Ligue 1 speciál: O příčinách montpellierské krize

Kouč Montpellieru Rolland Courbis má podle všeho nůž na krku - pokud dnes v podvečer jeho svěřenci neuspějí proti Lorientu, může si začít balit kufry. Alespoň tak zní zpráva, se kterou v pátek ráno přispěchala francouzská sportovní média. Že by podle ní mohla zkušenému trenérovi na zachování pozice stačit i remíza, ukazuje o současném stavu Les Pailladins poměrně dost věcí..

Mistr Francie ze sezony 2011/12 má po sedmi odehraných kolech v tabulce jediný bod, vydolovaný za poměrně trapnou bezbrankovou remízu na půdě nováčka z Troyes; jinak jsou jeho výsledky vpravdě tristní. K určité změně nicméně za ony dva měsíce od začátku sezony přece jen došlo: zatímco dříve se zdálo, že Montpellier jednoduše zapomněl vyhrávat, nyní jej trápí neschopnost udržet nadějně rozehraný stav utkání. Krásně to bylo vidět ve vloženém kole proti Monaku, kde Courbisovi muži vedli po prvním poločase už 2:0, nakonec však prohráli 2:3 trefou z nastaveného času.

Něco podobného se jim stalo už podruhé v řadě, předchozí víkend totiž rovněž v samém závěru ztratili body s Caen. "Je to příšerný scénář," ulevoval si Courbis. "Něco takového se nedá strávit, zvláště v naší situaci. Prohráli jsme šestkrát ze sedmi pokusů, to je hrozivá bilance. V Rennes jsme padli brankou z 87. minuty, Caen nám dalo gól ve čtvrté minutě nastavení a Monaco zrovna tak. Pokud bych nebyl od přírody optimistou, musel bych se děsit, co nás čeká příště. Já jsem ale profesionál a vím, že mým úkolem je v tuto chvíli neztrácet naději. Ještě nejsem na kolenou," prohlásil na pozápasové tiskové konferenci.

V kuloárech se nicméně mluví o tom, že jeho osud je už zpečetěn; upřímně řečeno je tak trochu překvapením, že se ve funkci stále ještě drží, vzhledem k prchlivé povaze a často hujersky přestřeleným ambicím klubového šéfa Louise Nicollina. Určitou roli jistě hraje i fakt, že pro rozložitého prezidenta je právě Courbis nejbližší osobou, oba pánové se velice dobře znají, chovají k sobě vzájemný respekt a vedle profesionálního přátelství je sbližuje i podobně svérázný přístup k médiím a veřejnému životu obecně. To Courbis dovedl Les Pailladins do první ligy, a když po zisku mistrovské trofeje hrozil další pád o patro níže, přiváděl jej Nicollin na Mosson jako spasitele, který má zahladit stopy po krátkém a neúspěšném experimentu s jiným paličatým veteránem Jeanem Fernandezem.

Trenérova reakce? "Mediální cirkus nemám rád," prohlásil tehdy. "Radši si zajdu na ryby. Podívejte, toto je fotbalový klub. Naším úkolem je vyhrávat. O to se taky budeme snažit. Nevím, co ještě chcete slyšet, nechte mě v klidu pracovat." Montpellier pod jeho vedením okamžitě ožil a ukázalo se, že málokdo rozumí mentalitě tohoto chronicky nestabilního, přespříliš ambiciózního, ale v důsledku nesmírně zábavného klubu jako právě on. Coby motivátor a dočasný 'čistič průšvihů' svůj úkol splnil bravurně. Ukazuje se však, že z dlouhodobého hlediska jsou jeho metody v lepším případě vyčpělé, v tom horším pak vlastně vůbec neexistují.

V současnosti je na trhu volné jedno jméno: René Girard, strůjce historického montpellierského titulu, který po neúspěšné loňské sezoně opustil lavičku Lille. Tento šedovlasý pán je jedním z nejpreciznějších a nejkonzervativnějších stratégů Francie a není těžké si představit, že Nicollin svého kamaráda odsune na vedlejší kolej, aby mohl zpět do funkce dosadit právě jeho. Důvody, proč se Courbisovi celá sezona rozpadá pod rukama, jsou v zásadě 'pouze' dva, každý z nich si však zaslouží zvláštní pozornost..


Bod první: Taktická nemohoucnost

Už když loni na jaře rozjetý Montpellier útočil na pohárové příčky, podotýkal jsem (v rámci loňského měsíčního seriálu), že skutečnou alfou a omegou jeho zničehonic nabyté formy je prostá setrvačnost. V létě 2013, kdy Girard odešel nahrazovat Rudiho Garciu do Lille, zmizelo z kabiny Les Pailladins povědomí o dlouhodobém a funkčním taktickém profilu; hrdý tým ztratil pevně vymezenou filozofii a jeho úspěchy i zklamání se začaly odvíjet čistě od formy klíčových hráčů. Jaro 2015 to ukázalo v plné parádě.

