Mike Fisher - Nejlepší neznámý

Častokrát slýcháme, že se na fotbalových trávních objevil "nový Pelé", "nový Maradona" nebo v dnešní době "nový Ronaldo" či "nový Messi". Logicky se přitom jedná o talentované mladíky, kteří mají našlápnuto k tomu být těmi největšími hvězdami.

Samotný Lionel Messi, který dost možná Maradonu již ve všem překonal, taktéž začínal jako "nový Maradona", ale byli zde tací, kteří se ani na míle nepřiblížili hráčům, za jejichž nástupce byli označováni.

Pamatujete například na Javiera Saviolu? Stále pouze čtyřiatřicetiletý útočník je už minimálně šest let bez zájmu reflektorů (a to jsem možná ještě moc hodný). Ani další souputníci se na Maradonovu úroveň nedostali - mluvit můžeme například o Aimarovi, Zaratém, Ortegovi, D’Alessandorovi, Tevezovi, Lavezzim nebo... Miku Fisherovi. Počkat, o kom že?

Kdo je, proboha, Mike Fisher?

Mike Fisher se v roce 1975 narodil na předměstí Chicaga ve městě Naperville, ačkoliv celé své dětství prožil v sousední Batavii. Již v útlém věku bylo rodičům Fisherovým zjevné, že malý Mike je sportovní talent, a tak s ním obešli různé místní sportovní kluby, až nakonec dospěli k názoru, že ideální bude zapsat chlapce na fotbal - tedy "dospěli", samotný Mike se tak rozhodl. Už v šesti letech byl tedy velmi rozhodný, až tvrdohlavý, ale nepředbíhejme.

K jeho štěstí se Fisherovi povedlo nalézt ideálního parťáka, klučinu od vedle jménem Mike Dunne, který ony podivné tréninky fotbalu, tedy socceru, navštěvoval s ním. Láska obou chlapců k evropské hře byla obrovská a maminka Fisherová dokonce v jednom rozhovoru vzpomínala, že to, že je synáček vzhůru, poznala v okamžik, kdy jí do kuchyně přilétl fotbalový míč. Tatínek Dunne zase musel stěhovat své slepené modely vláčků poté, co mu je malý Mike při tréninku v garáži rozkopal míčem. Inu zápal, který možná leckterým dnešním klukům chybí.

Ale samotné nadšení nestačí. Člověk může být jakkoliv oddaný hře, ale nemá-li talent, tak málokdy uspěje; hovoříme-li tedy o jiné než vyloženě destruktivní pozici. Ovšem spojení zápalu a talentu značí zárodek něčeho velkého, a přesně ten šlo pozorovat v malé Batavii. Chození na pravidelné tréninky klukům nestačilo, a tak si po trénincích tradičně chodili ještě kopnout na plácek se staršími kluky. Už to byl projev vůdcovské a sebevědomé povahy Mika Fishera, protože ne každý kluk se dokáže "přifařit" k cizím a starším chlapcům.

Již v prvním ročníku na místní Batavia High School pomalu začaly krystalizovat doposud spíše nejasné herní role obou parťáků: z Mika Fishera se stal komplexní útočník a z Mika Dunna tvrdá skála v obraně. Tento ročník byl skutečně zlomový a jejich společný trenér Katie Keller na ně vzpomínal s úsměvem: "Byli si děsně podobní - proboha, vždyť se i stejně jmenují. O to víc z nich ale čišela snaha prosadit se individuálně."

Z Mika Fishera se během studia na střední škole stal skutečný postrach obran a jeho 140 gólů a 40 asistencí sesbíraných za pouhé čtyři roky mluví za vše. Takové výkony samozřejmě nenechaly chladnými ani americké fotbalové skauty, a protože se v roce 1991 konalo mistrovství světa do 17 let, byl Mike Fisher pozvaný na kemp amerických talentů. Samozřejmě, že tam nejel sám, doprovázel ho i jeho věrný druh a jmenovec Dunne. Na samotném kempu se záhy ani jednomu nedařilo natolik, aby odvrátili své vyškrtnutí z kádru, nicméně oba pak po pár týdnech dostali další šanci a pouze oni dva si svou nominaci vybojovali zpět. Jak symbolické.

