Ligue 1 speciál: Nejlepší Paříž všech dob?

Francouzská nejvyšší soutěž pokračuje po reprezentační pauze prestižním zápasem mezi PSG a Bordeaux, tedy dvěma kluby, které loni vybojovaly pohárovou Evropu. Přesto se asi jen stěží najde někdo, kdo by pochyboval o jasném vítězství domácích Pařížanů. Současný výběr Laurenta Blanka působí na prahu nové sezony tak impozantně, že se vkrádá otázka, jestli fanoušci v hlavním městě vůbec někdy chodili na lepší tým..

Nejprve si můžeme shrnout fakta. Pařížané se loni stali vůbec prvním týmem, který v historii francouzského profesionálního fotbalu získal všechny čtyři domácí trofeje (Ligue 1, Coupe de France, Coupe de la Ligue a Trophée des Champions), a novou sezonu začali obhajobou TdC, díky níž mají na kontě čtyři tituly i za kalendářní rok 2015. V lize zvítězili už třináctkrát v řadě. Během 450 srpnových soutěžních minut neinkasovali jedinou branku a ani na chvíli to nevypadalo, že by se snad mohli nechat přehrát. Dokonalým symbolickým stvrzením jejich dominance pak byla poslední ligová výhra 3:0 na Stade Louis II: právě Monaco mělo být podle mnohých jejich letos nejvážnějším konkurentem. Blancův tým ho doslova smazal ze hřiště.

Sám přemýšlivý kouč se v nové sezoně dlouho držel zkrátka; vadily mu různé detaily, napomínal hráče za drobné prohřešky, stěžoval si, že počet nastřílených gólů nekoresponduje s herní převahou. Z každého jeho slova čišela opatrnost a snaha nenechat se hned zkraje ročníku příliš unést. Po demolici Monaka, již jeho svěřenci provedli s nonšalantní elegancí a samozřejmým sebevědomím skutečného velkoklubu, to však už ani on nedokázal vydržet. "Bylo to z naší strany ohromně pozitivní. Je skvělé, že sbíráme body hned ze začátku, což se nám loni nedařilo," připomněl vlažný start do sezony 2014/15. "Po fyzické i technické stránce hrajeme opravdu dobře, hráči jsou mnohem odhodlanější a soustředěnější. Na hřišti to bylo jasně vidět: drželi jsme taktickou formaci, byli jsme skvěle připraveni. Teď musíme podávat podobné výkony zápas co zápas, proti každému soupeři," dodal.

To jsou opravdu vzletná slova od muže, který je jinak notoricky známý tím, že zůstává za každých okolností při zemi. Cíl pro letošní sezonu je jasný - prolomit čtvrtfinálovou bariéru Ligy mistrů, a protože Blanc ví, že před neúprosným losem není úniku a jeho nemesis ze dvou předcházejících sezon, věhlasná Barcelona, bude s největší pravděpodobností opět číhat jako jedna z možností, snaží se už nyní vybudovat tým tak silný, aby se nemusel bát opravdu nikoho. Ani Messiho a spol. Jak ostatně potvrzují slova kapitána Thiaga Silvy: "PSG se nemusí ohlížet na okolní výsledky, zodpovídáme se pouze sami sobě. Vidím v tomto týmu skutečný progres, co se psychické síly týče. Náš cíl? Vyhrát úplně všechny ligové zápasy, abychom se mohli plně soustředit na Ligu mistrů, až to bude zapotřebí."

Klíčovým prvkem bylo v tomto směru angažmá Ángela di Maríi: argentinský záložník přišel po frustrující sezoně v Manchesteru United a svůj debut si odbyl jako střídající hráč právě proti Monaku. Trvalo mu 17 minut, než přesným pasem na krajana, kamaráda a spolubydlícího z reprezentačních srazů Ézequiela Lavezziho zaznamenal svoji první asistenci v Ligue 1. "Ángel se stane klíčovým hráčem tohoto týmu. Možná nebude jednoduché poskládat všechny hvězdy dohromady, ale to už je docela příjemná starost. Jako trenér si nic lepšího nemohu přát," rozplýval se spokojený Blanc. Zdá se, že v Paříži je opravdu vše připraveno k velkému mezinárodnímu průlomu. Proč má ale zrovna Di María potenciál být oním finálním dílkem skládačky, který funkcionáři PSG hledali poslední dva roky?


