Ligue 1 speciál: Nejšťastnější město ve Francii

Rozjezd francouzské nejvyšší soutěže je zatím až na několik málo záblesků spíše pozvolný, a naše dnešní téma z tohoto trendu nevybočuje - zápas, o kterém budeme mluvit, totiž skončil bezbrankovou remízou. To ale není podstatné. Pro desítky tisíc občanů západofrancouzského města Angers byl totiž v první řadě velkolepou oslavou vlastní identity..

Témat, která by se po 2. kole dala rozebrat, je hned několik. Francouzská média o víkendu žila příběhem Claudia Beauvueho, který v dresu Lyonu popravil Guingamp, jejž loni svými góly dotáhl k záchraně (následně se dokonce omluvil jeho fanouškům); dost by se toho dalo napsat i o hrozivě bobtnající krizi v hrdém Marseille, znásobené prohrou 0:1 v Remeši. Hodně zajímavě vypadá také rozjezd sezony v podání Nice, které má nyní na kontě nejvíce vstřelených i obdržených gólů. To jsou ale všechno příklady, na něž ještě určitě dojde řada; oba kluby honosící se emblémem Olympique ostatně teprve čekají ostré evropské prověrky, a Puelova legie mladíků bude bavit fanoušky nejspíš celou sezonu. Důvod, proč jsme vybrali právě nenápadné Angers, leží jinde - po dlouhých 21 letech totiž místní publikum mělo možnost na vlastní oči zažít v první lize slavné Derby de l'Ouest, v němž Les Scoïstes tradičně vyzývají nanteské Les Canaris.

Na úvod bychom měli trochu objasnit systém francouzských derby: zatímco ve většině zemí světa toto slovo značí souboj dvou týmů z téhož města, ve Francii k podobným střetům dochází extrémně zřídka. Se vznikem profesionální národní ligy ve 30. letech minulého století bylo totiž ustanoveno pravidlo, že každý region může vyslat pouze jednoho zástupce. Logicky tak slabší kluby v regionálních centrech buď zanikaly, nebo se slučovaly s těmi silnějšími v jeden reprezentativní celek - takto se začala psát například historie současného Lille OSC. Kromě toho jsou francouzské týmy často existenčně závislé na finanční pomoci přímo z regionu, takže se vzhledem k tvrdým daňovým zákonům nevyplácí "živit" v jednom městě dva či více přibližně stejně silných klubů. Na profesionální scéně mají více zástupců pouze tři města - Paříž (PSG, Red Star, FC Paris), kde je situace oproti zbytku země přece jen odlišná, a dvě korsické bašty, Ajaccio a Bastia. Na středomořském ostrově se vždy dělaly věci trochu jinak než na pevnině.

Místo klasických městských derby tak přebírají derby regionální - a těch už je po celé zemi spousta. Jde o souboje týmů, jejichž města od sebe dělí minimální vzdálenost (mezi Angers a Nantes je to zhruba 90 kilometrů) a kde se tak může rychle vyvinout přirozená rivalita. Střetávají se v nich nejen kluby, ale i města samotná. Ty nejslavnější jsou ještě podtrženy sociálním kontextem (bitvy Lyonu se Saint-Étienne či Lille s Lens zároveň fungují jako symbolické střety obchodníků a dělníků, bohatých a chudých, vyšší a nižší společenské třídy), který v Derby de l'Ouest chybí; Nantes i Angers jsou relativně velká, prosperující univerzitní centra. Nantes v současnosti platí za jedno z nejlepších míst k bydlení v celé zemi a Angers tyje z bohaté a slavné historie coby centrum někdejší Anjouovské říše, jež ve středověku ovládala atlantské pobřeží Francie a de facto celou Británii. Nejde tak o nějakou třídní nenávist, jako spíše o zdravou sportovní rivalitu dvou sousedů. A skutečně, pokud posloucháme hlasy přímo z kabiny Les Scoïstes, získáme přesně takový obraz: hlad po úspěchu a touha porazit letitého soka jsou samozřejmě přítomny, nejdůležitější je ale gentlemanský respekt a inspirativní týmový duch. Pro Ligue 1 je návrat Angers už z tohoto důvodu nesmírně osvěžující.


