Mistrovství světa 2018 - shrnutí skupin (1/2)

Mistrovství světa v Rusku spěje do veleočekávané vyřazovací fáze, a tak nastává čas připomenout si všechna pozitivní i negativní nej- všech skupin. Začínáme shrnutím grup A-D a mimo jiné uctivou poklonou týmům jako Maroko, Írán, Peru či Nigérie, které snad až nad očekávání prohnaly papírové favority. Na opravdu silné výkony Francie, Portugalska či Argentiny mezitím stále čekáme...

Za klíčovými jevy a výraznými postavami skupin A-D se ohlédneme konkrétně v šesti kategoriích, které jsme si otestovali už během předloňského Eura.

U každé skupiny jsme pro vás potom vybrali nejlepší jedenáctku, při jejímž skládání jsme dbali na komplexnost, a pokud možno pokrytí všech účastníků skupiny. V diskuzi se ale samozřejmě těšíme na alternativní návrhy.

Pro tuto chvíli přejeme příjemné čtení!







Klíčový okamžik: První z více pozdních arabských selhání při standardce

Arabská nekoncentrace při bránění pozdních standardních situací se v prvním kole skupinové fáze stala učiněným fenoménem. A ještě předtím, než si takhle zkraje na krach ve skupině zadělali Maročané s Tunisany, nastavoval trend Egypt, když v nastavení José Giménez ve vzduchu přeskočil i Godína a odhlavičkoval do sítě Cavaniho roh. Alespoň se tedy na rozdíl od marockého a tuniského příkladu jednalo o poctivou dominantní hlavičku po normálně odbráněné standardce, ale implikace pro Egypt nebyly o nic méně závažné. Uruguay pak poprvé po 48 letech načala MS vítězně a pro zbytek turnaje se po mizerných úvodních 90 minutách jakž takž odšpuntovala; nakonec vyhrála úplně vše, bez jediné inkasované branky.

Nejhezčí utkání: Rusko — Saúdská Arábie 5:0

Shodou okolností stejně jako na Euru, ani letos v Rusku nelze u skupiny A hovořit o žádném utkání se solidními, ba atraktivními výkony na obou stranách. Snad je to tíhou účasti pořadatele, či co - něco na tom možná bude. Každopádně zatímco Francie předloni skutečně působila svázaně a svou svázaností přispěla k neatraktivitě skupiny A, tentokrát to hostitel naopak vytrhával. Úvodní klání si sice mnozí budou pamatovat hlavně coby přehlídku zmatených, trapných výkonů Saúdů, z nichž vyčníval nepřetržitý slow motion pohyb obou arabských stoperů, ovšem i kdyby, bavit se u toho zkrátka dalo. Tím spíš, když vynucený žolík Denis Čeryšev úřadoval dvěma nekompromisními ranami a Aleksandr Golovin se hned zkraje vytasil s jedním z nejdominantnějších výkonů dosavadního průběhu turnaje (1+2).

Největší překvapení: Čerčesov na to kápnul. Hned na první dobrou

Vaše znalost ruských fotbalových reálií mohla být jakkoliv dobrá, a přece se s vámi vsadím, že jste takový vítr nikdo neočekával. Jenom dva týdny před mistrovstvím světa trenér Čerčesov začal hekticky zkoušet formaci 4-3-3, aby se pro zahajovací duel se Saúdskou Arábií i přes četné absence mezi zadáky přeci jen vrátil k variantě se třemi stopery, mezi nimiž se tetelil i veterán Sergej Ignaševič. Mnozí si mnuli oči. Jenže Ignaševič četné škarohlídy ihned umlčel a nebyl ani zdaleka sám. Zatímco v přátelských duelech s Rakouskem a Tureckem těsně před vypuknutím turnaje sborná nashromáždila jedinou střelu mezi tři tyče, první dva ostré zápasy jí vynesly hned osm vstřelených branek. A o pět z nich se postarali borci, do nichž by to ještě před pár měsíci nikdo netipl. Arťom Dzjuba byl během uplynulé sezony Zenitem odlifrován do potupného vyhnanství v Arsenalu Tula, kdežto Denis Čeryšev sotva sbíral nějaké mezinárodní minuty a ještě letos v březnu se kouč Čerčesov do krve hádal s novináři ohledně toho, proč mu nedává šance. Teď jsou oba hlavními tahouny týmu. Čerčesov zde musel překvapit i sám sebe.

