Malý krok pro historika, velký krok pro reprezentanta

Je to pouhých šest měsíců, co jsme naposledy vyhráli. Čtyřgólovým rozdílem jsme někoho porazili akorát před rokem, to taky není žádná hrozivá prodleva. Čistých kont jsme se v nedávné době rovněž mohli nabažit dosyta. Přesto se úterní triumf nad nesourodou Ukrajinou vlastně považuje za milník. Právem?

Můj nedávný komentář po utkání se Skotskem možná vyzněl tak, že umím jen jízlivě kritizovat a nic jiného. Dnes se vás částečně pokusím přesvědčit o opaku. Na naší hře jsem totiž konečně zpozoroval několik konkrétních kladů, které pro vás zřetelně oddělím "od plev", abyste tentokrát takhle celistvého-kritického dojmu nenabyli. Přesto chovám na paměti vlastní filozofii, kterou rád aplikuji i na hru "svého" Arsenalu. A ta zní: najdi negativa i na pozitivech, hledej cestu kam se vyvíjet a prostory, kde je třeba zapracovat. Proto také v tomto úspěchu můžu spatřovat důležitý krok za herní pohodou, a i tak se nehodlám jen nečinně povznášet na obláčku zlepšené nálady. Chci dál upozorňovat na nedostatky (z nichž většina jich je dlouhodobého rázu) a snažit se nabízet východiska z nich. Tak mě kvůli tomu, prosím pěkně, nepranýřujte...

+++ Baroš v sobotu zahodil dvě tutovky. Dohromady jsme vystřelili jedenáctkrát. Góly se rovnaly penaltě a střele žaludkem. V úterý se na branku dohromady zacílilo čtyřikrát, čili se naši fotbalisté mohou pyšnit nevídanou úspěšností. Sice dál šestkrát prostor mezi třemi tyčemi netrefili, ale pořád se pyšnili téměř 50procentní úspěšností. To tu sobotní charakterizovala potupná osmnáctka. To je poměrně zajímavý, a pro mě podstatný ukazatel. Mimo jiné to totiž akcentuje větší pohodu v mužstvu, kterou šlo odečíst i z mnoha pohybů a činů vlastně všech hráčů. Zejména v úvodech obou poločasů se čeští reprezentanti fotbalem konečně zase bavili. Nevěřícím Tomášům předvedli, že jim kombinace není cizí - a to v nespočtu případů, z nichž za všechny uvedu spolupráci Rezka s Kolářem před třetím gólem.

+++ S prvním bodem souvisí i můj druhý pozitivní postřeh. A sice pohyb a celková prezentace Daniela Koláře. Musím říct, že mě celkem překvapila jeho komplexní kritika, obzvlášť tedy kvůli prvnímu poločasu. Ten měl plzeňský záložník určitě slabší, ovšem na druhou stranu...chtěl míč! Několikrát jste ho během zdlouhavé rozehrávky mohli spatřit, jak obě dlaně vytočené k nebesům směřuje k vlastním nohám. A to je od pradávna neklamné znamení toho, že by rád hrál a rád vymýšlel, jak zformované soky zaskočit. To je přitom aktivita, kterou za celý poslední rok pravidelně vyvíjel tak maximálně Rosický. A mně ohromně chyběla. Na alibismus a nechuť plánovat s balonem něco složitého (či ho vůbec dostat) jsem přece upozorňoval už minule. A přestože zároveň delší dobu kroutím hlavou nad přehnanou zbrklostí v rozehrávce, která s Kolářovým představením v žádném případě nevymizela, záložníkův výkon kvituji a žádám pro něj do budoucna více příležitostí.

+++ Před utkáním jsem se řadil k té dlouhé řadě skeptiků vůči Pudilovu dosazení na levý kraj obranné linie. Přesto mi celá tato strana parádním způsobem vypálila rybník. Fotbalista Genku podal stoprocentně svůj nejlepší reprezentační výkon na beku a Pilařova drzost i účinné napadání pak museli imponovat všem, kdo se mnou dřív kritizovali stojatý projev našeho výběru. Jedinou kaňkou na jinak bezchybném fungování této dvojice potom byl závěr klání, kdy Pudil novým ukrajinským tvářím fyzicky vůbec nestačil a většina nebezpečných útoků soupeře se pak táhla právě podél "jeho" postranní čáry. Nicméně před přestávkou Gaiovi nedal pořádně dýchat, za to velká pochvala.

+++ Nelze hodnotit jinak než kladně - výkon Tomáše Hübschmana ostře kontrastoval s tím proti Skotsku. Tehdy byl snad od prvních minut vyždímaný, do rozehrávky se prakticky nezapojoval, střed tužit taky nezvládal. Relativně k ničemu. Zato včera hrál proti "svým" neohroženě, s obrovským přehledem. Obsadil se do role veskrze klidného dispečera a střed záložní řady vypadal hnedka o poznání konsolidovanější.

+/- Rosický s Barošem způsobují svému okolí psychický blok, už jsem na to přišel! Anebo má efekt "nemáme co ztratit" ještě větší sílu, než jsem si kdy dokázal představit. Každopádně Plašil s kapitánskou páskou vyrostl, pokrýval větší prostor hřiště, rozdával odvážnější přihrávky, o padesát procent lépe pracoval pro defenzívu. Hübschman už taky měl svůj znatelný podíl na rozjíždění útoků. Do toho všeho leckdy hyperaktivní Kolář. Kdežto situace při zápase se Skotskem vypadala diametrálně odlišně - Rosický si musel pro balony sbíhat pomalu až mezi stopery, protože ostatní v záloze ho buď skoro neměli, nebo mu ho zrovna nedarovali. A když se míč neprocpal k Rosickému, byla tu jen druhá varianta nákopu na Baroše, který se pořád - přiznejme si to - pohybuje lépe než Pekhart či Lafata. Takže poměrně často utvářel chvilkovou iluzi, jejíž obraz snad vypadal tak, že bude i v příštím století volný a nakopnout na něj balon ani nemůže být špatným východiskem.

