Mundial v cílové rovince: O co se čtvrtfinalisté opírají, a co je může zradit? (2/2)

Od roku 1954 a triumfu Západního Německa čeká mistrovství světa na řádně překvapivého šampiona. Tento ročník už přišel o Španělsko či Německo a prozatím působí tak, že by nemusel v tomto ohledu zklamat. Vyplatí se tedy vsadit na Uruguay, nebo snad raději ty zaběhlejší firmy z Francie či Brazílie? My jsme je všechny podrobili důkladnému rentgenu...

Výsledkem je orientační žebříček všech čtvrtfinalistů, které jsme seřadili sestupně podle toho, nakolik jim na základě odhalených silných a slabých stránek věříme na zlato. Do každé jednotlivé pozice se coby proměnné promítají také kurzy dvou předních českých sázkových kanceláří a charakter soupeřů, jimž daný tým čelí ve čtvrtfinále a potenciálně semifinále.

U každého z mužstev jsme vytipovali tři zbraně a tři Achillovy paty, které jsou rovněž odstupňovány podle toho, jakou váhu jim zrovna přikládáme. Pokud se nám potom podařilo najít též zajímavou statistiku na podporu toho či onoho, zahrnuli jsme ji na závěr rozboru.



Kurz na celkový triumf u Fortuny a Tipsportu: 5,00 / 5,20

Proč si vsadit na výhru:

➢➢➢ Francie v Kylianu Mbappém tentokrát bez nejmenší nadsázky našla nového Henryho, stylisticky připomínajícího brazilského Ronalda z mistrovství světa 1998, a to jí dává obrovskou herní i psychologickou výhodu. U devatenáctileté hvězdy PSG se stále lze dohadovat, zdali umí být podobně efektivní do plných, ale při protiútočení se uživí jako běžec za obranu i na obranu, startující v hloubi pole; vše v podstatě na styl Michaela Owena na vrcholu sil. Mbappé se v osmfinále definitivně zařadil mezi potenciální tvůrce zásadního rozdílu pro Francii, kterých mají les Bleus už tak celou řadu. Proti Paulu Pogbovi můžete mít ledacos, ale podíl na třech brankách matných Francouzů ve skupinové fázi mu prostě neupřete - a to není nic zanedbatelného. Antoine Griezmann je zatím coby exekutor dvou penalt spíše takovou šedou eminencí tohoto turnaje, ale to by nemuselo vadit - na Euru se taky rozjížděl pomaleji, aby nakonec takřka na vlastní pěst pro Francii rozhodl osmifinále i semifinále. Olivier Giroud potom bude se svým jemným citem pro narážečku a asistenci zády k bráně zcela nepostradatelný při jakémkoliv dobývání pevného obranného valu; však si vzpomeňte jak pomáhal roznést Island.

➢➢ N’Golo Kanté jakožto nejspolehlivější štítový záložník současnosti. Středopolař Chelsea je jedním z té hrstky hráčů, u nichž jakmile vyslovíte jejich jméno, každému nevytane na mysli pouze soubor jejich kvalit, nýbrž také sama známka, záruka kvality; určitý vysoký standard, k němuž leckdo na témže postu vzhlíží. Kanté si totiž to své vždy odvede na 100, nejhůře potom 95 procent, a kdyby ho můj kolega v rámci své kostky zařadil do nejlepší jedenáctky každého dosavadního kola šampionátu, nikdo by nemohl říct ani popel. Proti Argentině krom vytrvalého strážení Messiho zvládal být i důležitým rozehrávačem. Byť se to na první pohled nemusí zdát, a na Kantého hře rozhodně nejvíc bere dech jeho inteligentní, povětšinou čisté (v kvalifikaci i na MS zatím bez karty) přerušování útoků soupeře, právě on je vedle Pogby tím pravým playmakerem tohoto mančaftu, tím pravým dispečerem; zkrátka tím, kdo tuto Francii z hloubi pole pohání i v držení balonu. Takřka nekazí, přičemž se neštítí ani vertikálních přihrávek, a pro les Bleus je rovněž v tomto směru zcela nepostradatelný, ba nenahraditelný. Nenadarmo si ho Deschamps nedovolil pošetřit ani proti Dánsku. V Kantém má Francie mimořádně soustředěnou (všimněte si, že se nikdy nedohaduje s rozhodčím, a neangažuje se příliš ani v gólových oslavách - snad aby prostě nevypadl ze svého robotického rytmu) a přitom notně přímočarou oporu. Takovou antitezi Mascherana.

➢ Výhoda v tom, že máte ve svém středu nejlepšího defenzivního středopolaře planety, se potom na hře Francie také zcela viditelně i hmatatelně promítá. Pokud budeme argentinský gólový příděl považovat za jistou anomálii, což patrně při vyvinutí nějakého úsilí lze (dva góly byly důsledkem kolektivního polevení v koncentraci, ten Mercadův lze označit za haluz), Francie je vedle Uruguaye statisticky nejlépe bránícím týmem šampionátu. Po skupinové fázi platilo, že soupeřům v průměru připustili jen sedm střel na zápas, jejichž průměrný gólový potenciál byl (vyjma penalt) modelem xG vyčíslen na pouhých 0,03; což je opět druhé nejnižší číslo na MS. Francouzi prostě soupeře téměř nepouští do vápna, a pokud vůbec, tak jim zdatně brání ve střelbě. Tomu napomáhají i disciplinovaní beci, z nichž především Lucas Hernández v určitých chvílích působí vesměs jako třetí stoper, kór když má nalevo před sebou (vesměs falešného beka) Matuidiho.

