Ohlédnutí za Africkým pohárem národů 2012

Týden po fascinující koncovce 28. ročníku Afrického poháru národů, téměř na hodinu a minutu přesně, je tu EuroFotbal se slibovaným shrnutím všeho důležitého, co se za těch čtrnáct dní v Rovníkové Guineji a Gabonu uskutečnilo...

Staré gardy versus mladé pušky

Propíralo se to hodně. Pobřeží Slonoviny potřebuje zvítězit, protože písek zlaté, leč nepozlacené generace se už pomalu přesypal a Drogba a spol. by si nějakou trofej na sklonku reprezentačních kariér zasloužili. Právě útočník Chelsea však jakoby svojí zahozenou penaltovou příležitostí z finále definitivně zpečetil "figovský" osud současných třicátníků v oranžovém - on sám sice bude pravděpodobně ještě pokračovat, ale očekávaným koncem Didiera Zokory definitivně začíná rozpad a regenerace stárnoucího týmu. Emmanuel Eboué o svoje místo v základu už přišel, Romaric už v reprezentaci ani není, Keita spíše jako maskot. Nemládne ani duo Touré-Touré, a samozřejmě ani Boubacar Barry...

Faktem nicméně zůstává, že nebýt Drogbovy obrovské aury, nebude se tento fakt ani zdaleka tak dramatizovat. Sloni mají ve skutečnosti dost nadějných mladých hráčů, a někteří, jako Gradel nebo Bony, se dobře uvedli už letos; řada těch služebně starších pak vydrží s výkonností klidně ještě ten jeden rok, než se celý kolotoč jménem APN rozjede nanovo. Zahouiho tým tvořili převážně borci v ideálním věku - stejně tak jako ten zambijský. Tohle skutečně nebyl ten důvod, proč snad Sloni prohráli - vždyť nejstarším fotbalistou na place byl nešťastně zraněný Musonda, který se, mimochodem, stal ve čtyřiatřiceti nejlepším bekem na šampionátu (a jen o něco málo mladší kapitán Katongo dokonce vyhrál cenu pro nejlepšího hráče turnaje). Tady zkrátka faktor Drogba zapůsobil na široké povědomí víc, než by možná bylo zdrávo...

To ale neznamená, že bychom měli zapomínat na mimořádně pozitivní moment, kterým je omlazení několika potenciálně velmi silných týmů, a tedy (logicky) i příslib konkurenceschopnější Afriky v blízké budoucnosti. Proces omlazení a přechodu od sice věhlasných, v zahraničí nastupujících, ale nesehraných individualit ke komplexitě, týmovosti a dodržování herního systému započala v nedávné minulosti Jihoafrická republika, a letos se v jejích šlépějích vydali další - především pak Tunisko. To asi nikdy úplně nevyřeší problém se středomořskou horkokrevností a labilitou, ale výborné, technické fotbalisty může, jak vidno, produkovat v míře nevídané, a to i z domácích zdrojů.

Nesmírně zajímavým zápasem z tohoto hlediska bylo čtvrtfinále mezi Gabonem a Mali - dva týmy stavějící převážně na mládí, z nichž jeden sice musel vypadnout, ale budoucnost má ve svých rukou i nadále. Záloha Gabonu byla s hráči jako Madinda (19 let) nebo Biyogo Poko (18) vůbec nejmladší na turnaji, a o osudu malijských třicátníků (s výjimkou "dvou K" - Keity a Kantého) už jsme tu psali vícekrát. Výsledek? Na jedné straně i přes čtvrtfinálové vypadnutí obrovská radost a víra Gabonců v lepší zítřky - na druhé straně šokující, ale o to sladší bronzová medaile...

