Ligue 1 speciál: Těžký život ve slunné Okcitánii

Pohled na tabulku nemusí být vždy dokonalým ukazatelem skutečné hry týmu; existují neovlivnitelné faktory jako počasí, zranění, rozhodcovské kiksy, či prosté štěstí a smůla. Dlouhodobá soutěž ovšem tyto dílčí detaily většinou eliminuje; na tom se asi shodneme všichni. Tedy až na fanoušky letošního Toulouse..

Když na konci října prořídlý dav ve fialových dresech dorazil do 360 kilometrů vzdáleného Lyonu, nálada byla na bodu mrazu; Les Violets totiž vyhráli naposledy v prvním kole, kdy před vlastními fanoušky udolali Saint-Étienne 2:1. Od té doby pouze paběrkují. A co hůře, historická zkušenost mluvila vyloženě v jejich neprospěch: na Gerlandu nevyhráli od 18. května 1966, což je skoro 50 let (!). Asi nikoho proto nepřekvapilo, že tápající Lyon zápas ovládl hladce 3:0 a přišpendlil Toulouse nebezpečně blízko k tabulkovému dnu. V té době na tom byli hůře pouze nováčci GFC Ajaccio a Troyes. Jenže Korsičané se od té doby zázračně zvedli a sestupovou zónu opustili, zatímco Les Violets vydolovali z následujících tří kol chabý jeden bod za domácí plichtu s Montpellierem (1:1). Aktuální šňůra zahrnuje dvě prohry (0:5 v Paříži, 0:2 v Guingampu) a srazila tradiční klub na předposlední místo, s pětibodovou ztrátou na Bastii.

Převládající náladou v táboře Fialových přitom snad ani není naštvání, nýbrž frustrace. V polovině října jejich oficiální stránky uveřejnily pozoruhodnou statistiku: Kdyby fotbalové zápasy trvaly pouze 80 minut, poskočilo by tehdy sedmnácté Toulouse na šestou (!!) pozici. Na kontě by mělo o sedm bodů více, jeho gólová bilance by poskočila z -5 na -1. V tabulce by za sebou nechalo týmy jako Lyon (sic), Monaco nebo Rennes. Tehdy to snad ještě mohlo působit jako poměrně zábavný poznatek; následující domácí prohra 1:2 s nováčkem z Angers však odstartovala další černou sérii, v níž upachtěný bod proti Montpellieru alespoň trochu vyvážil trojici porážek se skóre 0:10. Tyto zápasy už se v samém závěru nerozhodovaly, a fanouškům tak - vzhledem ke kritické situaci - dochází trpělivost. Je poměrně logické, že jim takovéto tápání přijde nedůstojné. (A to jsme ještě vynechali kolaps v přáteláku s Eibarem.)

Je sice fakt, že Les Violets alespoň pokračují v Coupe de la Ligue, kde naposledy přešli přes druholigové Auxerre; potřebovali k tomu ale až penaltový rozstřel za stavu 3:3. V tu chvíli se zdálo, že by průběh zápasu mohl být pozitivním znakem - Toulouse proti svému tehdejšímu zvyku nevedlo ani jednou, dokonce muselo třikrát dotahovat a poslední gól vstřelil Yann Bodiger až šest minut před koncem prodloužení. Z psychologického hlediska tak mělo jít o ohromně důležitou vzpruhu. Jenže to, že se Les Violets dokázali vzepřít osudu, nikterak nenuluje fakt, že opět inkasovali dva góly v potenciálně rozhodujících fázích zápasu: v 81. minutě na 1:2, ve 104. minutě na 2:3. Tentokrát jim to vaz nesrazilo, ale neschopnost soustředit se na závěry utkání, která je týrá už od začátku ročníku, evidentně nikam nezmizela.