Proč si nevsadit na výhru:

➢➢➢ Doposud Francie na šampionátu působí dojmem favorita, který když potřebuje zapnout, tak zapne, ale po většinu času jede spíše na autopilota. Demonstrace oné přemíry nadání jako by se dostavovala pouze periodicky a nikdy na delší dobu, cž je alarmující, pokud se nejedná o nic úmyslného. Výjimkou budiž snad akorát kompletní první poločas Peru. V osmifinále s Argentinou se les Bleus prezentovali jako ryze protiútočící kolektiv, který je spokojen s držením míče kolem 35-40 % času, což jim dokonale svědčilo, ale což jim zároveň přinejmenším nadcházející soupeř z Uruguaye těžko umožní. A jakmile se od Francie očekává tvorba hry, nějaký soustavný tlak, hnedka se vynořují tlusté otazníky: Pogba doposud za takových okolností v reprezentaci sotva někoho přesvědčil, totéž platí do jisté míry i pro Griezmanna, a Didier Deschamps se mezitím tentokrát ani nemůže spolehnout na klasického playmakera typu Valbueny (2014) a Payeta (2016), respektive tak činit nechce, protože Florianovi Thauvinovi dal prozatím šanci akorát na dvě ubohé minutky za rozhodnutého stavu s Argentinou. Jinak takovou možností osvěžení z lavičky zatvrzele pohrdá, což se mu může brzy nepěkně vymstít.

➢➢ Tahle Francie má ještě čas a nyní v Rusku její chvíle ryzí slávy možná ještě přijít nemá. Pro veškeré vzrušení kolem 19leté senzace jménem Kylian Mbappé nutno zkonstatovat, že tenhle mančaft v mnoha pasážích holt stále nepůsobí úplně vyzrále. Stopeři Varane s Umtitim mají v průměru 24,5 let, a třebaže nehrají vůbec špatný turnaj, zároveň ani povětšinou nepůsobí zcela dominantním dojmem, a především Umtiti nemá v reprezentaci silnou pozici ani reputaci bez poskvrnky. Obranná linie, zdá se, přeci jen postrádá Koscielného vůdcovství a ochotnou komunikaci (jinak by třeba Di María nikdy neměl tolik prostoru ke gólové střele), což se klidně může projevit ihned, jakmile se začne v závěrečné fázi šampionátu lámat chleba. Tři góly od chodecké Argentiny a lapsy v koncentraci mimo jiné též od tradičně spolehlivého Pavarda by měly být pro Deschampse dostatečně důrazným varováním, ale existuje vůbec řešení?

➢ Didier Deschamps se až příliš často snaží neprohrát, respektive nenechat se přehrát, namísto toho, aby se v první řadě zajímal o to vyhrát, respektive se snažil soupeře přehrát. Zářným důkazem je nasazení Blaise Matuidiho v zápasech s Peru a Argentinou; tah, který do značné míry eliminoval hrozbu na pravém křídle (přičemž Peru se právě odtamtud dostává silnější podpory od beka Advínculy a Argentině se tam stahuje Messi, takže to dávalo smysl), ovšem zároveň částečně paralyzoval francouzský přechod do útoku. U Deschampse přitom takové smýšlení není úplně nové - dřív se jeho velké důvěře těšil Moussa Sissoko, který je pro změnu pravonohým atletem, jehož ofenzivní přínos též opakovaně frustroval. Francouzský kouč je vyhlášen dbaním na své favority, kteří nutně nemusí být těmi nejtalentovanějšími ani v daný moment nejlepšími volbami na dané posty. A ač takový přístup může v určitých fázích pavouka nést ovoce, protože dotyční znají koučovy pokyny nazpaměť, jindy zas může nehezky limitovat.

①②③ Posledních šest týmů, které z mistrovství světa vykoply Argentinu, se pakovalo ihned v následujícím kole: jedná se o Rumunsko 1994 (rovněž čtvrtfinále), Nizozemsko 1998 (semifinále), Švédsko 2002 (osmifinále) a Německo na příštích třech mundialech (dvě semifinále, jedna skupinová fáze letos). Špatná karma?



