McLeishovo nepovedené dobrodružství

Tohle než v Birminghamu rozchodí. Alex McLeish se v létě vydal napříč městem zničit si pověst k nenáviděnému rivalovi a po roce lze vskutku zkonstatovat, že se mu to nejspíš povedlo. Zlomil či vyrovnal pár negativních rekordů, fotbalem se nelíbil ani neutrálům a nakonec byl vyhazován prakticky všemi...

(Ne)obyčejná slovní šikana vyvěrala ze všech koutů hlediště nejen od prvního kola, ale také čím dál zuřivěji. Nakonec si skupina fanoušků zaplatila i zadní stránku nejčtenějšího lokálního deníku Birmingham Mail, aby tu požadovala McLeishovu hlavu, a za výmluvný vrchol všeho se potom dá považovat ztráta Lernerovy důvěry.

Americký majitel Aston Villy totiž nesmírně dlouho odrážel novináře s tím, že McLeishovi věří - nakonec ale po osobní návštěvě utkání s Boltonem sám nabyl dojmu, že manažera je třeba vyhodit. Možná za to mohly popěvky jako "F**k Off McLeish, the Villa is Ours” (slušně řečeno "Vypadni, Mcleishi, Villa je naše") či "Sack McLeish, my lord" ("Můj ty bože, vykopni Mcleishe"), nebo si prostě jen konečně uvědomil, že tohle nikam nevede...

A ku podivu to doopravdy nebylo. Aniž bych chtěl podceňovat "faktor strachu" a těžké podmínky, v nichž McLeish musel pracovat, byla to v jeho podání veskrze naprostá katastrofa. Jako by snad nabyl domnění, že se v tomto průmyslovém městě dá vycházet jedině z hlubokého bloku a na každý pád je potřeba potlačit jakýkoliv znak individuální výjimečnosti...utvořil z Aston Villy svůj Birmingham FC update. Také defenzivní činnost borců ve vínovém proto stojí na jednoduchých a poněkud vratkých pilířích, jaké si již fanoušek Premier League mohl omakat při zkušenostech s Brum.

Předně je to svraštělá obranná čtyřka, jež se spolu s dvěma štítovými záložníky chce tvářit coby neprostupná šestice. Rezignuje přitom na nějaké postupné zatahování se, nýbrž hráz od počátku staví souběžně s okrajem šestnáctky, kde se pak na případné odvážlivce jako roj včel slétává až čtveřice fotbalistů. Husto těsno musí být soupeři především, pokud jde o okolí velkého vápna, to je alfa a omega McLeishova fotbalu. Že je střed pole automaticky vyřazen ze hry, protivník se jím prochází jak růžovým sadem a zadní čtyřka/šestice postupem času vykazuje známky přetíženosti - to jsou zřejmé vedlejší efekty, na nichž ale zrzavý manažer patrně nikdy nezapracuje.

Přitom si vezměte, že i ta neprostupná hranice pokutového území byla jen iluzí - než 15. dubna přijeli Villans na půdu obhájce titulu, jen tři mužstva do té doby zaznamenala v jednom utkání více střel než toho dne Red Devils. Ti tenkrát vypálili celkem 29krát, přičemž jen čtyři střely (!) vyletěly zpoza velkého vápna. Tolik k pevnosti onoho zpravidla šestičlenného valu. O nedůrazu a nedůslednostech uvnitř posvátného území pak vypovídá kdeco; možná nejlépe akce Chrise Eaglese, která předcházela pomyslnému zlomení McLeishova vazu. Před gólem Boltonu na konečných 2:1 mu stačilo udělat banální kličku Albrightonovi, a než se k němu konečně uráčila stáhnout i dvojice poblíž lelkujících soků, už to chystal N’Gogovi do prázdné klece.

V součtu z toho bylo všehovšudy devět čistých kont a 53 inkasovaných branek, čili s větší dostupnou kvalitou podobně muziky jako s Birminghamem (v sestupové sezoně 58 obdržených gólů a také devět nul). Co ale vůbec nejzásadněji přispělo mimo jiné k drsnému odlivu fanoušků (domácí návštěvnost klesla o devět procent!) a všude možně propírané neatraktivitě Villans jako takových, byla ofenzivní složka herního projevu McLeishovců. Ta byla už úplně na zaplakání; a ve výsledku spolu s fragilní defenzívou přispěla k menšímu podílu vítězství na celosezónní ligové vizitce, než jakým se honosili loňští Brum (o jednu výhru méně, procentuálně 18,42).