A oklikou se můžeme vrátit k druhému z velkých favoritů - Ghaně. Ta má totiž i přes horší výsledek před Slony velký náskok, protože svoji stárnoucí generaci už pustila k vodě prakticky definitivně, a poslední přetrvávající zbytky každou chvíli vyřadí buď zdravotní problémy (John Mensah, Michael Essien), nebo jejich vlastní neschopnost na hřišti (Sulley Muntari). Co nedokázali Appiah, Kuffour, Essien nebo Addo, však mohou dokázat hráči noví - zejména z bratrů Ayewů rostou fantastičtí fotbalisté a starší André míří na piedestal elitních světových hráčů neuvěřitelně rychlými kroky. Obranu bude mít pod palcem sice horkokrevný, ale inteligentní a atletický stoper-organizátor Boye, kontrolu nad středem zálohy převezme udineské duo Badu - Asamoah... co vlastně chybí? Snad jen aby se opět chytil hrdina ghanské "dvacítky", brankář Daniel Adjei. A potom samozřejmě udělat něco s psychikou - nebyla to totiž herní kvalita, která Černým hvězdám přihrála potupnou "bramborovou" medaili.

Fotbal pro diváky?

Tohle se nepovedlo; jakkoliv se to asi dalo čekat. Rovníková Guinea rozhodně není žádnou fotbalovou zemí, přičemž ani jí, ani sousednímu Gabonu nijak nepomohla vlastní lokace ve středu kontinentu. Tam to tedy měl každý potenciální divák přibližně stejně daleko, přesto sem lidé v adekvátním počtu chodili jen na představení domácích výběrů. Ta ve skupině A (Rov. Guinea) se svou návštěvností nikdy nešla pod 35 tisíc, zatímco na Gabon se přišlo podívat minimálně 22 tisícovek lidí, což je pořád v rámci celého šampionátu nadprůměrné číslo. I čtvrtfinálový debakl Guinejců ale přišlo zhlédnout jen 12 500 diváků (asi proto, že se dal čekat), a to ještě zdaleka nebylo tím nejsmutnějším zjištěním turnaje.

Tedy vskutku bůhví, jak moc se dá důvěřovat datům ESPN (a nechtělo by se), každopádně na jejich serveru naleznete dokonce i u čtvrtfinálového duelu Zambie se Súdánem šokující numero 200! A pozdější zlatí medailisté nijak netáhli celkově napříč turnajem: jejich velmi očekávaný duel s Ghanou přivábil do ochozů jen 12 tisíc mužů, žen a dětí (pořád čtyřtisícový náskok oproti druhému semifinále), přičemž na skupinové klání s Libyí si potom našlo cestu ubohého půldruhého tisíce zájemců. Tehdy šlo o dělené druhé nejmenší návštěvnické číslo v rámci skupinové fáze (spolu s Pobřeží Slonoviny-Angola!), jež zcela suverénně nestačilo na údajných 132 odvážlivců, kteří přijeli v pondělí 30. ledna zafandit Súdánu, respektive Burkině Faso. To už je vpravdě tristní číslo a mimo jiné potvrzuje pár faktů, které lze z obecně nepříznivých čísel vyčíst.

V první řadě Rovníková Guinea celkově hrubě zaostávala za Gabonem. Sice tedy návštěvnost zápasů domácího výběru ve skupině hraje pro Batu, respektive Malabo, obecný náhled ale jednoznačně favorizuje Libreville či Franceville. Vyjmeme-li z úvahy střetnutí hostitelských zemí, máme tu proti sobě číslovky 7 194 a 12 136 - a to ještě Gabonu nelze přičíst k duhu finálovou návštěvu, neboť její výše snad ani není nikde uvedena (alespoň já jsem při hledání pohořel). Asi těžko určíme, do jaké míry k téhle poměrně drtivé převaze přispěla gabonská iniciativa, jež se rovnala hrazení vstupného i cestovného všem studentům a pracujícím; každopádně tak jako tak nejde o chvályhodnou vizitku víceméně obou zemí, a Rovníkové Guineje zvláště.