Kurz na celkový triumf u Fortuny a Tipsportu: 5,50

Proč si vsadit na výhru:

➢➢➢ "Možná se stáváme o něco rozumnějšími. Možná teď hrajeme podle pravidel, která následuje celý zbytek světa," prohlásil Gareth Southgate po fyzicky i psychicky náročném utkání s Kolumbií. A měl do jisté míry pravdu. Kde se Angličané nechali plně deptat, ne-li bohapustě šikanovat pragmatickými, nepříjemnými Islanďany před dvěma lety, tam si v úterý leccos nenechali líbit. To je do zbytku turnaje vskutku dobré znamení, ale ještě lepším znamením je skutečnost, že Anglie momentálně má svá vlastní pravidla, svůj vlastní rámec, své vlastní naučené principy, jimiž se řídí; není naivní, má plán a v první řadě nefláká přípravu na jednotlivé zápasy i šampionát samotný. Jedním důkazem je penaltový rozstřel, když mužstvo pokutové kopy trénovalo pravidelně už od března, a brankář Pickford v důsledku pečlivého rozboru kolumbijských exekutorů odhadl směr palby všech soupeřů vyjma Falcaa. Tím hlavním důkazem a zároveň zdejší největší anglickou zbraní jsou ovšem standardní situace jiného ražení. Kieran Trippier je tedy efektivní rovněž ze hry, když se dokupy stará o závratných 30 % klíčových přihrávek celého Albionu (a před druhým spoluhráčem vede o sedm takových pasů, které vedou ke střele), avšak ještě více berou dech jeho dodávky z klidu, přičemž mu (zleva) zdatně sekunduje i Ashley Young. Po skupinové fázi platilo, že Anglie neuvěřitelných 57,5 % svých projektilů generovala z rohových, přímých či nepřímých kopů. A to věru není náhoda. Southgate sám přiznává inspiraci v basketbalových vzorcích a na množství matoucích pohybů v šestnáctce to je pěkně znát. Anglie disponuje nacvičenými signály a se zónovým bráněním se vypořádává naprosto hravě, s výchozí pozicí v celém kvartetu Angličanů startujícím na hraně velkého vápna v jednom nečitelném chumlu, který se vzápětí při bezchybném centru Trippiera rozprchne a dává vzniknout chaosu. Kane nyní stabilně číhá u zadní tyče místo, aby se zabíjel u praporku jako exekutor. A Angličané mají recept i na osobní bránění; proti Panamě takhle Young "basketbalově" odclonil soupeře na hraně šestnáctky, aby mohl Stones nerušeně vlétnout do vápna a udeřit. A potom tahle lahůdka, kterou prostě na mezinárodní scéně z principu takřka není možné uzřít...

➢➢ Angličané jsou vedle Belgie jediným čtvrtfinalistou, který stabilně užívá systém se třemi stopery, a zatímco u Roberta Martíneze byste se zřejmě sofistikované odpovědi na otázku "proč" nedovrtali, Gareth Southgate si své flexibilní, živelné 3-5-1-1, jež volně přechází v 3-3-2-2, obhájí doopravdy před téměř každým novinářem a fanouškem v zemi. Připravil ho koneckonců speciálně pro tento mundial, při dlouhém obrážení Evropy v týdnech předcházejících výkopu turnaje, a připravil ho dobře. Stačí se podívat už jenom na cirkulaci balonu mezi všemi třemi stopery, jak svižná a cílevědomá na rozdíl od té belgické je. Byť se to při pohledu na občas panikařícího Walkera nezdá, všichni střední obránci mají navíc precizně rozdělené role: původním povoláním pravý bek je na hřišti kvůli své rychlosti, díky níž vzadu coby poslední obránce často hasí vznikající nebezpečí. Harry Maguire dominuje ve vzduchu a nejvíce se vytahuje s balonem; John Stones zase uklízí jeden míč za druhým ze země. Před nimi potom sedí Jordan Henderson, který se v této formaci vyloženě našel. Balonu si sice moc neužije, ale když už ho má u kopaček, nakládá s ním rozumně, roztahuje hru do šířky, a svou parádní poziční hrou vše jistí směrem dozadu. Není to váš klasický štítový záložník, ale doprostřed této dynamické, neposedné jedenáctky padne jako ulitý. To sice nelze říct o Delem Allim posazeném jen o chlup nad Hendersonem (a níže, než kde je zvyklý operovat, a kde je opravdu efektivní), ale to je opravdu jediný hráč, který ze Southgateova pečlivě navrženého systému doposud nikdy nijak hmatatelně nebenefitoval. A Alli se navíc dá snadno nahradit Loftus-Cheekem, který přináší zajímavý mix silového driblinku a přece na urostlého hráče zcela famózní agilnosti, akorát proti němu nejspíš hovoří to, že není z Crystal Palace zvyklý jakkoliv presovat, na čemž si tento Albion rovněž velmi zakládá.

➢ Poté, co nebyl lídrem juniorského týmu roku 2015 ani o rok později na seniorském Euru, do třetice už Harry Kane dává hrdému Albionu po dlouhé době reálnou naději na medaile. Ne snad že by nutně herně oslňoval, ale při jeho pověsti prvotřídního zakončovatele je daleko důležitější, že ve své primrní roli prostě neselhává. Penalty proměňuje suverénně jako učiněný specialista, aniž by ho jakkoliv rozhodily veškeré manévry soupeřů (a že se Kolumbijci teda snažili), a oba góly proti Tunisku jsou vizitkou predátora se šestým smyslem v okolí malého vápna. Když si člověk uvědomí, že před čtyřmi lety anglickou ofenzivní vozbu vedli Sturridge s Welbeckem, roku 2010 to byli Heskey s Defoem, a o čtyři roky dříve zase Crouch se stárnoucím Owenem... ušel Albion vpravdě pořádný kus cesty. Kane v sobě snoubí suverénní finiš Linekera a vůdcovství Shearera, což z Angličanů rázem činí ryzí optimisty. A není divu.

