Melo je nespokojený. Odcházet se mu však nechce

srdcař, liverpool muže zavidět

Naprosto ho chápu, to není arogance, ale čistá pravda - bez Mela bychom byli rádi za první desítku v tabulce. Vůbec to chování k některým hráčům je na pořádnou facku.

Přístup Juventusu vůbec nechápu. Celkově jejich přestupovou politiku a výběr hráčů, ale jestli tohle donutí Mela k odchodu, tak už jim nepomůže vážně nic.

Tak předně já tento typ fotbalistů psychopatů moc rád nemám , ale musím říct že byl jasně nejlepším hráčem sezóny . Pokud tam není problém v kabině tak bych ho neprodával a už vůbec ne výměnou za Inlera , pokud by ale byla možnost ho vyměnit za Lasse tak bych neváhal ani minutu . zajímavé je že i přes jasnou kvalitu na straně Mela je u fanoušků stále oblíbenější Momo .

nech sa vrati domov do brazilie

OT:

El Shaarawyho čeká klíčové jednání s Janovem o jeho budoucnosti. Doufám, že Preziosi dostojí svému slovu a minimálně ještě příští rok ho udrží. Jelikož bude trenérem Malesani, přejde se zpátky na křídla a on by si zahrál. Určitě mnohem víc, než když ho koupí nějakej Milán, kde nebude mít takovej prostor na rozvoj.

Do Ruska za Carlosem

Hlavně ho udržte,v Realu ho nechci.

No nevím, co tam to vedení dělá ... ale Mela potřebujeme. Byl to jediný hráč, na kterého se dalo loni spolehnout, že podá výkon... škoda ho, už jsem si na něj v Juve zvyknul, chyběl by mi tam

Jedna lepsia sprava nez druha

Podla poslednych clankov o Juve si zopar ludi vo vedeni zasluzi poriadne nafackovat a poslat do pecka!

Vyzera to akoby si tam nikto nevazil hracov, nekomunikoval s nimi. Lebo nikto nevie co sa ma hrat a caka-kalkuluje do poslednej chvilky(a kazdu sezonu to dopadne nafigu). Jasne ze sa hraci citia nesvoji a neslape to na ihrusku. A verim tomu ze posledne sezony je v kabine Juve nieco velmi zle, co prispieva aj k mizrnym vysledom. Vedenie ma natom velku vinu...

Aqua-out, Melo-out...co sa tam kazdy zblaznil preboha?

Clovek znesie vela ale na Mela "nam" nesahajte!

PS : zda sa ze nasa najelpsia posila Pirlo, robi najvacsie problemy nikto nevie ako to poskladat aby to fungovalo. Dufam ze do zaciatku ligy to Conte a spol vyriesia k dokonalosti.

Ten Usher v dresu Juventusu to na tý fotce nahoře dobře hecuje..

hlavně ať nechodí do anglie. krajně nesympatický fotbalista, který to s těma červenýma dost přehání

100 per MILAN!

100. pro Felipeho setrvání v Juventusu

http://youtu.be/NibnhLkl8V0

Melo s Pirlem vedle sebe fungovat bude bez problémů, pokud se k tomu na levé křídlo přidá někdo s alespoň malým smyslem pro defenzívu, tak to rozhodně taková katastrofa nebude. Spíše bych se vyprd na Bastose a hledal beka hodně defenzivního, protože předpokladem při tomto rozestavení bude hodně protiútoků. Na druhou stranu ale hra do plných, což je charakteristické proti 70% týmům v SA, půjde s Pirlem na hřišti daleko snáze.

Melo <-> Lass??????

ANI ZA 100 ROKOV DPC!!!! za toto by som Perezovi poslal asi tikajucu pohladnicu. uz len Mela nam treba v reale, no dpc!

Na odchodu z AS Řím je Mirko Vučinič. Nový sportovní ředitel Walter Sabatini se sice chystá černohorskému útočníkovi nabídnout novou smlouvu, ale Vučinič ji hodlá odmítnout a jít za novou výzvou. Zájem o jeho služby má prý Juventus a Manchester City.

Proč má o něj zájem City? Hráč na tribunu, nebo média tam ty City připisují jen z principu?

"Maybe they forgot that without me in the team they hardly ever won last season." take nieco si nemoze dovolit povedat. A nielen kvoli tomu, ze to nie je pravda.

No kámo, ty si to slušne prepálil Ako už ale pozerám, tak tifosi to nenechali chladným

schválně jsem si dohledal včerejší originál rozhovoru v Gazzettě...je to teda dost nešťastně přeložený, Melo řekl, že měl tým problémy vyhrát, když on nebyl na hřišti...

Trochu jiná tripletta

Fotbalový klub Inter Milán zažil v roce 2010 něco, na co budou jeho fanoušci po celém světě dlouho vzpomínat. Ovládl totiž evropský fotbalový Olymp. Jako vítěz italského poháru, Série A a zejména slavné Ligy mistrů vstupoval do nového ročníku 2010/2011 jako silný gigant, toužící po dalších úspěších a se snahou ještě zvýraznit sílu součastné hráčské generace. Ta byla díky čtyřem italským titulům po sobě a právě úspěchu v milionářské soutěži právem přirovnávána k „Velkému Interu“ z let šedesátých a měla našlápnuto ho ve všech směrech překonat. Pohádka se však trochu zašmodrchala a černomodrý „Jeníček“ poněkud sešel z cesty za štěstím. Příčiny a okolnosti bych rád rozebral v tomto článku.

Staré známé sportovní pravidlo hovoří o tom, že daleko těžší, než dostat se na vrchol, je snaha se na něm udržet. Pro Nerazzurri to v tomto směru platilo zcela určitě. Přeci jen v Calciu už si konkurence dlouhá léta brousila zuby na to, aby ukončila nadvládu černomodrých. Zejména AC Milán ( díky skvělému sportovnímu řediteli Gallianimu, který v podstatě za hubičku dokázal tým neuvěřitelně posílit ) byl po dlouhých letech schopný milánskému Interu zdatně konkurovat i co se týče hráčského kádru. Obhájit titul v Lize mistrů je pak jednou z nejtěžších věcí vůbec, vždyť se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. Všichni Interisté tedy věděli, jak těžká práce je v sezóně čeká, nikdo si však nepředstavoval jaká šichta to kolikrát doslova bude.

Po úspěchu je těžké změnit tým tak, aby se zachovala vítězná kostra a mentalita, ale aby v ruku v ruce s tím přišlo i nějaké oživení. Ruku na srdce, to se v letním přestupovém období Massimu Morattimu společně s Marcem Brancou příliš nepodařilo. Do Manchesteru City odešel „věčný spratek“ Mario Balotelli s myšlenkou toho, že u tatíčka Maciniho najde větší pochopení pro své výstřelky ( což se spletl, protože ani on tak nějak nepobral házení šipek na děti a některé červené karty ). Na křídelní pozici místo něj přišel Jonathan Biabiany, který explodoval v Parmě a do ofensivy ještě již dříve podepsaný mladý brazilský kudrnáč Coutinho. A to je prosím pěkně vše. Tedy o nějakém vyztužení základní sestavy nemohla být ani řeč. O oživení kádru už vůbec ne. Vzhledem k věkovému průměru mužstva a povaze některých hráčů už mnozí tušili problém.

Vše měl ale vyřešit příchod nového kouče. Legendu Interu Josého Mourinha ego zavanulo do Madridu, kde se mu naskytla šance na probrání dalšího giganta k životu, a tak musel Moratti hledat náhradu. Z různých variant které se nabízely v podobě pánů Capella, Dungy či Hiddinka, kteří možná nebyli až tak reální, ale fanoušky hodně opěvovaní, byl nakonec koučem Interu jmenován Španěl Rafa Benitéz, který opustil lavičku FC Liverpool. Tedy trenér s velkými taktickými schopnostmi, s jasnou vizí a úspěchy v Lize mistrů v zádech. Na druhou stranu ale nehodící se do italského fotbalu. Pojďme ale postupně.

Série A 2010/2011

Poměrně povedená příprava ve Spojených státech a herně nepřesvědčivé superpoháry. Tak by se dal v rychlosti shrnout úvod Benitézova angažmá. Italská Supercoppa sice přinesla první trofej do letošní sbírky, ta evropská proti Atléticu Madrid však fanoušky černomodrých dosti zklamala. Bezvládný výkon bez většího pohybu a šancí. Pozitivně se v ten čas jevil snad jen Samuel Eto´o, který poprvé naznačil, že by sezóna mohla patřit jemu.

V ligové premiéře Inter tradičně nevyhrál, když odevzdal dva body v Boloňi a přitom nedokázal vstřelit branku. Následovalo taktéž klasicky utrápené vítězství nad Udinese, které zajistil právě Eto´o po doklepnutí vlastní neúspěšné střely z penaltového puntíku. Benitéz ale v těchto zápasech naznačil, na jakých pevných bodech chce své angažmá stavět. Zejména to byla hra s míčem, který jeho hráči měli držet co možná nejčastěji na svých kopačkách a dávat ho rychle od nohy jeden na druhého. Na Inter se začátkem ligy poměrně hezky koukalo. Snaha o fotbalovou modernu byla povětšinou kvitována, ve vzduchu vysely jen otázky, zda-li se tento styl hodí do Itálie. Co se týče rozestavení, tam se asi nedala čekat nějaké zásadnější změna. Po vzoru svého předchůdce a vzhledem ke svým zkušenostem z Liverpoolu, preferoval Rafa výhradně složení 4-2-3-1. Zde však nastal první kámen úrazu. Mourinho tento styl praktikoval v období, které bylo pro klub nejúspěšnější v dějinách, všichni hráči byli zdraví, namotivovaní a s fantastickou formou. Takové podmínky Benitéz neměl, ba co víc, nebyla v týmu ani dost kvalitní křídla na to, aby tento systém šel zdárně praktikovat. Na druhou stranu výsledky Interu na rozjezdech sezón nebyly nikdy nějak oslnivé, a to ani pod Mancinim nebo pod Mourinhem. A vždy se z toho pak vyklubal titul, takže se panika zatím poměrně brzdila.

V následujících dvou zápasech pak Rafa naznačil, že by to přeci jen mohlo jít. V Palermu předvedl tým výborný výkon s množstvím střel a šancí. Obrana sice dopřála Iličičovi jeho první branku v Sérii A, Samuel Eto´o ale po skvělé práci Stankoviče dokázal zápas otočit. Loňský král Diego Milito už se navíc zdánlivě vzpamatovával z Maradonova zářezu na světovém šampionátu, nepovedené přípravy a penaltového selhání v superpoháru. Dostal se do třech tutovek a v poli byl platným hráčem, trápilo ho ale zakončení. O týden později proti Bari už ale dvakrát skóroval, Eto´o se zdál býti nezastavitelným, Nerazzurri vyhráli 4:0 a vedli tabulku. Tedy vše, jak má být.

Jenže následovaly dva velmi těžké zápasy, které černomodří nezvládli, a to zejména v útočné fázi. Ta začala dělat svěřencům španělského kouče velké problémy. Dostat míč do brány bylo pro Inter těžké asi jako uvidět tučňáka patagonského, jak přebírá zrnka písku na libyjské pláži.