Je to vskutku depresivní pohled: Toulouse vedlo proti Monaku (nakonec 1:1), Rennes (1:3), Remeši (2:2 - tam soupeř dokonce dotahoval za stavu 0:2), Bordeaux (1:1), Marseille (1:1), Gazéleku (2:2) i Angers (1:2). Mezi těchto sedm zápasů se vklínila pouze hladká prohra 0:3 v Bastii, což znamená, že Arribagého tým dokázal během osmi kol poztrácet z vedoucí pozice neuvěřitelných 16 bodů. To je abnormálně vysoké číslo. A ačkoliv řada z těchto okamžiků zaváněla klasickou nešťastnou náhodou, pokud v sedmi zápasech z osmi vedete a nezískáte jedinou výhru, je už nutné hledat chybu někde mnohem hlouběji. Nehledě na to, že poslední měsíc už fanoušci ani nemají o čem žertovat - svěřenci Dominique Arribagého jako by automaticky prohrávali už před nástupem na hřiště. Poslední zápas s Guingampem toho byl skvělým příkladem - fialoví nehráli opticky vůbec špatně, nakonec ale nezískali ani bod, přičemž nikdo asi reálně nečekal, že by jej v tuto chvíli snad získat mohli.


Problémy přemýšlivého sympaťáka

Na začátek by asi bylo dobré podotknout, že autor této série má pro Toulouse FC dlouhodobou slabost. Není to tak úplně způsobeno předváděnou hrou, jako spíše osobou dnes už bývalého kouče Alaina Casanovy: bývalý gólman, který před nástupem na pozici uvolněnou po odchodu neúspěšného 'dinosaura' Élie Baupa nastoupil bez dřívějších zkušeností, byl totiž jedním z nejvýraznějších taktických inovátorů ve fotbalové Francii, a to dlouhodobě.

Pozorovat Toulouse mezi lety 2008 a 2014 tak připomínalo pohled do jakési laboratoře, v níž se testují různé experimentální strategie. Poté, co Casanova zahájil své působení famózním úspěchem v podobě zisku čtvrté příčky a postupu do Evropské ligy (tehdy poprvé prorazil mladý André-Pierre Gignac, autor čtyřiadvaceti ligových gólů), hrálo se na břehu Garonny prakticky každý rok něco jiného. Prostovlasý (a prostořeký) stratég byl vůbec prvním mužem, který od doby, co Ligue 1 podrobněji sleduji (čili právě od roku 2008), zkoušel odehrát kompletní sezonu v rozestavení 3-5-2; jeho nejzajímavější alternativou však byla jakási mikrogeneze systémů bez klasického útočníka.

Nejlépe to bylo vidět v roce 2010. Tehdy už Gignac v týmu nebyl, takže vznikla nutnost hledat alternativy; pokud se podíváme na tehdejší soupisku, zjistíme, že v kolonce 'útočníci' figurují čtyři jména - přičemž největší úspěch zaznamenala s pěti trefami za sezonu jihoamerická kometka Federico Santander, velmi vysoký a velmi hubený zakončovatel, kterému do Gignaca (jehož urostlou figuru tribuny pravidelně častovaly posměšným popěvkem 'Big Mac pour Gignac') chybělo stran kontroly míče a hry zády k bráně několik světelných let. Dalšími kandidáty byli Xavier Pentecote, obrovsky talentovaný hráč, jehož kariéru nenávratně zničila zranění, z Lyonu hostující mladíček Yannis Tafer, a exot Fodé Mansaré, který ve zmiňované sezoně odehrál pětadvacet zápasů bez jediného gólu.

Naopak v záloze měl Casanova k dispozici ohromný přetlak. Výsledkem byl ďábelský plán jakéhosi 4-4-2, v němž celá záložní čtveřice sestávala z klasických středopolařů a vepředu pobíhala dvě falešná křídla; tehdy diváci na Stade Municipal mohli vídat sestavu, do níž se vměstnali čtyři borci ze šestice Étienne Capoue, Moussa Sissoko, Antoine Dévaux, Étienne Didot, Paulo Machado a Pantxi Sirieix, plus 'útočníci' Franck Tabanou (nalevo) a Daniel Braaten (napravo). Efektivně tak šlo o rozestavení 4-6-0, ovšem na rozdíl od ostatních týmů, které experimentovaly s hrou bez klasického hrota, Toulouse nemělo na hřišti ani 'falešnou devítku', ba ani typického playmakera; vystačilo si prostě s jedním defenzivním štítem, jedním hluboko zataženým rozehrávačem, dvěma box-to-box atlety a dvěma křídly. Výsledek? Velmi solidní osmé místo, z velké části díky druhé nejlepší obraně celé ligy.