Největší zklamání: Starý nevynalézavý Héctor Cúper

Héctor Cúper šel do turnaje s pověstí zkostnatělého, konzervativního trenéra, který s Egyptem došel zhruba tak daleko, kam to vzhledem k jeho vlastnímu stylu šlo, ne-li ještě dál. A v Rusku tuto pověst jedině utužil, když neudělal zhola nic pro to, aby příkladný one-man team osvěžil, přičemž zároveň v prvním utkání odmítl proti matné Uruguayi vpustit na plac (údajně zdravého) Salaha, protože je to prostě Cúper, a ten radši opatrně bude hrát na 0:0, než aby trochu riskoval. Šikovný, potenciálně rozdílový ofenzivní záložník Shikabala si na turnaji výmluvně nekopl ani minutu, zatímco Abdallah Said pod klasicky nepoužitelným Mohsenem jen paběrkoval. Většinu akcí dopředu zase tahali Salah s Trézéguetem, přičemž ten druhý se na šampionátu s formou vůbec nepotkal. Obrana zůstala pomalá od začátku do konce. Přesto Cúper po třetí prohře měl tu drzost prohlásit, že jeho tým dvakrát akorát neustál závěr, takže "na strategii nebylo nic špatného", a že tedy rezignovat nehodlá. Naštěstí ani nemusel; svaz mu kontrakt neprodlouží, a Egypt se z období čiré negativity může zase posunout jinam, vpřed.




Hrdina: Diego Godín (Uruguay)

Mediální aurou, jež obklopuje stopery Španělska nebo Německa, se pochlubit nemůže, zato však do placu přiloží bezkonkurenční konzistenci na té nejvyšší úrovni. Vybavit si slabý zápas Diega Godína na největší mezinárodní scéně je totiž zhola nemožné, a to už jich na MS odehrál tucet. Obránce Atlétika Madrid je věru impozantní postavou a lídrem, jehož význam pro uruguayský tým i lid docela dobře shrnují první tři písmenka jeho příjmení. Byť jeho nekompromisní styl svádí k tomu tvrdit, že Godín nad soupeři dominuje prostou fyzickou silou, nenechte se mást: tohle je neobyčejně inteligentní stoper s parádní schopností číst hru i útočníkův pohyb. Po základních skupinách má z celého svého týmu na kontě nejvíc odklizených míčů (12), obranných zákroků (8) i vyhraných hlavičkových soubojů (8); vskutku pozoruhodná kombinace, pro níž Uruguay neinkasovala už 750 minut. A když se v úvodu proti Egyptu hrozivě trápili středopolaři při tvorbě hry, viděli jsme ho vyvážet míč zezadu na styl Beckenbauera a honit spoluhráčovu kolmici kdesi na pravém křídle. Zkrátka definice inspirace.

Zoufalec: Libovolný brankář (Saúdská Arábie)

V předturnajovém medailonku jsme bitvu o post brankářské jedničky jako tu snad nejvyrovnanější a nejméně předvídatelnou napříč celým startovním roštem, a to se svým způsobem potvrdilo. Saúdové se stali dalším týmem, který na mundialu využil všechny tři gólmany, to se však na rozdíl od zbylých dvou mužstev, které buď sužovala zranění (letošní Tunisko), nebo potřeba trollit fanoušky (Nizozemsko 2014), dělo pro všechny špatné důvody. Začal Al Maiouf, který při ruském rejdu tradičně lítal vzduchem, jen aby něco dělal, aniž by snad věřil, že něco může chytit. Pokračoval nejmladší Al Owais, jehož vtipná snaha boxovat nereálný míč po rohovém kopu stála Saúdy hned zkraje jakoukoliv šanci na body proti Uruguayi. A vše dokončil Al Mosailem, který se při egyptském gólu bůhvíproč rozhodl vyrazit na hranici vápna čekat na Godota a nechal se tak hravě přelobovat pohotovým Salahem.

All stars (4-4-2): Ahmed El Shenawy (Egypt) - Mario Fernandes (Rusko), José María Giménez, Diego Godín, Martín Cáceres (všichni Uruguay) - Mohamed Salah (Egypt), Salman Al Faraj (Saúdská Arábie), Aleksandr Golovin, Denis Čeryšev - Arťom Dzjuba (všichni Rusko), Luis Suárez (Uruguay). Trenér: Stanislav Čerčesov (Rusko).





