Mistrovství světa 2018 - shrnutí skupin (2/2)

Ve druhé části shrnutí skupinové fáze právě probíhajícího světového šampionátu už dostáváme příležitost se patřičně zakousnout do prvního velkého zklamání turnaje, a sice vypadnutí obhájců titulu z Německa. Mimo toho řešíme také dobře naladěnou Anglii či opravdového tahouna Brazílie, který se nejmenuje Neymar...

Za klíčovými jevy a výraznými postavami skupin E-H se ohlédneme konkrétně v šesti kategoriích, které jsme si otestovali už během předloňského Eura.

U každé skupiny jsme pro vás potom vybrali nejlepší jedenáctku, při jejímž skládání jsme dbali na komplexnost, a pokud možno pokrytí všech účastníků skupiny. V diskuzi se ale samozřejmě těšíme na alternativní návrhy.

Pro tuto chvíli přejeme příjemné čtení!






Klíčový okamžik: Titeho střídání v zápase s Kostarikou

S jedním z největších favoritů na titul to v tu chvíli vypadalo všelijak. Úvodní remíza se Švýcary nepřesvědčila a proti kostarickému outsiderovi se utkání chýlilo k druhé bodové ztrátě za sebou, což by Kanárky před závěrečným střetnutím se Srby postavilo do nezáviděníhodné pozice, kde by nic jiného než výhra nepřicházelo v úvahu a aura oblíbeného kouče Titeho byla v ohrožení. Brazilský kouč však v klíčové chvíli vsadil všechno na ofenzivní kartu a na rozdíl od německých mistrů světa se oslabení středu pole s příchodem Roberta Firmina místo Paulinha nekonalo. Právě liverpoolský forvard byl hlavním strůjcem Coutinhovy vítězné branky z nastavení, a aby byly Titeho zlaté ruce při výběru hráčů z lavičky potuplované, perfektně se za matného Williana uvedl i Douglas Costa, pro změnu autor přihrávky na druhý pojišťovací gól.

Nejhezčí utkání: Srbsko — Švýcarsko 1:2

Podobně jako zápas Španělska s Portugalskem i tento ryze evropský duel nabídl strhující střetnutí s ohromným tempem a gólovými zvraty od počátku do konce. Na řádné drama bylo zaděláno již před výkopem zásluhou kopaček Xherdana Shaqiriho s vyšitou vlajkou rodného Kosova, což Srby pochopitelně notně pobouřilo. Nejhlasitěji se ozval Aleksandar Mitrović, a právě díky výtečné hlavičce útočníka Newcastlu se Srbsko ujalo zaslouženého vedení a mířilo za postupem. Další velké šance rozjetých Balkánců však přišly vniveč, a jak již bylo naznačeno výše, Mitrović nebyl jediný s motivací navíc. Když se po zablokované ráně Shaqiriho opřel do míče Granit Xhaka, brankář Stojković jeho pumelici jen strnule přihlížel, stejně jako následné oslavě potomka kosovských Albánců s kontroverzním gestem albánské orlice. Na koni byli rázem Švýcaři díky získanému bodu proti Brazilcům a Srbsko muselo znovu útočit. Stažení defenzivně laděného Milivojeviće spustilo v závěru bláznivé přelévání hry od branky k brance, až v devadesáté minutě poslal Srby definitivně do kolen příhodně sám neúnavný Shaqiri. Šlo o vůbec první obrat skóre na ruském šampionátu, navíc setsakramentsky důležitý.

Největší překvapení: Psychická odolnost a hladký postup Švýcarů

Čekalo se, že se porvou se Srby o druhé místo. Nakonec svého balkánského soupeře v tabulce Švýcaři předběhli o dva body a rozhodně se nedá říct, že by byl jejich postup do osmifinále nezasloužený. Velmi solidní partii odehráli hned na úvod s favorizovanými Brazilci, kterým sice nemohli stačit do invidiuální kvality, ale vše nahradili týmovostí a propracovanou defenzivou. Ostatně, o osobce, jakou na něj hrál Valon Behrami, se Neymarovi může zdá ještě dnes. V klíčovém zápase proti družině kolem Alexandra Kolarova pak přišla výhra 2:1 a na závěr skupiny už si gólman Yan Sommer a spol. mohli dovolit i remízu proti Kostarice. Za zmínku přitom stojí, že v obou důležitých zápasech Švýcaři prohrávali, klání s Brazilci však dotáhli alespoň k nerozhodnému výsledku a duel se Srbskem pak dokonce ke všem třem bodům. To je do play off celkem dobrá proprieta.