①②③ Harry Kane se v osmifinále stal prvním Angličanem od roku 1939, který zavěsil v šesti po sobě jdoucích vystoupeních za národní tým. Štístko, které Albionu v minulosti chybělo? Anebo jím je Jordan Henderson, který s reprezentací nepoznal porážku už 29krát v řadě?

Proč si nevsadit na výhru:

➢➢➢ Angličané si prostě nevytváří uspokojivé množství šancí ze hry. Před experimentem s Belgií platilo, že si Albion vypracoval 20 střeleckých pozic ze standardních situací a pouhých sedm ze hry. Proti Tunisku a Panamě. Tunisku a Panamě. Z oněch sedmi ran sice dvě skončily v síti, ovšem jejich souhrnný gólový potenciál dle modelu xG odpovídal mizivému číslu 0,79. Proti slabé Panamě si navíc Anglie ze hry připsala na konto jednu jedinou střelu zvnitřku pokutového území, a to ještě onen Loftus-Cheekův pokus nestál za moc. Z patnácti borců, kteří se v Rusku mohou pochlubit alespoň jedním projektilem, pouze čtyři pálili častěji ze hry než po standardkách. Jedná se o hyperaktivního Lingarda (6-1), Sterlinga (3-2) a žolíky Delpha (2-0) s Vardym (1-0). O lecčems vypovídá i chování a charakter zásobování Harryho Kanea - ten se proti Kolumbii zase začal stahovat více do hloubky pole a čas od času se pokoušel tvořit hru, což je poloha, která se u něj v reprezentaci dlouhodobě ukazuje být kontraproduktivní (takhle se jevila na seniorském i juniorském Euru), a jedná se o neomylný znak jisté útočníkovy frustrace. Vždyť ze 79 pasů, které Kane na tomto turnaji obdržel, ani ne polovinu obstarali jeho parťáci z útočného kvarteta. Dokonce i Kaneův klubový kolega Dele Alli stojí za pouhými sedmi přihrávkami, stejně jako Sterling; Lingard potom vede se stále nedostatečnými deseti pobídkami. To se musí zlepšit. Standardky Angličany nemohou vykupovat donekonečna; tím spíš ve čtvrtfinále proti ve vzduchu dominantním Švédům, kteří už tady zdárně odbránili úchvatných 31 rohových kopů!

➢➢ Faktem je, že za relativní anglickou nemohoucností v útočné třetině stojí ne zrovna ideální složení souboru Kaneových přizvukovačů. Jesse Lingard je i přes určitou kritiku v pořádku; v zakončení si sice občas počíná jako žáček a ve vápně soupeře se poslední dobou zdánlivě soustředí spíš na zisk pokutového kopu než na hledání pořádného fotbalového řešení, ale pro Southgatea je stále nepostradatelný jakožto lídr štiplavého presinku a tvůrce volného prostoru pro kolegy skrze fantastický, neutuchající pohyb mezi liniemi. Raheem Sterling už je problematický. Dlouhodobá absurdní kampaň anglických plátků vůči ofenzivnímu záložníkovi (pokračující čistě jemu věnovaným kritickým článkem v Daily Mail ihned po skončení prvního vyhraného vyřazovacího duelu na velkém turnaji od roku 2006!) si holt přeci jen vybírá svou daň; Sterling si sice ze záložníků na balonu pořád nejvíc troufá a sem tam má zajímavý záblesk, ale většina věcí mu nevychází, protože zkrátka očividně není v pohodě. Přesto Southgate Sterlinga vytrvale brání vzhledem k jeho pohybu a flexibilitě při zaujímání pozic na hřišti. Koho se už ovšem zastává hůře, to je Dele Alli, který v národním týmu od proniknutí do áčka Tottenhamu jednoduše není svůj. Zatímco Premier League v něm v uplynulé sezoně identifikovala pátého nejčastějšího tvůrce střeleckých příležitostí pro spoluhráče (63 šancí), v Rusku zatím Alli nejvíce zaujal v defenzivní poloze, coby výpomoc Youngovi na levé straně proti Kolumbii. Alli v lize nejvíc exceluje v tom, jak si zvládá inteligentně nacházet volný prostor stranou tlaku soupeře a odtamtud skórovat či spolupracovat s Kanem, tedy nabízet právě ten finální produkt, jakým se na tomto šampionátu zatím Sterling ani Lingard neprezentovali. Jenže v této roli a dobrém rozpoložení jsme ho zatím na tomto mundialu zkrátka nepoznali, a rovněž vzhledem k Alliho zjevným zdravotním limitům se nabízí upřednostnění Fabiana Delpha, možná nejlépe už pro čtvrtfinále.