Klíčový okamžik: Taremiho odmítnutí íránské postupové senzace

O tom, jak jediná střela, jediný precizně namířený projektil může změnit historii světových šampionátů, ví své Mario Götze, Andrés Iniesta, nebo v opačném gardu Arjen Robben či Gonzalo Higuaín. Oproti těmto finálovým aktérům je sice nepovedená rána Mehdiho Taremiho zdánlivě nicotná; pro samotného íránského útočníka však v ten moment znamenala celý svět. Ještě na začátku nastaveného času si nudní Portugalci pohodlně kráčeli pro vítězství ve skupině, na jeho konci je však právě Taremi mohl z turnaje dočista vymazat. Propadnutý balón do vápna však střelec několika důležitých gólů Íránu v kvalifikaci poslal jen do boční sítě. Ronaldovi a spol. spadl obrovský kámen ze srdce, Taremimu to jeho prasklo žalem.

Nejhezčí utkání: Portugalsko — Španělsko 3:3

Místo taktické bitvy jako vystřižené ze semifinále Eura 2012 jsme hned druhý hrací den viděli zřejmě nejatraktivnější utkání celé skupinové fáze. Hned v úvodu vybojoval Cristiano Ronaldo penaltu na klubovém spoluhráči Nachovi - a sám ji i s přehledem proměnil. Do poločasu navíc díky nevídané chybě De Gey přidal pětinásobný držitel Zlatého míče ještě druhý gól. Na obě trefy ovšem zareagoval enfant terrible španělského výběru Diego Costa a začínalo se zase od nuly. Rozdílový gól obstaral famózním volejem předešlý hříšník Nacho, ale poslední slovo měl opět Ronaldo. Úžasný přímák ze samotného závěru rozechvěl i ty největší cyniky.

Největší překvapení: Maroko — nejlepší a nejkonzistentnější fotbal ve skupině

Vlastně je to spíš zklamání, protože vidět svěřence Hervého Renarda ve vyřazovacích bojích by bylo nejen krásnou pohádkou, ale nakonec i docela zaslouženým a atraktivním vyústěním skupiny B. Maroko postupně přehrálo Írán i Portugalsko, blíže třem bodům bylo rozhodně i v utkání se Španělskem. Už jen tohle samo o sobě stojí za obrovský potlesk a úctu hráčům i manažerovi. Na kontě severoafrické reprezentace nicméně svítí jediný bod, který stačí jen na chvost tabulky. A tak můžeme akorát zasněně přemýšlet, co kdyby Maročané byli v zakončení stejně precizní jako třeba Lukaku nebo Kane. Kvalitou fotbalu od vápna po vápno totiž patřili k tomu vůbec nejlepšímu na turnaji, ať už šlo o rychlý přechod do útoku nebo presink.

Největší zklamání: Portugalský přechod do útoku

Na papíře to nevypadá vůbec špatně. Ostatně útočná dvojka Cristiano Ronaldo - André Silva nastřílela v kvalifikaci neuvěřitelných 24 gólů. To je mimochodem víc, než dala při (ne)úspěšné cestě na turnaj většina týmů. Záda jim pak měli krýt, respektive masírovat, třeba Bernardo Silva, Guedes nebo Moutinho. Skutečnost je však taková, že co neudělá Ronaldo, neudělá nikdo. Portugalci jsou zoufale pomalí v přechodu do ofenzivy, a tak je na kapitánovi nejen samotné střílení gólů, ale často i tvorba hry a změna jejího tempa. A to je špatně. Že jeden osamocený muž úspěch neobstará, ostatně potvrdil poslední zápas s Íránem, který by bez geniálního momentu Ricarda Quaresmy dost možná znamenal konec evropských šampionů už ve skupině.