V druhé řadě bych ještě rád upozornil na fenomén víkendu. Je totiž docela pochopitelné, že zejména pracující, kteří v Africe těžko ve velkém množství vydělávají pořádné peníze, nebudou úplně svolní k vynechání dvou, ne-li tří denních platů (vezmeme-li v potaz převážně tragickou dopravní infrastrukturu napříč černým kontinentem, právě ty tři dny by delší cesta tam a zpět klidně mohla zabrat). A to ostatně potvrzují i čísla. Když budu férově ignorovat finišující víkend, zbude nám jeden; během něho se nejprve ve svém středu ocitla skupina D a pak svůj cyklus uzavřela první grupa čítající i domácí výběr Rovníkové Guineji. Tehdy byl jen tak mimochodem v Malabu vytvořen rekord celého šampionátu (možná pokořený finále), když domácí po dvou 35tisícových davech přišla podpořit o celých devět tisíc párů hlasivek bohatší garnitura. I to je markantní rozdíl oproti pracovním dnům, jenž byl ostatně pozorovatelný i na příkladech jiných klání. Na fotbalisty Botswany a Mali se například přijelo podívat dvacet tisíc lidí, což byl dvojnásobek druhé největší návštěvy skupiny D. A i 10 000 nadšenců shromážděných v Batě u příležitosti duelu Libye se Senegalem, kde vesměs o moc nešlo, představuje vítaný nadprůměr.

Trenérská otázka: Afrika nebo Evropa?

Věčná a patrně nezodpověditelná otázka. Také letos lze tak maximálně zbilancovat to nejčerstvější, neboť i tento ročník APN (včetně kvalifikace) nabídl řadu protikladných příběhů, na nichž nějakou železnou teorii vystavět zkrátka nelze. Podrobná případová studie by přitom vydala na více než těch pár odstavců, které mám tady k dispozici; a ostatně i taková Nigérie je zářným příkladem toho, že to víceméně může jít jak se zahraničním kormidelníkem (obě zlata z APN pod cizinci), tak s tím domácím (dva bronzy pod Amoduem), takže nelze generalizovat ani v rámci jediného státu. Právě Super Eagles si každopádně nedávno vyzkoušeli, že na jejich putování by spíš mělo být dohlíženo mužem "zvenčí", neboť Siasia v kvalifikaci pohořel, zatímco předtím se nesmyslně vyhodil Švéd Lagerbäck jen po pár (slibných) dnech ve funkci. A zrovna něco takového lze po letošním Africkém poháru národů doporučit...no, jenom Senegalu.

Vskutku ne že by se letos sázky na domácí trenéry nevyplácely. Koneckonců vezměte si hnedka postříbřeného Zahouiho, jenž měl na dosah fascinující uzavření jednoho velkého kruhu: poslední zlato z APN přivezl do Pobřeží Slonoviny právě jeho krajan Yeo Martial, a stalo se tak roku 1992. Od té doby Slonům v puse prahlo - a to vždy pod taktovkou cizinců. Nakonec ačkoliv oranžovým přesně po 20 letech další dlouhý penaltový rozstřel nevyšel, zanechal za sebou teprve 49letý trenér dobře čitelnou a pozitivně působící stopu. Předně se výprava z kakaové mocnosti opět vyvarovala inkasované branky - což se právě od inkriminovaného roku 1992 nikomu jinému nepodařilo. Za to mohla dokonalá sehranost stoperské dvojice i "objevení" pravého beka Gossa, kterého ještě nedávno každý mohl mít spíše za středového záložníka. A to vše se samozřejmě dá připíchnout na Zahouiho nástěnku. Stejně tak znovunalezený týmový duch, opravdové stmelení kolektivu, do něhož coby pracant (!) jakoby přirozeně zapadl i Didier Drogba. To pro tuhle generaci samozřejmostí nebývalo...