Komunita kulatého míče

Fotbalová meruna bývá tradičně černobílá, staré domy v Angers se svými pěnovcovými fasádami a břidlicovými střechami jakbysmet, a tytéž barvy zdobí i dresy hrdého nováčka. Když proto davy fanoušků proudily v sobotu večer do ochozů Stade Jean-Bouin, svatostánku postaveného už v roce 1912, vypadaly angerské ulice jako jednolitá černobílá masa. Na tribunách nezůstalo volné místo; všichni se těšili na obnovenou domácí premiéru v nejvyšší soutěži, která se tu hrála naposledy na jaře 1994. A rovnou proti Nantes! Lepší důvod k mobilizaci davů si v klubu ani nemohli přát. Co na tom, že Les Canaris neprohráli prvoligové derby od roku 1973; tady by se lidé radovali bez ohledu na výsledek. Ligue 1 je podle názoru obyvatel Angers konečně zpět tam, kde patří - tedy ve městě, kde se už dříve hrála celých 23 sezon.

Zhruba stopadesátitisícové sídlo je hrdým nositelem tradic svého regionu - jeho klub má slovo 'Ouest' (západ) dokonce i v názvu, jde o poslední písmenko ve zkratce SCO (Sporting Club de l'Ouest) - a současný kouč Stéphane Moulin slouží jako dokonalý tiskový mluvčí jeho vnitřních nálad. Způsob, jakým nenápadný stratég mluví o svém zaměstnavateli, je skutečně inspirativní. "Tento klub potřebuji k životu," prohlásil letos před začátkem sezony. "Je tu fantastická atmosféra, nemohu se dočkat, až konečně začneme (hrát v Ligue 1). Pro mě je to hotová pohádka. Tento klub má opravdovou historii, takže jsou na nás kladena určitá očekávání. Lidé ve městě jsou nesmírně hrdí, že se nám podařilo vybojovat první ligu zpět. Ta sem totiž historicky patří, a obyvatelé si to uvědomují. Občané Angers se identifikují s klubem, jsme fotbalové město," básnil Moulin.

On sám má černobílé barvy vryté až do morku kostí; za Les Scoïstes sám odehrál jedenáct sezon, poté dělal šest let asistenta, a od roku 2011 má celé mužstvo na povel. To jsou více než dvě dekády strávené v tomtéž dresu. Co je na Moulinovi vůbec nejsympatičtější, je jeho neskrývaný entuziasmus a totální neochota jakkoliv kalkulovat, hrát otevřeně na remízu či brát fotbal jako suchou práci bez elementu zábavy. Po úvodní velkolepé výhře 2:0 na půdě silného Montpellieru tak prohlásil, že jeho tým uspěl proto, že se odmítl zaobírat nějakými komplexy, nekladl si žádné otázky ve stylu "co kdyby.." a prostě jen hrál tak, jak umí. Že je soupeř papírově mnohem silnější, sehranější a plánuje útočit na poháry? Žádný problém - Moulina takové věci nezajímají. On je celým svým tělem a duší doma v Angers, a zabývat se podobnými záležitostmi by pro něj znamenalo upustit od hodnot, které město a klub v jeho očích reprezentují. Jako by říkal: My jsme Les Scoïstes, nebojíme se ničeho. Třeba na Ligue 1 nemáme, ale to přece neznamená, že se tím budeme trápit. Patříme sem a užíváme si tu každou vteřinu.

Před zápasem s Nantes byl vyloženě netrpělivý. "Nemůžu se dočkat," prohlašoval dychtivě. "Je to derby, mezi oběma kluby panuje velký respekt. Především ale toto utkání vyvolá vzpomínky v našich starších fanoušcích, protože už je to hodně dávno, co jsme naposledy hráli s Nantes v první lize. Jediné, co od svých hráčů žádám, je entuziasmus, touha a pracovitost. Ničím se nesvazujme, prostě hrajme tak, jak jsme zvyklí. Ať zvítězí ten lepší."