Toto mužstvo zkrátka poslední dva roky spoléhá na individuality a je na nich také bytostně závislé, a pokud se podíváme na hru tří největších dosavadních letošních zklamání - tedy Montpellieru, Nantes a Toulouse - zjistíme, že zatímco v případech Les Canaris a Les Violets lze velkou část aktuální krize připsat drastickým kádrovým a systémovým změnám, Les Pailladins jednoduše došla šťáva. U ostatních trápících se týmů je pravděpodobné, že se ze současného balastu vyhrabou, protože velice dobře ví, co a jak chtějí hrát; jen na hřišti to zatím tak úplně nefunguje. Nikde není psáno, že fungovat začne, nicméně opět - mají nějaký filozoficko-strategický profil. U Montpellieru něco podobného říct zkrátka nelze.

Jeho tým je papírově určitě nejslabší od legendární mistrovské sezony (s Belhandou, Yanga-Mbiwou a Giroudem), to ale není ve Francii nic neobvyklého; většina jiných mužstev má však silné, sebevědomé trenéry s určitou funkční vizí. Nelze se vymlouvat na odchod opor, protože to je v Ligue 1 běžný proces u tří čtvrtin tabulky. Nicollina musí neuvěřitelně štvát pohled na týmy jako Caen, Nice nebo Remeš, které zvládly setřást ze svých beder akutní sestupovou hrozbu už na konci září, a to v podobných podmínkách, jako jsou ty montpellierské.

Zároveň ale musíme férově podotknout, že pokračující odliv kvality z kabiny HSC hraje v současné situaci klíčovou roli. Ne vždy je to navíc chyba Courbise (či Nicollina, případně kohokoliv jiného v klubu): že se zraní jeden z nejlepších gólmanů ligy Geoffrey Jourdren a fanoušci tak budou muset mezi tyčemi až do začátku prosince trpět rozklepaného náhradníka Jonathana Ligaliho, to nemohl čekat nikdo, stejně jako není v trenérových silách zastavit stárnutí kapitána Hiltona. Dalo se sice očekávat, že osmatřicetiletý stoper už nezvládne běhat po hřišti jako zamlada, myšlenka nahradit odcházející oporu Abdelhamida El Kaoutariho Danielem Congrém (oba borci jsou původní profesí levými beky a jejich devízou je právě velice slušná pohyblivost) se však ukázala jako optimální řešení. Případnou rodící se krizi uprostřed obrany navíc funkcionáři klubu vyřešili už v létě, když přivedli talentované Ramyho Bensebainiho s Williamem Rémym, takže v tomto ohledu má Courbis svědomí čisté.

Co se zálohy týče, opět zasáhla vyšší moc, respektive zranění klíčových opor - Morgan Sanson, hbitý univerzál nominovaný na cenu pro nejlepšího mladého hráče loňské sezony, má zpřetrhané vazy v koleni a vrátí se nejdříve v 9. kole na zápas s Lille, a svoji kratší pauzu už si letos vybral i tmel středu pole Jonas Martin. Sansonův příklad je sice specifický v tom, že se mladý odchovanec zranil už na jaře a tudíž bylo jasné, že má do října volno, s tím se však v kabině počítalo. Nikdo Courbisovi nevyčítá, že svého nejtalentovanějšího hráče nedokázal plně nahradit.

Jenže v útočné fázi už zkušený kouč viditelně selhává (a nejde jen o to, že na první gól čekali fanoušci až do nastaveného času pátého kola proti Saint-Étienne, kdy se prosadil defenzivní záložník Joris Marveaux). Ofenziva Les Pailladins dlouhodobě chřadne už od okamžiku, kdy klub opustil talisman Giroud; to je na jednu stranu nepopiratelný fakt. Jenže zároveň to znamená, že Courbisovým úkolem není jen žehrat na nedostatek kvality, ale vymyslet nějaký funkční plán, který by jej dokázal eliminovat. A právě toho prostořeký vůdce evidentně není schopen.