Kámen úrazu nebyl ani tak v samotném zakončení, ale v hledání prostoru pro střelu v pokutovém území. AS Roma pak na Olympijském stadionu v druhém poločase vzájemného zápasu chtělo více vyhrát, což jim Mirko Vučinič, jedním z jeho mála povedených momentů v sezóně, umožnil. Za sedm dní se pak konalo na Meazze Derby d´Italia i za účasti českého fanklubu i mé osoby. Atmosféra podle některých nebyla tak elektrizující jako obvykle, a to zejména kvůli protestu proti kartě Tessera del Tiffoso, který se stal v letošním ročníku v Itálii dosti populární. Po dlouhých letech dokonce ani nebylo vyprodáno a hráči jakoby to vše vycítili. Pár šancí sice na obou stranách k vidění bylo, bylo jich však jako šafránu. Celé střetnutí se po chvilce smrsklo jen ve vzájemný souboj Eto´oa s Krasičem, kteří jako jediní splňovali kritéria pro představitele jednoho z největších zápasů ve fotbalové Evropě. Diego Milito v závěru zahodil svou obrovskou šanci, což pak bohužel letos ještě několikrát zopakoval a zápas skončil bez branek. Jen jako poznámku pod čarou doplním, že já osobně jsem si zápas přes všechna negativa neuvěřitelně užil a Meazza byla prostě dechberoucí. Ale to by vydalo na samostatný článek.

Zpět tedy k Sérii A. V Cagliari dokázal Inter ušmudlaně vyhrát díky střele Eto´oa, ale štěstí se na černomodrých kopačkách neudrželo dlouho. O pár dní později v prudkém lijáku Inter doma vysloveně prohýřil dva body se Sampdorií Janov. Nutno podotknout, že ta byla ještě toho času silná a měla nějaký útok, což se u ní na jaře říci rozhodně nedalo. Na druhou stranu gól dokázala vstřelit jen ve chvíli, kdy sudí Orsato nepochopitelně přehlédl faul Cassana na Chivua. Nerazzurri se s touto nepřízní osudu nedokázali vypořádat a na nic více než na vyrovnání se nezmohli. Pozitivem zápasu byl ale skvělý výkon mladíčka Coutinha, který se poměrně zdatně vypořádal se svým přeškolením na křídlo a dokonce nahrál Eto´ovi na vyrovnávací gól. Po hříchu to byl ale jeden z mála jeho povedených výkonů v sezóně, což v té době bohužel nikdo nečekal.

Zápas v Janově s tamějším CFC velmi připomínal utkání v Cagliari. Diváci se nudili, souboj se odehrával ve středu hřiště a rozhodla ho jediná střela, tentokráte z kopačky Muntariho. Domácí gólman Eduardo předvedl jednu asi z dvacíti minel v sezóně a dopomohl tak Interu ke třem bodům. Na čele tabulky se ale usadilo římské Lazio, které táhla nová akvizice Hernanés a zejména překvapivě a i „nově narozený“ Mauri. Do popředí už se dokázal dostat i supersilný AC Milán, kterému začal sbírat body Zlatan Ibrahimovič. O něm by se také dal napsat samostatný elaborát, do čehož bych se velice nerad pouštěl. Jednu poznámku si však neodpustím. Na jeho „zradu“, kdy bez mrknutí oka podepsal po návratu do Itálie smlouvu s městským rivalem Interu a vzhledem k jeho dřívějšímu působení v Juventusu se tak pro většinu Itálie stal personou non grata, se kouká spousta fanoušků dost radikálně. Já možná i částečně jeho rozhodnutí (nikterak už některé konkrétní chování ) chápu, ale byla to pro mě neuvěřitelná rána, která ještě umocnila rozpaky nad probíhající sezónou.

Nerazzurri totiž nevyhrávali dál, góly nepřicházely a o body nás připravovaly mužstva, která jsou, no slušně řečeno lehce podprůměrná. Remízy s Brescií a Lecce dostaly Inter pod nepříjemný tlak zrovna ve chvíli, kdy mělo přijít derby s AC Milán. Větším problémem však byl samotný stav mužstva. To totiž začalo připomínat vojenské ležení na řece Sommě, kde opravdu skoro nikdo není zdravý ani fyzicky, ani duševně. Klíčoví hráči jako Maicon, Cambiasso či Julio César nebyli k dispozici. Marodila i lavička a největší neštěstí na černomodré sedlo v 51. minutě zápasu s Brescií. Sezóna skončila pro hráče, který si snad jako jediný v kádru může právem říkat „nenahraditelný“. Ztráta Waltera Samuela se promítla do celého průběhu ročníku možná více, než si kdo dovedl představit.

Samotné derby della Madonnina rozhodly tři faktory. Brzký gól z penalty hned v úvodu zápasu, který vstřelil doslova tváří v tvář Curvě Nord Zlatan Ibrahimovič; nepříliš šťastné nasazení Marca Materazziho, který pokutový kop způsobil; a naprostá neschopnost zdecimovaného kádru cokoliv s výsledkem udělat, i když se soupeř stáhl do obrané ulity, zejména pak po vyloučení Abateho za potyčku s Panděvem. AC Milán vystřelil jedinkrát na bránu a přesto se dá říci, že zvítězil zaslouženě. Už to samotné o kvalitě zápasu vypovídá své. A bylo ještě hůř. V Chievu museli pro nedostatek hráčů na lavičce střídat i Alibec či Kwankwo; Davide Santon zahrál opět tragicky a zavinil gól; Goran Panděv potvrdil, že by netrefil ani parník; Samy Eto´o už měl ze všeho nervy na pochodu a podruhé v sezóně si bouchl do soupeře, za což následoval pozápasový trest; rozvrácený tým prohrál 2:1; černomodří už osmý!!!! zápas v řadě nedokázali vstřelit více jak jeden gól a v tabulce jim patřila až šestá příčka. Šatna týmu připomínala čekárnu u lékaře ještě před zavedením regulačních poplatků a hráči si nevěřili. Ti, co mohli běhat, se nepotkali s formou a Rafa Benitéz tomu všemu jen tiše přihlížel hluboko usazený do své trenérské židle, z které vstával jen minimálně a o nějakém nabuzení či hecování v těžké chvíli z jeho strany nemohla být ani řeč. Takto to prostě v Itálii nechodí a neúspěchy se neodpouští. Neustálými řečmi o charakteru si Španěl tifosi také nezískal a tlak na něj a na mužstvo neustále rostl.

Cestou vzhůru nebyl ani zápas s Parmou, kde tým sice konečně zabral střelecky, ale nemít štěstí v defensivně, mohl klidně prohrát 5:6 a neřekl by ani Crespo. Podzimní zmar pak ukončil odevzdaný výkon v Římě. Když ale fotbalový Pán Bůh uviděl, že Inter dostává branky už i odrazem od břicha ( myšleno Biava ) a že na druhé straně musí střílet góly i šeroslepec, kterému než někdo řekne, kde je brána, míč už nemá ( myšleno Panděv ), tak se asi rozhodl, že týmu pomůže. Nejen, že hráči Nerazzurri na jaře alespoň trochu méně laborovali se všemi možnými svalovými potížemi, ale zejména pak nadělil Interu titul, díky kterému si aspoň na rok můžeme říkat nejlepší tým světa. Rafa Benitéz získal v mužstvem v Abu Zabí trofej pro mistra světa klubů. Měl již k dispozici skoro celý kádr ( až na Sneijdera, který odkulhal z trávníku hned po pár minutách turnaje ) a soupeři přeci jen kvalit italského mistra nedosahovali. Úspěch je to však velice cenný zejména ve vztahu k tomu, co museli černomodří vyhrát, aby se na tento turnaj vůbec kvalifikovali a jak dlouho jim trvalo, než tento primát do své sbírky opět získali.

Po tomto triumfu se však stalo něco, co mnoho lidí nepředpovídalo. Kouč Benitéz byl na podzim kritizován v podstatě za všechno. Od vedení tréninků, přes svůj postoj ke couchingu až po ( vyvedeno do absurdna) úbytek ropy na blízkém východě. Prostě mohl za všechno. „Rafa ven“ bylo k vidění na většině internetových diskusích po celém světě a opravdu to neznamenalo, že by chtěl jít někdo na kafe s tenistou Nadalem. A právě po MS klubů se zdálo, že by si mohl Španěl fanoušky alespoň trochu usmířit. On ale spáchal harakiri. Místo oslav historického úspěchu se otevřeně pustil do kritiky vedení. Nelíbila se mu jeho pozice v klubu, jak se k němu chovají novináři a že nedostal v létě žádné posily. Naznačil, že s daným kádrem plným hráčů, kteří jsou přesyceni úspěchy a po loňské jízdě nemají motivaci, který navíc kosilo jedno zranění za druhým, vlastně hrál co mohl. Když se na to koukneme zpětně, částečně měl určitě pravdu, jenže dobu na vyplakání se prostě šeredně neodhadl, a její formu už vůbec ne. Nikdo mě již dnes nepřesvědčí o opaku, že to Rafa udělal záměrně, že tušil, co jeho řeči budou znamenat, a že se strachem z dalšího jarního neúspěchu prostě jednal. Massimo Moratti je hrdý muž, který celý podzim vyjadřoval i přes špatné výsledky kouči podporu, a proto nemohl jednat jinak. A Rafael Benitéz byl propuštěn.

Nemyslím si, že by vše, co se v Interu na podzim stalo, byla až tak jeho vina. Měl kádr opravdu složený z hráčů, kterým chyběla motivace. Na Maiconovi či Sneijderovi to bylo vidět až neuvěřitelně. Milito byl psychicky mrtev a zbytek týmu prostě odpadl fyzicky. V závěru už ani nemohl volit sestavu, prostě hrál ten, kdo mohl běhat. A aby tým táhli hráči jako Obi, Natalino, Kwanwo či Alibec, to opravdu mohl očekávat snad jen chráněnec bohnického ústavu dva dny po převzetí. Do Rafova systému nepřišly žádná konkurenceschopná křídla a on tvrdě lpěl na jeho zachování. Pravdu o tom, jestli se v srpnu vážně výslovně spokojil jen s Biabianym a Coutinhem se asi už nikdy pravdu nedozvíme. Každopádně jeho styl chování na lavičce, kdy působil skoro až nepřítomně; vztahy s hráči, které byly více než napjaté a konečné vyjádření do médií ho zaslouženě z lukrativní židle kouče Interu katapultovaly.

Inter tak byl rázem ve stejné situaci jako v létě. Sháněl kouče. Opět médii kolovala stejná jména a fanoušci se předháněli v tom, které z nich by se pro Nerazzurri a jejich styl hry nejvíce hodilo. V této fázi však rozum prohrál a zvítězila ješitnost. A to hned dvojnásobná. Moratti se chtěl pomstít Milánu za angažování Ibrahimoviče a na lavičku dosadil hrdého Milanistu Leonarda, který na nabídku kývl ze stejně malicherných důvodů. Ač dlouhou dobu přesvědčoval všechny o své loajalitě k červenočerné barvě, jeho odchod z týmu jeho srdce v něm zanechal tak veliký pocit křivdy, že se stal pro polovinu města Jidášem, tedy trenérem Interu. Pro fanoušky černomodrých to byla trochu rána pro jejich hrdost. Přeci jen aby jejich klub vedl Milanista není věc z nejpříjemnějších. Hlavní problém byl však v tom, že se Leo pro tým jako je Inter dost nehodí a jeho jaro by se dalo charakterizovat slovním spojením „ztráta tváře“. Ale pojďme postupně.

