O Realu s Neapolí, Berlusconim a zrození Ligy mistrů

Dnes svedou souboj celky Realu Madrid a Neapole, a kdo by se mohl těšit víc? Narazí na sebe přece Cristiano Ronaldo s rozjetým duem Mertens - Hamšík. Přesto je tu jedna exkurze do minulosti, která by vás mohla naladit ještě o trochu lépe. Jednu očekávanou bitvu s významnými implikacemi už totiž oba kluby svedly roku 1987...

Diego Maradona byl jen jedním z mnoha hráčů, které dočista strhla jedinečnost dané události. Protože naposledy, a taky poprvé, co Neapol cestovala na půdu Realu Madrid v rámci tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí, odehrála se na Bernabeu mimořádně nerudná tahanice.

Odvíjela se před prázdným stadionem a za podivného ticha způsobeného problémy, kterých se při posledním semifinále s Bayernem dopustila neslavná fanouškovská skupina Realu jménem Ultrasurs. Nešlo věru o zrovna adekvátní atmosféru pro setkání jednoho z nejlepších hráčů historie s nejúspěšnějším klubem soutěže.

Ani jeden z výše zmíněných aspektů daného klání ovšem nečiní tehdejší měření sil Realu Madrid s Neapolí unikátním v té první řadě. Takové privilegium náleží spíše jeho důsledkům - právě tenhle zápas si totiž zaslouží nálepku toho, který položil základy zcela zásadní revoluce na evropské fotbalové scéně.

V ochozech tenkrát seděl mimo jiné šéf AC Milán Silvio Berlusconi, který ovšem čiré nadšení ze vzrušující konfrontace Diega Maradony a Emilia Butragueña s ostatními plně nesdílel. Místo toho byl spíše zaskočen skutečností, že na sebe tak velké kluby mohly narazit tak brzy - už v prvním kole.

Plýtvat podobně velkou událostí v tak rané fázi soutěže se zdálo pošetilé, ještě horší byla nicméně vyhlídka na zbytečně brzké vypadnutí jednoho z gigantů. Berlusconi se samozřejmě bál, že by něco takového mohlo potkat i jeho AC, Italovy starosti byly ovšem obecnějšího rázu.

A tak co nevidět sestrojil plány na zavedení evropské superligy, k jejichž realizaci tedy sice dosud nedošlo, avšak samotné gró idey - vlastně i taková pohrůžka odchodem nejbohatších - zpříma vedlo k ustavení Ligy mistrů a započnutí současné éry, kdy na evropském poli zvláště v posledních letech dominuje jen pár velkoklubů, a kdy se finále ve složení PSV Eindhoven - Benfica (jaké se uskutečnilo na jaře 1988) rovná naprosté utopii.

Důsledky historicky prvního střetnutí Merengues s Partenopei má také svůj zajímavý ironický podtext. Historicky druhé měření sil Realu s Neapolí je teď totiž po 30 letech vnímáno jako osvěžující novinka, zatímco osmifinálové řežby spolufavoritů v podání Barcelony a PSG, respektive Arsenalu a Bayernu, které se v obou raženích odehrají už počtvrté za posledních pět let, začínají nepříjemně nudit.

Původní myšlenka se v podstatě vrátila jako bumerang. Opakující se osmifinálové dvojice obírají Ligu mistrů o jistou tajuplnost a potenciál zaujmout; přitom dříve zavržená hvězdná klání v rámci prvního kola soutěže přesně takovou poutavou zápletku nabízela. Nehledě na to, že v současném nastavení není místo pro prvotní zastánce evropské superligy jako Rangers, Liverpool nebo samotný AC Milán.

Je rozhodně složité se nyní bránit dumání nad tím, co asi tak Berlusconi říká na nedávný milánský ústup z jeviště, které sám pomáhal sestavit. Zároveň ale není složité se dopídit myšlenek představitelů Neapole a Realu ihned po losu prvního kola PMEZ 1987/88. Všichni do jednoho byli zaskočeni.

