Ligue 1 speciál: Lyon versus Mathieu Valbuena

Po reprezentační pauze se do popředí opět dostává klubový fotbal; francouzská Ligue 1 startuje páteční předehrávkou Monaka s Lyonem, tedy dvou týmů, kterým se zatím rozhodně nedaří podle představ. O monackých problémech s nezvykle propustnou defenzivou jsme psali v posledním Speciálu, teď přichází řada na Les Gones, kteří potřebují nutně vyřešit jednu palčivou otázku..

Lyon si v posledním kole poradil s rozjetou Remeší nejtěsnějším výsledkem 1:0; jedinou trefu utkání zaznamenal Alexandre Lacazette, pro nějž šlo zároveň o premiérový gól ze hry v sezoně. Loňský nejlepší střelec ligy (který mimochodem zažil nejproduktivnější sezonu pro francouzského útočníka od dob Jeana-Pierre Papina) se letos zatím viditelně trápí, jako by ztratil svoji pověstnou dravost, lehkost a smrtící instinkt; ne že by pálil šance, on se do nich dostává mnohem hůře než v uplynulém roce, kdy právě schopnost být ve správný čas na správném místě vypadala v jeho podání jako ta nejjednodušší věc na světě.

Samozřejmě asi nikdo nečeká, že by takový fotbalista přes léto jednoduše zapomněl hrát; na vině je spíše celá řada problémů, které do značné míry souvisí s poněkud rozjitřeným vztahem samotného Lacazetteho, klubového vedení a fanoušků. Komentátor Matt Spiro se už v jednom srpnovém článku postavil na útočníkovu stranu, když poznamenal, že ačkoliv odmítnutá prvotní nabídka na výrazné zvýšení platu může v očích věrného publika působit jako hamižnost (či přímo snaha vydupat si přestup proti vůli klubu), měli bychom vzít v potaz i celkové platové poměry v Lyonu, potažmo Francii jako takové. I takto vylepšená smlouva totiž populárnímu 'Lacovi' slibovala peníze, které v Premier League - soutěži, již podle vlastních slov obdivuje a rozhodně by se přesunu přes La Manche nebránil - vydělávají hráči hluboko pod jeho úrovní.

Ať už se ale na Lacazetteho váhání díváme jakkoliv, faktem je, že jeho výkony jdou pozvolna nahoru; trenér Hubert Fournier - mimochodem bývalý kouč Remeše - mu bezmezně věří a obhajuje jej prakticky na každé tiskové konferenci. Po trefě do remešské sítě také bylo zřetelně vidět, jak moc se mu ulevilo. Pravda, nešlo o žádnou světobornou ránu - 'Laca' měl spíše štěstí, když se mu míč po neohrabaném brejku odrazil přímo do cesty - ale i takovéto 'šmudly' mívají pro forvardy ve střelecké krizi cenu zlata. Poté, co balon zaplul do sítě, natáhl snědý odchovanec imaginární tětivu a s úsměvem na tváři vyslal pomyslný šíp směrem k jásajícím tribunám. Pokud bude ve svém progresu pokračovat i nadále, možná si fanoušci uvědomí, že prodloužení nakonec přece jen podepsal; že kdyby mu na Lyonu opravdu nezáleželo, už dávno by se proháněl na hřišti v dresu Liverpoolu, Arsenalu či Chelsea.

To ale není stěžejní téma tohoto textu; Lacazetteho problémy se ostatně nijak výrazně neliší od těch, jimiž si už prošly stovky talentovaných mladých útočníků. Jeho neschopnost ihned navázat na loňskou střeleckou formu se na zatím nepřesvědčivém lyonském startu jistě podepsala, existuje ale ještě jedna mnohem důležitější otázka, kterou je post ofenzivního záložníka - dokud nebude mít Fournier zcela jasno, jak svoji útočnou vozbu přesně poskládat, nedá se očekávat systémové zlepšení. A jelikož Lyon nechce být týmem, který by se musel vepředu spoléhat na individuality - něco takového by šlo přímo proti jeho základní filozofii, vždyť i Lacazette loni skromně opakoval, že za své úspěchy vděčí celému týmu - čeká na jeho kouče spousta nelehké práce.