Brazilský kouč přebíral mužstvo s desetibodovou ztrátou na čelo tabulky a nutno podotknout, že mu ze začátku vnukl velký impuls. Stal se dobrým motivátorem, hráči ho respektovali a snažili se plnit jeho pokyny z lavičky. Navíc bylo vidět, jak Leo každým zápasem žije a nikdo pod ním nic neodflákne. Což bylo rozhodujícím faktorem pro psychicky unavené mužstvo. Tedy alespoň ze začátku. Hned jeho premiéra proti silné Neapoli dopadla parádně a byl to jeden z nejlepších zápasů Interu na jaře. Rozestavení se změnilo na variantu 4-3-1-2, které ale volně přecházelo v 3-3-1-3, kdy se Maicon vysunoval na pravé křídlo, v záloze ho jistil Zanetti a Samy Eto´o hrál staženějšího útočníka z levé strany. Leo oživil přednosti černomodrých se silným středem zálohy a ze začátku to klapalo, zejména výsledkově. Neapol zničil Motta, Catanii Cambiasso, Boloňu obnovená spolupráce Eto´oa s Militem a Cesenu Chivuova tankistická helma. Inter se dral tabulkou vzhůru, jenže již tyto zápasy ukázaly něco, s čím prostě Inter nemůže dlouhodobě uspět. A to totální neorganizaci defensivní činnosti, která prostě není černomodrým vlastní. Veškeré své úspěchy v dějinách dosáhli milánští pevnou hrou v bloku a výborným přechodem do útoku. Ještě v květnu roku 2010 se o Nerazzurri mluvilo jako o týmu s nejlepší obranou na světě. Během jednoho roku bylo vše zničeno, rozprášeno a zbylo jen pár zmateně pobíhajících lidí snažící se bůh ví jak zastavit soupeřovy akce. Inter pod Leonardem sice často držel míč a směrem dopředu hrál krásný fotbal plný gólů, obranná fáze ale připomínala cedník na špagety.

V pravém světle se vše ukázalo již v 21. kole v Udinese, kdy nezastavitelná jednotka v čele se Sanchézem a Di Natalem hosty zcela rozebrala na prvočlánky a připsala si snadné a zejména zasloužené vítězství. Prezident Moratti pak z části v reakci na tento výsledek, z části proto, že se chtěl trochu vysmát bývalému kouči a reagovat na jeho požadavky, vyvíjel snahu o to, aby byl početně méně široký kádr posílen. Bohužel na konci přestupového období už prvotřídní kvalitu přivést nemohl a tak zůstalo jen u jakéhosi látání děr. Výměnou za Jonathana „Forresta“ Biabianyho a nějaký ten milion Euro přišel střelec Pazzini, který pomohl vyřešit gólovou indispozici Diega Milita. Dále pak obránce Nagatomo, jakožto marketingový tah pro asijský trh, a záložník Kharja, který sice nikdy moc nezářil, ale byl zrovna k dispozici. Již na začátku ledna pak dorazil velký talent Ranocchia a do Ceseny zamířil nevýrazný, chybující a talent pomalu zabíjející Santon.

Nové akvizice se předvedly hned v následujícím zápase s Palermem, který se dlouho vyvíjel podobně, jako utkání v Udinese. Záložníci nedostávali přesné obranné úkoly, často se pohybovali na postech, které jim přímo nesedí a nezajišťovali jeden druhého. Přetížená obrana bez pravého vůdce pak kupila chybu za chybou a po prvním poločase Inter prohrával 0:2. Do sestavy se však již vrátil uzdravený Julio César, který chytil Pastoremu penaltu a střídající hrdina Pazzini zápas otočil. To byla nejsilnější stránka Leonardova Interu. Brazilský kouč těžil z toho, že mužstvo v černomodrém prostě chce vyhrávat, je složeno z množství kvalitních hráčů, kteří za třemi body dokáží jít, i když se až tak nedaří. Navíc oproti Rafově podzimu zcela probudil střelecký apetit v mužstvu a tak výsledky 3:0 v Bari nebo 5:3 s AS Roma nikoho už ani nepřekvapovaly. Do formy se po zranění navíc začal dostávat Wesley Sneijder a fanoušci začínali věřit, že prostě Leo táhne mužstvo správným směrem. Výsledkově mu totiž nešlo cokoliv vytknout. Inter byl po 24. kole už třetí se ztrátou pěti bodů na čelo a zápasem k dobru.

Jaro bylo ale charakteristické tím, že kdykoli se tým zvednul, tak přišel po sérii výher těžký zápas, který poukázal na nedostatky, které jsme všichni nechtěli moc vidět. Tím dalším z řady tedy bylo utkání v Turíně se „Starou dámou“. Juve sice nepředvedlo nikterak uchvacující koncert a v paralele s milánským derby i turíňané v závěru horko těžko bránili hubený náskok, to se jim však nakonec podařilo. Bohužel jen kvůli Eto´ově zkratu, který s nabídnutým střeleckým pokusem před prázdnou bránou naložil asi jako manžel s dopisem od své tchýně, ve kterém je napsáno, co se musí o víkendu vše opravit na chatě – tedy ho zmačkal a zahodil.

Hráči se ale ani po tomto nezdaru s věčným rivalem, kterého tedy v této sezóně nedokázali porazit ani mu vstřelit gól, nesložili. V následujících zápasech dokázali alespoň trochu zlepšit obranu a pustili se do stíhací jízdy za vedoucím AC Milán. Ve Florencii dokázali v těžkém zápase vyhrát 2:1 když si své místo před prázdnou bránou našel opět Pazziny. V utkání s Cagliari pak neinkasovali vůbec, což můžeme považovat za počin roku, zejména v kombinaci s tím, že se jim stejný kousek povedl hned v následujícím kole v Janově proti tamější Sampdorii, kde vyrovnané střetnutí rozhodl fantastickou ranou z přímého kopu Sneijder. Po domácí kanonádě s Grifony, kdy čtyřka Eto´o, Pazzini, Sneijder a Panděv odvážně kombinovala a Japonec Nagatomo vytvořil světový rekord ve chvíli, kdy v nejkratším možném úseku po sobě branku vstřelil a druhou zavinil, už byl Inter na druhém místě tabulky s tříbodovým náskokem na Neapol. V černomodrých srdcích se začala shromažďovat víra v po podzimu nečekanou obhajobu. A když začali zbytečně ztrácet body i Rossoneri, drama bylo na světě.

Bohužel v tomto období se pomalu začalo vytrácet prvotní nadšení a elán ve vztahu hráčů k novému kouči a stroj jménem Inter se trochu zadrhl. Těsná výhra nad Lecce a remíza v Brescii, kde byl jediným nebezpečným hráčem Caracciollo a přesto ho obrana v čele s Cordóbou a jeho „dnem blbec“ nedokázala ubránit, však i tak katapultovala černomodré jen dva body za AC Milán, se kterým se Leonardovi svěřenci měli utkat právě v zápase 31. kola, v utkání o všechno. Stíhací jízda Nerazzurri byla přímo neuvěřitelná a měla být dovršena právě v milánském souboji, který sledovala celá Itálie. A Inter do něj vstupoval jako favorit!

Tento zlomový moment ale tým bohužel nezvládl. Opět se projevil obraný chaos v černomodrých řadách ( i když stopeři Ranocchia a Chivu nastoupili po zranění a Lúcio nebyl k dispozici, což bylo citelné oslabení ), Leonardova taktická nevyspělost a neschopnost zvládat klíčové zápasy. Utkání ovlivnil brzký gól Pata po chybném přístupu k hráčům od Maicona a Ranocchii. Inter pak sice obraz hry vyrovnal, vypracoval si šance a z jedné z nich podle opakovaných záběrů dokonce vstřelil i gól, ten však uznán nebyl. A když Samy Eto ´o na konci prvního poločasu podruhé během pár měsíců poslal mnoho černomodrých srdcí na léčení s infarktem poté, co odmítl trefit prázdnou bránu, bylo zle. V druhé půli už jen smrtící brejky soupeře decimovaly nejistou obranu hostí, ve které zejména Ranocchia často připomínal strašáka do zelí z Alenky v říši divů. Chivu uviděl červenou kartu, rozhodčí Rizzoli ještě v poslední minutě dovršil přísné rozhodování proti Interu odpískanou penaltou po faulu Zanettiho na Cassana a výprask 3:0 byl na světě. Nutno podotknout, že byl zcela zasloužený, protože AC Milán byl po většinu utkání lepším týmem, který byl veden takticky zdatnějším koučem. Leonardo prohrál další ze svých derby a Interistům zbyly jen oči pro pláč. Tohle byla poslední třetí rána ligového jara, ve kterém Nerazzurri sympaticky dotahovali, ale na samotný vrchol se bohužel nedostali.

Hráči se v dalším průběhu ještě pokusili bojovat, ale bylo už vidět, jak je tato porážka vzala a že už asi i sami tuší, že letošní AC si titul jen tak vzít nenechá. Chievo ještě černomodří porazili díky dobrému výkonu Maicona 2:0, ale už po následujícím výbuchu v Parmě, kdy se chyb nevyvaroval ani ztělesněná jistota Zanetti, bylo definitivně vymalováno.

O to větší poklonu zaslouží hráči za to, jak zvládli konec už v podstatě rozhodnuté ligové sezóny, ve kterém se skoro o nic nehrálo. Dobrými výkony bavili fanoušky, zkoušeli nové věci a zejména v pohodě udrželi druhé místo zaručující přímý postup do Ligy mistrů. Je to sice slabá náplast na ztracenou nadvládou nad Itálií, ale po podzimu hlodal v myslích Interistů nejeden červíček pochybností nad tím, jestli je toho po všech stránkách zdecimovaný tým vůbec schopen. Poslední utkání však ukázaly, že Inter prostě byl letos v Calciu druhý nejlepší. Lazio černomodří dokázali přehrát, i když skoro celý zápas hráli o desíti a nepříznivý výsledek otočili ( i díky chybě Biavy, která dokázala, že boží mlýny přeci jen melou ); v Ceseně se jako blanický rytíř vyřítil z lavičky Pazzini a sám obrátil koloběh dějin zápasu; proti Fiorentině si přispal první ligovou branku Coutinho; v Neapoli opět úřadoval Samy Eto´o a bral se bod a v posledním utkání Nerazzurri v pouťovém tempu porazili Catanii i s Lúciem v záloze.

Vždy je těžké vzdát se určitých triumfů a vítězství ve chvíli, kdy si na ně člověk zvykne. Inter kraloval Calciu po čtyři roky a asi přišel čas na malé vystřízlivění. některým hráčům to určitě pomůže a budou se chtít dostat zpět na vrchol. Odevzdat titul rivalovi z AC Milán není nejlehčí, ale musíme to respektovat. Obzvláště s přihlédnutím k tomu, že ho Rossoneri vyhráli letos zaslouženě. Nejsou sice nejsilnějším mistrem, který kdy v Itálii byl, měli hodně zaváhání a zbytečných ztráty, ligu nijak neválcovali, ale i přesto byli letos prostě nejlepšía patří jim gratulace. Možná i proto, že se konkurence prala s dostatkem vlastních problémů, ale oni ty své prostě zvládli nejlépe. Nový trenér Allegri přinesl do týmu svěží vítr a dokázal ukočírovat všechny hvězdy i problémové hráče, kterých se to v Miláně po přestupovém období jen hemžilo. A to už samo o sobě je známka určitě kvality. Nezbývá než doufat, že tento rok byl jen přechodným a že se za rok s trofejí bude radovat opět starý dobrý Inter, spíše než nový milánský projekt.