---

Fanoušci na Stade Jean-Bouin. Zdroj: www.ultras-tifo.net.

---

Fakt, že Moulin je s angerským prostředím tak pevně spjat, zcela jistě pomáhá i v začleňování nových hráčů; těch ostatně Les Scoïstes přivedli přes léto hned dvanáct a polovina z nich se od začátku usídlila v základní sestavě. Kouč sice naordinoval svému týmu velice dlouhou a detailní letní přípravu, z velké části za zavřenými dveřmi, riziko nízké sehranosti a přílišného individualismu však stále působilo poměrně reálně. Podobně jako tomu dříve bylo například u korsických klubů, které po postupu do Ligue 1 také drasticky překopaly kádr a od té doby si o nějaké déletrvající stabilitě mohou nechat jen zdát. Moulin však zatím působí v tomto ohledu velice schopným dojmem; jeho hrdost a sportovní hodnoty jsou zřejmě nakažlivé. Jeho samotného nadšení z postupu ještě neopustilo.

"Vedle GFC Ajaccio jsme jediným klubem ligy, který nemá žádnou hvězdu. U nás je hvězdou tým," prohlásil například po derby záložník Romain Saïss, a přestože podobné výroky bývají pronášeny poměrně často, v tomto konkrétním případě to působí zcela upřímně. "Nebudu vám lhát, letos hrajeme o záchranu, ale nebojíme se. Budeme bránit hodnoty tohoto klubu jako jeden muž. Jsme v tom všichni společně. Toto jsou velice důležité věci, naše nejhodnotnější zbraně," horlil vytáhlý středopolař. Opět - relativně obvyklý přístup, leč v Moulinově Angers podobná slova znějí tak nějak... opravdově. Jak řekl sám trenér: "Každý, kdo hraje za Angers, musí odevzdat úplně všechno. To je celá filozofie tohoto klubu, a my děláme vše pro to, aby si ji hráči opravdu osvojili. Ve fotbale se mluví často o penězích, ale bojovný duch a správný přístup nic nestojí." Po mentální stránce nemůže být tento tým na těžké prvoligové boje připraven lépe.


Pevnost uprostřed pole

Co ale po stránce sportovní? Nejdůležitější předsezonní změnu dobře zná zřejmě každý, kdo v létě otevřel některou z britských stránek věnujících se Ligue 1 - heslo '(Don't) Look Back in Angers' si neodpustil prakticky nikdo, až z toho začínám mít pocit, že bratři Gallagherové možná už chystají nějakou žalobu (zrovna u nich docela reálný scénář). Jonathan Kodjia, autor loňských patnácti branek, odešel do Bristolu, a protože v týmu nezůstal ani Sacha Clemence (5 gólů), musel Moulin poskládat kompletně nový útok. Pamatujete na poslední tradiční klub postupující z Ligue 2, jehož klíčový střelec zmizel v létě do Anglie a důsledkem byl jeden z nejhorších útoků v lize (a neodvratitelný sestup)? Papírově si jsou příklady Angers a Mét vlastně hodně podobné. Co s tím?

"Máme docela štěstí v tom, že v této situaci nejsme poprvé. Pokaždé za posledních pět let jsme po sezoně museli prodat nejlepšího střelce," nenechává se rozhodit Moulin. "Není to jednoduché, ale myslím, že právě v tom je jedna z našich největších předností: nikdy se nelitujeme. Nebudeme brečet, že jsme teď slabší, místo toho začneme pracovat ještě usilovněji a pokusíme se sehnat adekvátní náhrady." To v tomto případě znamená zejména Gillese Sunua, vyhořelý bývalý talent Arsenalu. Trenérovi je samozřejmě jasné, že v takové situaci nemůže jednoduše popustit uzdu ofenzivním choutkám jako Patrice Garande v loňském Caen, a proto se přes léto soustředil primárně na jednu věc: vyztužení záložní řady.