Dalším domorodým mužem, jenž odvedl dobrou práci, avšak výsledkově zůstal pro změnu daleko za očekáváním, je Lito Vidigal. Toho jsem již představoval v jednom z článků jakožto někoho s obrovskými zkušenostmi ze starého kontinentu, konkrétně - logicky - z Portugalska. Tam přitom jako by se učil od samotného Josého Mourinha. Angola na šampionátu představila patrně nejfunkčnější standardní situace, leč má drsnou konkurenci v obou finalistech; a její systém bránění s dvěma štítovými středopolaři, který tu pojala za svůj každá druhá reprezentace, působil rovněž nejpropracovaněji. Bohužel co se Vidigalovi nepovedlo vymýtit, a oříšek to nepochybně bude pro každého, byly blikance, nesmysly, zkrátka prostá angolská nátura, chtělo by se říct. Právě to v součtu Antilopy stálo postup.

Dál ještě můžeme zkonstatovat, že příjemné překvapení ze Súdánu taktéž nevsadilo na cizince, nýbrž na pána dokonale znalého fotbalových poměrů v nedávno rozdělené krajině - mimochodem zároveň jediného trenéra na tomto turnaji, u něhož jsem se zaboha nemohl dohledat ani data narození. A rovněž Tunisko, jež ve čtvrtfinále možná až nečekaně potrápilo Ghanu a můžeme jej pokládat za neoficiálního vítěze arabsko-afrického mistrovství, vedl Tunisan Sami Trabelsi. Mimochodem svého času úspěšný internacionál, podobně jako Amara Traoré, účastník MS 2002. Jeho osoba však již ztělesňuje fatální průšvih. A co je vůbec nejvíce zarážející: jeho dočasným následovníkem je další Senegalec, další hráčská legenda a další trenérský holobrádek...

Přitom snad i slepý musel zbystřit a zdvihnout varovný ukazováček, když se před ním převážně Evropou protřelí fotbalisté jen zmatečně promenádovali po "příliš velkém" hřišti, bránili půlící čáru ve dvou, vraceli se k vlastní bráně v pěti a útočili podivně nahodile. Jednoznačně největší systémové selhání turnaje obnášelo směšnou ofsajdovou past, absenci komunikace, netvořivý a líný střed i soustavné váhání v koncovce. Senegalský výběr zkrátka bez legrace nedovedl těžit z ničeho; ani z dua Ba-Cissé (jež hned po spárování se v Newcastlu zařídilo dva góly v síti Aston Villy a cenné vítězství) ani z Diamého schopností ani z Niangových zkušeností. Přijel si pro výprask; odjel s výpraskem...a teď považte, na Traorého post byl prozatím dosazen Aliou Cissé, mezi kouči úplný debutant. Leč zájem o Renarda (podle všeho hluchý) smysl dával, o dalších přijatelných jménech se zrovna nediskutuje. Což by úplně klidně mohlo vyústit v další absenci na světovém šampionátu.

Na závěr ještě z druhého soudku: jak si letos vedli cizinci? Inu, Duarteho neuspořádaná bublina splaskla; Stevanović po chvilkovém oslňování začal podivně volit sestavy i rozestavení, což ho stálo medaili i hlavu; a Gerets vyrukoval na silné soupeře se souborem individualistů. Jinak ale žádná tragédie - a především Francouzům tento ročník přinesl bohatou úrodu. Prakticky žádný člen z přítomného kvarteta nepohořel, navíc do země galského kohouta putuje zlato a bronz. Courbis s Dussuyerem tedy naproti tomu sice končily ve skupině, to jim však těžko někdo bude vyčítat: Niger má za sebou premiérovou účast na kontinentálním mistrovství, navíc tu rodák z Marseille působí extrémně krátce; a Guinea se postarala o nejvyšší vítězství turnaje, obrala o body favorizovanou Ghanu, nepostoupila jen velmi smolně a navrch se opírala o zajímavé, neokoukané tváře jako Abdoula Camaru, Ibrahimu Traorého (premiéry na APN) či Mamadoua Baha.