Liga mistrů 2010/2011

Inter vstupoval do milionářské soutěže s nápisem „Champions“ na rukávu, což na jednu stranu bývá dosti zavazující věc, na druhou stranu ale také znakem určité hrdosti, že fotbalisté hrají za tým, který ještě před rokem získal ušatý pohár. V půlce září, kdy soutěž začínala, nikdo moc nepředpokládal, že by mohl Inter triumf obhájit, přeci jen, ještě se to nepovedlo nikomu v historii a ke konečnému vítězství je třeba zejména dosáhnout souhry mnoha okolností a náhod. Nicméně malý plamínek jistě doutnal v každém z nás. Letošní ročník milionářské soutěže přinesl i pro samotný Inter spoustu nádherných zážitků. O to více mrzí, jak vlastně naše putování soutěží skončilo.

Los Interu přiřknul poměrně zajímavou skupinu s Tottenhamem, Brémamy a Twente. Tedy poměrně ofensivní týmy, které ale není lehké udolat. I přes to, že tato společnost nepatřila k nejlehčím, černomodří byli favority a zahajovali v Enschede na půdě překvapivého holandského mistra Twente. Hráči v červeném se ukázali jako velice dobře rychlostně disponované mužstvo se zdatnými techniky, které kdyby zapracovalo na taktice a defensivně, mohlo by na evropské scéně udělat díru do světa. Inter se sice dostal do vedení pro průniku Milita a dorážce Sneijdera, ale zejména díky překrásnému přímému kopu Jansena a vlastní brance Milita, který tak byl u všeho důležitého před oběma brankami, dokázali domácí vývoj skóre otočit. Ještě do přestávky vyrovnal Eto´o a naznačil tak, že letošní Liga mistrů by mohla být ve znamení velkých přestřelek. V druhé půli už ale gól napadnul a ke spokojenosti obou celků utkání skončilo nerozhodně.

To, že se útočníkům Interu vždy lépe dýchalo v Lize mistrů než v domácí soutěži potvrdil hned druhý zápas ve skupině, kdy na Meazzu zavítaly Brémy. Tedy poměrně trápící se tým skoro bez defensivy. Hůře v Miláně bránilo snad jen Bari, které si samo podrazilo nohy dvěma penaltovými situacemi. To Německého soupeře rozložil sám Samuel Eto´o, když po výtečných přihrávkách za obranu se zakončením nezaváhal. Výsledek 4:0, o který se vydatnou měrou přičinil i na evropské scéně výtečně hrající Sneijder, dával tušit, že by svěřenci kouče Benitéze nemuseli mít s postupem do dalších bojů problém. To bylo velké plus, protože v dřívějších letech, i těch úspěšných, tomu tak zdaleka nebylo vždy.

Ještě větší důvod k optimismu zavládl v Milánském táboře po duelu s anglickým Tottenhamem. Nováček Ligy mistrů si vybral daň za nezkušenost, zejména v prvním poločase jeho defensiva připomínala rozbombardovaný štít kosmické lodi Enterprise, který možná sloužil mnohým věcem, ale rozhodně ne ochraně své posádky. Černomodří vetřelci skrz něj pronikali bez větších obtíží. Hned po pár vteřinách udeřil po souhře na jeden dotek kapitán Zanetti. Světu se ukázali i mladíčci Biabiany s Coutinhem. Po faulu na prvně jmenovaného byl vyloučen gólman Goméz a kopala se penalta, kterou s přehledem proměnil Samy Eto´o a zaznamenal tak už svůj pátý gól ve třetím zápase milionářské soutěže. Později přidal ještě jeden, trefil se i Stankovič a kde kdo už jen koukal do středového kruhu, jestli tam náhodou neleží bílý soupeřův ručník. Rafa Benitéz ale neudržel nasazení svých svěřenců na maximální hodnotě, špatně prostřídal a na hřišti tak najednou vzniklo dost prostoru pro Garetha Balea. A pokut se tento welšský chasník se stehenní tkání vypůjčenou od Usaina Bolta může rozběhnout, je zle. Třikrát se prohnal kolem zkoprnělé obrany, přesně zamířil a z rozhodnutého střetnutí udělal drama. Inter sice výhru nakonec vyválčil, ale Garethmánie v Evropě začala.

Do odvety šli Nerazzurri s myšlenkou soupeřovy rychlostně vybavené křídelníky ubránit lépe, vzhledem k okolnostem se to ale stalo v podstatě nemožným. Interu chyběl Cambiasso, Stankovič, Motta a Mariga, v průběhu zápasu se ještě zranil Muntari, takže tým byl v podstatě bez středních záložníků. Náhradní gólman si příliš nerozuměl s defensivou, debutující Nwankwo jakoby nechal odvahu v šatně, pravou stranu bránící Maicon zase svou formu někde v pravěku a neštěstí bylo na světě. Černomodří sice díky neustále skórujícímu Eto´ovi udrželi těsnou ztrátu až do koncovky zápasu, to se ale opět rozběhl Bale, Lúcio vedle něj vypadal jako drezína supící za pendolinem a zápas skončil 3:1 pro domácí.

Pohodový postup se tak lehce zkomplikoval, přesto k němu stačily tři body z domácího utkání s Twente. Podle papírových předpokladů to neměl být problém. Jenže Inter měl do ideální formy daleko, mnoho zraněných a Twente oplývalo chutí hrát fotbal. Po mnoha šancích na obou stranách nakonec vyrovnaný duel rozhodl Cambiasso a zajistil milánským osmifinále, již sedmé v řadě. Stále ale bylo ve hře první místo ve skupině, i když k němu fotbalisté pod Benitézovou taktovkou měli dále. Zkušenosti z minulých let, kdy los přiřkl v play-off Interu vždy super silného soupeře, hovořily pro to, aby se o výhru ve skupině bojovalo až do poslední minuty. Nestalo se tak. Nerazzurri do Brém k poslednímu představení v základním dějství dorazili už předem poraženi, bez několika opor, s řadou mladíků, rozložení, odevzdaní a zejména hazardující se jménem Interu. Podle toho taky zápas dopadl. Podprůměrný Werder hladce zvítězil a český fanklub mohl jen zklamaně opustit Německo. Po hříchu však ani tohle nebyla největší letošní ostuda. Ale o tom později.

Nerazzurri tak skončili ve skupině opět druzí a při osmifinálovém losu se mohli znovu těšit na zvučného soupeře. A že ruce losující míčky z osudí dokáží i v play-off vytvořit pikantní souboje, už dávno víme. Interu byl přiřazen Bayern Mnichov a měla se tak odehrát repríza loňského velkého finále. Bavorský gigant v lize zrovna chytal druhý dech, jakoby zázrakem se mu na chvíli uzdravily obě křídelní hvězdy a chystal se tak velice sebevědomý výjezd na Meazzu. Nový kouč Leonardo, pro kterého byla Liga mistrů zatím jednou velkou kariérní můrou, vymýšlel, jak útočnou smršť hostí zastavit. A nutno podotknout, že samotný zápas můžeme označit za takticky nejlépe zvládnutý z jeho strany vůbec! Přehustil střed hřiště, donutil hráče držet pevný blok, k Riberymu i Robbenovi byl společně s krajních bekem posunut i jeden záložník, takže nemohli dělat kličky do středu. A Bayern byl rázem bezradný. Sice trefil dvakrát konstrukci brány Julia Césara, ale spíše to bylo po povedeném centru potažmo individuální akci. Jinak hrál neúčelnou házenou a Inter prostřednictvím dvojice Eto´o – Sneijder vyrážel vždy umě dopředu. To je hra, která je Interu vlastní, trpělivě bránit a čekat na své šance. A ty přicházely. Bohužel se je jednu po druhé nedařilo proměňovat. Zejména Cambiasso byl dvakrát zcela sám před výborně chytajícím gólmanem Kraftem, ale neuspěl. V posledních minutách tak přišel trest. Černomodří se zbytečně nechali ztrhnout diváky, vyrazili dopředu ve více lidech a při ztrátě míče Kharja nepokryl prostor, který měl okupovat. Robben se tak poprvé v zápase dostal ke svému průniku do středu hřiště a přišla pohroma. Gomézův gól po dorážce Holanďanovi střely sice může jít lehce na vrub Julia Césara, který míč jen vyrazil před sebe, základní chyba se však stala právě při zajišťování obranných prostor.

O to víc s podivem bylo, jak vlastně Leonardo přistoupil k odvetě, ve které se již Interu příliš šancí nedávalo. Leo zcela rezignoval na pevný blok a prostě chtěl v Alianz aréně hrát šílený zápas a uspět. A kdo by očekával, že se tak opravdu stane? Nezadržitelný Samy Eto´o vstřelil úvodní branku a ještě za Mourinha bychom měli skoro jisté prodloužení. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Leonardovi svěřenci dále chtěli hrát otevřený kombinační fotbal a držet míč, což je sice ušlechtilá myšlenka, ale proti Bayernu poněkud hůře realizovatelná. Techničtí hráči domácích začali využívat dostatek prostoru, který jim nezajišťující se obrana Interu poskytovala a válcovali ji jako buldozery firmy SKANSKA po obdržení tučné státní zakázky. Opět po Robbenových kličkách do středu hřiště padly dvě branky a další obrovské závary před brankou Julia Césara končily jen těsně ve prospěch Interu, tedy bez gólového efektu. Sám brazilský gólman sice střídal horší zákroky s těmi fantastickými, ale přesto držel prapor milánských stále nad vodou. To se pro druhý poločas ukázalo jako klíčové. V druhé pětačtyřicetiminutovce totiž Bayern názorně ukázal, jaké je to doslova se složit z očekávaného postupu. Německý tým úplně přestal hrát a černomodří se rozhodli, že toho prostě musí využít. Wesley Sneijder, hrající asi nejlepší zápas v sezóně, vyrovnal a táhl tým k dalšímu útoku. Když už naděje skoro pohasínala, vletěl do pokutového území střídající japonský kamikaze jménem Yuto, rozhodil soupeřovu obranu a Goran Panděv se stal během vteřiny z proklínaného nešťastníka hrdinou. Inter tak v nezapomenutelné bitvě, která se jistě zapíše do dějin klubu a která přivodila srdeční potíže většině černomodrých fanoušků, dokázal vítězit v Mnichově 3:2 a slavil postup. Zápas z taktického hlediska o poznání horší, než ten předchozí v Miláně, a přesto opačný výsledek. Na to lze říci jen „takový je fotbal“ a poslat děkovné kytice do rodin hráčů bavorského týmu.

Našim osudem se v letošním ročníku Ligy mistrů stali Němci. Ve čtvrtfinále totiž čekal v pořadí již třetí soupeř z této země, Schalke 04. Tedy podle předpokladů daleko lehčí sousto, než to osmifinálové. A když hned v první minutě Drago Stankovič otevřel ústa všem přítomným svou už snad i klasickou střelou z půlky hřiště, málokdo pochyboval o jasné záležitosti. Inter měl sice za sebou těžkou ligovou porážku s AC Milán, jen málo fanoušků si ale představovalo, co se 5. dubna na Meazze ještě stane. Totální kolaps před oběma brankami, kde se nepovedlo absolutně nic na co se sáhlo, dal vzniknout největší ostudě černomodrých za poslední léta. Všechny nedostatky Leonardova týmu, jakoby vypluly na povrch v jeden okamžik. Obrana připomínala bandu slepců zoufale hledajících někoho, kdo by je převedl přes přechod, a nikdo takový se nenašel. Chivua „vysvobodila“ červená karta (druhá během týdne), Ranocchia takové štěstí neměl. Motta se ve středu hřiště potácel, jakoby byl den předtím v baru s Adrianem a Ronaldinhem a Cambiassovi kouč zřejmě vůbec neřekl, kde má stát. Milito s Eto´oem zahazovali jednu šanci za druhou a zcela neuvěřitelný výsledek 2:5 se stal skutečností. Odvetu už šokovaní hráči odchodili a umožnili postup týmu, který může nést označení, jako jeden z nejhorších semifinalistů Ligy mistrů za poslední léta. Největší ostuda ale spočívá v tom, že Schalke postoupilo zcela zaslouženě.

