O titul Copa Libertadores se uchází i jedna ekvádorská Popelka

Naposledy, co ve finále Copa Libertadores stejně jako letos nestanul ani brazilský ani argentinský klub, se psal rok 1991 a jisté Independiente del Valle se stále ještě řadilo mezi amatérské celky. Teď, po pětadvaceti letech, tento skromný mančaft usiluje o dodání teprve druhého kontinentálního triumfu pro svůj Ekvádor...

Soupeřem Independiente del Valle je v tomto finálovém klání Atlético Nacional, v tuhle chvíli již trojnásobný finalista Copa Libertadores z Kolumbie, který i po remíze v úvodním klání zůstává mírným favoritem. Hrálo se ostatně v ekvádorském Quitu, kde medellínský celek ke všemu vstřelil cenný gól.

Důležitou postavou Nacionalu byl 31letý Macnelly Torres, který zkušenou distribucí balonu tlumil entusiasmus domácích. Pro Torrese se jedná už o druhou velkou šanci na úspěch v Poháru osvoboditelů - napoprvé mu to nevyšlo před devíti lety, kdy Independiente stále paběrkovalo ve třetí nejvyšší soutěži.

Kromě větší vyzrálosti se Atlético bude v odvetě odvolávat také na svůj domácí výkaz, který hraničí s bezchybností. Poslední domácí prohru v Libertadores utrpělo koncem března 2015. Od té doby na vlastní půdě Nacional odolává už sedm utkání v řadě; a v Medellínu za tu dobu padli zástupci Brazílie, Argentiny, Paraguaye, Peru, Uruguaye, ale i samotného Ekvádoru (Emelec).

Přítomnost Nacionalu ve vrcholné fázi letošního ročníku kontinentálního svátku vskutku není tolik zarážející. Jde o velký klub s moderní strukturou evropského střihu, jejž vede dvojnásobný účastník mistrovství světa Reinaldo Rueda, a který ještě před dvěma lety pokoušel štěstí ve čtvrtfinále stejné soutěže. Předešlý kolumbijský vítěz, Once Caldas (2004), šokoval o poznání větší měrou.

Jenže reputace a s ní spojený respekt ze soupeře - to je něco, co hoši z předměstí Quita s malým stánkem pro 7,5 tisíc lidí neuznávají.

Ze skupiny Independiente del Valle postoupilo i díky remíze na půdě největšího chilského klubu (Colo Colo); na Monumentalu, slavném to hnízdě obhajujícího River Plate, posléze uhráli k postupu dostačující prohru 0:1; ve čtvrtfinále potřebovali v Mexico City v oslabení vsítit gól, aby si vynutili penaltový rozstřel; a naposledy senzačně loupili na legendární, ne-li přímo strach nahánějící Bonboneře (2:3), jež patří pro změnu druhému z argentinských gigantů, Boce Juniors.

Na planetě Zemi skutečně jako by nezůstávala výzva jakkoliv mohutných rozměrů, které by Independiente del Valle s úspěchem nečelilo. A to jde přitom, prosím pěkně, o klub bez jediného domácího titulu na kontě. Jak Emelec, tak LDU Quito (jediný dosavadní ekvádorský šampion z roku 2008) do tohoto ročníku Libertadores vstupovaly lépe nasazeny, a oba kuriózně finišovaly na dně svých skupin.

Jednoho takového finalistu bez jediného kontaktu s ligovým piedestalem už mimochodem Jižní Amerika poznala: roku 2002 se takhle do cílové rovinky senzačně prodralo brazilské São Caetano, aby následně smolně prohrálo až na penalty. Příběh Azulão je nicméně spíše smutnou baladou; v jednom z nejpokročilejších měst Brazílie se letos prvním rokem nehraje ani jedna ze čtyř celonárodních soutěží.

To u Independiente del Valle nejspíš podobný konec nehrozí, neboť jde o rozumně řízenou fotbalovou značku, která se i přes pouhých šest let prvoligové zkušenosti může pochlubit dobrým zázemím a především kvalitní líhní...

Mládí vpřed, a mílovými kroky

Vzhledem k mizernému jaru už možná leckdo pozapomněl, ale úvod minulého ročníku anglické Premier League neměl jen jednoho krále v Riyadu Mahrezovi. Tomu tehdy zvládala konkurovat ještě jedna kometa s navýsost šikovnýma a rychlýma nohama: Jefferson Montero ze Swansea, jinak také produkt mládežnické akademie Independiente del Valle, kam putuje úžasných 30 % klubového rozpočtu.