Na opačné straně barikády stojí veleúspěšný Hervé Renard, o němž jsme toho napsali už tolik, že snad nemusím jeho roli v zambijském příběhu "made in Hollywood" sáhodlouze rozmazávat. Stačí jen zkonstatovat, že tenhle špinavý blondýn má charisma, silný hlas a jasný taktický profil, který jeho svěřenci pochopili, uchopili a...nejen díky jeho přísnému dodržování si na závěr turnaje vyzvedli zlaté placky. Neméně intenzivně na sebe ale v průběhu šampionátu mohl poutat pozornost i Alain Giresse na lavičce Mali, nám do poloviny ledna dobře známý jen jako několikanásobný internacionál. On to je ale nyní zároveň symbol orlí proměny z rozháraného souboru velkých hvězd v kompaktní, fungující kolektiv, kterém není zcela cizí taktizování ani hraní pro diváky. Ideální uplatnění se našlo pro Keitu, vědělo se jak využít vytáhlé útočníky a pěkně zapadly mladé hvězdičky jako Samba Diakité, jeho jmenovec Sow nebo Abdou Traoré. Právě tahle eskadra by už konečně mohla pro Mali vybojovat první účast na MS!

Z dalších učňů jihoamerického či evropského fotbalu si ještě o pozornost významně říkali trenéři obou domácích výběrů, ale i Brazilec Paquetá, jehož Libye vlastně jako jediná na šampionátu nepodlehla pozdějším vítězům a rozhodla o nulou obodované vizitce hvězdného Senegalu. Paquetův krajan Gílson Paulo v čele Rovníkové Guineje potom ze stejné skupiny postupoval s ostrou křídelní hrou jako svým trademarkem, aby nakonec skončil ve čtvrtfinále stejně jako další pořadatel z Gabonu, schopně vedený Němcem Rohrem.

Afričtí brankáři neumí chytat. Nebo ne?

Je všeobecně rozšířenou pravdou, že gólmani z černého kontinentu skutečně nepatří mezi ty nejlepší na světě. Uplynulý šampionát sice řadu stereotypů plně prokázal, ale těch vyvrácených také nebylo málo - v první řadě ten o praktické rovnosti mezi pojmy "brankář z frankofonní subsaharské země" a "nejistá instance kolabující při střelách zdálky". Boubacar Barry totiž na šampionátu nedostal ani gól, nepředvedl jedinou chybu a připsal si rovněž nejlepší zákrok (viz dále). A i Kassaly Daouda z Nigeru nebo Soumbeïla Diakité z Mali byli oporami, což bylo zejména u Daoudy poměrně nečekané. Na druhou stranu tu však máme Daoudu Diakitého, Yattaru nebo Coundoula, jejichž defilé bylo takové - africké...

Elita ze severu kontinentu, podle jmen nejsilnější gólmanská skvadra na turnaji, naopak selhala - jako by se pánové Lamyaghri, Aboud, Mathlouthi a král kašparů Jridi předháněli v tom, kdo svůj tým potopí víc. Takového Mathlouthiho si za šílený kiks v prodloužení (!) čtvrtfinále proti Ghaně budou Tunisané pamatovat ještě hodně dlouho; dokonce díky tomu možná i zapomenou, že ještě ve skupinové fázi podobným způsobem daroval branku Nigeru. Zlaté "Čechovo Turecko"...

Třešničkou na dortu je pak vystoupení Kennedy Mweeneho, který sice nasekal hromadu chyb, ale nakonec odcházel po heroickém výkonu středem jako král. Z těch jistějších gólmanů bychom ještě měli určitě zmínit strážce obou pořadatelských branek - u Ovona to nebylo žádným překvapením (o jeho kvalitách se ve světě moc dobře ví), u Danila už šlo celkem o šok. A na druhé straně barikády má hodně o čem přemýšlet Adam Larsen Kwarasey - takhle nejistě, rozklepaně a ustrašeně nástupce ghanské legendy Kingsona vypadat prostě nesmí.