➢ Anglickou jednadvacítku na Euru 2015 pod Southgateovou taktovkou charakterizovaly mnohé aspekty, které seniorské áčko ani omylem nenese - jako třeba špatná dodávka míčů z obou krajů hřiště (zde beze zbytku parádní) nebo nedostatečný pohyb záložníků (zde jaksepatří vířivý). Avšak jeden znepokojivý atribut přetrvává: jistá ustrašenost, neambicióznost trenéra a ve výsledku také třeba mnohdy scházející urgence ve finální třetině. Alarmujícím znakem toho, že se Southgate v tomto ohledu nemusel během uplynulých tří let patřičně rozvinout, je jeho stažení Deleho Alliho v 81. minutě osmifinále a ukázání na Erica Diera namísto dynamičtějšího, asertivnějšího Rubena Loftus-Cheeka. Takhle Anglie soupeři nesmyslně přenechala iniciativu, sám Dier se na míči vyloženě trápil a přespříliš kazil (dokud se konečně nesesunul níže do pole), zrychlující se tempo vůbec nezachytil, a stal se tak zosobněnou připomínkou toho, že se takové "hraní na jistotu" občas může krutě vymstít. Kolumbie smýšlela pozitivnějši než Anglie i po většinu prodloužení, třebaže její stoper Mina od své gólové oslavy evidentně operoval na jedné zdravé noze, což si zjevně uvědomoval jen gólman Pickford, který notně zrychlil rozehrávku. K ničemu. Po tuze dlouhou dobu platilo, že Anglie od Kaneovy penalty z 57. minuty Ospinu vůbec neprověřila...



Kurz na celkový triumf u Fortuny a Tipsportu: 17,00

Proč si vsadit na výhru:

➢➢➢ Ze všech zbylých účastníků má Uruguay vedle Švédska nejlepší stoperskou dvojici na turnaji, která pospolu válčí také v srdci výborně bránícího Atlétika Madrid, jež celý tento Tábarezův kolektiv s přibývajícím časem připomíná čím dál věrněji. Diego Godín s Josém Giménezem už bok po boku na světovém šampionátu ubránili Anglii s Itálií, nyní si za rámeček dali ještě jednu evropskou velmoc a věřit si jistě budou i na Francii. Oba jsou důrazní, kralují vzdušnému prostoru a zároveň disponují technickou výbavou, když se konkrétně Godín prezentoval i několika sebevědomými výjezdy vpřed. Ze hry ještě gól na tomto turnaji nepropustili, v kvalifikaci v určitých bodech vymazali nadupané ofenzívy Kolumbie, Chile i Argentiny. Spolu s dravými, houževnatými, v obou směrech pracujícími beky Laxaltem a Cáceresem a komplexním středem zálohy utváří neobyčejně kompaktní, pružný obranný val.

➢➢ V Luisi Suárezovi a Edinsonovi Cavanim mají Uruguayci nejpracovitější, nejkomplexnější a nejsehranější reprezentační útočnou dvojici, která - jak se naplno ukázalo proti Portugalsku - dovede ofenzívu utáhnout prakticky sama, protože si mnohdy sama prostě vystačí. První branka na pět přihrávek, z nichž rovnou tři na celé šíři hřiště obstarali právě oba útočníci, byla svým způsobem naprostou lahůdkou a jedině přiléhavou vizitkou dvou chlapíků, kteří se narodili jen tři týdny od sebe v jednom stotisícovém městečku (byť se poprvé potkali až ve svých 20 letech). Suárez takhle Cavanimu nahrával už na dvanáct z jeho 45 branek v národním týmu a společně jsou coby tandem podepsáni už pod čtyřmi uruguayskými zásahy na mistrovstvích světa. Jejich chemie je natolik famózní a hmatatelná, že leckdo včetně komentátora ČT Štěpána automaticky očekával, že také u druhého osmifinálového úderu Cavanimu neasistoval nikdo jiný než Suárez, přestože to byl Bentancur se svými nezaměnitelně zářivými žlutými kopačkami. Pokud Cavani bude fit alespoň pro případné semifinále, může taková vzpruha Uruguay bez problémů nakopnout za prvním zlatem od roku 1950.

➢ Dny negativního středu pole a buldoka Arévala Ríose jsou tytam, alespoň tedy od chvíle, kdy se Óscar Tábarez v rámci menšího experimentování v utkání s Ruskem uvolil přejít na zajímavý diamant. S jeho představením se do sestavy vedle Bentancura s Vecinem zvládl konečně vtěsnat také Lucas Torreira, který do záložní hry La Celeste vnesl větší rovnováhu, větší intenzitu. Jeden z nejobletovanějších mladých středopolařů současnosti s sebou přináší charisma, pracovitost a unikátní herní profil, který je osvěžujícím mixem inteligentního, dynamického zametání, nezměrné obětavosti (čtyři bloky proti Portugalsku z pozice záložníka byly rekordem MS!) a adekvátní podporu rozehrávky. To vše umožňuje Vecinovi chovat se více jako box-to-box záložník, kterým má být, a ladný Bentancur pak propojuje vše ostatní. Turínský mladík začal turnaj v příliš rozvážném stylu, proti Portugalsku se už ale svým pestrobarevným přínosem stylizoval do role registy, jakého si v Bentancurovi Uruguayci už dávno vysnili.