A Montero v současném kádru bezesporu nachází pár schopných pokračovatelů. Třeba hned na 'jeho' levém křídle operuje teprve 19letý teenager Bryan Cabezas, který zavěsil v obou utkáních s Bokou Juniors. Jiný odchovanec, Junior Sornoza, se ve 22 letech řadí k ekvádorským reprezentantům i jedněm z nejzkušenějších aktérů domácí ligy. Jako jediného borce z kabiny Independiente jej server Transfermarkt vnímá coby fotbalistu s hodnotou vyšší než dva miliony eur. A nakonec ještě nutno zmínit 25letého Artura Minu, jenž se sice v Independiente začal rozvíjet až později, čerstvě si ovšem po třech sezonách vysloužil prestižní přestup do River Plate.

Na mládí se v tomto uvolněném prostředí sází vpravdě ochotně (věkový průměr áčkové šatny leží těsně nad 24 lety), a to se vlastně netýká jenom hráčů. Trenér Pablo Repetto k Independiente přišel krátce po završení čtyřicítky a s chudými zkušenostmi z menších klubů v rodné Uruguayi. Dnes, po čtyřech letech, se už v Ekvádoru těší ze statusu poloboha.

V mladém týmu, který šikovně doplnil několika zkušenějšími krajany či veteránem mezi brankáři Libradem Azconou (kapitán El Negriazul na půdě River Plate udělal hned 11 zákroků a obecně mu patří velký vděk za celý obdivuhodný maraton), Repetto udržuje rodinnou atmosféru a univerzálně sdílené principy solidarity. V podstatě všichni hráči pobírají ty samé platy, přičemž maximální odměnou zůstává šest tisíc liber měsíčně, tedy něco přes 190 tisíc korun.

Aby nedošlo k nedorozumění, Independiente del Valle není chudým klubem per se. Spíš je po vzoru anglického zázraku z Leicesteru uvážlivě investujícím klubem. Klubem, který se jako jeden z mála v zemi nezdá být postižen současnou finanční krizí, a zároveň si vzorně udržuje šest fotbalových hřišť o regulérních rozměrech, dvě plně vybavené posilovny (jednu určenou výhradně mládeži), bazén i pro členy akademie speciálně uzpůsobenou střední školu spolu se studentskými kolejemi. Ano, opravdu ne náhodou juniorka Independiente jako jediná v zemi nevynechala ani jeden z posledních tří ročníků své verze Copa Libertadores.

I pro toto moderní a stabilní podhoubí Independiente v nedávné minulosti sbírá ony historické úspěchy. Emelec se možná už potřetí v řadě radoval z mistrovských vavřínů, o jeho kontinentální anabázi už ale byla řeč. To černomodří se neustále překonávají a leccos nasvědčuje tomu, že se i toho titulu brzy dočkali. Repetto nejdříve klub poprvé v dějinách dovedl na druhou příčku, pak mu přinesl premiérovou zkušenost z druhořadé Copy Sudamericana (2013) a o rok později i debut mezi kontinentální smetánkou (2014).

Jen v jednom ohledu se zázemí El Negriazul ukázalo být nedostatečným a přirozeně limitujícím - hostit domácí zápasy Copa Libertadores na zhruba sedmitisícovém stánku by holt nebylo příliš důstojné. Independiente se tudíž k mezinárodním kláním dočasně přesouvá na 40tisícové Estádio Olimpico Atahualpa uprostřed Quita, ani tuto mnohem větší arénu však nemá problém vyprodat.

A službu tím dělá nejen sobě, ale i celému Ekvádoru - bez nejmenší nadsázky a vlastně zcela doslova. Když uprostřed dubna hornatou zemi zasáhla ničivá vlna zemětřesení, klub sympaticky vyhlásil, že sto procent výdělků z prodaných lístků pro nadcházející pohárové zápasy s Pumasem, River Plate, Bokou Juniors i Nacionalem poputuje na oběti katastrofy. A víte co? Na Atahualpě se ve všech případech sešel 'plný kotel' fanoušků různé klubové příslušnosti. Vytěžilo se dohromady 957 tisíc amerických dolarů.

Přitom existuje solidní předpoklad, že by si podobný počet diváků svou cestu na stadion našel i bez takové přidané motivace. Independiente del Valle totiž baví. Nikoliv pouze svým popelkovským příběhem či rozumným počínáním svých funkcionářů, ale i samotným herním projevem. Také zde se koneckonců nabízí paralela s Leicesterem, stejně jako ekvádorským národním týmem: Repettův tým se prezentuje živelným fotbalem plným smrtících protiútoků, které tradičně vede duo agilních křídelníků.

Zafunguje tento jednoduchý, ale účinný recept i v Medellínu? O tom se můžete sami začít přesvědčovat již zítra, 45 minut po druhé hodině ranní. Independiente del Valle samozřejmě opět nebude favoritem bookmakerů, ovšem přízeň kdejakého nezaujatého fanouška má v kapse už dávno. A zcela po zásluze...