Vzorec počínání McLeishovy útočné vozby byl ve své podstatě ještě primitivnější než obranářská rutina jeho oveček (a že Villa opravdu byla jedním z "nejrobotičtějších" celků soutěže). Jakmile tady hráč dostal uprostřed pole balon a měl kolem sebe solidních pár metrů volného prostoru, raději se místo rozeběhnutí pouštěl do okamžité kolmice ať už vzduchem, nebo po zemi - a bylo mu přitom celkem jedno, že na ni zrovna bude sprintovat Heskey; zkrátka ať je to co možná nejrychleji sfouknuté. Veskrze pokud pominu úvod sezony, kdy harmonicky spolupracoval trojlístek Agbonlahor-Bent-Bannan (který rozetnuly pletky se zákonem toho posledně jmenovaného), a leden/únor se svěžím vánkem jménem Robbie Keane (jehož brzká zkáza se dala ze zřejmých důvodů čekat dlouho dopředu), nebyl McLeish za celou sezonu schopný najít vpředu déle trvající rovnováhu.

Souvisí to mimo jiné s - McLeishem tolik oblíbeným - zabíjením i těch nejtitěrnějších molekul ofenzivního talentu. Máte tu velmi nadaného Bannana, který tolik nehrál, protože se nehodil do systému s dvěma držáky. Máte tu Albrightona, jenž vinou tvrdohlavého stavění "dospěl" do totální trosky neschopné prakticky čehokoliv, co by se dalo nazvat "kloudným tahem". Máte tu Heskeyho coby staženějšího ze dvou forvardů, ještě "lépe" na levém křídle. Máte tu čím dál frustrovanějšího Agbonlahora. Tím, že ke konci Villa přišla o svého kapitána Stilijana Petrova - navíc hodně smutnou cestou -, se dá určitě omluvit ledacos; ne však měsíce plné zoufalství, které Bulharově nepříjemné diagnóze předcházely.

McLeishovy lahůdky

Martin O’Neill si populární West Midlands Derby (Villa s WBA) odkoučoval jen dvakrát, stejně jako McLeish - tradici nadvlády vínových nicméně stoprocentní bilancí dodržel. Houllier už navázal smolným padnutím na The Hawthorns, čímž fandům Baggies umožnil radovat se z první výhry v rámci tohoto derby po dlouhých 26 letech. Alespoň doma nicméně zvítězil; to McLeish se potřeboval jinak vyšvihnout. Na Villa Parku jej převezl Roy Hodgson a způsobil učiněný poprask: Villans po 32 letech s tímto soupeřem padli v domácím prostředí! Ani venku si pak přitom bezbrankovou plichtou McLeish renomé nespravil.

Ubohý dvojzápas s Tottenhamem. Na podzim si proti němu Villa vypracovala pouhopouhé tři střelecké pokusy, přičemž dva z nich byly zblokované a ani ten třetí chudinka se nevtěsnala mezi tři tyče. Na jaře se už Friedel musel činit alespoň jednou, pořád si ale birminghamští na své konto připsali zoufalé čtyři konkrétní snahy o gól.

Ačkoliv na to měl celé léto, McLeish vůbec nedokázal zareagovat na odliv dvou křídelníků Younga s Downingem. Ti vloni stáli u zrodu 37 z celkových 59 "vážných šancí" (jak je definuje statistické centrum Opta); a on přesto raději do poslední chvíle kategoricky odmítal prodejnost druhého jmenovaného (ještě týden před dotažením přestupu do Liverpoolu), aby se nakonec odhodlal akorát ke koupi jednoho z největších zklamání sezony, Charlese N’Zogbii. Výsledkem byl poměrně dramatický úbytek tutovek (o 13 méně); vytvoření jedné gólové příležitosti Villans zabralo v průměru 15 minut - což jsou čísla šitá na míru podprůměrným mužstvům. Když už jsme mimochodem u toho léta: také postrkování spolehlivého Cuellara z RB na CB (příchodem převážně špatného Huttona) - a nakonec i jeho kompletní "vystrnadění" z týmu - lze vnímat negativně. Ani operace na přestupovém trhu jednoduše McLeishovi nesedly.

Standardky - jeden další velký McLeishův "fail". Bylo to 18. dubna - tedy nedlouho před koncem sezony -, co na jednom webu zabývajícím se statistikami a chalkboardy, vyšel článek srovnávající účinnost standardek každého mužstva Premier League. Villans byli jeho tahounem - s ubohými třemi zásahy z těchto strategických situací trčeli daleko na chvostu; další impotentní pětice mančaftu nad nimi pořád čněla se sedmi takovými trefami. Pokud se pak mé prsty a oči nemýlily, do konce ligy už přitom tato statistika zlepšení nedoznala.

