Maroko přišlo o Africký pohár, náš soucit si ale nezaslouží

Africká kopaná si prochází vpravdě bouřlivým vývojem. Před pár dny se Maročanům definitivně nepodařilo přesvědčit Africkou fotbalovou konfederaci (CAF) o akutní hrozbě šíření Eboly; a když následně Arabové přišli o právo pořádat Africký pohár, v leckterých očích se okamžitě proměnili v mučedníky. Je tomu tak ale správně?

Na mnoha místech jste se již mohli dočíst, že ano. Mezi četné sympatizanty s marockým rozhodnutím se například zařadil i korespondent známého serveru Goal.com Ed Dove.

Tento článek se nicméně bude snažit naopak argumentovat proti té optice, která Maročany představuje jako kladné hrdiny, ne-li přímo ryzí humanisty.

Jaksi automatický předpoklad, že si marocká administrativa takhle radikálně počínala na základě prosté starosti o životy vlastních obyvatel, se totiž přinejmenším na druhý pohled zdá být poněkud absurdní. A to hned z několika důvodů.

Předně s ním jen sotva korespondují prohlášení těch, kdo o osudu celé akce (spolu)rozhodovali. "Byli jsme radostí bez sebe," těšil se například těsně po rozhodnutí odebrat Maroku pořadatelství tamější ministr pro cestovní ruch Lahcen Haddad. "V očích cestovních kanceláří a celého průmyslu to posiluje naši image bezpečné a bezrizikové destinace. Tleskám a plně to podporuji. Tohle bylo dobré rozhodnutí."

Řekněte, představujete si snad nějak takhle starost o zdraví vlastních občanů? Nebo se vám to jeví spíše jako starost o tu jednu desetinu marocké ekonomiky, která už beztak trpí, neboť turistický sektor v důsledku řádění Eboly strádá napříč celou Afrikou, bez ohledu na nějaké fotbalové hrátky...? Za sebe musím říct to druhé.

Vždyť pokud by Benkiraneho vládě doopravdy v první řadě záleželo na marocké populaci, přijala by okamžitě návrh znepřístupnit Africký pohár národů (APN) všem zahraničním divákům - jak skutečně zněl jeden z posledních ústupků CAF.

Případně by možná zamezila tomu, aby byl výběru Guineje - jedné ze tří Ebolou zasažených zemí (a také té jediné s určitou šancí na účast na APN) - dobrovolně (!) poskytnut azyl pro všechna tři jeho domácí kvalifikační klání; potažmo aby přední klub guinejské nejvyšší soutěže Horoya AC zrovna na marocké půdě absolvoval svou letní přípravu.

Anebo by snad alespoň státem kontrolované (!) letecké společnosti Royal Air Maroc už dávno přikázala zpřetrhat veškeré kontakty s postiženými zeměmi - jako to udělaly všechny světové aerolinky vyjma dvou.

Jenže nic z toho se zkrátka nestalo. A proč vlastně taky? Vždyť se reálné nebezpečí přenosu zrádného viru na marocké území skrze takovou událost docela dobře blíží nule. Věděli to třeba v Namibii, kde mezi 11. a 25. říjnem bez nejmenších potíží proběhlo ženské APN; a vědět to mohli i Maročané.

Ti měli zaprvé k dispozici informace od té nejpovolanější instituce, Světové zdravotnické organizace (WHO), která ještě 7. listopadu nabádala všechny vlády k tomu, aby kvůli Ebole nerušily žádné obchodní ani cestovní spojení s postiženými státy. (A přece se nakonec v Maroku rozhodli vsadit raději na doporučení vlastních odborníků.)

Zadruhé by se slušelo zvážit ten fakt, že člověk s tímto konkrétním virem v těle začíná být svému okolí vážně nebezpečný teprve ve chvíli, kdy vykazuje symptomy nemoci. Symptomy, které ho rozhodně nebudou nijak ponoukat k vycestování na marockou půdu; ještě ke všemu za účelem sledování kopané.

To se dá přitom snadno vyloučit tím spíš, vezmeme-li v potaz, že drtivá většina obětí se doteď rekrutovala buď z řad těch nejchudších bez přístupu k vodě, natožpak finančním prostředkům pro takový výlet; nebo z řad nemocničního personálu, který - troufám si tvrdit - těžko bude utvářet nějakou významnou část fotbalových nadšenců.

Zároveň, pokud by se snad divákova cesta trefila zrovna někam doprostřed 21denní inkubační doby, stále bychom museli počítat s tím, že si ten dotyčný v Maroku plánuje s někým vyměňovat tělesné tekutiny (neboť teprve touto cestou dochází k přenosu zhoubného viru) - což nás přivádí do ještě většího extrému.