Psychologická posila snů

Vlivný komentátor Matt Spiro už před několika měsíci podotkl, že Argentincovy problémy v Manchesteru jsou do značné míry psychického rázu. Jeho logika byla neúprosná: Di Maríu prohlásil za jednoho z nejlepších fotbalistů světa, čímž rovnou odmítl možnost, že by na United jednoduše neměl. Důvod tedy musel ležet jinde. Podle Spira šlo celou dobu o to, že Di María chtěl z Realu odejít pouze do Paříže; že jediným lákadlem, které bylo v jeho očích schopné převážit prestiž sněhobílého dresu, byla myšlenka nastupování po boku kamarádů Lavezziho s Pastorem v jednom z nejzajímavějších projektů současného fotbalu. Uznávaného středopolaře prý okouzlila vidina toho, že by se mohl sám zasadit o přepsání jedné kapitoly fotbalové historie, takže když nakonec skončil v Anglii, nedokázal ze sebe zkrátka vydat úplně vše. Podvědomá touha jít do Paříže v něm prý celou dobu přetrvávala a neexistoval jiný způsob, jak jej tohoto břemene zbavit, než mu v jeho přání vyhovět. "Někdy je zkrátka nemožné uniknout svému osudu," zakončuje Spiro svoji úvahu.

To je možná poněkud romantický pohled, nicméně nelze popřít, že Di María ve Francii viditelně ožil a radost z fotbalu, kterou jsme u něj naposledy mohli pozorovat ještě v Madridu, z něj vyloženě pryští. "Nemohl jsem se dočkat, až za PSG konečně nastoupím," prohlásil po své vydařené monacké premiéře. "Jsem ohromně šťastný. Pro fotbalistu je vždy dobré, když má v týmu takto vynikající spoluhráče," dodal, načež sám požádal o vynechání z reprezentační nominace pro nadcházející přestávku. Prý aby byl stoprocentně připraven na zápasy v klubovém dresu.

Tato slova, jakkoliv se mohou na první pohled zdát lehce tendenční, mají ve skutečnosti důležitý význam - naznačují totiž, že tento špičkový fotbalista do Pařiže odešel skutečně proto, že to byl jeho hráčský sen. Ne za penězi, ne za poháry či mezinárodní slávou; na všechny tyto věci byl zvyklý už v Benfice, Madridu i Manchesteru. Vybral si konkrétně PSG jako svoji vysněnou destinaci a nyní je šťastný, že se mu toto přání konečně splnilo.

To je poměrně významný paradigmatický zlom: Pařížané totiž tímto krokem přestávají být atraktivní pouze z finančního hlediska. Už nemusí šermovat na všechny strany katarskými penězi, protože mají skutečně funkční projekt a hmatatelnou vnitřní atmosferu, za níž jdou špičkoví hráči sami od sebe, bez ohledu na počet nul na výplatní pásce. Tolik k debatám o tom, jestli PSG Di Maríu vůbec potřebovalo: herně možná nikoliv nutně, ale psychologický přínos jeho angažmá je nedozírný. Náhlý závan nakažlivě odhodlaného přesvědčení o vlastních kvalitách, který po zápase v Monaku osvěžil pařížskou kabinu, je toho jasným důkazem.

A ještě z jednoho úzce souvisejícího důvodu je ulovení vytáhlého Argentince pro Blanka důležitým krokem. Dosud totiž platilo, že PSG - chtě nechtě - zůstává příliš závislé na Ibrovi. Jasně to bylo vidět minulý rok, kdy mohutného Švéda už týrala zranění a období jeho nepřítomnosti (a následných hledání formy) se prakticky dokonale kryla s obdobími výsledkového sucha. Ibra se nakonec propracoval k zábleskům své pověstné geniality, rozstřílel se (i s pomocí penalt) do životní formy a výrazně pomohl Pařížany "nakopnout" k brilantnímu finiši, leč otázkou zůstává, co by se s PSG vlastně stalo, kdyby zůstal zraněný po celý rok. Tady už nejde jen o góly a asistence; kvalitních fotbalistů má Blanc koneckonců plnou kabinu. Jde o to, že Ibra vyzařuje auru autoritativního vůdce, hráče, jehož pohání kupředu hlad po zodpovědnosti.