Jediný systém, který Courbis umí hrát, je klasické 4-2-3-1. Bylo to vidět dokonce i proti Monaku, kde Les Pailladins nastoupili v nominálním rozestavení 4-3-3, na hřišti to však vypadalo stále víceméně stejně: mohutný veterán Mustapha Yatabaré se tyčil na hrotu, křídelníci Bérigaud s Boudebouzem kroužili kolem vysunutého Martina a záložní řadu jistili zezadu Rémy (jedna z nových akvizic na stopera) a univerzál Bryan Dabo. Nejhorší pro Courbisovo sebevědomí je fakt, že dokud jeho mužstvo drželo klasické rozestavení, dařilo se mu Monaco přehrávat; jakmile však - ve snaze aktivně hlídat vedení - domácí kouč zasunul Rémyho mezi stopery, Martina hlouběji do pole a oběma bekům dal volnost vyběhnout dopředu v jakémsi provizorním 3-4-3, dostal Montpellier tři góly. Všechny přitom přišly z pozic, které ve 4-2-3-1 hlídali právě beci (Roussillon s Deplagnem). Dokonale frustrující okamžik. Jako by se fotbalový Bůh snažil Courbisovi naznačit, že si nemá hrát na něco, co není: napodobovat kapacity jako Puel, Montanier nebo Galtier se nevyplácí, pokud postrádáte jejich taktickou inteligenci.

Montpellierský lodivod je právě po této stránce možná nejhůře vybaveným trenérem ligy; celé jeho kouzlo spočívá v tom, že dokáže rozehrát své klíčové opory do skvělé formy. Jako stratég je totiž podprůměrný, a pokud se snaží z krize aktivně vyhrabat právě taktickými změnami, výsledkem jsou katastrofálně poztrácené body, které by za jiných okolností dost možná navýšily hromádku HSC.


Boudebouz, Dabo a otázka herní identity

Ještě jeden příklad za všechny: Ryad Boudebouz. Bastia prodávala v létě svého nejlepšího hráče z existenčních důvodů hluboko pod cenou, a Nicollin zkrátka neodolal možnosti získat jednoho z nejlepších playmakerů ligy za necelé dva miliony eur. Jenže Courbis viditelně nemá sebemenší ponětí, co s kreativním Alžířanem vlastně dělat. Po odchodu Anthonyho Mouniera chybí týmu jediné pořádné křídlo, což v systému založeném zejména na rychlých nábězích a centrech představuje viditelný problém. Boudebouz má úchvatnou techniku, jenže zdaleka nejlepší je na pozici klasické 'desítky' - a to je velký háček, protože když ho tam Courbis (ve svém 4-2-3-1) postaví, nemá pro něj žádné parťáky k lajnám, kdežto když ho zase odklidí na stranu, zůstává většina jeho potenciálu trestuhodně nevyužita.

Úzkoprsý taktický profil tohoto Montpellieru svědčil loni hráčům jako Sanson (AM), Congré (LB) a Mounier (LW); teď je první z nich zraněný, druhý na stoperu a třetí v Boloni. Boudebouzův příchod nejenže Courbisovi nepomohl, on mu vlastně dokonale podkopal to jediné, co dříve fungovalo, a vzhledem k jeho renomé a kvalitám neexistuje možnost jednoduše ho posadit. Je potřeba najít pro něj ideální pozici a určit mu ty správné úkoly - jenže, jak už bylo řečeno, toto vážně není Courbisova parketa.

Snad jen akvizice Yatabarého byla šikovným krokem: obrovitý ex-guingampský forvard je zatím ve vzduchu bezkonkurenční a představuje ve vápně starosvětský 'kollerovský' cíl, což je pro trenéra tohoto typu jedna z mála funkčních možností - všechny dosavadní góly HSC padly v okamžiku, kdy byl přítomen na hřišti.

Pokud tedy definujeme páteř tohoto týmu jako "několik silných opor" a připustíme, že i přes dílčí úspěchy Courbis nemá na to, aby Les Pailladins vyvedl z krize svojí taktickou vychytralostí, snadno už se dopátráme skutečného jádra problému: montpellierskou kabinu zkrátka opouští příliš mnoho kvalitních hráčů, než aby se tým dokázal držet nahoře pouhou 'courbisovskou' setrvačností. Stačí si udělat krátký seznam: v létě 2012 odešel Giroud, o půl roku později Yanga-Mbiwa, následně Belhanda s Bédimem, loni v létě Cabella a Stambouli a naposledy Barrios, El Kaoutari a Mounier.