A konečně zatřetí si měli v Maroku prvně uvědomit, že Africký pohár národů nerovná se mistrovství světa. Jinými slovy: pokud marocký ministr sportu Mohamed Ouzzine dříve ve vší vážnosti odhadoval, že jeho domovinu během turnaje navštíví 200 tisíc až jeden milion cizinců, lze se jeho predikci leda tak od srdce zasmát. Však i sama (tradičně optimistická) CAF nedávno přiznala, že neočekává více než tisícovku cestujících diváků.

(Přesně těch Ouzzineových 200 tisíc zahraničních fanoušků mimochodem zaregistrovali v Jihoafrické republice při dvakrát tak větším a několikanásobně populárnějším světovém šampionátu 2010.)

Ani odtud tedy zkrátka Maroku nic moc nehrozí. Dění v rámci Afrického poháru přeci jen naživo běžně přihlíží poloprázdné tribuny, na nichž ke všemu ze 70 % sedávají domácí, aby valnou část toho zbytku obstaraly okolní státy - v případě Maroka stoprocentně neškodné...

---

S ohledem na předešlé řádky nyní máte zhruba dvě možnosti: buď můžete marocké vycouvání považovat za menší paranoiu a projev nekonečné obezřetnosti (ať už ve jménu vlastních obyvatel, či příjmů), anebo můžete - jako řada těch, kteří podobné informace dostávali z první ruky - zajít ještě o něco dále a hovořit o obyčejné kudle do zad.

A to nikoliv jen do zad časem tlačené CAF, ale i celé subsaharské Africe. Ta se prý zase jednou stala obětí bohapusté ignorace "vyspělého světa"; ba co hůř - do stejného pytle byly tentokrát všechny subsaharské země vhozeny představiteli jiného afrického státu. Což bolí o to víc.

Ne náhodou by pak dle této teorie Maroko dál trvalo na uspořádání prosincového mistrovství světa klubů. Na něm už totiž nevystoupí žádný ze zástupců subsaharské Afriky a celý světadíl budou reprezentovat pouze domácí zástupci spolu s vyslanci ze sousedního Alžírska (s nímž Maroko od roku 1992 sdílí pouze uzavřené hranice).

Následkem tohoto marockého "ne!" se zkrátka k životu znovu probudila dlouhotrvající a notně choulostivá diskuze o (ne)existenci jistého pocitu nadřazenosti, který mají země Maghrebu chovat vůči celému zbytku kontinentu. A i pokud by konkrétně zde o nic takového nešlo, minimálně fatální (a řízenou?) neinformovanost Maročané v uplynulých dnech vykázali bez debat.

Ať už se každopádně Maroko provinilo čímkoliv, trestu od řídícího orgánu africké kopané nemohlo uniknout. A také charakter tohoto postihu se okamžitě stal předmětem vášnivých pří, když jej mnozí považují - kulantně řečeno - za nepatřičný. Ani tenhle postoj však po zasazení do kontextu nedává pořádný smysl.

Pokud totiž byla daným trestem poznamenána akorát Královská marocká fotbalová federace (pokutou ve výši 16 milionů eur) a seniorská reprezentace (nemožností startovat na příštích dvou Afrických šampionátech), jde ve skutečnosti o relativní nic.

Stačí si ostatně vzít k ruce příklad takové malé, bezvýznamné Gambie (o které ČTK nikdy nenapsala ani čárku). Ta byla letos v létě kvůli podvodům s daty narození některých svých reprezentantů do 17 let vyloučena na dva roky z naprosto všech soutěží organizovaných pod hlavičkou CAF - tj. rovněž z těch klubových a mimo jiné i z nadcházejícího seniorského APN.

Ano, to vše Gambie vyfasovala za podvádění na úrovni sedmnáctiletých kluků; a jen o něco lépe v tom samém období dopadl Benin. Tomuhle já teprve říkám přísný trest.

Jistě, Africká fotbalová konfederace jenom v nedávné minulosti napáchala hodně chyb - počínaje, respektive konče výběrem náhradního pořadatele -, avšak rozhodnutí o výši marockého trestu mezi ně určitě nepatří.

Koneckonců, mohlo být i podstatně hůř: regule Africké fotbalové konfederace připouští pokutu v maximální výši 40 milionů eur a soutěžní ban až na čtyři roky - o čemž se také v souvislosti s marockým odstoupením zprvu spekulovalo. Ve finále se nicméně CAF nad muslimskou zemí v podstatě slitovala a sáhla po ani ne poloviční náloži.

Nelitujte proto Maročany. Litujte raději průměrného příznivce africké kopané.

To on bude muset v lednu sledovat vrcholný turnaj pořádaný tragicky spravovanou, novináři neoblíbenou či neoplývající a obecně zkrátka zoufale nepřipravenou Rovníkovou Guineou. Namísto země, jež měla všechno potřebné - až na základní vůli...