Naopak se ještě přitížilo té, jež sleduje striktně bránění i zakončování rohových kopů. Tady má Aston Villa vyloženě strašidelnou bilanci 0-13; v obou ohledech je pochopitelně nejhorší z ligy. McLeish určitě měl během sezony přehodnotit svůj přístup k pokrývání tohoto typu standardek, neboť jeho svěřenci striktní osobku (dva u tyček, zbytek vesměs rozebrán do jediného muže) prostě neudýchávali.

Jestli lze v rovině Alex McLeish-Aston Villa použít označení "král", pak nutně musí být řeč o remízách. Letošní Villans jich dohromady posbírali 17, čímž vyrovnali rekord klubový i ligový (bavíme se o sezonách s 38 koly). Oni sami jej dříve stanovili během ročníku 2006/07, o který se do letoška dělili ještě s Newcastlem z přelomu let 2003 a 2004. K tomuhle počinu bych snad akorát připojil vtip, který se mezi ostrovními příznivci tradičního celku těší značné popularitě: "Co by Alex McLeish dělal, kdyby se proti němu obrátili fanoušci, tisk i hráči?" - "Hrál by na remízu."

Vlnu zděšení, potažmo ironického posměchu, vyvolal také jeden drobný McLeishův tah v úplném závěru sezony. Jednaosmdesátá minuta derniéry s Norwichem jej totiž - bůhvíproč - dohnala k bránění dvoubrankového deficitu stažením levého záložníka Warnocka na úkor ryzího obránce Nathana Bakera. Zrzavý manažer se zkrátka bál, aby nedostal třetí banán na cestu; doslova na cestu. Nevídané.

Statistické bonbónky

- Historicky nejmenší počet prvoligových gólů v jedné sezoně - 37. Předchozí minimum bylo stanoveno ročníkem 2005/06 a numerem 42.

- Nejméně výher v rámci jedné ligové sezony od té 25 let staré, kdy se s pouhými osmi skalpy sestoupilo. Letos Ville stačilo na záchranu triumfů sedm. Jde tedy zároveň o absolutní minimum v rámci Premier League (1992 a dále).

- Od osudného ponoru do druhé ligy čtvrtstoletí zpátky také Aston Villa neposbírala méně bodů než letošních 38.

- Spolu s permanentkáři ze sezony 1993/94 ti letošní viděli nejvíce domácích porážek v klubových dějinách Premier League - osm.

- Roku 1890, respektive 1891, se asi ještě něco jako tyto paušální vstupenky nenosilo, každopádně vězte, že právě v předminulém století naposledy pravidelní návštěvníci domácího stánku Villans přihlíželi menšímu počtu domácích výher. Jenže to se hráči před vlastním publikem prezentovali všehovšudy 11krát, v dnešní době 19krát. A přesto letos uhráli jen o dvě vítězství více než tehdy, chtělo by se říct, v předpotopním věku. Samotný Villa Park (otevřený roku 1897) každopádně horší domácí vizitku nepamatuje.

- Aston Villa zakončila sezonu 10 koly bez vítězství a půl rokem bez triumfu na vlastním pažitu (od pátého listopadu). V novém kalendářním roce posbírala 15 korálků z 57 dostupných.

- Birminghamští se napříč ročníkem obešli bez jediného plnohodnotného nedělního zářezu. Pokusů na to měli osm.

- Villans rozházeli největší množství bodů z vedoucích pozic. Dohromady jich napočítáme neuvěřitelných 22.

Nicotné plusy

To byla nemilosrdná řeč čísel, McLeishovo angažmá si ale zaslouží ještě nějaký ten opravdu slovní přídavek. V první řadě bych asi zmírnil to všeobecné rozladění některými pozitivy: předně držiteli čestného doktorátu z aberdeenské univerzity lze přičíst k dobru solidní vytěžení potenciálu defenzivně laděných mladíků. Leč jejich stavění bylo způsobeno hlavně mimořádně rozsáhlou jarní marodkou, Baker, Lichaj i Gardner do týmu zapadli vesměs jako zkušení harcovníci. Zároveň také můžeme McLeishovi vyseknout alespoň dílčí poklonu za chvilkové probrání Irelanda, a hlavně Agbonlahora, u něhož se to Houllierovi nepovedlo za celou sezonu. Leč bez Benta později kapitán Gabby neskóroval od Bonfire Night, minimálně jeho podzimní výkony snesly přísnější měřítka. Plusem je rovněž akvizice Robbieho Keana.

U ní bych se ale rád zastavil, nebo spíš její pomocí přejdu znovu k negativní stránce McLeishova působení ve vínové části druhého nejlidnatějšího města Albionu. Podle mě je totiž potřeba si všimnout evidentní - lépe řečeno velmi pravděpodobně přítomné - odtažitosti útočníků, jakmile přijde řeč na přestup pod křídla někdejšího kormidelníka skotské reprezentace či Rangers.