Již tehdy příběh dvou kluků z Illinois poměrně překvapoval a samotný Jim Froslid, tehdejší zaměstnanec Americké fotbalové federace (USSF) a současný výrobce umělé trávy, se podivoval nad tím, že v nominaci čítající 18 fotbalistů jsou rovnou dva zástupci jedné školy, a to dokonce školy z nefotbalového státu Illinois. Údajně by něco podobného očekával spíš u tradičních amerických bašt, tedy Kalifornie nebo Virginie. Náhoda nenáhoda - oba Mikeové byli v nominaci a těšili se na turnaj do Itálie.

Největší sportovní úspěch? Největší životní úspěch!

Ano, přesně takhle odpověděl tatínek Mika Fishera na otázku, jak moc vážně vnímá nominaci jeho syn v prestižním výběru. Mike sice fotbal miloval, ale v průběhu střední školy se začal velmi intenzivně věnovat studiu medicíny. Právě z toho důvodu leckdo zpochybňoval jeho zápal do "krásné hry".

Pro začátek mistrovství světa do 17 let velmi nemilý los postavil mladým Američanům do cesty domácí Italy, obávanou Argentinu a nečitelné Číňany. A zahajovací zápas hned proti Italům, které nevedl s páskou nikdo jiný než Alessandro Del Piero. Výsledný stav 1:0 pro Američany po gólu Mika Dunna předesílal jedno - Američané tu rozhodně nebudou do počtu. A když v dalším zápase opět 1:0 porazili také Argentinu, vedenou jinou budoucí superstar Juanem Sebastianem Verónem, pozdější tři body s Čínou byly už pouze povinnou formalitou.

První nezdar tedy přišel v nejhorší možnou chvíli, a to ve čtvrtfinále proti nejslabšímu možnému soupeři z Kataru, který svou urputně defenzivní hrou dovedl zápas k penaltám, kde Američané bohužel jednou selhali a pakovali se z celého turnaje domů. Výsledek možná nebyl radostný, ale ukázal minimálně to, že se američtí mladíci mohou měřit se světovou elitou (a to mluvíme o zemi, kde tehdy ani nefungovala profesionální fotbalová liga). Celý turnaj nakonec poměrně překvapivě ovládli Ghaňané i se čtrnáctiletým Samim Kuffourem.

Pro Mika Fishera se po mistrovství světa nic moc nezměnilo: stále drtil obrany ostatních středních škol a stále byl fantastickým studentem. Není tudíž divu, že byl v roce 1993 vybrán jakožto valediktorián, neboli řečník pronášející závěrečnou řeč svého studijního ročníku. Po ukončení střední školy se po celých Spojených státech strhl velký boj o Mikeovy služby; uznávaný útočník a zároveň vynikající student by byl jednoduše velkou chloubou každé jednotlivé instituce.

Mike si nakonec vybral univerzitu ve Virginii, a to nikoliv kvůli tomu, že jí založil Thomas Jefferson, ale protože se mohla pyšnit kvalitním fotbalovým zázemím a především jednou neobvykle uznávanou postavou v americkém fotbale - koučem Brucem Arenou. V univerzitním týmu Virginia Cavaliers Fisher přebíral žezlo vůdčího hráče po další americké legendě - Claudiu Reynovi, který v předešlých třech letech dotáhl Cavaliers k dvěma celonárodním titulům.

To byl rozhodně úspěch, který není lehké napodobit,... a tak jej Mike Fisher s Cavaliers pro jistotu překonali. Během svého čtyřletého studia Mike s týmem taktéž vyhrál dva univerzitní tituly, ke kterým přidal konferenční titul a celonárodní univerzitní pohár. To vše se podařilo především díky rodákovi z Naperville, který zaznamenal naprosto fenomenální čísla a svými 56 góly a 55 asistencemi ze 167 zápasů krásně reflektoval svou nepostradatelnou roli v týmu.