Casanova se nakonec stal obětí tří faktorů: kontinuálního úbytku talentovaných hráčů, neschopnosti rozhodnout se pro jeden systém a držet se jeho filozofie (tváří v tvář neúspěchu se stále snažil něco změnit, což v důsledku ničemu nepomohlo), a také vlastní prchlivé nátury - jakmile se nedařilo, neváhal pouštět si pusu na špacír, do médií vyhrožoval vlastním hráčům tvrdými sankcemi, až nakonec ztratil veškerou kontrolu nad kabinou. Arribagé jej vystřídal loni v okamžiku, kdy se Les Violets po debaklu 1:6 proti Marseille propadli až do sestupového pásma; také on je přitom bývalou hráčskou ikonou klubu bez předchozích trenérských zkušeností. Veterán Didot se dokonce vyjádřil ve smyslu, že byl na převzetí Casanovovy pozice připravován už řadu měsíců. Kruh se uzavřel. Alain Casanova opouštěl klub ve stejné situaci, v jaké jej před šesti lety sám přebíral, a předal žezlo nástupci, jenž svým elánem a taktickou inteligencí připomíná jeho samého z léta 2008.

"Důvod, proč Toulouse nestřílí více gólů, je systémový; nejde o individuální selhání ofenzivních hráčů. Braaten, Sissoko, Machado a Tabanou podle všeho nemají od trenéra povolení soustředit se na podporu osamoceného útočníka. Je vidět, že se až příliš drží vzadu, neboť musí okamžitě zpátky, jakmile tým ztratí míč," napsal ve své vynikající analýze z března 2012 žurnalista Matt Spiro; tehdy hrálo Casanovovo Toulouse klasické 4-5-1, v němž se na hrotu střídali Emmanuel Riviere a Umut Bulut. Podobné problémy Les Violets pod Arribagém netrápí; současný tým lze bez okolků popsat jako ofenzivně laděný. Jinak je ale styčných bodů mezi oběma trenéry celá řada, a není to zrovna lichotivé srovnání. Jen těžko se totiž zbavujeme pocitu, že Arribagé už po prvních pár měsících v nové funkci čelí problémům, které na Casanovu dolehly až po nějakých šesti letech.

Samozřejmě to není pouze jeho chyba; mohli bychom se dokonce přít, jestli má vůbec cenu mluvit o jeho chybě. Kádr Toulouse se přes léto prakticky vůbec nezměnil, což zároveň znamená, že jeho kvalita je objektivně nejnižší od 'Gignacovy sezony'. Zejména obrana, která kdysi bývala výkladní skříní klubu, dělá letos obrovské množství chyb; to se ale dělo už na konci Casanovovy vlády. Toulouse jistě nemá prostředky k tomu, aby přitáhlo nějakého respektovaného, kvalitního defenzivního lídra v nejlepších letech; spoléhat ale na vyčpělého neurotika Kanu-Biyika, který okořenil svůj výkon proti Guingampu červenou kartou, se evidentně nevyplácí. Individuální kvalita defenzivních hráčů je nízká, což platí pro stopery, beky i gólmana - ať už mezi tyčemi stojí podivná 'posila' Mauro Goicoechea či starý známý Ali Ahamada, kdysi jeden z největších brankářských talentů Francie, jehož kariéru kontinuálně potápí špatná psychika a notorická nespolehlivost.