Jak je důležité míti Fékira

Nejdřív jedna základní cifra: Lyon v dosavadních devíti odehraných zápasech nasázel přesně 11 gólů, což je méně než PSG, Marseille, Rennes a Monaco, ale i Nice, Bordeaux, Lorient a dokonce Bastia. Čili čistý střed tabulky. Důvod toho stavu je nasnadě - Lacazettemu vyschl střelecký prach, Nabil Fékir se zranil a Clinton N'Jie na poslední chvíli odešel do Tottenhamu, což znamená, že ofenzivní trojzubec, který loni na jaře trhal celou ligu, nyní stojí pouze na jedné, vnitřní nestabilitou rozviklané noze.

Zejména Fékirův výpadek znamená pro Les Gones obrovskou ránu; byl to totiž právě aktuální držitel ceny pro nejlepšího mladíka Ligue 1, kdo do značné míry definoval loňský klubový úspěch. Ano, Lacazette dal 27 gólů, překonal čísla mladého Karima Benzemy, ale pokud se zeptáte fanoušků, který hráč byl skutečným architektem obdivovaného Fournierova fotbalu, nedostanete jinou odpověď než Fékir. Lacazetteho góly, Tolissova neúnavná práce ve středu pole, Gonalonsův vůdčí klid nebo Ferriho drzá dravost hrály extrémně důležitou úlohu, leč tím, kdo celý tento mix organicky propojoval do funkčního celku, byl Fékir.

Když se Fournier dozvěděl, že si mladý záložník při plnění reprezentačních povinností poranil koleno a bude několik měsíců mimo hru, nastaly mu těžké chvíle; Lyon je totiž na Fékirovi životně závislý. Ne proto, že by za něj v kádru neexistovaly náhrady, nýbrž proto, že zbývající ofenzivní středopolaři - Clément Grénier s Mathieuem Valbuenou - představují úplně jiný typ 'desítky' než šikovný štírek s alžískou krví.

Zatímco Fékirův fotbal je založen na vertikálním pohybu, nízko posazeném těžišti, univerzalitě a nevídané dravosti, Grénier i Valbuena spíše sedí do profilu klasických tvůrců hry z přelomu tisíciletí, geniálních trequartistů, kteří hrají s hlavou vztyčenou, sprintují pouze v případě nutnosti a celou dobu na hřišti monitorují soupeřovy obranné šiky při hledání pár decimetrů místa, kudy by šlo vyslat forvardy do šance. Nejsou to statici jako Yoann Gourcuff, naopak drží kontrolu nad velkým prostorem, ale zároveň se nedají kategorizovat jako draví oportunisté Fékirova typu. Chybí jim jeho průraznost, střelecký instinkt, zdravá arogance. Za vše ostatně mluví fakt, že Fékir kromě desítky hrál loni i ve dvoučlenném útoku; něčeho takového by ani Valbuena, ani Grénier nebyli schopni.

Grénier se hned zkraje sezony (opět) vážně zranil a s tréninkem začíná až v posledních dnech; veškerá tíha zodpovědnosti za tvorbu hry tak padla na Valbuenu. A tím už se dostáváme k zásadní otázce, kterou Fournier musí chtě nechtě vyřešit: Má cenu držet se systému 4-3-1-2?

Toto rozestavení bylo pro Les Gones obrovským sukcesem. Zkoušel ho už Fournierův předchůdce Rémi Garde, který byl také tím, kdo ve Francii započal současnou 'diamantovou módu'; kromě současného kouče Lyonu se v jeho stopách minimálně na chvíli vydali i v Paříži, Monaku, Lille, Bordeaux, Nantes, Toulouse, Bastii, Métách a Nice. Jenže těžiště loňské úspěšné sezony na modrobílém řeku Rhony leželo v tom, že klíčovou pozici spojky mezi zálohou a útokem obstarával právě Fékir; obklopen z obou stran extrémně pohyblivými univerzály (Ferri s Tolissem vzadu, Lacazette s N'Jiem vepředu) plnil svoje úkoly na jedničku s hvězdičkou.