Angers zatím vypadá jako klasický brejkový tým, který nerad drží míč, ale zvládá rychlý přechod do útoku a vydatně střílí (v tomto ohledu je po dvou kolech 7. nejlepší v lize, přestřílel Montpellier i Nantes a má na kontě víc pokusů než Lille, Nice nebo Rennes). V ani jednom zápase zatím Les Scoïstes soupeře vyloženě nepřehráli, pokaždé ale byli opticky mnohem nebezpečnější. S neprůstřelným Ludovicem Butellem v zádech (zatím 11 úspěšných zákroků) pak - počítáme-li i předsezonní přípravu - neinkasovali už čtyřikrát v řadě, což je pozitivní, neboť lakmusovým papírkem jejich úspěchu budou (muset být) právě spolehlivé defenzivní výkony.

Moulin hledal způsob, jak dopřát svým novým útočníkům relativní volnost ke střelbě a přitom zajistit dostatečně pevnou obranu, a nakonec zvolil cestu, která působí na pohled skoro strašidelně - ve svém 4-3-3 vysílá na hřiště hned pět středových defenzivně laděných hráčů. Jejich fyzické parametry? Stoper Romain Thomas a záložníci Cheikh N'Doye a Romain Saïss mají každý minimálně 190 centimetrů, doplňují je Ibrahima Traoré (184 cm, 89 kg) a Thomas Mangani, se svými 183 'čísly' vlastně největší střízlík. Impozantní pohled. Když pozorujete N'Doyeho, téměř metrákového obra, který se ze své pozice pravého střeďáka valí do soupeřova vápna z druhé vlny, máte pocit, že se před ním obrany snad samy rozestupují. Vždyť také tento Senegalec s dělovou ránou v noze nasázel v druholigovém Créteilu za tři sezony úctyhodných 32 gólů.

Na první pohled čitelné rozestavení se Saïssem pod stopery a N'Doyem a Manganim v roli jeho vysunutějších 'tykadel' tak může docela dobře fungovat právě proto, že soupeře jednoduše přetlačí. Nová devítka Sunu s křídly Ketkéophomphonem a Camarou mohou bloumat po soupeřově polovině a hledat skulinky vedoucí k vápnu, protože mají v zádech hned několik bodyguardů. Proti Nantes byla fyzická převaha domácího týmu uprostřed pole znát opravdu výrazně - všichni čtyři hostující záložníci (v nanteském systému 4-1-2-1-2) dohrávali se žlutými kartami. N'Doye a spol. je zkrátka dokonale vydeptali a znemožnili jim vytvářet územní převahu.

Pokud někdo od tohoto textu očekával naťuknutí otázky, jestli se Angers může v Ligue 1 zachránit, musím ho zklamat - Les Scoïstes totiž působí natolik bezprecedentním dojmem, že odhadovat průběh jejich sezony zůstává prakticky nemožné. Po sportovní stránce je pravděpodobné, že počáteční nadšení opadne a přijde tvrdý boj o udržení, sem tam nějaká remíza, problémy s produktivitou, na jaře zkušenostní handicap a nakonec sestup. Jenže podobná predikce by docela klidně mohla sedět i na Troyes, Lorient, Bastii nebo Guingamp. Rozhodovat budou určitě i jiné faktory, a tady už Angers představují lehké zjevení: všichni srovnatelní nováčci posledních let vypadali v zákulisí trochu jinak. Métám chybělo sebevědomí, Évian byl mnohem více oportunistický a negativní, Ajaccio chaotické, Dijon odevzdaný, Lens vnitřně rozložené. Musíme-li nutně srovnávat, potom oprašme vzpomínky na Brest. Nejen fanoušci v černobílém však doufají, že tento příběh bude mít lepší konec..

(Zdroje: ligue1.com, forum.sco1919.com, getfootballnewsfrance.com, www.vpah.culture.fr)