Můžeme namítat, že je to v podstatě sobec, to ale na výsledku nic nemění - na hřišti nezáleží na tom, jestli se Ibra chová tak, jak se chová, kvůli sobě samému nebo kvůli týmu. Důležitý je výsledek, a švédský fantom už mnohokrát v kariéře (a nejvýrazněji právě v PSG) ukázal, že jeho touha táhnout nejraději úplně všechno na svých bedrech je až chorobná. Jiného takového hráče Blanc k dispozici neměl. Proto také kontroverzní majitel Montpellieru Louis Nicollin prohlásil, že éra mohutného rozkvětu PSG skončí v okamžiku, kdy Ibra klub opustí: skvělí fotbalisté v týmu sice zůstanou, bude mezi nimi ale chybět nějaký podobný magor, který by se krmil bolestí, nenávistí a šílenými nároky na sebe sama a přetvářel tyto emoce ve fotbalové výkony tak intenzivní, že před nimi zkrátka není úniku.

Druhý takový hráč nejspíš na světě neexistuje, Di María má ale potenciál se tomuto vzoru alespoň výrazně přiblížit. Stejně jako Ibra (a na rozdíl od Cavaniho, Verrattiho či Silvy) ani on nikdy nebyl na hřišti "sympaťákem"; hraje se zištným oportunismem, nebojí se konfrontací, nepřátelství soupeřů ho motivuje být ještě lepší. Tato mentalita věčného štvance je důležitým pojítkem mezi oběma borci. Navíc je Argentinec opravdu excelentním fotbalistou, v útočném pressingu patří mezi absolutní světovou elitu, má ve vitríně stříbro z mistrovství světa i triumf v Lize mistrů (přičemž na obou těchto turnajích byl nejlepším hráčem svého týmu). Di María má zkušeností na rozdávání, přitahuje úspěchy, jeho výkony rostou s důležitostí a náročností zápasu a navíc je teď v nejlepších fotbalových letech. Proto je jeho angažmá pro Blanka takovým majstrštykem: kouč PSG potřeboval spíše než dalšího "Pokémona" v první řadě někoho, kdo na hřišti zničí sám sebe a všechny okolo, aby dosáhl svého cíle. Ibru 2.0.


Hledání kreativní identity

Šikovný levák se Pařížanům samozřejmě vyplatí i po fotbalové stránce: dává totiž svému trenérovi možnost větší variability v taktice a rozestavení. Nyní už asi neexistuje důvod pochybovat o tom, že si PSG připíše čtvrtý ligový titul v řadě; jeho kouč tak může začít pomalu přemýšlet nad tím, co jeho týmu v předcházejících třech sezonách chybělo ve čtvrtfinále Ligy mistrů. Nároční soupeři v tomto případě nejsou omluvou - pokud se Pařížané skutečně chtějí zařadit po bok Barcelony, Realu Madrid či Bayernu Mnichov, nesmí pro ně termíny jako "příliš těžká konkurence" vůbec existovat.

Zjednodušeně můžeme říci, že klíč k proniknutí mezi absolutní klubovou elitu leží v ovládnutí středu pole. To PSG nedělá žádné problémy doma v lize - vždyť proti Monaku na jeho hřišti drželo míč skoro 65% času, zaznamenalo dvakrát více přihrávek a soupeře také drasticky přestřílelo ze všech měřitelných pozic - jenže, jak opakovaně ukazují zápasy proti špičkové konkurenci, není ve skutečnosti až tak těžké jej přehrát. Stačí k tomu "pouze" extrémně kvalitní, kreativní hráči schopní dokonalé kontroly balonu. Pro 99% klubů na světě nereálná podmínka, ale zároveň standard pro úroveň, na niž se PSG touží dostat.