Jak do tohoto systému zakomponovat Valbuenu? Lyon hraje velice ofenzivní fotbal, diktuje tempo hry, velký důraz klade na kreativitu a držení míče; tyto atributy by bývalé opoře Marseille (která, mimochodem, také v prvním letošním Choc des Olympiques schytala obrovskou porci nenávisti od jižanských klubistů) měly teoreticky maximálně vyhovovat. Valbuena se pyšní geniální kopací technikou; v tomto ohledu se mu v celé lize může vyrovnat jen pár borců z Paříže a Monaka, Gourcuff, možná Julien Féret. Jenže empirické zkušenosti z prvních dvou soutěžních měsíců nové sezony ukazují, že si nová posila s týmem příliš nerozumí. S Valbuenou na desítce připomíná Lyon starý tým předtím, než se na tuto pozici přesunul Fékir - solidní výsledky, konkurenceschopnost na úrovni, ale v důsledku průběžné šesté místo.

Vzhledem ke Grénierově 'skleněnosti', Fékirově dlouhodobé absenci a Malbranqueho pokročilému věku navíc Fournier nemůže Valbuenu jednoduše nahradit; potřebuje tedy přetvořit svůj systém tak, aby zkušenému playmakerovi vyhovoval. Jedinou další možností je spokojit se se stávajícím stavem věcí, doufat v individuální růst (a pevné zdraví) klíčových hráčů a čekat na zlepšení. To ale také nemusí přijít, neboť mezi Valbuenou a Fékirem je z herního hlediska obrovský rozdíl, a sám Valbuena si v žádném případě nezaslouží být pouze trpěnou 'výplní' do doby, než se Lyonu vrátí jeho nejdůležitější hráč.


Teorie středního křídla

Britský publicista a jeden z nejuznávanějších odborníků na fotbalovou taktiku, Michael Cox, publikoval na svém serveru Zonalmarking.net v roce 2010 nesmírně zajímavý článek, v němž postuloval novou pozici v moderním fotbale; nazval ji středním křídlem ('central winger') a právě Valbuenu uvedl jako příklad, společně s Ashley Youngem, Aaronem Huntem, Ademem Ljajićem a Jesperem Gronkjaerem. Francouzský reprezentant tehdy hrál v Marseille coby trequartista ve 4-2-3-1.

"Tito hráči přistupují k úloze playmakera jinak, než je obvyklé. Místo aby zůstávali ve středu hřiště a snažili se najít místo mezi soupeřovou obranou a zálohou, stahují se na křídla a přebírají míče u lajn," píše Cox, načež svoje myšlenky dále demonstruje na Huntově příkladu. "V jeho hře je vidět jasný vzorec. Během zápasu přebíhá z jednoho křídla na druhé, ale není klasickým křídelníkem, nemění si pozice s kolegou na druhé straně. Má při svém pohybu absolutní volnost," všímá si.

Tato pozice představuje podle Coxe přirozený vývoj klasického trequartisty, pro nějž už v moderním fotbale není místo; pokud jeho myšlenky vztáhneme na genezi francouzských 'desítek', zjistíme, že se o něco podobného pokoušeli v posledních letech i borci jako Gourcuff, Féret, Javier Pastore nebo Morgan Amalfitano. Jestliže budeme vycházet z teorie středního křídla, nabízí se Fournierovi poměrně elegantní řešení: přesunout Valbuenu na kraj útočného trojzubce ve 4-3-3.

Důvodů se najde hned několik. Zaprvé, asi není pochyb o tom, že takto modifikovaná pozice by zkušenému záložníkovi svědčila více než současné tápání mezi zálohou a útokem. Ostatně na jeho hře je velice dobře vidět, že je právě na 'střední křídlo' dlouhodobě zvyklý: proti Remeši hrál přesně tu roli, kterou před pěti lety popisoval Cox, sbíhal si na obě strany a uprostřed hřiště strávil minimum času. Proti Valencii v posledním zápase Ligy mistrů se prakticky po celých 90 minut držel na pravém křídle. To je pro Fourniera naprosto zásadní poznatek: 4-3-1-2 nemůže už z podstaty věci fungovat, pokud ofenzivní spojka neposkytuje plynulý přechod ze zálohy do útoku. Jestliže zápas co zápas vidí, že Valbuena přirozeně driftuje k lajnám a mezi Ferrim a Tolissem na jedné a Lacazettem a Claudiem Beauvuem na druhé straně zeje díra velikosti svitavského náměstí, je logické, že změna není možností, ale nutností. Jinými slovy, nemá cenu z Valbueny - borce po třicítce - dělat druhého Fékira.

