Ligue 1 speciál: Trapp vs. Sirigu aneb Velká brankářská revoluce

Položme si otázku: Co je primárním úkolem fotbalového brankáře? Na první pohled je to triviální dotaz: přece chytat míče, které míří do sítě, a zabránit tak soupeři ve skórování. Jenže jak ukazuje Kevin Trapp (a Laurent Blanc) v současném PSG, tato jednoduchá definice už těm nejlepším zkrátka nestačí. Salvatore Sirigu chytat bezesporu umí, přesto byl bez pardonu odsunut na vedlejší kolej..

Když Trapp v pátém kole nové sezony dvěma hrubkami daroval Bordeaux remízu 2:2, která zároveň ukončila impozantní vítěznou sérii PSG a znemožnila mu vyrovnat ligový rekord, televizní kamery si - paradoxně - spíše než bordeauxských oslav všímaly frustrovaného Sirigua na lavičce náhradníků. Komentátoři připomínali, že Trapp sice odchytal doposud všechny minuty včetně přípravy, nicméně po tomto zápase měl prý nastat tuhý boj o privilegované místo jedničky.

Tato úvaha pracuje s jednoduchými fakty: PSG má dva kvalitní gólmany. Jeden dostal šanci a na první překážce klopýtl. V dohledné době by tedy měl dostat šanci i ten druhý, aby to bylo spravedlivé. Co na tom, že Trapp do 5. kola nepustil jediný soutěžní gól; pravda je taková, že ho vlastně nikdo ani pořádně neprověřil.

Jenže sám Blanc si tuto otázku vůbec nepřipouštěl. "Požádal jsem Kevina, aby hodně riskoval, protože zakládat útoky od vlastní obrany považuji za esenci svého pojetí fotbalu," vysvětloval. "Doufám, že se o to bude pokoušet i nadále a že to příště vyjde. Teď udělal chybu, ale nebude měnit způsob, jakým hraje." Trapp se následně omluvil fanouškům a dodal, že v dalším zápase se vynasnaží hrát lépe. Nikdo v pařížské kabině ani náznakem neuvažoval o tom, že by snad Sirigu mohl oslavit návrat mezi tyče.

Nezafungoval ani 'Mottův precedens', který by zkušeného Itala snad opravňoval doufat v druhou šanci. Rozdíl mezi oběma v létě nechtěnými borci je totiž v tom, že zatímco Motta byl celou dobu na odchodu v podstatě z vlastního popudu a že Blancovy pokusy sestavit tým bez něj vypadaly spíše jako znouzectnost - sám kouč si hodně oddechl, když protřelý záložník nakonec v Paříži zůstal, a nadále jej považuje za pilíř základní sestavy - u Sirigua bylo jeho odsunutí instruováno přímo zvrchu a to, že na soupisce PSG figuruje dodnes, je čistě jeho rozhodnutí. Mohl jít hostovat do Nice, pařížští majitelé jej nabízeli domů do Itálie, on ale zůstal, protože se chtěl poprat o pozici jedničky. Původně měl být ostatně Trapp pouhou konkurencí pro gólmana, který se skromným veteránem Nicolasem Douchezem v zádech necítil dostatečnou motivaci zlepšovat své výkony. Už od začátku přípravy ale Blanc jasně deklaroval, že se o své jedničce rozhodl uvážlivě a s předstihem, a trapné představení proti Bordeaux na tom nemohlo nic změnit.

Jenže pak přišel víkendový zápas 6. kola v Remeši, další Trappova hrubka a další nečekaná remíza (1:1). Pětadvacetiletá posila z Frankfurtu se tak přímo podepsala pod všechny dosavadní poztrácené body PSG. Blanc se tentokrát ve svém pozápasovém prohlášení k palčivé otázce vůbec nevyjádřil, pouze utrousil větu o "hráčích, kteří nejsou v ideální formě". Nic nenasvědčuje tomu, že by se Sirigu měl v dohledné době dočkat své šance; i pro dnešní zápas proti Guingampu je v předpokládané sestavě PSG na prvním místě Němcovo jméno. A to i přesto, že o víkendu se v hlavním městě nemluvilo o ničem jiném než o tomto momentu.

Čím si tedy zrovna Trapp vysloužil u Blanka takovou důvěru, a jak je možné, že ani dva zpackané zápasy v řadě jí nedokážou otřást - zvláště přihlédneme-li k tomu, že na lavičce čeká na svoji šanci osvědčený italský reprezentant s mnohaletými zkušenostmi s fotbalem na nejvyšší úrovni?