Evropo, zbystři!

Stejně jako pokaždé, i letos nabídlo APN evropským týmům řadu potenciálních posil, z nichž nejvíce vyniká jednadvacetiletý Youssif Msakni (Espérance Tunis). Agilní štírek v tuniské záloze, který dokáže zahrát jak přímo pod hroty, tak na křídle (první pozici má ale raději a sedí mu přece jen o něco lépe), v mnohém připomíná arabskou verzi Edena Hazarda - také on má fantastickou techniku, rozhodně se nebojí, v soubojích 1 na 1 si dokáže poradit zdánlivě s každým a zdobí ho i dobrá střela a produktivita. Varovným signálem budiž fakt, že jakmile se před Msakniho postavila obrana trochu jiného kalibru než ta slabá nigerská nebo rozháraná a nesystémově hrající marocká, začaly problémy, a mladá hvězdička ukázala, že se umí i pořádně vztekat, sólovat a být pro tým spíše přítěží. Což mimochodem také není od mladého Hazarda příliš daleko, takže zbystřit by měly zejména kluby ve Francii, kde má tento mimořádný talent navíc celou řadu krajanů.

Mladí arabští ofenzivní hráči, nastupující v tamních soutěžích, zanechaly vůbec na letošní edici výraznou stopu. Mohli bychom zmínit i Msakniho spoluhráče Zouheira Dhaouadiho, který na druhém křídle většinou příliš nezaostával a navíc vypadal zodpovědnější (je také starší), ale přesuneme se spíše trochu na východ, konkrétně k Súdáncům a k Libyjcům. Mudathir El-Tahir (Al-Hilal) je ve svých třiadvaceti o něco starší a hraje klasicky ve dvojčlenném útoku, ale jinak má s tuniskou "desítkou" jednu podstatnou věc společnou, a tou je technika. Mladý Mudathir je přesně tím hráčem, o kterém trenér Abdalla před turnajem mluvil, když říkal, že by rád, aby se některý z jeho svěřenců předvedl v "evropském" světle. El-Tahir ukázal, že umí driblovat, podržet i rozehrát míč, perfektně vystřelit, zrychlit i uklidnit hru - zkrátka vše, co by útočník měl potřebovat k prosazení se, dejme tomu, v Bundeslize.

Ahmed Zuway (CA Bizertin), třetí do "arabské party", se trochu vymyká. Jednak nehraje doma, nýbrž v Tunisku (což je ale spíše nepodstatná zajímavost), jednak nedostal šanci předvést svůj um ve vyřazovacích bojích, ale především je se svými 29 lety pomalu na hraně ideálního fotbalového věku, a chce-li ještě "prchnout" za lepším přes Středozemní moře (což je konkrétně u Libyjců velká otázka), má nejvyšší čas. Na turnaji se každopádně prezentoval dobře: stejně jako výše zmínění borci je i on v první řadě technik, který umí vydeptat obranu soupeře s míčem přilepeným na noze a následně chytře nahrát nebo nebezpečně vystřelit. Asi nejlepší vysvědčení si vystavil dobrým výkonem proti pozdějším šampionům ze Zambie, ve kterém Libye díky dvěma brankám veterána Sa’ada remizovala 2:2.