Největší zklamání: Nenaplněný srbský potenciál

Zpočátku to přitom vypadalo tak nadějně. Povedená příprava pod novým koučem Krstajićem, důležitá výhra nad Kostarikou, a když Srbové do druhého duelu se Švýcary vlétli jako velká voda, ujali se brzkého vedení a měli několik dalších skvělých šancí, o jejich přinejmenším osmifinálové účastí pochyboval málokdo. Jenže pak přišel zlom. Do té chvíle skvělý Sergej Milinković-Savić vypadl ze hry a spolu s ním i celá srbská ofenziva, Švýcarsko v samém závěru krutě vytrestalo naivitu srbské obrany a zničehonic byl oheň na střeše. Závěrečná prohra s Brazilci byla tečkou za dalším neslavným turnajem, s kterým se Srbové loučí už ve skupině, přestože měli jednoznačně na víc.




Hrdina: Philippe Coutinho (Brazílie)

Neymar? Ale kdeže. Jestli vypíchnout po základních skupinách jednoho Brazilce, který si získal naše chladná, ztrouchnivělá novinářská srdce, je to právě hvězdička Barcelony. Šikovný záložník či útočník byl rozdílovým hráčem Kanárkům v průběhu celé první fázi turnaje a zastínil i Neymara, který na sebe upozorňuje spíše uměleckým dojmem a komponovanými programy, které ke svým výkonům na MS přidává. Naproti tomu muž s číslem 11 nejprve krásným a svým klasickým gólem dostal svůj tým do vedení proti Švýcarsku a vstřelil i rozhodující branku v pro Brazilce klíčovém zápase proti houževnaté Kostarice. Produktivní, aktivní a přitom kreativnější než titulky našich zápisníků - to je tahoun Brazilců Coutinho.

Zoufalec: Duško Tošić (Srbsko)

Třiatřicetiletý stoper měl po vydařené sezoně v tureckém Besiktasi působit jako stálice a mentor o celých třináct let mladšího kolegy Milenkoviće, ale v nejdůležitější chvíli z pohledu srbského týmu se zachoval jako vyjukaný žáček. Je pravda, že závěr zápasu se Švýcarskem Srbové až přespříliš otevřeli v honbě za vítězstvím, ovšem ani to neomlouvá Tošićův zkrat, když se v devadesáté minutě rozhodl vystavit Xherdana Shaqiriho do postavení mimo hru, přestože švýcarský minirychlík byl v době přihrávky dobrý metr a půl na vlastní polovině hřiště. Výsledkem byl inkasovaný gól a prohra 1:2, která výraznou měrou přispěla k srbskému předčasnému konci.

All stars (4-2-3-1): Yann Sommer (Švýcarsko) - Cristian Gamboa (Kostarika), Thiago Silva (Brazílie), Manuel Akanji (Švýcarsko), Aleksandar Kolarov - Nemajna Matić (oba Srbsko), Valon Behrami - Xherdan Shaqiri (oba Švýcarsko), Philippe Coutinho, Neymar (oba Brazílie) - Aleksandar Mitrović (Srbsko). Trenér: Vladimir Petković (Švýcarsko).





Klíčový okamžik: Parádní zákrok brankáře Choa proti Goretzkovi

Němci potřebovali z utkání proti asijskému soupeři tři body. A jako na potvoru Korejci odehráli výborný zápas. Tým, jehož šance na postup už byla spíše jen teoretická, neodevzdal obhájcům titulu absolutně nic zadarmo a s turnajem se rozloučil se ctí a třemi body v kapse za zaslouženou výhru. Lví zásluhu na ní přitom má korejský gólman. Šestadvacetiletý strážce svatyně předvedl proti německé ofenzivě fantastický výkon a když už Löwovi hoši dokázal vepředu něco vyprodukovat, perfektně si s tím poradil, ať už šlo o pokusy Hummelse či ránu Goretzky, který dostal míč po centru od Kimmicha a poslat Němce do vedení 1:0. Cho byl proti.