Bez tohoto dua tedy existovalo více variant přechodu do útoku, přičemž ty, které obsahovaly i prvky čutané "nazdařbůh", prořídly. Úplně optimistické zjištění to však není. Musí se najít kompromis, protože minimálně Rosický určitě bude hrát pokaždé, když bude k dispozici. Ale to je asi v první řadě otázka hlav konkrétních hráčů. Aneb jak říkával legendární hokejový kouč Ivan Hlinka: "Hlavně se z toho nepo..." (...že vedle mě hraje záložník věhlasného Arsenalu).

--- Pravá strana byla z mého pohledu jedno velké mínus. Pokud se na opačném konci řádilo, neúnavně běhalo a v neposlední řadě i pomáhalo ofenzívě, na pravoboku bylo opět mrtvo. Tentokrát ne jen jeden poločas jako proti Skotsku, ale rovnou oba dva. Jakkoliv jsme se od Bílka dozvěděli, že "Rezek ukázal, jak dokáže být platným hráčem, a že je důrazný a rychlý", já sám jsem se o tom mockrát nepřesvědčil. Gól preciznost sama, pro penaltu si také došel cílevědomě a tentokrát i měl pořádný důvod ke spadnutí. Přesto - všimli jste si ho někde v tom časoprostoru kolem těchto dvou okamžiků? Já ani ne, maximálně když zkazil nahrávku či zběsile naběhl do protihráčů. A to tam byl pořád v mých očích druhým nejlepším účinkujícím - z těch čtyř "praváků", kteří se postupně na ploše předvedli.

Rezka předčil snad jen Gebre Selassie, který těch šancí i z pohledu perspektivy zkrátka musí dostávat víc. Zato Pospěch už je snad nenávratně za zenitem. Nějaký smysl by měl leda v záloze, ale i o tom už pomalu začínám pochybovat. Podpora ofenzívy jako by se z jeho arzenálu vytratila - tím pádem přišel o svou jedinou zbraň. Dozadu to terno nebylo víceméně nikdy a letos to je zatím ještě horší. To, jak ho u postranní čáry v běžeckém souboji zesměšnil Konopljanka, hovořilo za vše. Petržela je potom kapitola sama pro sebe. A z mého pohledu pro něj na mezinárodní úrovni není místo. Technikou ani rychlostí tu už nikoho neudiví, přitom je snad nepřetržitě nervózní. Popravdě mám sto chutí nad ním definitivně zlomit hůl.

--- Bílek se v pozápasovém "rozboru" o chyby v obraně jenom tak otřel. Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že alespoň mimo dozor kamer s hráči všechno do detailů probere. V úterý totiž nabídl další variantu stoperské dvojice a vzhledem k tomu, že Pudil nalevo obstál, je třeba ji brát vážně. Nicméně s rukou na srdci si musíme říct, že s Hubníkem i Rajnochem by to asi pořád fungovalo lépe. Kór když máme v záloze i Mazucha se Suchým, není potřeba Kadlece "zabíjet" na stoperu. Bylo znát, že si nevěděl rady, jak se vypořádat s chytrými oblouky za obranu. A že z pozice levého středního obránce v jednu chvíli vyrazil s Gebre Selassiem zdvojit Voronina u pravého rohového praporku, to taky nešlo považovat za zrovna šťastné rozhodnutí. Tím spíš, že pak za něj Děviče musel improvizovaně bránit Pudil - a všichni víme, jak moc (ne)stíhal. I exslávistovi potom koneckonců prospějí volnější, ofenzivnější úlohy.

--- Největší průšvih ale při bránění zase jednou představoval střed pole. U něj už pomalu začínám nabývat dojmu, že se snad kompaktně bránit nikdy nenaučí. Což je dost smutné. Plašil sice vyhrál víc osobních soubojů než za celý dosavadní průběh své kariéry, Kolář ale už na Kirin Cupu naznačil, že je pozičně zcela neschopný, což v tomto případě patrně rozhodlo. Rosický pořád něco odbránit zvládne a teď tam i po něm jednoduše zůstalo jakési nesympatické vakuum. Hned třem šancím (Šinderovu minutí prázdné klece a Jarmolenkovým dvěma pokusům z rohu šestnáctky) předcházely poziční nejasnosti někde uprostřed hrací plochy, kde zkrátka nezely díry, nýbrž rovnou krátery. Trio Plašil-Kolář-Hübschman se většinou nezvládalo doplňovat či zastupovat. Naopak v čem si dobře rozumělo, bylo couvání před rozeběhnutými soupeři. To bych já osobně v těch 80% případů, kdy je to absolutně nevhodné (zejména někde poblíž půlící čáry), trestal profackováním.

--- Takové menší mínus na závěr. Bílkovy staré známé růžové brýle. Ano, po delší době se nám nějaké střetnutí relativně povedlo. Bylo to důležité vítězství. Ale pořád šlo jen o přátelský zápas s očividně rozloženým protivníkem! Budu sázet na to, že se po triumfu v přípravném duelu snad ani nedá usnout na vavřínech. Bílkova slova mě nicméně trochu poděsila. I když, přejme jim to...