Ofenzivní trojlístek - přesně to byl hlavní důvod, proč se na tomto šampionátu fandilo, přálo či blahořečilo Zambii. Souhra dvou hbitých křídelníků se zkušeným, ovšem o nic méně agilním a šikovným Christopherem Katongem budila respekt na všechny možné i nemožné pohledy. Zatímco každopádně vrcholná kariéra zambijského veterána pomalu dospívá ke konci v daleké Číně a Mayuka si již říká o pozornost přímo na starém kontinentě ve službách švýcarského Young Boys, Rainford Kalaba (TP Mazembe) ještě na své řádné angažmá v cizině čeká. Nachomýtl se sice pod křídla Bragy, z té se ale tak maximálně toulal po hostováních a ani starší štaci v béčku Nice nelze brát úplně vážně. Přitom potenciál, jaký na letošní edici APN ukázal 25letý střízlík s vzezřením 16letého adolescenta, by jistě bylo záhodno začít v Evropě těžit ve větším množství: nakažlivá aktivita, dokonalá práce s balonem v plné (a tudíž značné) rychlosti, spolehlivě štiplavé standardky, smysluplné centry ze hry; inu řekněte, kterému z (nad)průměrných celků předních evropských lig by takové atributy nevoněly.

Na závěr téhle rubriky si potom nemůžeme odpustit jednu menší výjimku, a sice fotbalistu, jenž v současné době působí na evropské scéně - to však na tom jejím kousku, který záře reflektorů neosvětluje ani z té nejmenší představitelné části. Ve třetí španělské lize. A to my jsme přitom skálopevně přesvědčeni, že si reprezentant pořadatelské Rovníkové Guineje jménem Rui (Logroñés) zaslouží, řekněme, důstojnější angažmá. Vyzáblý stoper je doslova prototypem atletického středního obránce, který bude aktivní při plnění defenzivní činnosti i v rozehrávce a jeho obranné skluzy budou díky dobrému pohybu i poziční hře nezřídka klíčové, až heroické. Opravdu jediné a zároveň to poslední, co by nás na něm mohlo trápit, byla potom skutečnost, že i jeho (stejně jako kolegu Konatého, Aubameyanga či Msakniho) v jedné z rozhodujících chvil skolil jakýsi "syndrom vyhoření". Ten ale letos provázel doopravdy většinu hvězd skupinové fáze turnaje. Ojedinělé zaváhání před prvním inkasovaným gólem ve čtvrtfinále navíc stoprocentně nic nezmění na tom, že jen díky němu obrana outsidera alespoň občas nepůsobila směšně.

Ceny EuroFotbalu:

Nejlepší jedenáctka: Boubacar Barry - Jean-Jacques Gosso, Kolo Toué (všichni Pobřeží Slonoviny), Stophira Sunzu, Joseph Musonda (oba Zambie) - André Ayew, Kwadwo Asamoah (oba Ghana), Seydou Keita (Mali), Rainford Kalaba - Emmanuel Mayuka (oba Zambie), Pierre-Emerick Aubameyang (Gabon). Trenér: Hervé Renard (Zambie).

Nejužitečnější hráč turnaje: Stophira Sunzu (Zambie)
Možná trochu odvážná, ale rozhodně ne neopodstatněná volba. Většina fotbalistů, kteří vlétli do turnaje jako uragán a vypadali jako jasný "materiál" pro toto ocenění, totiž postupně odpadávala: takhle pod stropem svých možností zůstali Msakni, Aubameyang, André Ayew a nakonec i Drogba. A jelikož má tato cena přívlastek "nejužitečnější", je Sunzuova volba naprosto legitimní - byl totiž nejlepším obráncem šampionátu a jím dirigovaná defenziva nepustila v klíčových zápasech za 210 minut do gólové šance ani Ghanu, ani Pobřeží Slonoviny. Navíc to byl právě Sunzu, kdo poslední penaltou rozhodl o zlatu...