Nejhezčí utkání: Německo — Mexiko 0:1

Výhra Mexika? Asi překvapivá. Ovšem šťastná, náhodná, nezasloužená? V žádném případě. V utkání hraném na úvod skupiny si šli svěřenci kouče Osoria pro tři body cílevědomě, sebejistě - a hlavně velice chytře. Favorita, který nakonec zůstal ostudně před branami osmifinále a dokonce základní fázi turnaje završil na potupném posledním místě, dokonale utopili v rafinovaných protiútocích a drtivé převaze ve středu pole, kde zářil Andrés Herrera. Drobnou výtku tak Mexičané vyfasují jen za zbrklé řešení koncovky, gólů totiž mohli nastřílet mnohem víc. Nakonec je to však mrzet nemuselo a ke třem bodům za výhru, která překvapila fotbalový svět a odhalila výrazné nedostatky ve hře úřadujících šampionů, si dokráčeli.

Největší překvapení: Švédský postup z prvního místa

Vydřená baráž s Itálií bez jediného inkasovaného gólu či dvě bezbrankové remízy ve finálních přípravných zápasech dávaly tušit, že zlomit odpor švédských pořízků bude nesnadný úkol, ale zároveň seveřané svým ryze pragmatickým herním stylem mnoho bodů ani příznivců nezískají. Nezáživná výhra nad Korejci díky Granqvistově proměněné penaltě tato očekávání jen potvrdila, ovšem to vše byla pro Švédy jen rozcvička na tu pravou podívanou. Skvěle rozehraný duel s Německem ještě Anderssonova družina vinou přílišné pasivity ztratila v poslední minutě, ale závěrečný boj o všechno s doposud stoprocentními Mexičany byl učiněnou krasojízdou, která Švédsku vedle výhry 3:0 vynesla s přehledem nejlepší skóre a výhodné první místo ve skupině. V osmifinále tak čekají oslabení Švýcaři a švédská lavina se může směle valit i dále.

Největší zklamání: Forma všech německých útočníků

Tři body, poslední místo ve skupině, cesta domů zhruba o tři týdny dřív, než se čekalo. To je osud německých obhájců trofeje. A nutno říct, že zasloužený. Tým Jogiho Löwa na turnaji nepředvedl zhola nic, ve třech zápasech nabídl jen individuální chyby, nepřesné přihrávky, mdlé ploužení po hřišti a naprostou absenci jakékoliv dravosti v koncovce. Přitom zrovna útok Němců vypadal před turnajem tak slibně. Bundesligová štika Timo Werner, v záloze připravený vždy důrazný Mario Gomez, z druhé vlny pak Thomas Müller, pro nějž jsou světové šampionáty něco jako návštěva hračkářství. Ti všichni dohromady nevstřelili jediný gól a zejména specialista na MS Müller si pak počínal na hřišti vyloženě bezradně.




Hrdina: Andreas Granqvist (Švédsko)

Kapitán, lídr, osobnost. Švédové překvapivě slaví postup ze skupiny a vděčí za to i muži s kapitánskou pásku na rameni. Stoper Krasnodaru nejen že suverénně proměnil dvě důležité penalty, které hrály velkou roli ve švédské trase do osmifinále (což na středního beka není zas taková samozřejmost), zároveń byl také vůdčí postavou silné švédské obrany, která kromě lapsu při přímém kopu Kroose v závěru duelu s Německem odehrála tři velmi dobré zápasy. Švédové už nemají Zlatana, mají ale konsolidovaný, defenzivně velmi poctivý tým, jemuž šéfuje právě tenhle chlápek.

Zoufalec: Joachim Löw (Německo)

Před čtyřmi lety turnaj se svými svěřenci slavně vyhrál, teď je podepsán pod prvním koncem Němců v základní skupině po dlouhých 80 letech. Po prohře s Koreou chlapsky přiznal, že hlavní odpovědnost jde za ním - a má samozřejmě naprostou pravdu. Němci turnaj nezvládli, herně nedominovali ani v jednom zápase (snad až na fragmenty utkání se Švédskem a drtivý tlak v závěru, kdy se Švédové i přes svou přesilovku nesmyslně zatáhli) a sázka na některé hráče Löwovi prostě nevyšla. Khedira na úvod zklamal, přesto dostal šanci i ve třetím duelu, Müllera si troufl posadit až proti Koreji a nasazování tahového Wernera proti urputným obranám také asi nebyl nejlepší nápad. Když se navíc přidá totální neforma i takových hráčů jako jindy bezchybný Kroos, pohroma je na světě.

All stars (3-4-1-2): Cho Hyun-woo (Jižní Korea) - Carlos Salcedo (Mexiko), Andreas Granqvist (Švédsko), Kim Young-gwon (Jižní Korea) - Joshua Kimmich (Německo), Héctor Herrera (Mexiko), Albin Ekdal, Ludwig Augustinsson (oba Švédsko) - Carlos Vela (Mexiko) - Son Heung-min (Jižní Korea), Hirving Lozano (Mexiko). Trenér: Janne Andersson (Švédsko).