①②③ Uruguay poprvé a naposledy vyhrála první čtyři zápasy na mundialu zlatého roku 1930.

Proč si nevsadit na výhru:

➢➢➢ V posledních třech případech se Uruguayci radovali z otevírací branky utkání ihned po své první střele mezi tyče; jinými slovy soupeřův brankář na první pokus vždy nezačapal, přičemž v případě Saúdské Arábie také sám vyloženě chyboval (a ani Akinfejev neměl úplně čisté svědomí). Na své první zásahy Uruguayci čekali přesně 7, 10 a 23 minut, přičemž dva z nich obstaral Suárez, který naopak v úvodním vystoupení na turnaji - jež představuje jedinou výjimku z tohoto trendu - nastavil svou notorickou tvář paliče a zdánlivě se horšil s každou přibývající minutou. Na co že chci těmito řádky konkrétně upozornit? Inu, Uruguay prostě není žádným ofenzivním týmem, pořád vychází v první řadě ze zabezpečené obrany, a ve svém středu má dva mimořádně náladové střelce, kterým zároveň chybí jakákoliv gólová podpora od záložníků. To je potenciálně nebezpečná kombinace. Když si zrovna Cavani se Suárezem oba vybírali hluchý den v Argentině, Peru a Venezuele, byly z toho dvě porážky a jedna bezbranková remíza. Na úvod kvalifikace se bez nich sice Uruguay obešla, aby triumfovala nad Kolumbií i Bolívií, ovšem to se psal dávný říjen 2015 a tři z pěti branek pořád obstarávali obránci, mezitímco další dva střelci do Ruska vůbec necestovali (Ábel Hernández, Diego Rolán).

➢➢ Ačkoliv uruguayský střed pole v současném složení obstál proti Rusku i Portugalsku, vzhledem k minimu nasbíraných zkušeností na té nejvyšší úrovni stále automaticky vyvolává určité pochybnosti. Jediný Vecino má více než 23 let a přes dvacet startů za reprezentaci. Torreirovi s Nándezem je dvaadvacet, Bentancur je ještě o rok mladší. A právě od vyrovnanosti výkonů posledně jmenovaného zástupce ročníku 1997 se bude leccos odvíjet. Bentancur totiž ve své současné roli plní poslání takzvaného "equlibristy" - balancéra, který se stará o rovnoměrnou podporu defenzívy z první vlny i ofenzívy z vlny druhé. To si žádá vytříbené čtení hry a pořádnou dávku herní inteligence, kterou Bentancur prozatím vyzařuje, ale otázkou je, jestli totéž bude platit i v konfrontaci s Kantém, Pogbou či Griezmannem. Tři nejtěžší testy, kterých se Bentancur v této sezoně od začátku účastnil, ostatně Juventus prohrál - doma se v lize nechal převézt Laziem (1:2) a s Barcelonou (0:3) i Realem Madrid (0:3) padl v Lize mistrů rozdílem třídy, ne-li dvou, přičemž Bentancur sám si v obou duelech vykoledoval žlutou kartu.

➢ Óscar Tábarez do turnaje vstoupil s formací 4-4-2 a unylou hrou středem hřiště či skrz tápající křídelníky, a byť od tohoto schématu naštěstí od té doby upustil, existenci takového plánu A zkrátka do budoucna nelze ignorovat, a nelze kategoricky vyloučit ani jeho návrat - i kdyby se měl dostavit jen periodicky a v pozměněné formě. Chyba by to asi byla už jen proto, že Nahitán Nández v pozici jednoho ze středopolařů v diamantu využívá svého centrálnějšího ukotvení k nenápadné, dravé podpoře Cavaniho s Cáceresem. Na křídle se přitom ošklivě topil, což platilo uprostřed pole také pro Vecina (který by nyní, při formě Torreiry, po přechodu na 4-4-2 nejspíš vypadl ze sestavy), a v Rusku dosud na krajích bůhvíjak nepřesvědčily ani ty podstatně zkušenější varianty, Cristián Rodríguez (32) nalevo s Carlosem Sánchezem (33) napravo.



Kurz na celkový triumf u Fortuny a Tipsportu: 3,90

Proč si vsadit na výhru:

➢➢➢ V Titem mají Brazilci neobyčejně inteligentního kouče, který A) dorazil do Ruska s připraveným herním plánem a dosud si mohl dovolit s ním načínat každý jednotlivý zápas, aby postupně napříč jedenáctkou dál budoval už tak hmatatelnou chemii, a nedojel ani na zranění dvou pravých beků (když počítáme i předturnajové vypadnutí Alvese) a levého beka; B) když už musel, tak citlivě zareagoval v průběhu utkání a vydatně tak Brazílii pomáhal v očekávaném postupu turnajem. Švýcarsko závěrečný tlak Seleçãa, který mohl pod taktovkou žolíka Renata Augusta klidně ústit ve tři góly, ještě zuby nehty ustálo, ale další tři týmy už byly Titem zdárně převezeny. Proti Kostarice již v poločase (což si v Rusku prozatím z nějakého důvodu dovoluje absolutní minimum trenérů) Tite neváhal oživit ofenzívu vyměněním Williana za přímočařejšího Douglase Costu a v 68. minutě zariskoval ještě jednou skrze vysvlečení Firmina a přetočení formace v jakési velice ofenzivní 4-4-2. Právě Firmino záhy sehrál klíčovou úlohu v první brance ze samého nastavení zápasu. Proti Srbsku následně Tite zhruba ve stejnou dobu, za stavu 1:0, opět stáhl Paulinha, ovšem tentokrát ve prospěch Fernandinha, který v rozestavení 4-2-3-1 zpevnil střed pole a kompletně převrátil dynamiku utkání. Brazílie brzy zvýšila a zbylých 20 minut oddirigovala s velkou grácií a výhradně za přizvukování vlastních šancí, nikoliv těch srbských. Konečně, po utkání s Mexikem potom Tite sám ochotně vysvětloval, jak v druhé půli přesunul Gabriela Jesuse doleva, Coutinha poslal na desítku, Neymara úplně nahoru a vypořádal se tak se soupeřovými brejky. Tradičně vlevo kombinující Brazilci takhle těžiště svého útočení přesunuli více do středu a po promaroděném jaru vyčerpaný Filipe Luís se rázem po zbytek duelu nejevil tak zranitelně, neboť si dopřál menší oddech. To máte tři zápasy, které Brazílie nutně potřebovala vyhrát, a jejichž průběh Tite zásadně ovlivnil; jinými slovy zde máte příklad takového rozdílového in-game managementu, který letos v Rusku po vyhazovu Lopeteguiho fatálně scházel Španělsku.

➢➢ Nenechte se mást agitkou fanoušků Premier League / Liverpoolu; Tite od Gabriela Jesuse dostává právě to, co od něj očekává, a to je pro Brazilce mimořádně uspokojivé zjištění, neboť jedině takhle ofenzíva Seleçãa funguje tak, jak funguje. Byť se u hrotového útočníka tvrzení "on tam není primárně od střílení gólů" může zdát jako poněkud zoufalá obhajoba, v případě Gabriela Jesuse obstojí. Vždyť mu vlastně ani nelze přišít žádnou spálenou tutovku. Solidní šance možná, ale i těch bude poskrovnu. A co se mu naopak běžně nepřičítá k dobru, přestože by se určitě mělo, to jsou prostory, jež otevírá pro hvězdnější spoluhráče. Neymar zatím na šampionátu vede v počtu střel (23), ran na branku (12) i vytvořených šancí pro kolegy (16), a za to z velké části vděčí právě své devítce. Totéž platí pro Coutinha jakožto jednu z největších hvězd skupinové fáze. Gabriel Jesus z Brazilců spolykal nejvíce kilometrů proti Srbsku i Mexiku, a činil tak velice sofistikovaně. Pakliže Roberto Firmino toho, pravda, rovněž hodně oddře, zadáky spíš vylákává z obranné ulity a vytváří kapsy pro záběhy za obranu, což není profil, který Tite od svého hroťáka v přítomnosti Coutinha, Williana a Neymara primárně potřebuje. Jesus raději operuje na hraně ofsajdu, výborně coby někdejší levé křídlo čte pohyb Neymara (kdežto Firmino se mu v kvalifikaci spíš pletl pod nohy) a rád se zapojuje do kombinace. Jinými slovy: jakkoliv liverpoolská hvězda může být aktuálně lepším hráčem, tohle není FIFA. Tite je v právu, a dokud na hrotu upřednostňuje mladíka z Man City, má Brazílie větší šanci na zlato. Firmino mezitím zůstává skvělým žolíkem a může udělat rozdíl i na místě Coutinha, pod hrotem.

➢ Ani pod tlakem Brazilci nevypadají být tak úplně pod tlakem. Thiago Silva s Mirandou zdánlivě operují s ledovým klidem, úžasně se doplňují a neustále na sebe mluví, což ústí ve zcela suverénní dojem. Poziční hra vlastně všech Brazilců kolem vápna je takřka bezchybná. Pro ilustraci: mexická nejnebezpečnější střela měla dle modelu xG šanci na gól pouze z 11 procent. Ani srbské kolektivní xG by nevydalo na jediný zásah (0,7), a to Balkánci měli nejlepší útok ve skupině. Před osmifinále platilo, že Kanárci páchají druhý nejmenší počet faulů (ani ne 10 na zápas), ihned po Japoncích. Proti Mexiku si pomohli jenom šesti nedovolenými zákroky. V Casemirovi mají Brazilci důležitého psa hlídače, který sice občas pochybí na rozehrávce a dá vzniknout protiútoku, ale to by s jeho vykartováním pro čtvrtfinále a dosazením Fernandinha též mělo vymizet. Tahle brazilská sestava má zkráka nebývalou rovnováhu, které přispívá rovněž nedoceněný bejček Paulinho, jehož defenzivní přínos je zcela zásadní pro odbourávání slabiny na pravém beku jménem Fágner. I přes výsledný úbytek času a energie pro podporu ofenzívy ze středu měl mít Paulinho ve skupině nejméně tři asistence. Záložník Barcelony je nakonec svým způsobem takovou personifikací celé této Brazílie, jež nápadně připomíná týmy z let 1994 a 2002: nic spektakulárního, zato vyváženého a do dostatečné míry funkčního oběma směry. Také předešlé dva zlaté mančafty měly níže ve hřišti suverénní dělníky pole.