Tento šok byl zřejmě tou poslední kapkou, která v mích očích definovala trenéra Leonarda jako člověka, pod kterým Inter prostě nemůže hrát na vrcholu a být úspěšný, jako v minulosti. Bylo by chybou vše házet jen na něj, ale kouč prostě takovéto fiasko nemůže dopustit, a pokud ano, něco je špatně. Po zápase s AC Milán si Leo stěžoval, že zápas ovlivnil brzký gól v naší síti. Ano, dá se souhlasit. Ale když o pár dnů později stejně důležitý zápas tým rozehraje tak, že naopak rychlou branku vstřelí, a střetnutí odehraje ještě ostudněji, z toho už se hledá cesta velice těžko.

Schalke podle očekávání v semifinále zcela nestačilo na Manchester United, který, už trochu méně podle očekávání, zase ve finále neměl na Barcelonskou mašinu. Katalánci se tak stali staronovými králi Ligy mistrů. Za poslední tři sezóny je dokázal přehrát jen Inter, jinak dominují evropskému fotbalu poměrně neohroženě. „Možná nejlepší tým historie“, říkají mnozí. Snad i ano. Já však budu doufat, že ještě alespoň jednou uvidím ušatý pohár zvedat chlapce v černomodrém. Tomu pocitu se totiž nic nevyrovná.

Coppa d´Italia 2010/2011

Jedna z méně ceněných trofejí nabírá poslední léta na vážnosti. Spousta celků ji sice bere jen jako doplňkové zápasy k lize, na druhou stranu pro mnohé týmy není k zahození ji vyhrát. Pro ty menší je to cesta do Evropské ligy a šance sáhnout si na nějaký pohár. Poslední rok navíc v poháru chtěli uspět i velkokluby. AC Milán už se nechtěl koukat na už trochu monotónní finále mezi Interem a Romou, Juventus zase toužil po své hvězdičce na drese. Souboje v Coppa d´Italia tak byly v této sezóně plné náboje a šťávy.

Nerazzurri začínali proti Janovu a nutno podotknout, že bez nějakých větších obtíží. Nádherně se trefil Samuel Eto´o, branku přidal i jinak méně hrající Mariga. Z jasného zápasu sice Leonardovi svěřenci klasicky dokázali udělat drama zbytečnými chybami v zadních řadách, výhra 3:2 ale nakonec posouvala dál černomodré. Zajímavostí střetnutí můžeme označit to, že si v něm Houssine Kharja dobrým výkonem a proměněnou penaltou vybojoval přestup do Milána.

Ve čtvrtfinále, hraném jen na jeden zápas, musel Inter zajíždět na horkou půdu do Neapole. Černomodré tedy čekal tým, který podával v lize konstantní výkony, měl poměrně pevnou obranu a výbornou útočnou trojici Hamšík, Cavani, Lavezzi. Světle modří se nakonec probojovali do Ligy mistrů, ale i v tomto pohárovém zápase přeci jen ukázali svou největší slabinu. A tou bylo právě zvládání těch klíčových zápasů s těmi nejsilnějšími. V lize měla Neapol s Interem a AC Milán bilanci jedné remízy a tří proher. A i čtvrtfinále Coppy d´Italia svěřenci kouče Mazzarriho doslova promrhali. Měli celý zápas jasnou územní převahu a určité šance, nedokázali to ale přetavit v postupový gól. Při penaltovém rozstřelu pak selhal Lavezzi, který vůbec netrefil Castellazziho svatyni. K rozhodující penaltě se postavil Cristian Chivu, sundal svoji helmu a svůj výborný výkon završil tím, že poslal Inter do semifinále.

Tam čekal soupeř z nejtradičnější – AS Roma. O pohárových soubojích s „vlky“ by se dala napsat samostatná kniha, a ty dva letošní by byly jednou její kapitolou. Na Olympijském stadionu Inter odvedl dobrou práci. Podobně jako proti Bayernu vycházel ze zajištěné obrany, tentokráte ale více a opatrněji kombinoval na vlastní polovině a díky utěšené ráně Dejana Stankoviče si odvezl cennou výhru 1:0. V odvetě měli černomodří dlouhé minuty zápas pod kontrolou. Samy Eto ´o jim poskytl jednogólové vedení, které domácí aktivně udržovali. Pazzini ani jeho náhradník Milito však uklidňující druhý gól nedokázali přidat, čímž se poskytla šance Romě, která zadělala na drama. Poměrně těžko bránitelný Borriello vyrovnal, aby pak v samém závěru málem i ztrhl postup na římskou stranu. Finálová účast ale nakonec zaslouženě spadla to klína Leonardovi a jeho chlapcům.

Očekávané derby della Madonnina se ale v posledním zápase sezóny nekonalo. Na jaře trápící se Palermo totiž znovu dokázalo, že i kdyby nasadilo partu juniorů nebo třeba kreslených postaviček Walta Disneye, stejně by prostě AC Milán vyřadilo. Každé družstvo má totiž soupeře, proti kterému to prostě z nějakého záhadného důvodu nejde. A pro Milanisty jsou to jednoduše Sicilané. Před zaplněným Olympijským stadionem v Římě se tak odehrála elektrizující bitva, ve které byl Inter favoritem. Papírové prognózy potvrdil, i když herně to, stejně jako celé jaro, prostě nebylo ono. Fotbalisté v růžovém několikrát zle zatápěli před brankou Julia Césara a po jedné z šancí se dokonce míč objevil zcela volný v blízkosti brankové čáry. Gól z toho ale nebyl, stejně jako z ostatních šancí Palerma. Na druhé straně naopak úřadovala dvojice Sneijder – Eto´o. První nahrával za obranu a druhý neomylně zakončoval k tyči. Střelecký účet celého ročníku pak symbolicky ukončil loňský král a letošní smolař Diego Milito. Inter tak nakonec přeci jen končil sezónu výhrou a Javier Zanetti mohl i letos nad hlavu zvednou italský pohár.

Závěrem

Inter Milán tak i v sezóně 2010/2011 vyhrál tři trofeje, tedy takovou malou pomyslnou triplettu. Ta loňská byla o poznání jiná. Byla slavná, přepisovala historii, vzbuzovala emoce a doháněla tisíce Interistů k slzám. Ta letošní spíše jen vytvořila náplast na poněkud rozporuplnou sezónu. Je těžké ročník nějak globálně hodnotit. Každý si asi uvědomoval, že rok 2010 půjde jen stěží zopakovat. Jenže v následující měsících se odehrálo tolik zvláštních a nepříjemných věcí, že se fanoušek s černomodrým srdcem může právem ptát, proč se to všechno semlelo. Dva trenéři, ani jeden nebyl svým způsobem ideální, spousta zraněných, hráči bez formy a zápalu, zbytečné remízy, ostudné prohry, ztráta výsadního postavení v Itálii. Je lehké kritizovat a je pro to k dispozici hodně materiálu. I tento článek je o poznání pesimističtější, než ten z minulého roku. Jenže známé moudro říká jedno, kdo se naučil vyhrávat, musí se naučit i prohrávat. A pravý Interista přeci umí obojí. Zažili jsme rok snů, viděli Capitana zvedat nad hlavu tu nejcennější klubovou trofej. Musíme tedy další části mozaiky jménem Inter přijímat takové, jaké jsou. A i tato sezóna přece přinesla mnoho radosti. Nemělo by se zapomínat na nezdary, spíše se z nich poučit. Nelze se zbytečně chlácholit, že jsme vyhráli pohár, že se vlastně nic nestalo, ale taky je zbytečné přehnaně věci očerňovat.

Vzpomínejme na stíhací jízdu chlapců likvidujících bodovou ztrátu, na branky Samyho Eto´oa, na obrat proti Bayernu a na krásné římské finále. Doufejme přitom, že další sezóny mohou být jen lepší. Není to automatické, Nerazzurri jsou svým způsobem na rozcestí, je jen na nich, a převážně na vedení, jakým směrem se vydají. Velmi pravděpodobně to bude dále s koučem Leonardem, což podle mě není nejlepší volba. Pokud se ale kádr jen lehce a vhodně doplní a oživí kvalitou, nemuselo by to špatně dopadnout. Vrátí se tedy Inter na italský trůn, nebo padne výkonnostně do dob před Calciopoli? Tak či onak, já je budu vždy hrdě následovat. FORZA INTER!!

Hodnocení hráčů :

Julio César

Vloni se směle mohl považovat za jednoho z nejlepších brankářů planety. V letošní sezóně trochu ustoupil svými výkony ze slávy. Hodně ho zbrzdilo zranění, které si přivodil v zápase s Janovem a značnou část podzimní sezóny tak za něj musel odchytat jeho nově pořízený náhradník Castallazzi. I svém uzdravení se ale ihned vrátil mezi tyče jako neotřesitelné jednička týmu. V Sérii A často Inter zachraňoval, v Lize mistrů naopak příliš štěstí neměl. V dvojzápase s Bayernem opakovaně neudržel míč a dvakrát lovil zbytečně míč ze své sítě. V utkání proti Schalke pak inkasoval skoro z každé střely. Přesto má nadále na to být oporou a náhradu za něj by černomodří těžko sháněli. Mladý Viviano je sice velkým příslibem, kvalit Julioneho ale ještě nedosahuje.

+

Série rychlých zákroků v Cagliari, kdy zajistil týmu 3 body

Chycená penalta Pastoremu díky níž bral Inter výhru proti Palermu

Výborný výkon v domácí přestřelce 5:3 proti Romě

Další zlikvidovaný pokutový kop v zápase s Brescií

Zákrok proti Riberymu, který udržel v Mnichově šance Interu na postup

-

Chyba v ligovém zápase v Římě, kdy chytil opětovně míč do ruky při odkopu

Podcenění Pasqualova centru v zápase ve Florencii

Neudržení dvou střel proti Bayernu a laciné góly

Luca Castellazzi

Po té, co v létě nahradil na postu brankářské dvojky Francesca Tolda snad ani sám nedoufal, že by si mohl nějak více zachytat. Leč stalo se. A 20 startů už je opravdu porce. Julio Céser se totiž už v 9. kole zranil a se svalem laboroval celý zbytek podzimu. Luca prokázal, že v něm má Inter spolehlivý záskok, plně však brazilskou jedničku nahradit nedokázal. Italský veterán je sice velice mrštný na čáře a dokáže zlikvidovat někdy i nemožné střely, co se týče komunikace s obranou a vybíhání, jsou už jeho vlastnosti poněkud nedostačující. Ale i tak si myslím, že nějak výrazně nezklamal.