Klíčový okamžik: Tuniské mávnutí rukou nad Kanem při rohu

Nechat při rohovém kopu nehlídaného střelce 30 gólů v uplynulé sezoně Premier League, to se snad ještě nikomu v historii nemohlo vyplatit, a Tunisané žádnou výjimku nepředstavovali. Utkání s Angličany sice oddřeli, trápili je taktickými fauly i frustrující trpělivou kombinační rozehrávkou mezi obránci, jenže tyhle všechny plusové body byly v mžiku rozmetány, jakmile Harry Kane po prodloužení spoluhráče zcela osamocen, uprostřed asi dvoumetrového kráteru, bezpečně hlavičkoval míč do sítě na konečných 2:1. Angličané takhle na úvod turnaje gólem z nastavení zápasu vyhráli a i s pomocí čerstvě nabyté porce sebevědomí okamžitě rozmetali Panamu, čímž si předčasně zajistili postup dál; Arabové se naproti tomu zhroutili s Belgií.

Nejhezčí utkání: Belgie — Tunisko 5:2

Tady bylo rozhodnuto od samého začátku, řeknete si. A vlastně jo. Belgie byla ve skupině G naprosto suverénní, Panamu porazila rozdílem třídy, Tunisko též a v souboji náhradníků udolala i Angličany. Zápas se severoafrickým celkem byl přesto co do atraktivity velmi solidní podívanou. I proto, že Hazard, De Bruyne a spol. sice dopředu makali naplno, ale zároveň tím svým obráncům dovolili maličko vypnout. Když se z penalty trefil Hazard a prosadil se i Lukaku, Martínezova parta na chvíli vypnula a Tunisko korigovalo na 5:2. Totéž se opakovalo i po dalších gólech, jenž přidal mimo jiné i náhradník Michy Batshuayi - byť na něj potřeboval dobrých 5 příležitostí. Sedm branek, výsledek 5:2, pro nezaujaté diváky perfektní spektákl.

Největší překvapení: Angličané přijeli s dobrou náladou i systémem

Pro jednou Angličané vyhráli první dva zápasy velkého turnaje, a byť můžete argumentovat nevalnou sílou soupeřů, pro Albion je v tuto chvíli důležitější symbolismus takového úspěchu. A jeho suverenita též. Southgateova Anglie totiž poprvé po dlouhé době vypadá připravena; mentálně i takticky. Systém se třemi stopery už v dnešní době není žádným zjevením, ale jeho anglické provedení místy bere dech; cirkulace balonu mezi obránci je rychlejší než u leckterého jiného týmu, pohyb záložníků mezi liniemi i vklouzávání za obranu inteligentnější než leckde jinde. Detailně propracované standardky vypadají jako další hrozba, kterou Albion neměl už věky - a vskutku, do letoška se na velkém turnaji Three Lions z těchto situací neprosadili od roku 2010, na 72 pokusů, zatímco v Rusku už zavěsili třikrát (byť takový krásný signál na 5:0 proti Panamě působil jako jemný overkill) a střelu vytěžil z úžasných 7/10 rohů. Gareth Southgate zkrátka jako první trenér od Terryho Venablese vštípil této Anglii určitou identitu, jeho svěřenci konečně vypadají být zbaveni tlaku, jedouce si to své, fungující. Vždyť ani ten debakl outsidera jako letos Panamy dřív nebyl žádnou tutovkou - vzpomeňte na Egypt 1990, Nigérii 2002, Trinidad a Tobago s Ekvádorem 2006, Alžírsko, Slovinsko a USA 2010...

Největší zklamání: Rázné panamské odmítnutí nálepky "sympatického outsidera"

Od karibského účastníka na světovém šampionátu nikdo dvakrát nic nečekal. Když taky prohráli 3:0 s Belgií, nikdo ani neceknul. Jenže pak Panama nastoupila proti Anglii. Poločas 5:0, ok, potkaly se dva mančafty z absolutně jiných váhových kategorií. Jde ovšem o způsob, jakým se panamští fotbalisté s nastálou situací vyrovnávali. Místo pokorného výkonu, bojovnosti a třeba i tvrdých soubojů se uchylovali ke zcela zřetelným faulům v šestnáctce a tuze se divili, když jejich zápasnické chvaty proti Stonesovi nebo Kaneovi skončily pokutovým kopem. Žluté karty dostávali za zákroky i za následné protesty. Takhle si popelku a podceňovaného sympaťáka šampionátu rozhodně nepředstavujeme.