Hrdina: Nordin Amrabat (Maroko)

Ztělesnění marockého vzepětí. Fotbalista anglického Watfordu, jenž minulou sezónu hostoval v Leganésu, začal turnaj na pozici pravého křídelního obránce a už proti Íránu byl nejlepším hráčem na hřišti. Přestože duel nedohrál kvůli poranění hlavy, o pět dní později už za přítomnosti portugalských fotbalistů zahazoval ochrannou přilbu a opět neúnavně piloval lajnu. Od míče byl prakticky neodstavitelný, bojoval jako lev, ke cti je mu i neochota přihrávat pády, když byl faulován (a že ho soupeři pořádně okopávali). Sladkou tečku za jeho povedeným působením na turnaji odmítla spojnice břevna a tyče v utkání se Španělskem. De Gea se jen ohlédl, když celý fotbalový svět zalitoval, že míč neskončil v síti. K jednomu z nejhezčích gólů turnaje scházely milimetry.

Zoufalci: Sergio Ramos a Gerard Piqué (Španělsko)

Tady musíme udělat výjimku a místo tradičního zoufalce si bereme na paškál rovnou dva takové. Oni by se totiž kluci beztak hádali, protože jejich výkony na turnaji jsou přibližně stejně hrozné. O řízení obranné činnosti španělského týmu se nedovedou podělit ani ve dvou, místo toho si jako na běžícím páse připisují individuální vangle. Piqué třeba v prvním zápase fauloval Ronalda před rozhodujícím přímým kopem, od Amiriho inkasoval excelentní housle a na závěr skupiny měl obrovské štěstí, že mu sudí po skoku oběma nohama do Boutaïba červenou kartou neukončil šampionát. Jeho reprezentační kolega a klubový rival v jedné osobě pak "perlil" především právě proti Maroku, kde se více či méně zasadil o obě inkasované branky. Pokud budou španělští stopeři v těchto výkonech pokračovat i nadále, mohli bychom se třeba ve čtvrtfinále s Chorvatskem dočkat věru náramné podívané. Náramné tedy pro nezasvěcené, potažmo škodolibé diváky.

All stars (3-4-3): Rui Patrício - Pepe (oba Portugalsko), Morteza Pouraliganji (Írán), Medhi Benatia - Nordin Amrabat (oba Maroko), Omid Ebrahimi, Vahid Amiri (oba Írán), Hakim Ziyech (Maroko) - Isco, Diego Costa (oba Španělsko), Cristiano Ronaldo (Portugalsko). Trenér: Carlos Queiroz (Írán).





Klíčový okamžik: Cuevův nezdar na penaltovém puntíku

Atraktivní, ofenzivní fotbal. Rychlé přechody do útoky, sebejistota na míči, zajímavé šance. Peru na šampionátu nenudilo. Nicméně, po třech zápasech jede domů. Místo nich si flek mezi nejlepší šestnáctkou zajistilo sice možná trochu suchopárněji hrající, ale o to jistěji body sbírající Dánsko. A jelikož nulový bodový zisk proti favoritům skupiny z Francie Peruáncům úplně vyčítat nemůžeme (byť i v tomto utkání měl sympatický tým tutovky, z nichž odměna do tabulky pramenit mohla), rozhodovalo nakonec to úplně první utkání, v němž Peru těsně podlehlo Dánsku. Za klíčový moment nakonec lze označit neproměněnou penaltu Christana Cuevy, jenž mohl gólem na 1:0 přinést na kopačky svých spoluhráčů klid, namísto toho se však dostavila nervozita, která se projevila na nedokonalém řešení finální fáze jinak slibných a povedených peruánských akcí. I přes drtivý tlak v závěru sympatičtí Inkové odešli ze hřiště bez bodu a jak se později ukázalo, tohle byl ten zápas, který je musel mrzet nejvíc. Svůj podíl na tom měl výtečně chytající Schmeichel a bohužel pro Jihoameričany taky smolař Cueva.

Nejhezčí utkání: Francie — Peru 1:0

Byť byla Francie před turnaji ústy expertů i bookmakerů v sázkových kancelářích řazena mezi ty vůbec největší favority celého mistrovství (a nedá se tomu vzhledem k nabitému mužstvu, které Didier Deschamps do Ruska přivezl, vůbec divit), v základní skupině zatím svou hrou příliš neupoutala. Vlastně skoro vůbec. Od Les Bleus jsme se vcelku nedočkali žádného atraktivního, dynamického fotbalu, spíše takové opatrné profesorské hry na jistotu. Milou výjimkou byla v tomto ohledu první půle utkání proti Peru. Klasické fotbalové rozestavení 4-4-2 Francouzům pasovalo, Olivier Giroud v roli hrotového útočníka plnil svou funkci na jedničku a celkově to byla od galského kohouta pěkná podívaná. Ve druhém poločase už to sice od Deschampsova družstva bylo zase obvyklé mundialové nůďo, výkon Pogby a spol. z prvního dějství, podpořený aktivně se prezentujícími Peruánci, stejně stačí na to, abychom tohle utkání označili jako to nejlepší, co nepříliš pohledná skupina C nabídla.