+

Výborný výkon v Catanii, kde zneškodnil velké šance Maxi Lopéze

Vychytaný postup ve čtvrtfinále Coppy proti Neapoli

Zákrok proti Jansenovi v rozhodujícím utkání základní skupiny LM proti Twente

-

Celková špatná komunikace s obrannou

Zbytečný gól na 3:1 v Udinese

Nejistý výkon na White Hart Lane proti Tottenhamu

Cristian Chivu

Po loňském zranění hlavy odehrál celou letošní sezónu s tankistickou helmou. Médii poslední dobou nebývá moc hodnocen, přesto má pro klub svůj přínos. Na levé obraně tvoří alternativu k Maiconovi, kdy spíše drží svůj prostor a snaží se na poslední chvíli pomáhat stoperům. Kolikrát byl on tou poslední instancí, které se najednou zjevila a soupeři míč vypíchla ve vyložené šanci. Dobré půl sezóny byl nejjistějším z černomodrých obránců, i když mu už velice chybí rychlost a výbušnost. Na jaře se ale lehce zranil a pak nedoléčený naskočil do rozhodujících zápasů, které prostě naprosto nezvládl.

+

Jisté výkony na levé obraně

Perfektní představení v Mnichově, kdy v druhém poločase prohrál jen minimum soubojů

Vítězný gól tankistickou helmou proti Ceseně

Rozhodující penalta proti Neapoli

-

Malá rychlost a výbušnost

Tragické výkony proti AC Milán a Schalke během jednoho týdne

Dvě červené karty

Úder do obličeje obránci Bari

Iván Cordóba

Vzhledem k vážnému zranění Samuela si i kolumbijský veterán zahrál poměrně často. Pořád je to nesmírně kvalitní obránce a výborný hlavičkář, ale věkem už trochu ztratil na jistotě a na základní sestavu už to prostě není. Lepší vyhlídky ho nečekají ani pro nadcházející sezónu, kdy jeho pozici prvního náhradníka asi definitivně převezme mladík Ranocchia. Možná i proto si pohrává s myšlenkou, že by na závěr kariéry zamířil domu do Jižní Ameriky.

+

Poměrně slušná představení v první polovině sezóny

Dobrý výkon proti Neapoli v poháru

-

Neuhlídání Matriho v zápase v Turíně

Strašidelné střídání v Brescii, kdy nejdřív soupeři nahrál na gól a ještě vyrobil penaltu

Špatný výkon v Brémách, kde se svezl s mizérií celého týmu

Lúcio

Vloni společně se Samuele patřili k jedné z nejlepších stoperských dvojic ligy a možná i světa. Letos už to od brazilského bijce nebylo zdaleka tak slavné. Zejména proto, že vedle sebe neměl Wallyho, který ho minulou sezónu vyloženě táhl k dobrým výkonům. I přesto však Lúcio patřil k tomu nejlepšímu, co mohla obrana Interu nabídnout. Nedělal tak viditelné kiksy jako vloni, spíše trochu nestíhal pozičně. Vše ale vynahrazoval svou nesmírnou bojovností a touhou po vítězství. Do dvou klíčových zápasů jara proti AC Milán a Schalke ale pro karetní tresty nastoupit nemohl a průšvih byl na světě.

+

První ligový gól Interu v sezóně 2010/2011 proti Udinese

Základní pilíř obrany Interu v tomto ročníku

-

Nevyvaroval se pozičních zaváhání a nezabránil někdy soupeři černomodré drtivě svírat

Zbytečně časté padání na trávník, kterým si vymodlil penaltu proti Bari

Maicon

Jedno z největších zklamání tohoto ročníku. Jeho motivace odvádět ještě pro Inter cenné služby jakoby se úplně vytratila, obzvláště na podzim pod koučem Benitézem. Tam bývalého nejlepšího beka planety z odfláknutých výkonů vysvobodilo až zranění. Pod novým trenérem Leonardem se trochu probral. Začal sbírat důležité asistence a pomohl černomodrým ve stíhací jízdě na druhé místo. Na závěr sezóny už ale opět klesl do průměru. Kvůli karetnímu trestu pak vynechal finále Coppy d´Italia a odcestoval domů do Brazílie. Zpětně můžeme polemizovat nad tím, jestli nebylo chybou jeho setrvání v Interu, když zájem měl i Real Madrid a kouč Mourinho.

+

Výborné centry na gól proti Neapoli, Catanii, Ceseně a Janovu

Dobré hra proti Chievu okořeněná gólem

-

Odfláknuté výkony v začátku sezóny

Představení na hřišti Tottenhamu, kdy si s ním Gareth Bale dělal, co chtěl

Chyba v úvodu zápasu s AC Milán, která Inter možná stále úspěch

Marco Materazzi

V základní sestavě nastoupil jen k osmi zápasů, což už není nikterak vysoké číslo. Problém je však v tom, že na rozdíl od loňska, kdy ještě dokázal bravurně zaskočit za své parťáky, a to třeba i v Lize mistrů, letošní výkony už tak slavné nebyly. Je poměrně nepohyblivý a ubránit soupeřova útočníka mu činí čím dál větší potíže. Na druhou stranu jeho role v kabině je v podstatě nezastupitelná. Celou sezónu žil s týmem, slavil na ploše každý gól, s hráči se smál, hecoval a i v nepříznivých momentech udržoval v kabině soudržnost. I přes jeho mnohé kariérní výstřelky, pro které je právem odsuzován, to je prostě Interista a legenda klubu. Nyní koketuje s myšlenkou podívat se na závěr kariéry na britské ostrovy, nepochybuji však, že se do Interu jednou vrátí.

+

Výborná práce mimo hřiště

Dobrý výkon v Bari a v Lize mistrů proti Twente

-

Zaviněná penalta proti AC Milán v prvním zápase

Opakované neuhlídání Crespa v utkání s Parmou

Nejistota proti Ceseně

Yuto Nagatomo

Povedl se mu asijský pohár a podzimní část sezóny v dresu Ceseny a tím na sebe upozornil i skauty Interu. Do týmu přišel v zimním přestupovém období, a musíme dodat že z počátku se tento tah jevil jako čistě marketingový. Postupem času ale dokazoval, že fotbal hrát rozhodně umí. Na hřišti ale často působí až komickým dojmem. Běhá kolikrát bezmyšlenkovitě podél levé postranní čáry a někdy si ani nevšímá, kde je vlastně míč. Dokáže sice rychle zaútočit a zejména akci zakončit, jeho centry a zejména poziční hra by potřebovali rapidně zlepšit. Setrvá v Interu i v nadcházejícím roce. Na základní sestavu zatím nemá, ale jako prvního náhradníka na oba kraje obrany si ho dokážu směle představit. Přeci jen, je to Japonec, tedy obrovský sympaťák.

+

Krásné gólové střely proti Janovu a Catanii

Nevypouštění soubojů

Jeho nálet do pokutového území Bayernu, po kterém dal Panděv vítězný gól

-

Zbrklost a poziční naivita

Nepokrytí levé strany v zápase s Janovem, pár chvil po tom, co dal na druhé straně branku

Nevydařený zápas v Parmě

Andrea Ranocchia

Pokud je Cristian Chivu italskými médii podhodnocen, mladý italský reprezentant je jeho přesným opakem. Do kádru se dostal až v zimě, jako reakce na zranění Samuela. Kvůli tomu tedy rovnou naskočil do základní sestavy, ve které se udržel po celé jaro. Upřímně řečeno jsem od něj čekal ale trochu jiná představení. Okolo 29. kola sice naznačil, že by mohl být do budoucna velkým přínosem, většinu času však podával spíše rozpačité a podprůměrné výkony. Těžko odhadovat, nakolik ho limitovalo jeho zraněné koleno, s kterým šel málem na operaci, dělal ale natolik výrazné chyba, které nejdou jen přičítat nervozitě. Zejména zápasy proti AC Milán a Schalke byly z jeho strany takřka katastrofální. Úplně bych ho však nezatracoval. Je mladý, naskočil do rozjetého vlaku, který navíc úplně perfektně neseděl na kolejích. I v další sezóně dostane jistě hodně prostoru a staré známé pravidlo hovoří o tom, že druhé sezóna v Interu je pro hráče vždy klíčová.

+

Fantastický výkon ve Florencii, kde neudělal jedinou chybu

Jeho gólová teč proti Catanii

Zdařila asistence na Eto´ovu branku v Brescii

Obranný skluz v Mnichově, kterým vyrazil míč potulující se na brankové čáře do tyče

-

Nejisté výkony zejména v Lize mistrů

Obrovské chyby v zápase s AC Milán, kdy byl nejhorším na trávníku

Nízká absolutní rychlost a poziční nevyspělost

Walter Samuel

Pan nepostradatelný. To se letos bezesporu potvrdilo. Odehrál sice jen první deset kol, ale pokud nastoupil v lize, Inter nedostal v zápase více jak jeden gól. Tato vizitka mluví za vše. Že pro něj tento ročník bude smolný naznačil už úvodní duel v Boloňi, kdy mu po střetu s protihráčem krvácela půlka hlavy. Jedno lehčí zranění si přivodil v zápase s Bari a uchu se definitivně utrhlo v utkání s Brescií. Přetržení předního křížového vazu a konec sezóny. Obrana Interu bez svého vůdce působila celou sezónu utrápeným dojmem a nedokázala se s Wallyho absencí vůbec srovnat. Naštěstí je Walter neuvěřitelný bojovník. Ihned po operaci začal s rehabilitací a dokázal nemožné. Už na konci sezóny odehrál pár minut a do dalšího ročníku je asi největší nadějí na napravení Leonardovi obranné bilance.

+

Pod jeho vedením obrana Interu skoro neinkasovala

Neuvěřitelně rychlá rekonvalescence z těžkého zranění

-

Špatný výkon na White Hart Lane, kdy se podepsal pod dvě branky

Neuhlídání Caracciolla v zápase s Brescií

Davide Santon

Jeho kariéra vyletěla v 18ti jako blázen. Stal se členem základní sestavy italského mistra, v Lize mistrů ubránil Ronalda a stal se jedním z největších defensivních talentů světového fotbalu. Tuto roli ale bohužel neustál. Už pod José Mourinhem měl problémy s tréninkovou disciplínou. Pod vedením nového kouče Benitéze se tyto nedostatky ještě prohloubily. Navíc se k nim přidala velká nejistota na hřišti, zejména v defensivní práci. Nejednou zbytečnou chybou zavinil gól, což ho v pro tým ne zrovna šťastném období stálo místo. Do sestavy se nedostával ani ve chvíli, kdy byla spousta hráčů zraněných a v zimě byl poslán na hostování do Ceseny. Ani zde ale nějak závratně neoslnil a tak je jeho budoucnost ve hvězdách. Talentu má naděleno opravdu dost, bude jen a jen na něm, jestli se dokáže dostat zpátky na vrchol.

+

Povedené střídání proti Juventusu, kdy jako jediný dokázal ubránit Krasiče

-

Obrovské chyby proti Lecce a Chievu, kvůli nimž padly góly, které stály Inter výsledek

Odfláknutý zápas s Palermem, který naopak stál Santona místo

Javier Zanetti

Nezničitelný Capitano i další sezónu táhl svoje vojáky do bitev na všech frontách a i v uctihodném věku stále patřil k nejlepším hráčům. A to letos odehrál již svůj tisící soutěžní zápas! Jeho čtení hry, obranná disciplína a vedení míče z něj dělají stále platného člena základní sestavy Interu. Letos měl velice těžkou úlohu. Týmu se nedařilo, média hru družstva hodně kritizovala a Zanetti musel často uklidňovat nespokojené fanoušky. Není však nikdo, kdo by pro tuto roli byl vhodnějším mužem. Ani on se nevyvaroval slabších momentů, ale na trávníku šel vždy příkladem a na konci sezóny zvedl nad hlavu italský pohár. Nezbývá než doufat, že ještě nejméně jednu sezónu budeme moci vídat tuto legendu na italských trávnících v černomodrém dresu.