Ahamada jako by svojí povahou přesně vystihoval jeden zásadní problém současného Toulouse. Nikdo mu nebere jeho reflexy, schopnost vytáhnout skvělý zákrok a podržet svůj tým, jenže kdyby se v tuto chvíli rozhodl pověsit kopačky na hřebík, zůstanou na něj v podstatě dvě vzpomínky - jeden vstřelený gól ze hry a jedna obří kompilace kiksů. Pokud máte mezi tyčemi nervózního gymnastu, nemůžete od nezkušené a rozjančené obrany čekat klidné, konzistentní výkony. A pokud zbytek týmu ví, že se na zadní řadu nemůže spolehnout, nastává průšvih. Psychika fotbalového mužstva je složitý organismus; jestliže se jednotliví hráči navzájem nejsou schopni podržet, není divu, že máte problémy dotahovat dobře rozehrané zápasy do vítězných konců. Problém není v tom, že by Les Violets chyběla vůle či bojovnost; naopak, na hřišti je vidět, že se hráči opravdu snaží, občas to s agresivitou až přehání. Není jim jedno, co s týmem bude. Co jim ale chybí, je větší sebedůvěra, zdravá arogance, schopnost zatnout zuby a prostě se s krizí vypořádat. To jsou v záchranářských patrech Ligue 1 klíčové komodity.

Individuální hrubky, neschopnost podržet míč po delší dobu ani trapné bránění standardek Arribagé až tak ovlivnit nemůže; koneckonců je trenérským nováčkem, a situace, se kterou se potýká, by byla tvrdým oříškem i pro mnohem zkušenější borce. Naopak jej můžeme pochválit za eleganci, s jakou vytvořil pro zdecimovaný kádr na oko funkční systém; Toulouse opravdu po herní stránce na dno tabulky nepatří, v jeho systému je vidět mnohem konzistentnější myšlenka než u potenciální konkurence (Gazélec, Montpellier, Bastia, Lille). Problém je, že současný tým evidentně nemá na to, aby tuto filozofii převedl do praxe. A to už je Arribagého úkol.

Sympatický junior tak stojí před mamutí výzvou: pokud se chce z mizérie vyhrabat (a musí to udělat opravdu brzy, ideálně ještě do Vánoc), potřebuje zatnout zuby, opustit svoji pečlivě vypiplanou strategii a vytvořit krátkodobý úderný plán. Vedení klubu se nikterak netají tím, že s novým trenérem počítá dlouhodobě bez ohledu na výsledky; Arribagé tuto práci dostal proto, že má vizi a nebojí se ji aplikovat. Les Violets nyní hrají tak, jak jejich šéf chce. Jenže předposlední místo a devět bodů ze čtrnácti kol jsou čísla, která dlouhodobou myšlenku zkrátka neobhájí. Sestup by pro hrdý klub mohl mít podobně fatální následky jako například pro Auxerre, z něhož je dnes průměrný druholigový celek přežívající z týdne na týden (a to Toulouse navíc nemá nijak zázračnou akademii).


Fantomovo vyblednutí

Výše jsme popisovali tři hlavní důvody Casanovova pádu; Arribagému se daří vyhýbat dvěma z nich. Na rozdíl od svého předchůdce se (zatím) nevzteká, a také je stabilní ve svém fotbalovém myšlení, které v jeho pojetí znamená rychlou, technickou hru s velkým množstvím krátkých přihrávek. Nominálním systémem pro Toulouse je jakási modifikace diamantového rozestavení 4-1-2-1-2, která místy připomíná spíše 'Ancelottiho stromeček' (jak jej před svým odchodem do Itálie praktikoval v Lille Rudi Garcia) či rovnou čistokrevné 4-3-3 (jak tomu bylo proti PSG).

Jedním z hlavních cílů bylo zbavit klub individualistického pojetí ofenzivy, které Casanovu pronásledovalo celou dobu. Na druhou stranu ovšem musíme dodat, že se bývalému kouči podařilo nastartovat kariéry dvou výjimečných zakončovatelů - André-Pierre Gignac to dotáhl až do reprezentace, Wissam Ben Yedder měl pokračovat v jeho šlépějích. I když spolu oba borci nemají prakticky nic společného - jeden je klasická mohutná devítka, druhý technický štírek se skvělým driblingem - spojuje je fakt, že to byl Casanova, kdo jim svým letargickým přístupem k celkové organizaci ofenzivy pomohl rozehrát se do životní formy. Gignac i Ben Yedder zkrátka dostali za úkol táhnout útok vlastními silami, což jim vyhovovalo natolik, že výsledkem byla spousta nastřílených gólů.