Největší překvapení: Konkurenceschopnost Peru

Ne snad, že bychom o Peru před turnajem nevěděli. Tohle je ostatně tým, který těsně po nástupu argentinského kouče Ricarda Gareky na Copě Américe 2015 v semifinále hrozivě trápil pozdější mistry z Chile a stal se největším překvapením turnaje. V posledních třech letech potom Gareca piloval soudržnost i disciplínu svého týmu a v Rusku jsme viděli parádní výsledek jeho dlouholeté práce. Tenhle tým je složený z veteránů i mladých šikovných borců (Flores, Cueva nebo Tapia nejdou přes 26 let) a na hřišti si neobyčejně rozumí. Krásných kombinačních vzorců jsme od Peruánců viděli hromadu, přičemž obě nejrozeznatelnější tváře týmu, křídelník André Carillo a hrotový útočník Paolo Guerrero, se zařadili k nejlepším borcům na svých postech, přičemž skromné zemi přiléhavě vystřelili první výhru na MS od roku 1978. Škoda že proti takové Francii to ve druhé půli šlo jenom po soupeřovu šestnáctku.

Největší zklamání: Francie (opět) zařadila jedničku a vystačila si s ní

Sedm bodů, žádná prohra, první místo ve skupině. Navíc jediný inkasovaný gól a to ještě k tomu z penalty. Ano, tahle čísla hovoří pro Francii příznivě. Nicméně i nekritický fanoušek mistrů světa z roku 1998 musí uznat, že to od fotbalistů s kohoutem na hrudi nebyla žádná hitparáda. V prvním zápase gól z pokutového kopu a Pogbova haluz, kterou si do vlastní sítě srazil nešťastný Behich, v druhém utkání vypuštěný druhý poločas a na závěr proti Dánům očekávaná nuda v Moskvě, kdy oba týmy nepřekvapivě loudavým krokem dokráčely k postupovému bodu. Francie se sice ve skupině neprezentovala tak příšerně jako třeba Argentina, přesto zatím nepředvádí výkony, ze kterých by srdce plesalo. Jak ale ukázaly třeba fragmenty zápasu proti Peru, kádr s tahounem Griezmannem, talentovaným Mbappém či obvykle velmi platným Giroudem na ně určitě má. Jen to chce konečně zapnout forsáž.




Hrdina: Christian Eriksen (Dánsko)

Portugalsko má Ronalda, Argentina má Messiho... a Dánsko má Eriksena. Jasně, záložník Tottenhamu asi nikdy nedosáhne věhlasu dvou žijících legend světového fotbalu, jeho vliv na dánské mužstvo je ale ohromný. Pohleďme na čísla - Dánům stačily na postup ze skupiny pouhé dvě vstřelené branky - k té první Eriksen vybídl Yussufa Poulsena nádhernou průnikovou přihrávku, pod tou druhou už je jeho podpis rovnou v kolonce autora. A že to tedy byla trefa! A i když opustíme svět tvrdých dat a čísel, stále musíme na ofenzivní hvězdu Seveřanů pět jenom chválu. Dánové jsou totiž na svém lídrovi bytostně závislí - v jejich spíše konzervativním herním stylu, který je postaven na pevné obraně, fyzické hře a protiútocích, z nichž můžou hrozit Poulsen či Sisto, má Eriksen své nezastupitelné místo. Jako jedinému mu trenér Hareide dává trochu volnější ruku - a dobře ví, proč to dělá. Eriksen ví, kam si naběhnout, ví, kdy poslat překvapivou kolmici, a kdy zkusit štěstí střelou z dálky. I v národním dresu dokazuje své herní kvality ze Spurs; břemeno největší hvězdy svého týmu, která svou družinu má z první linie vést do bitvy, navíc nese se zřetelnou grácií a sebejistotou.