+

Krásný gól proti Tottenhamu

Brankový příspěvek na MS klubů

Duše týmu, která jde všem příkladem

Rychlost, se kterou se stále může měřit s o generaci mladšími protihráči

-

Slabý výkon v Parmě okořeněný množstvím chyb

Nezabránil obranným kolapsům proti Tottenhamu, Romě, Schalke či AC Milán

Esteban Cambiasso

Ani on se nevyhnul oproti loňsku poklesu formy, která byla bohužel způsobena chatrným zdravím, ale i částečně nešťastným zacházením od obou trenérů s jeho postem. Zejména Leonardo ho poměrně nelogicky stavěl na levého středního záložníka a dával mu poměrně ofensivní úkoly. Těch se sice Cuchu zhostil velice dobře, v některých zápasech však chyběl na DM, kde mohl být daleko spíše rozdílovým článkem sestavy. Přes všechny tyto patálie patřil opět k nejlepším záložníkům týmu a k lepším zítřkům pomáhal zejména svou gólovou potencí. Je to základní kámen sestavy Interu a kolikrát by byl tým bez něj poloviční. Cuchu, děkujeme.

+

Sám rozhodl dvě góly zápas v Catanii

Vítězná branka v utkání s Chievem

Rozhodl o postupu do osmifinále LM

-

Neproměněné šance v utkání s Bayernem

Slabší start do sezóny

Vyloženě špatný výkon při prohře v Chievu

Philippe Coutinho

Jeho dlouho avizovaný přestup byl ze všech stran kvitován. Média hovořila o obrovském talentu, který do Interu přichází. Kudrnatý brazilec ho naznačil, avšak plně nepotvrdil. Rafa Benitéz hned záhy z tohoto tvořivého středového záložníka udělal křídlo a to byl první kámen úrazu. S jeho fyzickou stavbou se v Itálii na tomto postu těžko prosadí. Jeho problém navíc spočívá v tom, že zatím nedovede řešit ideálně klíčové situace před bánou soupeře. Když má vystřelit nahraje a naopak. Jeho zakončení je také poměrně nepřesné. Je možné, že se do toho časem dostane, protože v některých utkáních patřil opravdu k nejlepším. Inter však nemá moc času čekat a proto ho asi pošle někam na hostování.

+

Perfektní výkon proti Sampdorii, kdy nahrál Eto´ovi na vyrovnávací branku

Povedené zápasy v Lize mistrů proti Brémám a Tottenhamu

Krásný přímý kop proti Fiorentině

-

Nedostatečné řešení situací v klíčových momentech

Slabý proti silnějším soupeřům jako Juventus nebo AC Milán

Houssine Kharja

Největší šok zimního přestupového období. Hráč, který neměl jisté místo v základní sestavě v Janově a jeho výkony byly velice kolísavé, najednou posílil Inter. Od tohoto transferu si nějaké oživení zálohy sliboval málokdo. Přesto Kharja v určitých aspektech překvapil. Již v prvních zápasech za Inter prokázal, že by mu mohla sedět role střídajícího hráče, který dokáže hru z lavičky oživit a vnést do ní trochu jiné prvky. Zejména v situaci, kdy černomodří ztrácí a potřebují vstřelit branku. Na druhou stranu si musíme přiznat, že je Maročan hráčem veskrze průměrným a na základní sestavu Interu určitě nemá. To se ukázalo zejména v těžkých zápasech Ligy mistrů, kde často neplnil taktické pokyny a byl pozičně poměrně mimo. Na závěr ligové sezóny dostával při absenci Sneijdera poměrně často příležitost v základní sestavě a celkem se mu dařilo. Podle některých médií si dokonce vybojoval stále angažmá v klubu. Otázkou je, jestli by neměl Interu posilovat zálohu více kvalitními jmény.

+

Oživení zápasu s Palermem a asistence na Pazziniho gól

Vítězná branka proti Bari

Dobrý výkony v závěru sezóny okořeněné několika asistencemi

-

Poziční chyba proti Bayernu, kdy z jeho prostoru přišel rozhodující útok soupeře

Taktická nevyspělost v důležitých zápasech

Pokud nastoupí v základní sestavě, je často průměrný

McDonald Mariga

Kouč Benitéz mu věřil a po povedené přípravě se nebál mu svěřit post středního záložníka v systému 4-2-3-1. Keňan si v úvodních dvou kolech nevedl zle, ale poté se zranil a jeho ortel tak byl zpečetěn. V Interu mu asi nikdy pšenka nepokvete. Svou fysiologickou stavbou se do družstva poměrně hodí. Je velký, důrazný a silný na míči. Problém má však s tvorbou hry a zejména se zakončením. Po svém uzdravení už jen paběrkoval a do základní sestavy se dostal jen ve dvou utkáních italského poháru. Kouč Leonardo s ním příliš nepočítá a je možné, že vyměněn do jiného klubu.

+

Povedený úvod sezóny v základní sestavě

Gólová hlavička proti Janovu v poháru

-

Neproměněné vyložené šance proti Boloňi a Udinese

Herní zbrklost

Thiago Motta

Kvůli zdravotním problémům vůbec neabsolvoval letní příprava a ve chvíli, kdy se dal trochu do pořádku, si zranění zase obnovil. Do sezóny tak pořádně naskoč

Thiago Motta

Kvůli zdravotním problémům vůbec neabsolvoval letní příprava a ve chvíli, kdy se dal trochu do pořádku, si zranění zase obnovil. Do sezóny tak pořádně naskočil vlastně až ve 14. kole a hned se trefil v zápase s Parmou. Na jaře se stal ze začátku jasným členem základní sestavy, jenže jeho nevýrazné výkony, při kterých se často jen tak potuloval ve středu hřiště, ho usadili na lavičku. Často hrál příliš tvrdě avšak v klíčových soubojích nedůrazně a bez zájmu. Jeho další setrvání v klubu není vůbec jasnou záležitostí.

+

Dva góly v důležitém zápase s Neapolí

Vydatná pomoc při výhře nad Parmou

Dobrá představení proti Lecce, Palermu a v první zápase s Bayernem

-

Jeden z nejhorších mužů na hřišti při propadácích s AC Milán a Schalke

Některé zápasy odehrány jakoby bez zájmu a nasazení

Sulley Muntari

Původně měl být jen náhradníkem, ale obrovské množství zraněných hráčů ve středu zálohy ho nakonec dostalo do sestavy. A po pravdě si vedl velice dobře. To, že od něj nemůžeme čekat delší přesné přihrávky, než na jeden metr, už jsme si zvykli. On to však vynahrazuje obrovským tlakem na míč, hrou v bloku a vyplňováním prostor. Přejít přes něj bezbolestně je kolikrát skoro nemožné. Bohužel nebyl spokojen se svým vytížením v týmu a tak si vytrucoval hostování v Anglii. Kdo ví, jak by Inter na jaře dopadl v Lize mistrů, kdyby místo nehodícího se Kharji mohl nastupovat právě Muntari. V Sunderlandu na něj z finančních důvodů opci neuplatní a tak si musí hledat jiné angažmá. Určitou hodnotu má, ale jeho budoucnost u Nerazzurri je takřka nemožná.

+

Vítězný gól s kapkou štěstí v Janově

Dobrá hra proti v Anglii proti Tottenhamu

-

Jeho myšlenkové pochody, nevhodná prohlášení a vytrucovaný odchod do Anglie

Obrovské množství zkažených přihrávek

Občasná přílišná tvrdost

Joel Obi

V základní sestavě tento mladý Nigérijec nastoupil pouze dvakrát, přesto velice potěšil. Kdykoli se totiž objevil na trávníku, patřil k tomu lepšímu, co mohl Inter nabídnout. Dokáže zahrát ve středu zálohy i na křídle, věří se v soubojích jeden na jednoho a nedělá zbytečné chyby, což je v jeho věku asi nejdůležitější vlastnost. Nezalekl se ani velkého derby della Madonnina, ve kterém se ale bohužel zranil. Jeho zdravotní patálie mu rozlet poměrně přibrzdili. V nabytém kádru černomodrých bude mít velice těžké si nějak více ukrajovat herní minuty a proto asi půjde na zkušenou do Parmy. U něj ale věřím, že by se do Milána jednou mohl vrátit jako platný hráč.

+

Dobré zápasy proti Lecce, Brescii a AC Milán

Dokáže oživit hru z lavičky a nedělá zbytečné chyby

-

Někdy příliš dlouho vede míč

I přes mladý věk náchylný ke svalovým zraněním

Wesley Sneijder

Jeden z nejrozporuplnějších hráčů součastného kádru, jehož hodnocení vždy vyvolá bouřlivou diskusi. Fotbalovými odborníky je považován za jednoho z nejlepších záložníků planety a výborného tvůrce hry. Já si však na něm cením jiné vlastnosti. Má výborný pohyb, napadání, dlouhé pasy a volné přímé kopy. Jeho tvůrčí schopnosti za výborné nepovažuji a svým stylem by se spíše hodil do Anglie. Těžko říct, proč se ale celou kariéru zatím fotbalem živí ve velice technických soutěžích. V Lize mistrů pravidelně vyniká daleko více než v lize, což výše zmíněnou charakteristiku jen a jen potvrzuje. Vloni se o jeho přínosu, alespoň co se týče milionářské soutěže, nemohlo být pochyb. Letošní podzim měl ale hrůzostrašný. Byl uspokojen vlastními úspěchy, hádal se s rozhodčími, ale zejména nebyl schopný na hřišti sehrát smysluplné utkání. I když hrál těsně za útočníky, tak se mu absolutně nedařilo střelecky. Pod koučem Leonardem naštěstí poměrně pookřál, vyladil mušku a dokázal připojit ke své hře i důležité asistence. Jeho sezóna ale potvrdila moji myšlenku, že prostě mezi ty top tvůrce hry prostě nepatří, akorát umí zdatně prodat tu svoji pohádku. Na druhou stranu je pravda, že u Nerazzurri si to letos mohl takzvaně „dát“ tak maximálně s Eto´oem, v některých zápasech čněl nad ostatními, velkou měrou se podílel na vyřazení Bayernu v Lize mistrů a na vítězství ve finále poháru. Měl by ale zapracovat na vyrovnanosti výkonů. Jeho budoucnost v klubu je také poměrně nejistá. Za sebe říkám, že pokud by se našla adekvátní náhrada, s prodejem za slušný obnos bych neváhal.

+

Dobré výkony v Lize mistrů proti Twente a Brémám, kdy vstřelil i branky

Famózní představení v Mnichově, kdy byl hlavním strůjcem postupu

Zlepšená výkonnost na jaře a jeho krásné branky proti AS Roma, Laziu a Sampdorii

Dvě krásné asistence ve finále Coppa d´Italia

-

Hrůzostrašný a neproduktivní podzim

Nevyrovnanost výkonů

Skřípající tvorba hry

Dejan Stankovič

Asi nejlepší záložník Interu v této sezóně, bez kterého by se druhé místo dosahovalo velice těžko. Dával důležité a i krásné branky, měl moře asistencí a ve středu hřiště bojoval, co to jen šlo. Ale ani on se nevyhnul slabším výkonům a zejména měl neuvěřitelnou smůlu na zranění. Krátkou pauzu měl celkem čtyřikrát. A stále a stále se vracet po rekonvalescenci na trávník je opravdu dosti složité. Přesto to Deki vždy zvládnul a potvrdil, že ještě nepatří do starého železa. Sice už po hřišti nelétá jako za mlada, není schopen obejít tři protihráče naráz a nerozdává neuvěřitelné pasy za obranu, stále však má týmu co nabídnout. Inter mu bije v srdci a možná i díky tomu bývá často na správném místě. Jeho branku z půlky hřiště proti Schalke budou všechny televize dávat v sestřizích toho nejlepšího ještě hodně dlouho.