Trautmannovo dědictví

Předně, mít v týmu německého gólmana je v současnosti něco jako okamžitá známka kvality. Trapp se z Frankfurtu asi neměl šanci podívat do národního týmu, ani prestižní pařížské angažmá mu však dveře příliš neotevírá: vedle impozantní jedničky Manuela Neuera jsou v pořadí ještě Marc-André ter Stegen či Bernd Leno, přičemž mladí borci jako Loris Karius nebo Timo Horn by vzhledem ke svým výtečným výkonům v Bundeslize mohli doufat v průlom takřka v jakékoliv jiné reprezentaci. To už máme šest brankářů s ohromným potenciálem.

Nutno dodat, že německá gólmanská škola patří k nejlepším nejen aktuálně, ale i historicky. Stačí si shrnout základní fakta a oprášit stará známá jména: od počátku 70. let, kdy Německo s legendárním Seppem Maierem ovládlo evropský i světový šampionát, měla tato země mezi tyčemi vždy z čeho brát. Maiera vystřídal Harold Schumacher, poté jeho místo zaujal Bodo Illgner, který ovšem v reprezentaci skončil po nevydařeném MS 1994. Žádný problém - v záloze už číhal Andreas Köpke, pak Oliver Kahn, potom Jens Lehmann a konečně Manuel Neuer. Němci měli v posledních letech na této pozici dokonce takový přetlak, že si někdejší kouč národního týmu Jürgen Klinsmann mohl dovolit otevřeně podporovat válku o startovní post mezi egomaniaky Kahnem a Lehmannem. Neuer by se mezi tyče možná nikdy nedostal, kdyby René Adler zůstal tehdy zdravý a Robert Enke naživu.

A protože známé otřepané rčení praví, že brankáři jsou tak trochu podivíni (něco jako bubeníci v kapelách), najdeme ve výše zmíněném seznamu jedny z nejkontroverznějších hráčů evropské fotbalové historie. Schumacher jednou v semifinále mistrovství světa málem srazil vaz francouzskému protihráči Patricku Battistonovi, načež po konci kariéry vydal autobiografii jménem 'Anpfiff', v níž si vzal na paškál prakticky úplně všechny, s nimiž kdy přišel do styku. O Kahnovi se říkalo, že spíš napadne sníh na Sahaře, než by ho někdo uviděl se na hřišti usmát, a jeho teritoriální řev býval slyšet z protějšího vápna až do televizních mikrofonů. Lehmann dotáhl svoje rebelství dokonce tak daleko, že se v dlouhé chvíli vymočil za branku během zápasu Ligy mistrů.

A Neuer? Řekněme, že Neuer se svým kamikaze stylem chytání rozpolcuje publikum na dvě části: jedni ho považují za suverénně nejlepšího gólmana planety (a do budoucna snad i všech dob), protože věří, že fundamentálně mění povahu svého řemesla. Druzí - říkejme jim třeba fotbaloví romantici - trvají na tom, že velcí gólmani mají být jako Lev Jašin, elastičtí, statní a sošní, schopní vytáhnout zákrok na hranici lidských možností, schopní "uzavřít" branku před jakoukoliv střelou. Pro ty není Neuer nejlepší ani v tuto chvíli, natož napříč érami.

Blanc se ale řadí do té první skupiny, a všeobecně přijímaný diskurs napříč mladou německou gólmanskou školou s ním souhlasí. Neuer revoluci nezačal - pokud budeme puristy, můžeme se vrátit třeba na konec 40. let, kdy v Manchesteru City chytal legendární válečný zajatec Bert Trautmann. Kromě toho, že jednou dohrál finále FA Cupu se zlomeným krčním obratlem a celkově nastřádal přes 500 startů v dresu Citizens, byl Trautmann navíc jedním z vůbec prvních gólmanů, kteří aktivně pracovali na vlastní hře nohama. Zatímco do té doby bylo obvyklé míč prostě chytit a nakopnout co nejdále od vlastní brány, Trautmann se učil rozehrávat, vyhazovat balony ke stranám a zakládat útoky přihrávkami na kreativní hráče. Můžeme říci, že Neuer pokračuje v jeho stopách - a v těch Neuerových se zase vydávají další.