Trojice největších překvapení
Jean-Jacques Gosso, neboť se z roztržitého chlapíka s copánky vypracoval v neobyčejně spolehlivého brusiče pravé postranní čáry, jehož entuziasmus a neúnavnost v podpoře ofenzívy byly jistě jedním ze stavebních kamenů stříbrné sloní potěchy; Emmanuel Mayuka, který doopravdy po dobu celého turnaje zvládal platit za "muže činu" s vytříbenou technikou, hbitostí, obratností a chytrostí, což ostatně všechno promítl i do svého gólu turnaje; a John Boye, jenž coby sotva "áčkový" stoper Rennes byl a bude stavebním kamenem defenzivní linie "nové Ghany", a to mimo jiné z toho důvodu, že jej lze pro jeho atletickou vybavenost a přemýšlivost v obranných zákrocích považovat za prototyp moderního středního obránce, lze-li to tak tedy říci.

Trojice největších zklamání
Yaya Touré, který nedokázal dát hře Pobřeží Slonoviny potřebný řád a myšlenku, potuloval se na hřišti jakoby bez duše a kromě fantastického čtvrtfinálového gólu z přímého kopu ani neohrožoval branky soupeřů; Demba Ba, který měl být největší zbraní Lvů z Terangy, ale když už se dokázal propracovat do gólové příležitosti, s železnou pravidelností selhával a vysloužil si nálepku největšího paliče turnaje; a Marouane Chamakh, jehož největším přínosem Maroku byl nakonec fakt, že na hřišti nedal nikomu pěstí a neposlal tak svůj tým do deseti, protože jinak bylo jeho frackovité, otrávené a znuděné představení jednou z nejsmutnějších věcí celého turnaje.

Nejlepší zákrok
...si schoval Boubacar Barry na prodloužení finálového duelu, kdy musel zasahovat při spolupráci bratrů Katongů; starší Christopher na hranici malého vápna trknul do míče přesně k levé tyči, tedy do protipohybu padajícího brankáře Slonů; ten se však dokázal vzepřít, vymrštit nohu a špičkou kopačky vytlačit balon na tyč. Všechno se přitom sehrálo tak rychle, že to napoprvé vypadalo, že Katongo nastřelil konstrukci; až opakované záběry prokázaly důležitost Barryho zákroku.

Nejhezčí gól
3. Youssef Msakni předvedl na turnaji nespočet šikovných průniků, přičemž hned dva zvládl i zakončit gólovou střelou - my jsme nakonec za jeho výsostní dílo zvolili premiérové sólo s gólovou tečkou, jež rozhodlo arabské derby s Marokem na pohled vypadalo o něco elegantněji než to proti Nigeru; 2. Mimo drzých driblérů se na letošním APN dařilo i mistrům "mrtvého míče" - u nás přitom v konkurenci Ibrahimy Traorého, jeho jmenovce Alaina či Camary zvítězil povedený kroucený projektil obyčejně svátečního exekutora přímých kopů Yayi Tourého; 1. A konečně nejhezčí branka šampionátu dle mínění EuroFotbalu - Mayukova velmi volná variace (v čase 0:42) na Bergkampův památný gól z mistrovství světa 1998.

Nejkurióznější gól
Nejkurióznější a zároveň nejfatálnější. Tuniský brankář Mathlouthi věru nerozdával jistotu napříč celým šampionátem, ovšem co si schoval do prodloužení čtvrtfinálového duelu s Ghanou, to zkrátka nemělo obdoby.

Nejsilnější moment
To musí být jednoznačně nesmírně sympatické gesto trenéra zlatého zambijského výběru Hervého Renarda. Ten k závěrečné děkovné lomeno oslavné modlitbě vlastnoručně odnesl vážně zraněného veterána Musondu, jenž ve svých 34 letech smutně opouštěl finálovou scénu již po 11 minutách.

A tímto momentem, který uzavřel Africký pohár národů 2012 na hřišti, se symbolicky loučíme i my. Děkujeme za projevenou přízeň v průběhu celého šampionátu, doufáme, že jste si představení těch nejlepších afrických celků, skvělých gólů, zvratů a silných příběhů užili stejně jako my. Další dostaveníčko si elita černého kontinentu dá už za rok v Jihoafrické republice, a pokud se nestane nic neočekávaného, budeme opět u toho. Děkujeme!