Samo sebou, hlavním důvodem byl ten fakt, že debutující italští šampioni měli na poháry jedinou, více než deset let starou vzpomínku (a to se ještě jednalo o druhořadý Pohár vítězů pohárů), takže byli nenasazeni. To pro Real se jednalo o jubilejní sté vystoupení v rámci PMEZ před vlastními fanouš... tribunami. Protentokrát vskutku krajně nepříhodně prázdnými.

Šlo o docela přirozeně nehezký zápas. Celá událost byla listem Mundo Deportivo popsána jako "chladná", přičemž samotní hráči na pažitu vypadali jako pozapomenutí "sirotci". Ve finále se ale pod kotlem přeci jen zatopilo - zřejmě ihned, jakmile si obě kabiny vybavily Maradonovu předzápasovou výzvu k "nakopání soupeře". Té se nakonec dostalo poněkud doslovného výkladu, když se všichni aktéři navzájem častovali nohama i rukama, trenér Realu Leo Beenhakker byl v jednu chvíli zasažen pytlíkem s ledem a jeho protějšek Salvatore Bagni pro změnu tvrdil, že ho soupeři označili za "mafiosa".

Konkrétně za netradiční přízvisko se tedy, pravda, nizozemský kouč Beenhakker před odvetným zápasem omluvil, když přitom znovu zmínil "výjimečné okolnosti" prvního utkání, to už si ale mohl ulevit nad výhrou 2:0. Oba góly přitom odpovídaly nepříliš pohlednému dění: Michel se trefil z penaltového puntíku, aby dílo dokonal Fernando De Napoli vlastním gólem.

Maradona, který se do Španělska vracel poprvé od svého odchodu z Barcelony roku 1984, byl mezitím pečlivě střežen a téměř si neškrtl. Mizerný výkon své Neapole potom svaloval na tíhu premiéry. "Nemusíte přehánět. Neviděli jsme tu pravou Neapol, nejspíš kvůli veškeré zodpovědnosti vztahující se k debutu v PMEZ," prohlásila argentinská modla, která v daném ročníku poprvé a naposledy v neapolském dresu překročila hranici dvaceti soutěžních branek.

Přesně takový jeden zkrat, jeden nevydařený večer znamenající konec talentovaného mančaftu už v prvním kole - taková vyhlídka Berlusconiho budila ze spaní. "Pohár mistrů evropských zemí se stal historickým anachronismem. Z ekonomického hlediska je nesmysl, aby takový klub jako AC Milán vypadával hned v prvním kole. To nekoresponduje s moderním způsobem smýšlení," lamentoval italský magnát o něco později, v rozhovoru pro World Soccer z roku 1991.

Silvio Berlusconi v ochozech. Zdroj: acmilan.com

Sám Berlusconi přitom od svého nástupu do čela Rossoneri roku 1986 onoho moderního smýšlení demonstroval nemalé množství a redefinoval lecjaké základy veskrze konzervativního sportu. Ačkoliv AC Milán vždy fandil, klub například od počátku považoval za prodlouženou ruku svého obchodního impéria. Berlusconi se nikdy netajil tím, že chce vést značku ACM bok po boku se svou mediální společností Mediaset a usilovat o maximální užitek obou.

Pakliže už dříve v Itálii provedl učiněnou revoluci na televizním poli, když svým nevšedním přístupem k regionálním kanálům zadělal na první soukromou celonárodní vysílací stanici Canale 5, měl teď obdobné plány s fotbalem. Berlusconi cítil, že tak populární sport ve vztahu ke své obří audienci fatálně mrhá potenciálem. Přišlo mu absurdní, že ty největší kluby hrající na nejnavštěvovanějších stadionech vlastně nedávají vzniknout štědře placeným televizním událostem.