Blanc ve skutečnosti udělal v létě v tomto směru hned dva důležité kroky - vedle přivedení Di Maríi se mu totiž povedlo udržet Thiaga Mottu, který byl prakticky celé tři měsíce na odchodu. To znamená, že 'údržbářský' model s naturalizovaným Italem kumulujícím krátké přihrávky a dirigujícím tempo hry z prostoru pod stopery v pařížském arzenálu zůstává. Kombinace Mottova metronomu, Verrattiho hloubkové kreativity a Matuidiho výbušné dynamiky je po loňské sezoně sice už dobře čitelná, na Ligue 1 a průměrnou kontinentální konkurenci však stále bohatě stačí (tito hráči jsou zkrátka tak sehraní a kvalitní, že přetlačit je v jejich revíru je pro týmy jako Monaco jednoduše nemožné).

Ukázalo se ale, že osa Motta - Verratti - Matuidi nedokáže dominovat stylem, který by PSG dovoloval být vyrovnaným soupeřem Barceloně či Bayernu. V takových zápasech bylo zkrátka vidět, že Pařížanům schází originální kreativita: jejich útoky se omezovaly na brejky, Matuidiho vpády do volného prostoru a centry na Ibrahimovice s Cavanim vepředu. Di María s tímto problémem může pomoct. On a Javier Pastore jsou v tomto směru naprosto klíčovými hráči, neboť otevírají Blankovi celé spektrum nových taktických možností, rozumí si s míčem a jsou schopni v zápasech ve zlomku vteřiny vymýšlet nová, nečekaná řešení.

V tuto chvíli je takřka jisté, že Blanc bude i nadále pokračovat v nominálním rozestavení 4-3-3; to ale může mít hned několik podob. Už v předcházejících sezonách se experimentovalo s křídly Cavani - Pastore, což potom na hřišti reálně připomínalo spíše jakési 4-3-1-2 s Argentincem za dvojicí hrotových útočníků; Pastore samozřejmě může dodávat kreativitu i z hloubi pole, z kraje záložní trojice, což je shodou okolností také pozice, v níž v Realu Madrid tolik exceloval Di María. Ten by měl být zpočátku využíván jako falešné křídlo; jeho tah na bránu, ukázkový pressing, skvělé vedení míče a nevídaná schopnost nacházet skulinky v soupeřově obraně mu však nejspíš zajistí relativně volnou pozici. Jestliže je cílem posunout celou týmovou souhru na vyšší úroveň, musí se začít od záložní řady, a tam má nyní Blanc více možností než kdy dříve.

Spiro ve svém článku podotýká, že Di María může Pařížanům pomoci odstranit dva velké problémy - předvídatelnost a nekompaktnost. PSG zkrátka musí působit jako tým, který je na hřišti natolik suverénní, že může přejet úplně každého, prostě tím, že ho nenechá hrát. "Myslím, že kouč použije Ángela na pravém křídle ve 4-3-3," potvrzuje Pastore (právě tam se jeho krajan ostatně pohyboval proti Monaku). "Je to fantastický fotbalista, který nám pomůže dosáhnout našich cílů. Takového rozdílového hráče PSG dlouho potřebovalo."

Nyní má tedy Blanc k dispozici prakticky všechny ingredience k vytvoření svého supertýmu - hvězdného talismana-veterána (Ibrahimovic) a spolehlivou gólovou mašinu (Cavani) v útoku, bezchybného dispečera (Motta), špičkového mladého defenzivního playmakera (Verratti) a robustní dynamo (Matuidi) v záloze, a navrch kreativního univerzálního trequartistu (Pastore), elitního dribléra (Lucas), spolehlivého žolíka (Lavezzi) a jednoho z nejlepších ofenzivních záložníků planety (Di María). Plus, pro osvěžení, několik nadějných talentů toužících po šanci (Stambouli, Rabiot, Augustin). K tomu skutečného generála středu obrany (Silva) a dva mladé, ofenzivní beky disponující výtečnými centry (Aurier, Kurzawa). S těmito ingrediencemi vybíhá PSG na Real Madrid, Šachťar Doněck a Malmö. Scéna je připravena.