Zadruhé, Valbuena je na tuto pozici zvyklý nejen z Marseille, ale i z reprezentace - kde, mimochodem, hraje konstantně mnohem lépe než v Lyonu. V přáteláku s Arménií (4:0) se držel u levé lajny, podal vynikající výkon, připsal si asistenci na druhý gól Yohana Cabayeho a jeho souhra s Griezmannem a Benzemou poskytla fanouškům poměrně přesnou představu o Deschampsově preferovaném složení útočného trojzubce. Francouzský kouč se svého 4-3-3 drží jako klíště a Valbuena v něm má pevnou pozici. Jako střední křídlo.

Zatřetí, přechod na 4-3-3 by konečně pomohl Rachidu Ghezzalovi, který by se v tomto systému mohl snadno stát podobným objevem jako loni Fékir. Ghezzal je jediným klasickým křídlem v lyonském kádru; mimořádně talentovaným driblérem, jehož progres ve 4-3-1-2 logicky stagnuje. Fanoušci už nějakou dobu čekají, kdy se tento odchovanec konečně promění z věčného talentu v další zářez ve zdánlivě nekonečné řadě hrdinů, kteří to přes lyonskou akademii dotáhli na špičkovou úroveň.

Začtvrté, absence klasického trequartisty by pomohla přirozeným 'box-to-box' spojkám, tedy Jordanu Ferrimu, který se zatím letos hodně trápí, a Sergimu Dárderovi, drahé posile z Málagy. Pokud by se Fournier ve snaze uvolnit Valbuenovi prostor středního křídla rozhodl přejít na staré 'mourinhovské' 4-3-3 (4-1-2-3) s kapitánem Gonalonsem za dvojicí dynamických střeďáků a bez tradiční desítky, mohli by právě Ferri, Dárder, ale i Corentin Tolisso či stařeček Malbranque (slovy žurnalistů Jonathana Johnsona s Robinem Bairnerem dokonalý 'francouzský Scholes') najít optimální pozici uprostřed pole.

Zapáté by tento systém umožnil nové posile Claudiu Beauvuemu přesunout se na pozici falešného pravého křídla, přinesl by do přečtené lyonské hry vítanou nepředvídatelnost, z níž by přirozeně mohl těžit zakončovatel Lacazette, a navrch by poskytl mladíkům Maxwelu Cornetovi s (nyní čerstvě zraněným) Aldo Kaluluem lepší příležitost k dalšímu vývoji, neboť oba tito teenageři se zatím profilují jako klasické 'sólové' devítky typu Anthonyho Martiala. Systém s jedním hrotem je pro jejich hru mnohem přirozenější než 4-3-1-2.

A konečně zašesté by Fournier mohl tento systém podržet i po Fékirově návratu, jelikož Fékir by ve 4-3-3 mohl hrát na všech pozicích útočného trojzubce, aniž by přitom musel nějak výrazně měnit svůj vlastní herní profil. Vždyť Lyon v současnosti zoufale zkouší různé varianty ofenzivní dvojice: před Valbuenou v posledních zápasech hráli Beauvue s Cornetem (prohra 1:3 v Bordeaux), Lacazette s Kaluluem (prohra 0:1 s Valencií) i Beauvue s Lacazettem (zmiňované vítězství nad Remeší). Teoreticky by přechod ze 4-3-1-2 na plynulé 4-3-3 mohl poskytnout Les Gones podobný impulz, jakým bylo na konci Gardeho vlády právě 'vynalezení' 4-3-1-2. A to ještě nezmiňujeme fakt, že Fournier dříve v Remeši hrál 4-3-3, tedy prakticky tentýž systém, o němž je řeč v tomto článku.

Lyon má letos velkou šanci zopakovat loňský úspěch; konkurence v boji o druhé místo totiž zatím vypadá slabší než loni. Marseille se potácí v hluboké existenciální krizi, současné Monaco je přesným opakem úspěšného týmu z jara 2015, Rennes stále (alespoň po dobu Gourcuffovy absence) chybí klíčový rozdílový hráč, Saint-Étienne se potýká s vlastními psychologickými limity, a zbytek pelotonu nemá reálnou šanci zakončit sezonu na 'bedně'. V tuto chvíli neexistuje jasnější kandidát na stříbro než právě Les Gones. Hubert Fournier by měl vzít příležitost za pačesy: pokud se mu podaří vymáčknout z Valbueny maximum jeho potenciálu, bude mít z 90% vyhráno.

(Zdroje: zonalmarking.net, ligue1.com)