Zoufalec: Mile Jedinak (Austrálie)

Na mistrovství světa si získal svou slávu majestátním fousem, ovšem jak nám v jinou chvíli ukázal i švédský "žolík" Jimmy Durmaz, v Rusku už rasputinovským ozdobám pšenka nekvete. Mile Jedinak v srdci australské zásoby působil jako hotový relikt dnů minulých; pohyboval se o dva stupně pomaleji než většina jeho soků, myslel nejméně o stupeň pomaleji než spoluhráči. Do kombinace nezapadal, nahrával hlavně dozadu či do stran, defenzívě už tolik též nezvládal přispívat, a když jenom ve výklusu sledoval, jak se rodí Guerrerův smrtící zásah, který Australanům definitivně zlomil vaz, vymazal tak své dvě zkušené penalty z dřívějších zápasů.

All stars (4-4-1-1): Kasper Schmeichel (Dánsko) - Luis Advíncula (Peru), Trent Sainsbury (Austrálie), Raphaël Varane (Francie), Aziz Behich (Austrálie) - André Carillo (Peru), N'Golo Kanté (Francie), Christian Eriksen (Dánsko), Mathew Leckie (Austrálie) - Kylian Mbappé (Francie) - Paolo Guerrero (Peru). Trenér: Ricardo Gareca (Peru).





Klíčový okamžik: Rojovo parádní nigerijské déjà vu

Než ho nový trenér Messi nevrátil do sestavy, vypadalo to s Marcosem Rojem na ruském mistrovství všelijak. Univerzální obránce Manchesteru United ale zapomněl na nestabilní výkony a v ten úplně nejvhodnější moment úspěšně zavzpomínal na své střelecké vlohy. Byla to na vlas stejná situace jako před čtyřmi roky. Poslední zápas ve skupině, vyrovnaný stav a na opačné straně hřiště borci z Nigérie. Tehdy pomohl Rojo vítězným gólem k upevnění dominantní pozice na čele skupiny; nejčerstvější trefy v reprezentačním dresu si ale asi cení o trošku víc. Pět minut před koncem totiž ve vápně svou slabší pravou nohou napálil Mercadův centr do sítě a ztrápenou Argentinu posunul do osmifinále.

Nejhezčí utkání: Argentina — Chorvatsko 0:3

Tehdy ještě Maradona neskákal na tribuně jako pérko, kdepak. Argentina ve druhém utkání dosáhla svého dna, když místo očekávané nápravy za remízu s Islandem propadla na všech frontách a s aktuálním kandidátem na medaile prohrála rozdílem třídy. Musel to sice načít nešťastný gólman Willy Caballero, jenž na počest Antonína Panenky přihrál Rebićovi na první gól zápasu. Pak už to ale byl prvotřídní, nikým nerušený zmar. Chorvaté si s rozháranou Argentinou dělali absolutně, co chtěli, přehráli je uprostřed pole i u obou šestnáctek. Jako citlivý stratég se neprojevil ani kouč Sampaoli, jenž špatnými střídáními nůžky ještě rozevřel. Další góly tak mohli přidat i Modrić s Rakitićem, zatímco Messi s Mascheranem jim u toho sekundovali za chůze či výklusu.

Největší překvapení: Nigerijské vzepětí po špatném startu

V prvním utkání se nezkušený nigerijský tým prezentoval rozháraným, až stereotypním výkonem afrického mužstva na světovém šampionátu a vypadal být zdánlivě do počtu. O pár dnů později mu scházelo pět minut do senzačního postupu na úkor minulého finalisty MS. To je za daných okolností věru fenomenální proměna; tím spíš, když si Gernot Rohr proti Islanďanům chvályhodně pomohl přetočením formace na 3-5-2. Proti Argentině zase německý kouč v poločase dobře reagoval a vpustil na plac draka jménem Ighalo, který nebýt horší koncovky, mohl hned dvakrát při úniku rozhodnout. Nigerijci svým způsobem zůstali naivním kolektivem, k čemuž dopomohla především Rohrova podivná neochota to proti Argentině zavřít a využít dvě střídání k osvěžení defenzívy ještě před Rojovým úderem, ovšem nárůst sebevědomí tohoto neobyčejně mladého mančaftu (průměrný věk nigerijské zahajovací jedenáctky se pohyboval kolem 25 let) byl důležitým, osvěžujícím aspektem skupiny D.

