec nebyla vůbec od věci. Výkony pětadvacetiletého středopolaře byly od začátku do konce famózní - nejenže plně dostával své zaslouženě vybudované pověsti spolehlivého "čističe" a tmelu záložní formace, ale navíc přidal i nečekanou dávku kreativity a skvělých pasů. S Mikelem, metronomicky udávajícím tempo hry, se hra Super Eagles podle potřeby zrychlovala či naopak uklidňovala, a za celou dobu se nenašel tým, který by Keshiho svěřence ve středu hřiště přehrál. Legionář z Chelsea to prostě nedovolil.

Trojice největších překvapení
Aristide Bancé, neboť docela dobře smetl ze stolu naše obecné přijímání Burkiny Faso jako "týmu bez pořádného hrota" a i přes mizerný přínos v koncovce se zejména v pokročilé fázi turnaje ukazoval být neodstavitelným a zvláště lepivým příjemcem dlouhých balonů; Kenneth Omeruo, jelikož v pouhých 19 letech odehrál největší kontinentální akci bez většího kiksu, působil (čistě v pozitivním slova smyslu) výrazněji než o něco starší kolega Oboabona a ještě zvládal organizovat leccos kolem; a Luís Carlos Almada Soares, aka Platini, jenž coby motor kapverdské ofenzívy diváky fascinoval především výdrží, technickou vyspělostí, šikovností na přihrávce i pravidelným pokrýváním ohromného kusance hrací plochy.

Trojice největších zklamání
Kolo Touré, který měl být tmelem a zkušeným vůdcem sloní obrany, avšak místo toho podal hned v prvním utkání hrubě nepřesvědčivý výkon, do sestavy se už nevrátil a defenziva bez jeho pevné ruky vypadala mnohem zranitelněji, než jsme bývali zvyklí; Manucho, jehož líný pohyb po hřišti, okázalé zahazování šancí, celkově netýmové a vyloženě nekapitánské představení nejenže zůstalo na míle vzdálené loňskému roku, ale navíc dokonale "odstřelilo" šance Angoly na postup do vyřazovacích bojů; a Emmanuel Mayuka, loni nejlepší útočník turnaje a tahoun vítězné Zambie, na němž se ukvapený přestup do Premier League a naprostá absence herní praxe zkrátka podepsaly mnohem víc, než by si fanoušci představovali i přáli.

Nejlepší zákrok
Kdybychom volili nejlepší komplexně odchytaný zápas, strhne se nejspíš lítý boj mezi Daoudou Kassalym (za utkání Nigeru proti Kongu) a ghanským skorojmenovcem Fatauem Daudou (za famózně zvládnuté čtvrtfinále s Kapverdami); samostatný zákrok by však měl být nejen mimořádný, efektní a efektivní, ale také klíčový v kontextu celého turnaje. A proto, stejně jako loni, volíme situaci z finálového zápasu - tentokrát to však není Boubacar Barry, nýbrž Vincent Enyeama, který se proti Burkině většinu času nudil, aby v klíčovém okamžiku předvedl fantastický reflex proti ráně Nakoulmy, která by v 90 % případů znamenala vyrovnání. Nigerijský kapitán navíc zaujal i svojí bezprostřední reakcí těsně po závěrečném hvizdu, kdy v nadšení chytil za nohy sudího Djamela Haimoudiho.

Nejhezčí góly
3. Shodou okolností stejně jako loni, také tentokrát u nás bere bronz Youssef Msakni - zatímco minule jsme však na tomto místě konstatovali, že šlo jen o jeden z mnoha dílků fantastické mozaiky, jakou Tunisan během APN vystavěl, tentokrát lze mít jeho famózní vingl z arabského derby po hříchu za osamocený ostrůvek v moři čiré matnosti; 2. Finále si jen ztěžka mohlo přát výstavnější kousek s přívlastkem "rozhodující" - Nigerijec Sunday Mba využil odraženého balonu k citlivému přehození Koffiho a pohotovému zaklizení míče přesně k levé tyči; 1. Alain Traoré sice scénu letošního APN opustil dříve, než bylo zdrávo, nicméně i tak stihl EuroFotbal okouzlit natolik, že mu byla přisouzena neoficiální cena "branka turnaje" - tahle jeho druhá utěšená rána z utkání s Etiopií se přece tak neodolatelně krásně nesla!

Nejkurióznější gól
Každý ročník APN nabídne hotovou plejádu zábavných situací, při nichž hlavní role hrají nespolehliví brankáři; letošek nebyl výjimkou, a gólmany, kteří si skutečně mohou ve svém resumé do kolonky chyb zapsat číslo 0, bychom spočítali na prstech jedné ruky - Enyeama, Khune, Mweene, Ben Cherifia, a to je vlastně vše. Zdaleka nejkurióznější situace se však odehrála v semifinále mezi Ghanou a Burkinou Faso, a smutným hrdinou byl strážce sítě Black Stars Fatau Dauda - konkrétně šlo o vyrovnávací gól Aristideho Bancé. Střapatý útočník totiž zřejmě nevěřil svým očím, když se před ním otevřela úplně volná brána, jelikož Dauda se, bůhvíproč, flákal u pravé tyče - skutečně to vypadalo, jako by si normálně myslel, že stojí přesně uprostřed. Nestál, a místo chyceného gólu tak královsky pobavil všechny přihlížející diváky, kteří na sobě neměli ghanské barvy.

Nejsilnější moment
V zásadě své zemi vystřílel postup ze skupinové fáze, ještě před jejím koncem mu však bylo nemilosrdně sděleno, že další boje se už jeho osoby týkat rozhodně nebudou. Alain Traoré s natrženým stehenním svalem odcestoval z dějiště šampionátu do Francie, kde zahájil rekonvalescenci s vyhlídkou návratu po necelých dvou měsících. Původně kvůli léčebným procedurám ani nemusel vrcholu APN přihlížet a jeho maximem měla stoprocentně být tribuna. Jenže když v programové mezeře, vzniklé nepatrným posunem výkopu finále, Eurosport přinášel medailonek o hvězdě Lorientu, kterak se opětovně shledává se spoluhráči, bylo už dávno jasné, že si Paul Put pro fanoušky přichystal příjemné překvapení. Alain Traoré usedl na lavičku náhradníků; ba co víc - ihned po přestávce se šel rozcvičovat. Ačkoliv nakonec třígólový střelec do finálového dění zpříma nezasáhl, kamera si ho vybírala každou chvíli. A jakmile se na ní sympatický Burkiňan jednou lehce usmál, byl jsem já osobně dosti naměkko...

A tímto příběhem se s vámi, milí čtenáři, srdečně loučíme. Jako vždy se závěrem sluší poděkovat za přízeň; pochopitelně s doufáním, že jste si uplynulý ročník Afrického poháru národů užili přinejmenším stejnou měrou jako my. Další dostaveníčko si dá elita černého kontinentu za dva roky v Maroku - a my toho s největší pravděpodobností znovu budeme účastni. Do té doby na shledanou!