Proč si nevsadit na výhru:

➢➢➢ Pakliže Španělé měli jednoho Isca, který to nevytrhnul, zatímco Brazilci mají minimálně magické duo Neymar-Coutinho, jejich budoucí trápení proti hlubokému bloku na styl toho španělského tváří v tvář Rusku nelze kategoricky vyloučit. Kanárci už jednou při enormně zahuštěném středu pole dlouho nevěděli jak vyzrát na Kostariku a právě při útočení tzv. do plných potom rázem vypadá Willian jako čirá přítěž; neustále sám sebe dostává do úzkých, když dribluje do prostor, odkud nemůže ani tvořit ani střílet, a lacině přichází o balony. V takových pasážích by možná Brazilci užili přemístění Coutinha doprava a rozmístění kreativní síly, jenže k takovému (dříve obvyklému kroku) se zatím Tite na turnaji neuchýlil, přičemž kvůli zranění ztratil svou další alternativu v Douglasovi Costovi. A jakkoliv proti Belgii by Kanárci na nedostatek prostoru pro kombinaci atd. rozhodně trpět neměli, v semifinále už případně stanou proti jednomu ze dvou nejlépe bránících týmů na turnaji. Statisticky i opticky. A vzhledem k tomu, že Brazilci ve skupinové fázi až 44 % útoků táhli po levé straně (což se na pohled nezměnilo ani proti Mexiku), lze si hravě představit plno rozražených útoků Nándezem či Kantém, kteří na této straně operují spíše než vlevo, a ve výsledku frustrovaného Neymara.

➢➢ Tite v čele Brazílie vždy dbal na zodpovědnost uprostřed pole a nulovou náchylnost k brejkům soupeře. Hergot, však Brazilci na Mexičany s obávanou tranzicí do útoku vyrukovali regulérně zataženě, v první půli hlouběji než kdykoliv předtím na turnaji, a v 68. minutě (!) měli při útočném rohu ve vápně soupeře všehovšudy dva borce. Jenže pro veškerou tuto koučovu obezřetnost a jen sporadické vyvážení balonu v podání obou beků se Mexičané stále dopředu dostávali; leckdy rovnou se zarážející lehkostí. Mít vepředu trpělivost a cit pro přihrávku namísto zbrklého pálení z nesmyslných pozic a vzdáleností, Brazilci by těžko z osmifinále vyvázli s další nulou. A to je přesně něco, co je klidně může ihned ve čtvrtfinále zradit; Belgičané totiž v De Bruyneovi, Hazardovi a Lukakuovi disponují jedněmi z vůbec nejlepších řešitelů ofenzivních tažení na světě a podobně milosrdní jako Mexičané dozajista nebudou.

➢ Leč je Neymar bezesporu vynikajícím a rozdílovým fotbalistou, což ostatně potvrdil i v prvním vyřazovacím duelu, vztahuje na sebe až příliš pozornosti. Prozatím byl na turnaji faulován třiadvacetkrát, přitom proti Švýcarsku ho úvodem šampionátu očividná přemotivovanost naváděla k pouštění se do soubojů, z nichž mohl jako "vítěz" vyváznout opravdu pouze a jedině coby faulovaný. Do nejfaulovanějšího hráče dějin MS Diega Maradony sice brazilské modle stále leccos schází (v letech 1990 a 1986 se vždy Argentinec vyškrábal na 50 nedovolených zákroků soupeřů; rekordem je 53 ze zlatého mundialu), ale zatím to občas vypadá, že právě pokoření tohoto maxima je Neymarovým hlavním cílem; nikoliv kolektivní úspěch. Neymar tento tým nesvazuje ani nedusí, na to si stále moc dobře rozumí s Coutinhem i Jesusem, a na to je stále příliš dobrým řešitelem situací uvnitř šestnáctky. Ovšem jeden má dojem, že se na cestě ke kýženému zlatu nevyhnutelně buď vykartuje (jako na Copě Américe 2015), nebo nechá zranit jedním frustrovaným protivníkem (jako na MS 2014) - a ačkoliv tenhle tým reálně na Neymarovi není ani zdaleka tak závislý jako ten zpřed čtyř let, Neymarův faktor je i tak podstatně silnější. Protože takhle se jeho chování na domácím MS vážně neřešilo. A je fakt, že si už při tápaní s Kostarikou vysloužil žlutou kartu za prásknutí balonem o zem, mezitímco rozhodčího Kuiperse nabádal k tomu, aby se ho nedotýkal. Červená visí ve vzduchu.