Všimněte si postavení Marca-Andrého ter Stegena v tomto videu: v okamžiku, kdy římský bek Alessandro Florenzi napřahuje ke své životní trefě, stojí barcelonský gólman úplně mimo svoji přirozenou pozici. Nyní porovnejte tuto situaci s gólem, který Trapp dostal o víkendu od remešského Jordana Siebatcheua. Tito brankáři jako by postrádali jeden z nejzákladnějších instinktů, který bývá vtloukán do hlavy klukům od přípravky - že fotbalová brána je opravdu velká, takže efektní reflex je člověku k ničemu, pokud se do ní neumí správně postavit a pokrýt si všechny tři tyče. Ter Stegen s Trappem jako by tuto opatrnost jednoduše vyhodili z okna, a to nejsou ani zdaleka ojedinělé okamžiky. Oba podobnou poziční liknavost ukazují pravidelně.

Přesto však mluvíme o brankáři, který loni vychytal triumf v Lize mistrů, a o jeho kolegovi, jehož si z provinčního Frankfurtu vytáhl jeden z nejambicióznějších klubů planety a rovnou jej postavil do brány, a to s bezprecedentní důvěrou. Jak je to tedy možné? Ovšem, němečtí gólmani jsou značka kvality - vždyť posledními dvěma Němci v užší nominaci na Zlatý míč byli Kahn (2002) a Neuer (2014), a co se brankářů týče, vklínil se mezi ně pouze Gianluigi Buffon (2006). Jenže to přece samo o sobě nemohlo stačit k tomu, aby si Blanc ukázal právě na relativně neznámého Trappa, pětadvacetiletého "cucáka" bez reprezentačních i pohárových zkušeností, když na trhu byly v té době volná jména jako Petr Čech nebo Iker Casillas. Ukazuje se, že pravý důvod tohoto nečekaného kroku už začali rozplétat Trappovi předchůdci, Trautmannem počínaje a Neuerem konče.


Gólman jako libero: Pokračování revoluce

Pařížané se zkrátka rozhodli zapojit do všeobecného trendu používání brankářů jako posledních instancí na míči. Stejně jako řadu jiných stylotvorných herních prvků, i toto zcela nové paradigma prorazil geniální Pep Guardiola se svojí Barcelonou: na Víctora Valdése si ve výčtu nejlepších gólmanů historie nikdo nikdy nevzpomene, mezi těmi nejúspěšnějšími však bude mít své pevné místo. Existuje důvod, proč právě on dělal jedničku možná nejlepšímu týmu všech dob, stejně jako proč by Barcelona bez jeho pomoci nikdy takové úrovně nedosáhla.

Pokud PSG letos dojde v Lize mistrů do vysněného semifinále, je pravděpodobné, že se tam potká i s Barcelonou a Bayernem. Tyto tři kluby tvoří společně s Realem Madrid objektivně nejsilnější evropskou čtyřku současnosti. Všechny pak spojuje fakt, že mají mezi tyčemi mladého německého gólmana, fungujícího ve skutečnosti po drtivou většinu zápasu jako libero. Filozofie hry Manuela Neuera, Marca-Andrého ter Stegena i Kevina Trappa jsou si velmi podobné: vycházejí z toho, že jestliže gólman v takovém klubu zůstává 90% času bez "tradiční" práce, může se aktivně zapojovat do dění na hřišti. Když pak - čas od času - jeho poziční nepřipravenost plynoucí z trvalé snahy technicky vypomáhat s rozehrávkou vyústí v nějaký ten hloupý gól, v důsledku to vlastně až tolik nevadí. To, že jeho tým v drtivé většině případů vstřelí gólů víc, je totiž i jeho zásluha.

Vraťme se nyní na chvíli k úvodní otázce: Jaký je tedy primární úkol fotbalového brankáře? Chytat míče? Ve většině klubů jistě, ne však v Barceloně, ne v Bayernu - a ne v PSG. Tam jde v první řadě o to, aby gólman zvládal kooperovat s obrannou čtveřicí, kreativně rozehrával a celkově se zapojoval do herního obrazu týmu. Systém 4-3-3 se mění na 5-3-3, gólman se stává liberem. Hokejový fanoušek by možná řekl, že Pařížané nastupují od první do poslední minuty v power-play.