Arribagého přístup je jiný; individualismus v jeho pojetí hry nemá místo, takže Ben Yedder se najednou ocitl na jakési volné pozici pod hrotem. Na papíře to opět zní skvěle - Óscar Trejo obstarává kreativní eleganci (a kvalitní standardky), další rychlík Martin Braithwaite se tlačí do koncovky, a Ben Yedder slouží jako všehoschopná spojka, driblér a "trhač" soupeřových obran z neukotveného prostoru za vápnem. Útok Les Violets má po dlouhé době jasnou strukturu, což se také odráží na celkové atraktivitě hry a počtu vytvořených šancí. Problém je, že je nikdo neproměňuje - Braithwaite i jeho náhradník Aleksandar Pešić jsou v zahazování gólovek opravdovými mistry.

Samotnému Ben Yedderovi potom Arribagého příchod vyloženě uškodil. Už dříve byl kritizován za to, že mu chybí psychická odolnost a že je na venkovních hřištích přinejlepším poloviční, pod Casanovou ale přesto pravidelně sázel hromady gólů a v posledních letech prakticky sám držel Toulouse nad hladinou; současná situace jasně ukazuje, jak to vypadá, když vašemu nejproduktivnějšímu hráči vyschne střelecký prach a nemáte v týmu nikoho, kdo by ho nahradil. Ben Yedder nastoupil dosud k jedenácti ligovým zápasům, v nichž si připsal devět střel na bránu, jeden gól a dvě asistence. Arribagé jej místy zkouší využívat na křídle, jenže výsledkem je statistické sucho. A když už se některý z forvardů propracuje do střelecké pozice, opět zaúřaduje stigma obecně špatné týmové morálky: hráč, který si nevěří, je schopen zahodit úplně vše.

Celé ofenzivní trojici by se dýchalo mnohem lépe, kdyby měla v zádech kvalitní středový blok; ten ale Arribagé nemá z čeho složit. Stabilní trio tvoří matador Étienne Didot, jediný 'přeživší' ze slavné toulouské zálohy z před pěti let, o němž se nicméně už tehdy vědělo, že nejlépe hraje jako součást promazaného týmového soukolí a že mu schází schopnosti lídra; nový kapitán Jean-Daniel Akpa-Akpro, reprezentant Pobřeží slonoviny, který byl z primární pozice pravého beka přesunut nejprve na křídlo a poté na kraj záložního diamantu, protože dělá tolik chyb, že v obraně hrát prostě nemůže; a vytáhlý mladík Yann Bodiger, Arribagého protežé, jehož herní inteligenci a skvělé prostorové vidění 'vyvažují' - opět - četné hrubky, průměrně tak dvě až tři na zápas. Mimochodem, Bodiger hraje něco podobného jako Jérémy Toulalan - a opravdu ho v lecčems připomíná, jenže na to, aby sám strážil už tak nestabilní obrannou čtveřici, prostě zatím nemá klid ani zkušenosti. Aspoň že Akpa na nové pozici předvádí překvapivě výborné výkony, to je ale málo.

Byla by velká škoda, kdyby toto Toulouse na konci sezony opravdu spadlo do druhé ligy; na rozdíl od většiny konkurence má totiž jasný herní plán, atraktivní projev, inteligentního trenéra s moderní vizí a potenciál stát se jakousi 'béčkovou' verzí týmů jako Lorient či Nice. Jenže, jak ukazuje příklad GFC Ajaccio, v těchto vodách se zkrátka musíte především umět rvát. V okcitánském klubu se až příliš dlouho žilo ze setrvačnosti a z iluze pravidelných bojů o poháry. To vše je teď pryč; Toulouse se ocitá na prahu nové éry, stojí na vachrlatých nohách a přestává věřit samo sobě. Arribagé možná není v tuto chvíli dobrým trenérem pro klub, který nepotřebuje filozofa, ale hecíře s krvavýma očima; pokud se něco urychleně nezmění - a existuje minimum náznaků, že by se něco změnit mělo - bude se na Stade Municipal od léta 2016 hrát Ligue 2. Je však v zájmu všech neutrálních fanoušků, aby tento projekt dostal šanci rozkvést na vrcholné úrovni. Čas běží.