Hrdina: Eden Hazard (Belgie)

Oproti výkonům v klubu býval v reprezentaci dlouho ve stínu Kevina De Bruyneho. Zatímco v Chelsea se Eden Hazard dlouhé roky vyhříval na slunci, pod hlavičkou národního týmu mu vždy do špičky něco chybělo. Snad vhodný post? Pozice jasné ofenzivní jedničky? Kdo ví. V aktuální rozestavení 3-4-3 si každopádně hoví mnohem víc než zmíněný záložník Manchesteru City a stará se o většinu ofenzivní produkce belgické ekipy. Když potřebuje, chodí si pro míče do hloubi pole; většinou ale u krajnice čeká na balón, aby s ním vyrazil na zteč. Na balónu je obrovsky silný, těžko se od něj odstavuje, no a když k tomu přičtete úžasné zrychlení, máte fotbalistu, proti kterému rozhodně nechcete nastupovat. Poznali to fotbalisté Panamy i Tuniska; než ho Martínez nechal odpočívat v závěrečném klání, postaral se o 4 góly svého týmu.

Zoufalec: Ali Maâloul (Tunisko)

Abyste se dostali do potřebného kontextu, Ali Maâloul je všeobecně považován za nejlepšího levého obránce v celé Africe. Osmadvacetiletý zadák Al Ahly je výtečný do kombinace, zdatný v ofenzivě, no zkrátka představte si kombinaci Marcela a Davida Alaby v paradigma černého kontinentu. No a přesně tenhle protřelý borec už v prvním utkání proti Anglii na malém vápně postával nad balónem jako sedmnáctiletý bažant a nechal si míč ustřelit Sterlingem. Jen špatné zakončení Lingarda Maâloula zachránil od veřejné ostudy. Ne tak v zápase s Belgií, kde jednou míč špatně zpracoval, jednou merunu rovnou přihrál na nohu soupeře... no, a byly z toho dva góly. Do zápasu s Panamou už tahle opora národního týmu raději vůbec nenastoupila a tuze si pokřivila svou výtečnou pověst.

All stars (4-1-3-2): Jordan Pickford - Kieran Trippier, John Stones (všichni Anglie), Jan Vertonghen, Yannick Ferreira-Carrasco - Kevin De Bruyne (všichni Belgie) - Wahbi Khazri (Tunisko), Jesse Lingard (Anglie), Eden Hazard - Romelu Lukaku (oba Belgie), Harry Kane (Anglie). Trenér: Gareth Southgate (Anglie).





Klíčový okamžik: Zásah videa v zápase Senegal — Kolumbie

Stalo se to zhruba ve stejném místě, kde Carlos Sánchez ve čtvrté minutě prvního kolumbijského vystoupení na turnaji zahrál rukou, vysloužil si červenou kartu a odpálil Japonsko za nečekaným postupem do osmifinále. Tentokrát už se nicméně jednalo o pozitivní rozdílový okamžik pro jihoamerického favorita skupiny. Davinson Sánchez svůj skluz proti unikajícímu Manému vyměřil i načasoval takřka dokonale, a byť rozhodčí přímo na place původně nařídil penaltu, VAR mu nakonec takové rozhodnutí správně rozmluvil. Kolumbijci tak díky technologii utekli hrobníkovi z lopaty, za stavu 0:1 už by totiž téměř jistě vypadávali.

Nejhezčí utkání: Senegal — Japonsko 2:2

Po tomhle zápase si spousta nezaujatých fanoušků začala přát, aby postoupily obě dvě reprezentace. Fotbalisté Senegalu i Japonska přitom před turnajem patřili v konkurenci Kolumbie a Polska spíš k outsiderům. Vzájemný duel nicméně nadchnul, a to nejen ofenzivní předvedenou hrou či nedůsledností směrem vzad. Asijský celek tahal většinu duelu za kratší konec, prohrával 1:0 i 2:1 - a právě v těchto momentech dokázali Inui a spol. zapnout na sto procent a pokaždé vyrovnat. Zároveň však udivili (bohužel) smyslem pro fair-play. Žádné válení, žádné stěžování... naopak, když Niang lehce raněný ležel na trávníku, Japonci autamaticky zakopli míč do zámezí, aby soupeř mohl vystřídat. Tohle bychom si na světovém šampionátu představovali na pravidelné bázi.