Vzhledem ke Skotově pověsti bořičského manažera se za ním smysluplní forvardi vskutku nehrnou. Letos ve Ville se koneckonců opakoval případ lednového Birminghamu. Poté, co McLeish veřejně vyjádřil touhu posílit útočnou vozbu, musel si ve finále pomoci jednou jedinou hostovačkou. Brum "posílil" ztrápený a vyčpělý Martins, jenž se zmohl na něco ke 250 minutám a nebýt darované zlaté trefy ve finále Carling Cupu, nikdo by jeho návrat do Ruska snad ani nezaregistroval. Aston Villu zase veterán Robbie Keane, který sice Villans instantně pozvedl, to však jen na ony dva povolené měsíce; aby se nakonec birminghamští v důsledku potýkali s ještě větší střeleckou kocovinou než před jeho příchodem (což ale bylo stejně tak způsobené korespondujícím zraněním Benta).

Ovšem, suma sumárum, právě i Bentova dlouhodobá absence (proměnil největší procento šancí ze všech útočníků soutěže - 21), Dunneovy promaroděné dva měsíce (rovněž na jaře), ztráta kapitána Petrova, letní odchody dvou největších tahounů či morální výstřelky Bannana, Delpha, Herda a Collinse - tohle všechno svým dílem přispělo ke katastrofálnímu výkazu této sezony. Vše na nevinně vyhlížejícího rodáka z Glasgowa hodit nelze, ačkoliv také disciplína vlastních svěřenců patří ke stěžejním bodům agendy každého manažera.

Nicméně i pokud srovnáme rozjezd O’Neilla s tím McLeishovým, mnoho rozdílů nenacházíme. Po 23 zápasech měl Skot bilanci šesti výher, 10 remíz a sedmi proher, skóre kladné; severoirský lodivod ještě po 26 kolech svého "protějška" porážel o pouhé tři bodíky a poměr vstřelených branek k obdrženým měl navíc záporný (26:31). Teprve měsícem únorem (do kterého bereme v úvahu McLeishovy záznamy) se vše začalo hroutit - a to byla přesně doba odchodu Keana i zranění klíčového dua Dunne-Bent.

Potom se nakonec nabízí otázka: neměl tedy McLeish dostat více prostoru? Přes léto by přece byl čas dát do pořádku kabinu, v klidu jmenovat kapitána, doplnit kádr k obrazu svému, zkrátka provést širokospektrální reflexi. To je všechno pravda; ovšem hlavní problém dál tkví ve fanoušcích. Ti by na tohle všechno už těžko byli zvědaví. Vlastně jich více chodilo i na poslední zápasy O’Learyho Aston Villy, jež finišovala šestnáctá za horlivého předvádění bannerů jako "We're not fickle, we just don't like you" (Nejsme vybíraví, jen tě prostě nemáme rádi). Druhá věc jsou pak i sami hráči; jedno z těch větších jmen, Charles N’Zogbia, se koneckonců na Twitteru předvedlo s vyjádřením "Poprvé za svou profesionální kariéru mě fotbal nebaví". To jsou patrně až příliš silné argumenty; rovněž spolu s chátrající disciplínou mimo hřiště.

Teď bych se osobně vůbec nedivil, kdybychom další dva roky o Alexi McLeishovi neslyšeli ani ň. Jakkoliv určitě miluje výzvy, což ostatně dokázal jen tímto přesídlením od rivala k rivalovi, prožitek z uplynulé sezony ze sebe nejspíš bude soukat ještě hodně dlouho. Takový psychický tlak na vlastní osobu letos nemusel snášet ani Steve Kean, za jehož odvolání se konaly tři masové demonstrace. Tohle byl zkrátka projekt odsouzený předem k záhubě.

Matt Kendrick, klubový korespondent (řekněme "insider"), to ostatně dokonale vyjádřil ve své první esemesce čerstvě jmenovanému McLeishovi: "Vyhraj Premier League, Ligu mistrů, FA Cup, generální volby i Britain’s Got Talent a oni možná přestanou na ulicích pálit tvé podobizny." Po 333 dnech strávených ve funkci nejde McLeishovi přišít na kabát žádný z těchto hypotetických úspěchů, a tak Kendrick zakončuje svou úvahu o tom, proč byla Alexova anabáze předem odsouzena ke ztroskotání, vtipnou paralelou...

"Když vešla na scénu Susan Boyle (finalistka zmíněné soutěže Britain’s Got Talent - pozn. red.), budila dojem zarputilé, staromódní Skotky, nicméně všechny nás nadchnula."

"Když vešel na scénu Alex McLeish, budil dojem zarputilého, staromódního Skota, nicméně jeho fotbal vypadal jako Susan Boyle."