Na tomto obrázku si můžeme všimnout, kde se ve vzpomínaném utkání PSG proti Bordeaux pohybovali oba gólmani - Cédric Carrasso (vpravo) zůstává pevně přikovaný k vlastnímu (malému) vápnu, zatímco Trappova mapa (vlevo) je rozprostřená prakticky po celé obranné třetině. To je přesně to, co Blanc od svého gólmana vyžaduje. Vývoj vrcholového fotbalu dospěl do bodu, kdy opravdu špičkové týmy nepotřebují, aby brankář v první řadě chytal.

Současný trenér PSG bývá často kritizován pro svoji nevýraznost; mluví se o tom, že právě on by měl být jakousi 'brzdou', díky níž pařížský tým nikdy nevystoupá na tu úplně nejvyšší úroveň. A je faktem, že v rozhodujících zápasech na mezinárodní úrovni přemýšlivý stratég doposud selhával. Neznamená to ale, že by nevěděl, co dělá - ba naopak. Sám se identifikuje jako fanoušek Barcelony a Guardiolova pojetí technického fotbalu, a jeho rozhodnutí nahradit Sirigua právě Trappem tak bylo v určitém slova smyslu mistrovským, dobře promyšleným tahem, i když to zatím na první pohled není příliš patrné.

Povolejme si proto na pomoc další statistickou mapu, která se tentokrát věnuje uplynulé sezoně. Zobrazuje pohyb soupeřových hráčů ve vápně PSG. Gólové střely jsou označeny zelenými kruhy, neúspěšné pokusy velkými modrými kruhy, malé kruhy pak zobrazují zkompletované přihrávky, které ke střelám nevedly. Žádný jiný klub loni v Ligue 1 nedovolil soupeři vyměnit si míč ve vápně tolikrát jako právě pozdější šampion. Toto je způsob, jakým Salvatore Sirigu v posledním roce dirigoval svoji vlastní šestnáctku:





Něco takového je pro klub formátu PSG naprosto nepřípustné, a Blanc si to dobře uvědomil. Nešlo mu ani tak o to, že Sirigu prožíval loni slabší sezonu a že oproti těm dřívějším pustil více laciných gólů; problém byl v tomto případě systémový, vyrůstal přímo z jeho stylu chytání, a to už brankář se třemi křížky na krku napravit nemůže. Ve zkratce asi můžeme říci, že Sirigu spoustu míčů vyrážel před sebe, zůstával většinou přikován k lajně, měl mezery v kontrole vzdušného prostoru a jeho práce končila tím, když reflexivně zamezil míči vklouznout do sítě. Trapp se oproti tomu snaží většinu balonů chytat, vybíhá daleko dopředu, ve vzduchu je dominantní a za svůj úkol považuje nejenom míč vyrazit, ale i následně rozehrát. Že zatím dělá chyby? Pochopitelně - vždyť je stále nezkušený a jeho styl je velice ambiciózní a nesmírně obtížný. Blanc ale ví, že pro klub formátu PSG je gólman Trappova typu mnohem lepší volbou než zakřiknutý, byť v důsledku spolehlivější a konzistentnější Sirigu.

Ukazuje se zkrátka, že pařížský trenérský tým si po loňské sezoně sedl, udělal důkladnou analýzu vlastní defenzivy a dospěl k správnému závěru. Letos se to potvrzuje beze zbytku: PSG je vzadu mnohem dominantnější a jeho celkově výrazně lepší herní projev pramení z toho, že rozehrávka už nezačíná od Motty, ale přímo z vlastního vápna. Obdržené góly, co se následně dostanou do sestřihů, jsou Trappovými individuálními hrubkami. Není to ideální stav, ale takový brankář je zkrátka v kariéře dělat bude - stejně jako Neuer s ter Stegenem. Jenže loni to vypadalo spíše tak, že PSG vzadu nefunguje celkově. To už s Trappem neplatí, a proto je právě Trapp jedničkou, zatímco Sirigu leští lavičku.





V této tabulce si můžeme všimnout jasného trendu: AvgP je průměrný počet míčů, které brankář rozdá za zápas, PS% znázorňuje procentuální úspěšnost přihrávek a LongB je statistika odehraných dlouhých balonů. Není od věci mít tyto faktory na paměti, až se zas budeme u televize fanouškovsky rozčilovat nad některým z mladých německých gólmanů, kteří svými chybami "kazí týmu šance na body."

(Zdroje: whoscored.com, statsbomb.com, theguardian.co.uk, getfootballnewsfrance.com, ligue1.com)