Největší překvapení: Nishinovy tahy při skládání základních sestav

Úspěch Japonska mírní kolumbijské 86minutové oslabení a nakonec i těžko vzrušivá prohra s Polskem, pro kterou se Nishino drze, již s ohledem na osmifinále, rozhodl šetřit opory a zcela proměnit vzezření týmu. Na hrotu namísto jednoho target mana nastoupili dva běžci, na pravé straně operovali dva beci, roztrhla se stoperská dvojice... tohle klidně mohlo skončit i horším výbuchem a postupem Senegalu, kdyby tedy Poláci nebojovali v první řadě sami se sebou. Nakonec převažuje dobrý pocit nad trefenou sestavou pro první dva duely, a především nečekané zařazení dvou jmen: stoper Gen Shoji na velké scéně obstál podobně jako na MS klubů proti Cristianovi Ronaldovi a střední záložník Gaku Shibasaki se coby spolehlivý dispečer a tedy pravý nástupce Yasuhita Enda zařadil k regulérním objevům celého mistrovství světa.

Největší zklamání: Polský regres od Eura 2016 vesměs na všech úrovních

Cokoliv Nawalka na tomto turnaji vyzkoušel, to prostě nefungovalo, možná pokud pomineme poslední zápas, v němž už Polákům o nic nešlo. Zatímco předloni tým jaksepatří šlapal a na hrotu se mu po většinu času pěkně doplňovali dříči Milik s Lewandowskim, tentokrát se neměl opřít o zhola nic. Prvotní systém byl zavržen po zahajovacím výbuchu, kdy se přešlo na tři stopery, a problém s podporou Lewandowského přetrval napříč úplně všemi duely. Milik nejprve bizarně operoval na desítce, a nic se nevyřešilo ani jeho posazením. Piotr Zieliński byl jen stínem svého neapolského já, Karol Linetty opětovně nedostal ani šanci, až si jeden začíná myslet, že Nawalkovi v ústranní něco ošklivého provedl. Nawalka sice trochu čachroval se sestavou a formací, ale ve výsledku se stejně ukázal být dramatickým způsobem neflexibilní.




Hrdina: Yerry Mina (Kolumbie)

Na turnaji se ve skupině H zaskvěli i další hráči. Mnohým neznámý Youssouf Sabaly na pravé senegalské obraně zářil a byl ještě větším překvapením, než Yerri Mina. Stoper Kolumbie už nějakou dobu patří k oporám reprezentace - však taky přestoupil do Barcelony a rád by se protlačil i do základní sestavy. Výkony na turnaji by mu k tomu mohly dopomoct, je totiž především jeho zásluha, že jihoamerická reprezentace po nepovedeném vstupu přemohla Polsko i Senegal - oběma totiž vedle výtečného defenzivního výkonu vstřelil i branku. Vůdčí postava kolumbijské obrany a nebezpečná zbraň při standardních situacích bude bezpochyby klíčem k úspěchu i v osmifinále proti Anglii.

Zoufalec: Grzegorz Krychowiak (Polsko)

Způsob, jakým na stadionu "přisvítil" před klíčovým senegalským zásahem, by si zasloužil výchovný pohlavek i mezi žáčky, natožpak mezi dospělými. A Grzegorz Krychowiak byl jakožto jeden z těch lepších Poláků na Euru 2016 letos zvláště na facku i v dalších ohledech; příliš váhal na balonu, pomalu reagoval na jakýkoliv rozvíjející útok soupeře. Pozoruhodně, onen zpackaný zápas s africkým sokem přitom ani nebyl tím nejhorším individuálním výkonem Krychowiaka. Ten se dostavil teprve proti Kolumbii, když nejprve zkušený záložník WBA (jehož hrozná sezona v Anglii měla pro Nawalku být důrazným varováním) dočista ztratil hlavu při bránění prvního střelce Miny, potom si naprosto komicky nechal utéct Falcaa při druhém úderu a mezitím hrozivě váhal ve velké šanci na druhé straně hřiště. Amatérské počínání v tolika situacích.

All stars (4-3-3): David Ospina (Kolumbie) - Moussa Wagué (Senegal), Yerry Mina (Kolumbie), Kalidou Koulibaly, Youssouf Sabaly (oba Senegala) - Juan Quintero (Kolumbie), Gaku Shibasaki (Japonsko), James Rodríguez - Juan Cuadrado (oba Kolumbie), M‘Baye Niang (Senegal), Takashi Inui (Japonsko). Trenér: José Pekerman (Kolumbie).