Mike Fisher má z tohoto období i pěknou sbírku všemožných individuálních ocenění. Dvakrát byl jmenován do týmu roku, který vybírá Národní vysokoškolská atletická asociace (NCAA), dále dvakrát vyhrál velmi prestižní Hermann Trophy udílenou nejlepšímu univerzitnímu hráči uplynulé sezony a se dvěma soškami je jedním z pouhého kvarteta fotbalistů, kteří se mohou pyšnit podobným kouskem (cena se předává od roku 1967). Nepovedlo se to například ani Claudiu Reynovi, Bradu Friedelovi nebo ikonickému Alexi Lalasovi.

Mluvíme-li v tomto bodě kariéry o fotbalovém vrcholu stále nesmírně mladého Mika Fishera, tak o něm mluvíme správně, protože přesně v této době se paradoxně začalo v Mikovi něco lámat. Jeho zájem o studium medicíny stále rostl, zatímco zájem o fotbal slábl. Vše mohly zachránit snad leda Olympijské hry.

Arena "vrahem" nadějného fotbalisty

V roce 1993 dostal Bruce Arena životní příležitost vést mladé Američany na domácí olympiádě v Atlantě. I přesto, že oficiálně stále trénoval studenty na virginijské univerzitě, v praxi již tým vedl spíše jeho asistent Gelnovatch, zatímco Arena v první řadě skautoval mladé hvězdičky. Precizně si tak po celých Státech vyhlížel aspiranty na pozvánky pro LOH 1996.

Nikdo dnes pořádně neví proč, ale i přesto, že ve Fisherovi dřímal generační talent a dokonce se oba dobře znali ze společné tříleté štace ve Virginii, Arena jej ostentativně přehlížel. Natolik kvalitního fotbalistu ovšem nelze ignorovat tak jednoduše a kompletně, takže se Fisher nakonec dočkal alespoň nominace v roli náhradníka. To mu umožnilo zúčastnit se kempu a bojovat o svou potenciální účast na domácí olympiádě.

Mike Fisher v pozdějším rozhovoru přiznal, že na toto období vzpomíná velmi nerad: "Tvrdě jsem pracoval celých šest měsíců, dokonce jsem si kvůli tomu odložil jeden celý semestr. Uniklo mi hodně přípravných kurzů potřebných k přijetí na lékařskou fakultu, a když se blížil ten poslední kurz, tak jsem se musel rozhodnout. Nelituji toho, že jsem z kempu odjel. Zároveň nechci zpochybňovat jejich rozhodnutí nejmenovat mě do týmu rovnou, ale naštvalo mě to."

A tak se stalo. Mike Fisher se turnaje nezúčastnil a americký tým s jednou výhrou nad Tuniskem nepostoupil ani ze skupiny. Bruce Arena rychle od mladých Yankees odešel trénovat DC United v nově vzniklé Major League Soccer. Jedno nešťastné rozhodnutí tak americký fotbal možná stalo zrození světové megastar, ale možná také pouze nadprůměrného hráče, či se možná vlastně ani o žádnou ztrátu nejednalo. To je otázka, na kterou již nenajdeme odpověď. Jasné ale je, že americká společnost získala v Miku Fisherovi kvalitního radiologa, který dnes na otázky, zda kdysi hrával fotbal, suše odpovídá: "Ale jo, párkrát jsem hrál."

Poslední větší kontakt s fotbalovým světem Mike registroval v roce 1997, kdy jej jakožto druhého hráče v pořadí draftoval tým Tampa Bay Mutiny (to bylo neskutečně vysoké postavení v draftu s přihlédnutím k tomu, že Mike již rok nehrál fotbal). V roce 2000 byl potom Fisher jmenován do univerzitní jedenáctky století, kde se symbolicky ve středu pole dostal mezi velikány amerického socceru Claudia Reynu a Bruce Murrayho.

Kdo ví, co všechno nám mohl na zeleném pažitu Mike Fisher ukázat, jedno se ale zdá jisté - dnes už by tak jako tak měl po kariéře. A víte, kdo se taky narodil v roce 1975? David Beckham. Možná kdyby Mike někdy nastoupil profesionální dráhu, mohli se spolu potkat v jednom týmu.