Martin Schoots je dnes prominentním evropským agentem zastupujícím celou řadu hvězd včetně Christiana Eriksena, ovšem svého času se živil jako žurnalista pokrývající primárně trojici nizozemských tahounů AC Milán - Marca van Bastena, Ruuda Gullita, Franka Riijkarda - a při četných setkáních s Berlusconim byl vždy ohromen jeho přístupem.

"Byl vizionářem, a to velmi zřetelným a přesvědčeným ohledně toho, jakým směrem se bude fotbal dál rozvíjet. Jeho filozofií bylo, že fotbal je ve své podstatě spektákl," přibližuje Schoots. Spektákl, který si rozhodně zasluhoval pozornost podnikatelova Canale 5.

Přetvoření PMEZ v evropskou superligu, to každopádně nebyl žádný zbrusu nový nápad. Ve skutečnosti si spolutvůrce Poháru mistrů evropských zemí Gabriel Hanot obdobný formát vysnil zcela původně, ale tehdy se vzhledem k dopravě a pokročilosti komunikačních technologií nejednalo o proveditelnou vizi. Liverpool stejně tak roku 1978 - když byl v prvním kole postaven proti dominantnímu Nottinghamu Forest - předložil dokument, který navrhoval ustavení vícero mini lig (skupin), a jenž byl oživen o šest let později. Nikdo každopádně za realizací těchto plánů nešel s takovou vervou jako Berlusconi.

Poté, co byly jeho první podněty vytvořené ve spolupráci s prezidentem Realu Ramonem Mendozou zamítnuty, rozhodl se roku 1988 sám italský byznysmen přispěchat s projektem nazvaným "Evropská televizní liga". Detailní plán skončil v rukách Alexe Fynna, toho času pracovníka reklamní agentury Saatchi & Saatchi. Fynn byl sám velkým fanouškem kopané a už dříve na jedné z konferencí představil svůj vlastní desetibodový plán, podle něhož by se fotbal měl dál rozvíjet. Jednalo se víceméně o projekt evropské superligy, který otiskly i britské Timesy, takže se o něm všeobecně vědělo.

"Po pár týdnech mi volal šéf naší italské pobočky. Povídal: 'Tady mám pro tebe zakázku, jakou jsi vždycky chtěl: navrhni superligu pro Berlusconiho'," vzpomíná dnes pro The Independent Fynn. "Moje reakce? Zatočila se mi z toho hlava, byl jsem polichocen, a udělal jsem to, co jsem odhadoval, že on sám chtěl - ne nutně to, co potřeboval fotbal. Takže tahle moje superliga byla postavena na hodnotě, tradici a televizi - čili to byla liga pro velké televizní trhy. Mám dojem, že to mělo být pro 18 klubů a určitě dva z Anglie, Itálie, Španělska... takový byl plán."

Návrh, o němž Fynn konkrétně hovoří, byl obratem zamítnut UEFA, svůj díl si ale tak jako tak odvedl. Idea byla zformulována a nikam se poroučet neměla. Hrozba, že se elitní kluby oddělí a vytvoří si vlastní soutěž, byla rázem aktuální a s tím se zkrátka muselo pracovat. Berlusconi se navíc onen plán rozhodl publikovat, aby ho v budoucnu mohl používat jako svou páku. Někomu tak vlivnému jako jemu se automaticky muselo pozorně naslouchat, na rozdíl od jeho předchůdců.

UEFA si tedy také v zásadě uvědomila dilema, kdy bylo třeba uspokojit velkokluby a zároveň udržet pohromadě struktury, které pracně vytvořila - a právě z tohoto dilematu vzešla myšlenka Ligy mistrů. Na podzim 1991 tehdy pětatřicet členů hlasovalo na zvláštním sjezdu UEFA ve věci nových návrhů, tentokrát sepsaných primárně Mendozou a sekretářem glasgowských Rangers Campbellem Ogilviem. Dosavadní čtvrtfinále bylo nahrazeno skupinami, takže se poprvé nějaká fáze soutěže podobala menší lize.