+

Dvěma asistencemi pomohl rozhodnout zápas v Palermu

Hattrickem sestřelil Parmu

Jako jediný snesl přísnější měřítko v nevydařeném utkání v Udinese

Krásné góly v Lize mistrů proti Tottenhamu a zejména na Meazze se Schalke

Rozhodující branka zpoza pokutového uzemí v semifinále poháru proti AS Roma

-

Nevydařený dvojzápas s Bayernem

Velmi častá zranění

Jonathan Biabiany

Po velmi vydařené sezóně v Parmě se vrátil do Interu a měl oživit útok svým mládím, dravostí a rychlostí. Ze začátku to vypadalo, že by se mu to snad i mohlo povést. Odehrál solidní přípravu a pak dostal šanci i v zápasech Ligy mistrů, kde si také nevedl zle. Nakonec však spíš navázal na tradici hráčů, jako byl Martins nebo Suazo. Tedy rychlé nohy, které dělají věci dříve než jim mozek stačí vyslat impuls s pokynem, jak ty věci mají dělat správně. Byl střelecky neproduktivní a v závěru podzimu už neměl přínos pro hru ani v poli. V zimním přestupovém období byl vyměněn do Sampdorie za gólově potentnějšího Pazziniho.

+

Slibné zápasy proti Brémám a Tottenhamu v Lize mistrů

Dobré průniky a tři asistence v zápase s Parmou

-

Nevyužívání ani těch nejvyloženějších šancí, zejména v utkání s Janovem

V závěru podzimu už úplná bezradnost i při kličkování

Diego Milito

Il Principe se v letošní sezóně stal samostatnou kapitolou. Bohužel pro něj a všechny fanoušky Interu spíše tou smutnou. Z jednoho z nejlepších útočníků planety a hlavního strůjce loňských legendárních úspěchů se přes léto stal doslova vlastní stín. Těžko hledat příčiny tak velikého poklesu formy a za vším může být jednoduché vysvětlení. Sebedůvěra, tedy pro hrotového útočníka jedna z nejdůležitějších vlastností. A tu Militovi při mistrovství světa odpáral kouč argentinského národního týmu Diego Maradona. Po životní sezóně prostě Milita na šampionátu vůbec nestavěl, i když bylo jasné, že další šanci na takovémto turnaji Il Principe asi už nikdy nedostane. Diega to zdrtilo. Už přípravou se tak nějak protoulal, pak neproměnil penaltu proti Atlético Madrid v evropském superpoháru a bylo zaděláno na problém. Milito je ale pan hráč, a tak bylo jasné, že se z toho časem dostane. Dva góly proti Bari dávaly naději, jenže pak se objevil další problém. Zdraví. To prostě Militovi úplně selhalo, a to opakovaně. Několikrát se po dlouhé pauze pokoušel vrátit, herně to už v určitých fázích sezóny nebylo špatné. Svými kličkami dokázal umotat a posadit na zadek až tři protihráče, ale jistotu v zakončení prostě letos vůbec nezískal. Tolik vyložených šancí během jednoho roku nestihl spálit ani Ibrahimovič, kterém se traduje, že prostě „can´t score easy goals“. Zcela symbolicky ale Il Principe vstřelil poslední gól v letošní sezóně ve finále poháru a tak nezbývá než doufat, že příští rok bude zase patřit jemu. Nerazzirri jeho góly potřebují, na druhou stranu, on už nikdy nemusí nikomu nic dokazovat. Navždy bude v našich srdcích.

+

Dobrý zápas proti Bari

Povedený výkon proti Lecce kdy vstřelil branku a po krásné ráně ze stoje trefil tyč

Některé kličky, při kterých dokázal soupeřovu obranu poslat na párek

Poslední gól sezóny

-

Naprostá herní bezmocnost v úvodu sezóny

Častá zranění

Totální selhání v zakončení v zápasech v Palermu, s Juventusem, s Brescií a proti Schalke

Goran Panděv

Minulou sezónu vlétl do Milána ve velkém stylu a byl pro tým přínosem. Sezóna 2010/2011 pro něj ale dobře rozhodně neskončila. Po většinu zápasů byl trnem v oku všech Interistů. Na hřišti působil vláčně, nevycházely mu kličky, chyběla mu akcelerace a ani s tvorbou hry na tom často nebyl moc dobře. Nejhorší však bylo jeho zakončení. Pouhé dva ligové góly jsou toho jasnou vizitkou. Nedokázal kolikrát trefit ani prázdnou bránu a týmu tak spíše škodil. Jedním momentem se ale neuvěřitelně proslavil. Utěšenou ranou rozhodl v 88. minutě zápase v Mnichově o postupu Interu do čtvrtfinále Ligy mistrů.

+

Povedené zápasy proti Neapoli, Janovu a Cagliari

Nesmrtelný mnichovský gól

-

Často na trávníku úplně neviditelný, nevyužitý a zbytečný

Mizerné zakončení zejména v utkáních s Lecce, Chievem a Brescií, které stálo Inter body

Giampaolo Pazzini

Že Inter v zimě potřebuje posilu do útoku bylo jasné jak facka. Otázkou tedy je, proč vedení s jejím angažováním čekalo až do konce ledna, kdy už žádný pořádný útočník nebyl k dispozici. Tým tam musel vzít za vděk Pazzinim. Tedy nesmírně gólovm hráčem, který ale není pro velkoklub moc platný. S ním v sestavě totiž tým hraje v podstatě vždy v desíti lidech. Pro mezihru je totiž takřka nepoužitelný. Jeho výkon je odvislý od toulání se v „šestnáctce“ a čekání na míč, nejlépe před prázdnou bránu. Ve výběru místa je snad nejlepší na světě a i v černomodrém dresu to potvrdil. Jeho 11 jarních ligových gólů je opravdu vynikající vizitka. Vyšel mu start i konec sezóny a proti jeho střelecké potenci nikdo nemůže říci ani popel. Jenže s přihlédnutím k jeho hře v poli je to prostě hráč jen na lavičku. Navíc proti velkým soupeřům, kteří si ho více hlídají, je i jeho střelecký apetit trochu omezený.

+

Vynikající vstup do Interu dvěma góly proti Palermu

Rozhodující branka proti Lecce

Nastartoval obrat proti Janovu

Sám otočil zápas v Ceseně

-

Krom branek nemá pro hru žádný přínos

Proti silnějším soupeřům se hůře prosazuje

Samuel Eto ´o

Bez diskuse nejlepší hráč Interu v sezóně. Své rapidní zlepšení oproti loňsku naznačil už v superpohárech, kdy patřil k nejnebezpečnějším a během podzimu pak z něj šel někdy i strach. A to nejen díky nezastavitelným průnikům podél postranní čáry, ale také díky excesům, při kterých dostal soupeřův obránce nejednou naloženo. Tento ročník ale patřil Samymu především fotbalově. Dával góly jako na běžícím páse, jeho kličky nikdo nemohl zastavit, rozhodoval sám zápasy, prorazil v Lize mistrů, vyhrál pro Inter italský pohár a stal se jednou z největších hvězd italské ligy. Nezbývá než smeknout klobouk a poděkovat.

+

22 gólů v Sérii A, 8 v Lize mistrů, 5 v Italském poháru, 3 v dalších soutěžích

Nezastavitelný tahoun ofensivy

Sám rozhodl zápasy s Palermem, Bari, Cagliari, Boloňou, Romou, Janovem, Werderem

Vystřílel Interu italský superpohár a Coppu d´Italia

-

Zahodil obrovské šance v zápasech s Juventusem, AC Milán a Schalke

Dvakrát udeřil do obličeje protihráče, v druhém případě za to byl i potrestán

Rafael Benitéz

Jeho působení v Interu bylo rozebráno podrobněji již v první části mého článku. Začal nadějně, měl svou jasnou vizi, leč v té selhal. Pod jeho vedením Inter zažil jedno z nejhorších období za poslední léta. V lize prohrával s průměrnými týmy, nebyl schopen hráče probudit ani je dostat do formy a po jednom z mála světlých momentů svého působení prostě vše zabalil a odešel. I přes to že po mnoha letech vyhrál pro Nerazzirri kontinentální pohár ( dnes MS klubů ), nebude se na jeho angažmá vzpomínat v dobrém.

+

Výhra v italském superpoháru a zejména na MS klubů

Sympatický herní projev v úvodu sezóny

Celkem klidný postup do osmifinále LM

-

Zbytečné lpění na jednom rozestavení, i když do něj nebyli hráči

Náročné tréninky, které mohly býti příčinou častých svalových zranění

Špatná komunikace s hráči i během zápasů, kdy je nedokázal dostatečně nabudit

Opakování ustálených klišé na tiskových konferencích, i když se hodně nedařilo

Jeho vyjádření do médií po MS klubů a v podstatě dobrovolný až zbabělý odhod

Leonardo

I o něm už bylo napsáno hodně. Kouč, který ze své ješitnosti přijal nabídku největšího rivala a pak jeho hru rozložil. Pod jeho vedením Inter sice vystoupal v tabulce na druhé místo, došel do čtvrtfinále Ligy mistrů a vyhrál italský pohár, otázkou je, do jaké míry to bylo jeho zásluhou a do jaké míry spíše obrovsky kvalitního kádru. Nerazzurri pod ním ztratili tvář. Tvář perfektně defensivně fungujícího stroje. Leo se k týmu prostě nehodí, rád drží míč, rád útočí a na taktiku neklade takový důraz, ba toho ani není schopen. Mužstvo pod ním sice začalo střílet branky a předvádět poměrně líbivý fotbal, v těžkých zápasech ale bylo hrubě znemožněno soupeřem a jeho obrana připomínala sýr ementál a ne pevnou tvrz vítěze Ligy mistrů. Prezident Moratti s Leonardem počítá i pro další sezónu. Pokud tento kouč přejde do rozestavení 4-2-3-1 s hráči jako jsou Ganso či Sanchéz, odehraje se smrt Interu v přímém přenosu. Na druhou stranu nutno podotknout, že Leo je skvělý motivátor a inteligentní člověk, takže naděje, že se ze svých chyb poučí, tu pořád ještě je.

+

Druhé místo v lize

Vítězství v Coppa d´Italia

Probuzení spícího týmu a nabuzení povadlých hráčů

Výhry nad slabším soupeři

Domácí zápasy s Neapolí a Bayernem

-

Obranná destrukce mužstva

Ostudy v Udinese, s AC Milán a zejména proti Schalke

Ztráta 6 bodů na AC Milán

Prohození Motty a Cambiassa v záloze

Hráči jako Orlandoni, Natalino, Rivas, Alibec, Suazo, Biraghi, Mancini a Obiora hráli příliš málo na to, aby mohli být hodnoceni.

Ked budem mať tak 3 promile možno si to aj prečítam ....

OT: Mirko Vučinič na odchodu z AS

Wau, konečně diskuse, kde 4-2-4 či 4-4-2 s ostrými nekreativními křídly vychází jako systém zastaralý a překonaný

200. per Juventus