To mimo jiné znamená, že počínaje Giroudem přišel klub každé léto o svého nejlepšího střelce; poslední dvě sezony se vždy podařilo rozjet až v zimě, kdy Nicollin narychlo sháněl na hostování dostatečně kvalitní náhrady (Niang, Barrios). Jenže letos už může být o Vánocích pozdě. Zatím se Courbisova dlouhodobá strategie dá popsat jako 'když nevíš, co dělat, strč tam Daba'. Nejlépe to popsala Philippa Booth, dopisovatelka serveru French Football Weekly a velká fanynka HSC, která svoji analýzu situace po 5. kole shrnula slovy:

"V pěti úvodních zápasech zápsech zatím Courbis použil 18 různých hráčů do základní sestavy a 22 celkem. Pouze Bryan Dabo odehrál všechny minuty, a to minimálně na třech pozicích. Hráči se neustále přeskupují na hřišti v průběhu utkání, zejména v defenzivě. Courbisův taktický plán nejspíš sestává ze zírání na tabuli a přemýšlení, kde ještě Dabo nehrál. Je to sice původně pravý bek, ale už jsme ho viděli na stoperu, uprostřed zálohy, na levém beku, levém křídle a proti Angers alespoň chvílemi dokonce i na hrotu. Pokud se věci nepohnou, možná bude nejlepší prostě ho strčit do útoku, protože on alespoň dává do hry vše."


Bod druhý: Atmosféra předem prohrané bitvy

Všechny výše uvedené faktory by samy o sobě stačily k tomu, aby fanoušci Les Pailladins upadli do hluboké deprese - a to i s vědomím, že loni byl start jihofrancouzského klubu také velice pomalý a věci se daly do pohybu až začátkem prosince. (Loni byl také tým papírově silnější a věděl, co chce vlastně hrát.)

Jenže to není vše. Druhou, a neméně důležitou proměnnou v rovnici montpellierské bezútěšnosti je samotná Courbisova povaha. Místo aby tento veterán projevil své zkušenosti a metodicky pracoval na zlepšení, tráví svůj čas opakováním srdceryvných, pasivně agresivních mediálních prohlášení, jako by sám vyzýval Nicollina, ať si konečně troufne ho z funkce odstavit.

Tady skutečně stačí překopírovat několik citací z dosavadních tiskových konferencí. Před sezonou se mluvilo o útoku na Evropu a za cíl bylo vytyčeno páté místo; po šestém kole už Courbis veřejně prohlašoval, že sezona je, lidově řečeno, v háji, a že novou metou je získat do května alespoň deset výher a deset remíz. Objektivně jsou sice Les Pailladins skutečně namočeni do celoročních bojů o záchranu už nyní, jenže trenér - a obzvláště trenér, jehož jedinou skutečnou devízou jsou motivační schopnosti - by takové věci vůbec neměl veřejně vypouštět z úst. Jak chce přinutit takového Sansona, aby ze sebe vydával po zbytek roku to nejlepší, když čtrnáct dní před jeho návratem vytáhne před novináři kalkulačku a počítá nutné minimum pro záchranu holého života?

Courbisova nekončící mediální přehlídka začala po třetím kole, kdy HSC prohrálo s Paříží. "Pokud si pan prezident myslí, že je v nejlepším klubovém zájmu vyměnit trenéra, sám mu dám pár tipů, kdo by to po mě mohl převzít. Jsem naštvaný. Snažím se najít řešení, ale pokud si (Nicollin) myslí, že by je někdo našel rychleji, nebudu se zlobit."

Po prohře v 5. kole se Saint-Étienne (1:2): "Když se daří, je to zásluha všech, když se nedaří, může za to automaticky trenér. Nepřekvapuje mě, že se v novinách mluví o mé výměně. Pokud se vedení klubu rozhodne, že bych měl být nahrazen, nijak mě to nezaskočí. Budu hodně zklamaný, ale jsem připraven popřát všechno nejlepší svému nástupci."

Po prohře v 6. kole proti Caen (1:2): "Všechno je teď tak hrozně složité. Prakticky není možné adekvátně se připravit na zápas a potom jej dobře odehrát. Musím pogratulovat (kouči Caen) Patrice Garandemu: hrozně rád bych byl teď v jeho pozici. Nevím, co jiného mám říct."

Takže, sečteno a podtrženo, Courbis se dostal do nezáviděníhodné situace po odchodu a zranění několika opor. Místo aby však zatnul zuby a pokusil se bojovat, tráví svůj čas litováním sebe sama, a pokaždé, když se snaží na hřišti něco změnit, soupeři mu okamžitě připomenou, že se s nimi takticky může jen stěží poměřovat. Diví se někdo, že v takovémto prostředí ztrácí Les Pailladins zápasy v závěrečných minutách? Možná je opravdu čas hodit ručník do ringu a vrátit se zpět ke svým rybám.

(Zdroje: frenchfootballweekly.com, getfootballnewsfrance.com, ligue1.com, lequipe.fr)