Ještě důležitější než samotné strukturální změny ovšem bylo rozhodnutí UEFA předat návrh marketingové společnosti TEAM, aby ho náležitě "prodala" veřejnosti. Počínaje příští sezonou již hovoříme o Lize mistrů; jinak také Fynnovými slovy o jedné ze dvou (po boku severoamerické NFL) "vrcholných značkových soutěží" ve světě sportu. Složila se hymna s charakteristickými prvky vážné hudby, utvořila se celá větev sponzorů a televizní balíčky začaly být distribuovány dle podílu na trhu mezi zájemce s nejvyššími nabídkami.

Co bylo vůbec zásadní: Berlusconiho model televizního vysílání poprvé prostupoval fotbalovým světem. UEFA přijala mnohé jeho principy, a její vzor později následovala rovněž Premier League i množství předních klubů starého kontinentu, jež do nejpopulárnějšího sportu pumpují čím dál mohutnější obnosy peněz - a zadělávají tím na čím dál větší rozestupy. Velkokluby z lig s největšími televizními trhy si přichází na větší a větší finanční odměny a ve výsledku větší a větší politický kapitál, nevyhnutelně vedoucí k dalším a dalším změnám formátu Champions League.

Hned dva zápasy tohoto týdne, Barça - PSG a Arsenal - Bayern, do puntíku naplní Berlusconiho vizi o "televizním spektáklu". A jeho příchod vlastně dokonale předznamenala už odveta onoho prvního kola PMEZ 1987/88. Zatímco první zápas v Madridu představoval ztrápenou tečku za starou érou, utkání v Neapoli jako by zvěstovalo příchod nové, podstatně nablýskanější epochy.

Povzbuzena více než 80tisícovou návštěvou na San Paolu a návratem předtím zraněného brazilského tahouna Carecy, Neapol se tentokrát na Real Madrid vrhla vší silou fyzickou i ryze fotbalovou, a po 43 minut intenzivního zápolení vypadala být na cestě za nefalšovanou odplatou. Už během první desetiminutovky vstřelil kontaktní gól obránce Giovanni Francini a neapolští měli vzápětí hned několik slušných příležitostí k tomu stav dvojzápasu vyrovnat - speciálně Careca, který spálil obří šanci ve 40. minutě. Jen za pár sekund Emilio Butragueño přispěchal se zásahem, který Partenopei zlomil vaz.

Pakliže se historie pravidelně opakuje, je pozoruhodné, jak se průběžně vrací i povědomé debaty. Ihned po závěrečném hvizdu se tehdy začala zpochybňovat Maradonova způsobilost uspět na mezinárodních kolbištích (v PMEZ nakonec za celou svou kariéru okusil maximálně druhé kolo ročníku 1990/91), zatímco Butragueñova chladnokrevná brilantnost byla všemi vyzdvihována. Skoro jako současné diskuze o Messim a Ronaldovi, akorát v tomto případě zasazené do kontextu klubové scény. V dané sezoně 1987/88 to nicméně až tak daleko nedotáhli ani Merengues, když vypadli v semifinále, a o rok později je v jiné památné italsko-španělské konfrontaci rozprášil AC Milán 5:0.

Toho zářijového večera roku 1987 ovšem byli madridští přesvědčeni o tom, že zaznamenali naprosto zásadní skalp. Leo Beenhakker - pamatujte, tehdejší trenér šestinásobných vítězů PMEZ - například onen postup do druhého kola prohlásil za "historický výsledek". A on to svým způsobem historický zápas skutečně byl, jen ne tím, jaký si nizozemský kouč představoval.

Již tehdejší výdělky Neapole představovaly menší okénko do budoucnosti: italský klub prý z domácí odvety s Realem, ze vstupenek a televizních práv, vytěžil toho času údajně rekordních 10 miliard lir (dnešní ekvivalent zhruba pěti milionů eur)...

---

Text je volným překladem článku Miguela Delaneyho, šéfredaktora sportovní sekce The Independent.