Největší zklamání: Islandské počínání před brankou soupeřů

Měli více střel než Chorvati (16:14) včetně těch na branku (6:2), ba si dokonce dle tvůrců Stats Zone vypracovali i ty jediné "velké šance" daného duelu - konkrétně tři. Přesto Chorvati vyhráli 2:1, mezitímco seveřané se zmohli na jediný úder z penaltového puntíku. Pokud by si Islanďané spolu s Peruánci po turnaji otevřeli kurz paličství, zájemců by jistě byl nespočet. Vždyť i Gylfi Sigurdsson se jednou mýlil na desítce, což se mu obvykle prostě nestává. Přitom záložník Evertonu zase stál téměř za veškerou ofenzivní akcí svého týmu, když měl prsty v deseti z 19 islandských střel před osudovm kláním s Chorvatskem, kde ostrované explodovali. Tedy pouze co se tvorby šancí týče, nikoliv už jeho proměňování. Efektivita z památného zápasu s Anglií na předloňském Euru se Islanďanům replikovat nepovedla.





Hrdina: Luka Modrić (Chorvatsko)

Vybírat mezi ním a Ivanem Rakitićem bylo za trest, nakonec ale dáváme přednost kapitánovi, který symbolicky (a zcela senzačním způsobem) proti Argentině vsítil jubilejní padesátou branku své země v dějinách MS. Luka Modrić na tomto turnaji vypadá být zbaven otěží, které ho v národním týmu v minulosti svazovaly, a konečně naplno působí jako ten fenomenální záložník, jakého důvěrně známe z Realu Madrid. Spolu s Rakitićem se zatím na tomto šampionátu perfektně doplňují a Dalićovi už schopně zahráli níže v pole, v opatrnějších úlohách (Nigérie) i coby odvážnější double pivot s vyhlídkou šikanování špatného soupeře (Argentina), což chorvatským fanouškům musí dávat důvod k tomu věřit, že se v Rusku skutečně může opakovat onen tolikrát omílaný úspěch Šukerovy party z roku 1998.

Zoufalec: Jorge Sampaoli (Argentina)

Před turnajem nebyl úplnou raritou následující pohled: argentinský kádr má slabiny na několika místech, ale Sampaoli je tak schopným stratégem, že s ním stejně dokáže uhrát výsledky. Inu, nikoliv - pokud se v čele chilské reprezentace holohlavému mágovi dařilo vytučňovat silné stránky týmu, zde si to radši dělá zajímavější a ochotně zdůrazňuje všechny slabiny. Původní double pivot Biglia-Mascherano od počátku křičel do světa "průšvih", přesto Sampaolimu zabralo dva otřesné zápasy, než si uvědomil, že tenhle mančaft zoufale potřebuje Banegu. V Barceloně si zhruba dekádu zpátky uvědomili, že Mascherano již na nejvyšší úrovni není adekvátním záložníkem, přesto na něho inteligentní člověk jako Sampaoli nyní, po přesunu do Číny, nedá dopustit. Pavón s Dybalou stále nenačínali jediný zápas, mezitímco záložník Meza se před turnajem vynořil odbůhvíkud a bůhvíjak nadále živí koučovu důvěru, přestože akorát běhá a jinak nemá snad jedinou silnou stránku. Zvěsti o tom, že se po selhání s Chorvatskem udál puč a Argentina se vlastně začala koučovat sama, sice Sampaoli vehementně popíral, ovšem zároveň to byl on, kdo se v závěru klíčového duelu s Nigérií u Messiho ujišťoval, jestli je v pořádku poslat na plac Agüera. Reputace bez poskvrnky? Už ani zdaleka.

All stars (4-4-2): Hannes Halldórsson (Island) - Šime Vršaljko, Dejan Lovren (oba Chorvatsko), Kenneth Omeruo (Nigérie), Ivan Strinić (Chorvatsko) - Victor Moses (Nigérie), Luka Modrić, Ivan Rakitić, Ante Rebić (všichni Chorvatsko) - Lionel Messi (Argentina), Ahmed Musa (Nigérie). Trenér: Zlatko Dalić (Chorvatsko).