Ligue 1 speciál: Co přesně se stalo v Marseille?

V novém seriálu, jenž se bude vypíchnutím jednoho stěžejního tématu uplynulého týdne věnovat dění na francouzské fotbalové scéně, snad ani nelze začít jinak: Marcelo Bielsa totiž hned večer v sobotu 8. srpna, krátce po úvodní domácí porážce s Caen (0:1), oznámil šokující rozhodnutí ukončit svůj pracovní poměr v Olympique Marseille. Plánovaný dlouhodobý projekt prezidenta Vincenta Labruneho tak dostal zdrcující ránu..

Když Labrune před dvěma lety prohlašoval, že ze svého klubu chce udělat něco na způsob 'francouzského Dortmundu', mnozí si ťukali na čelo; určité paralely mezi osudy obou klubů sice jistě existují, a v době finanční krize se Les Phocéens logicky začali ohlížet hlavně na dravé mládí, dortmundský vzestup však zaštiťovala persona kouče a 'táty' celého projektu Jürgena Kloppa. V Marseille nikdo takový tehdy nebyl. Že by se do podobné pozice hodil zrovna notoricky známý bouřlivák Bielsa, vyvolávalo od začátku pochybnosti, uznávaný El Loco si však s náročným publikem na Vélodrome očividně padl do noty a jeho nečekaný odchod je tak o to větší ránou. Skutečně nikdo s ním totiž nepočítal.

Určitě se nedá říci, že by zásadní roli v jeho rozhodnutí hrála právě ona porážka s Caen. Zaprvé, v dlouhodobé soutěži jsou taková zaváhání běžná, zvlášť v extrémně vyrovnané Ligue 1; sám Bielsa ostatně loni začal své marseilleské dobrodružství ziskem jednoho bodu ze zápasů s Bastií a Montpellierem. Zadruhé, i přes radikální letní oslabení (klub opustilo šest stabilních členů loňské základní sestavy) vypadala hra Phocéens vlastně docela dobře - Bielsova jedenáctka vysoko pressovala (jak je jejím dobrým zvykem), držela míč na kopačkách téměř 70% času, soupeře přestřílela poměrem 18:8 a byla statisticky výrazně lepší jak na míči, tak i ve vzduchu. Domácí trefili dvě tyče, Lucas Ocampos dvakrát selhal před prázdnou, a další šance pochytal výborný gólman Rémy Vercoutre. Sami fanoušci ostatně během zápasu vyjadřovali trenérovi svoji podporu; mnoho z nich vědělo, že porazit doma Caen se jejich týmu podařilo naposledy v roce 2008. Kde se tedy stala chyba?

"Moje práce zde je u konce. Vracím se zpět do Argentiny," oznámil na pozápasové tiskové konferenci zkušený trenér. Krátce poté vyšlo najevo, že ještě v útrobách stadionu předal svoji rezignaci písemně do rukou samotného Labruneho; s hráči se potkal následující ráno, někdy mezi devátou a desátou hodinou, a během deseti minut se s nimi rozloučil. Poté opustil Francii. Sportovní novináři tak měli ze soboty na neděli opravdu hektickou noc - Bielsa byl natolik výraznou postavou, že se k této situaci chtěl vyjádřit takřka každý, a brzy vyšlo najevo to, s čím všichni tak nějak počítali: totiž že skutečným důvodem jeho odchodu byl napjatý vztah právě s Labrunem. I kapitán Steve Mandanda v neděli ráno prohlásil, že ho šéfovo rozhodnutí šokovalo a že v kabině panuje smuteční nálada; hráči Bielsu podle všeho uznávali, jeho metody si pochvalovali a jarní kolaps v minulé sezoně mu vůbec nekladli za vinu. Sami se o této zprávě dozvěděli po zápase v šatně přes sociální média.


Hra na hrdinu a padoucha

Prezidentův názor na dnes už bývalého stratéga je podle všeho radikálně odlišný. Sám Labrune je sice ve městě většinou považován za nekompetentní, hašteřivou osobu bez potřebného obchodního talentu a s mizivou schopností empatie, leč způsob, s jakým Bielsa zareagoval na jeho rozhodnutí koupit za každou cenu mladého brazilského stopera Dóriu, měl k nějaké grácii také hodně daleko. Argentinec ještě šikovnému obránci nedal ani "čuchnout", de facto ho od jeho loňského příchodu vězní na tribuně a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo kdy změnit. Dória byl prostě Labruneho příchod, Bielsa ho v týmu vůbec nechtěl, a rezolutně odmítal předstírat, že v kabině někdo takový existuje. Dva tvrdohlaví mezci narazili na první spor, a vůle k nějaké kooperaci byla z obou stran zcela nulová.

"Jak sami víte, odmítl jsem několik dalších nabídek jen proto, abych mohl zůstat v Marseille. Nelituji toho, do tohoto projektu jsem vložil opravdu vše. Adaptoval jsem se na velké množství změn, ale tentokrát už vše překročilo své meze. Společná práce vyžaduje alespoň minimální úroveň vzájemné důvěry, a ta už mezi námi neexistuje," prohlásil sám kouč ve své řeči, v níž také odkryl formální důvod svého odchodu: požadavek ze strany klubu (tedy Labruneho) o změnu kontraktu pouhé dva dny před začátkem soutěžní sezony. Prezidentova reakce? "Jsem šokován tímto brutálním rozhodnutím ze strany pana Bielsy. Před několika týdny jsme se dohodli na prodloužení jeho smlouvy. Nerozumím tomu, jak středeční schůzka - na níž se pouze dolaďovaly poslední detaily spolu s právníky - mohla v jeho mysli vyvolat tak ostrou změnu názoru," kontroval. Vše nasvědčuje tomu, že tito dva sobci spolu prostě na jednom místě vydržet ani nemohli.

Server Ligue1.com otiskl začátkem tohoto týdne speciální článek, shrnující výběr z reakcí na Bielsův krok. Je to fascinující čtení. Mezi oslovenými odborníky neexistuje vlastně nikdo, kdo by se chtěl snažit v první řadě zklidnit bublající vášně - někteří přímo obviňují trenéra, jiní prezidenta. Kontroverzní bývalý šéf Olympique Bernard Tapie například prohlásil, že Labrune má nejspíš dobrý vztah pouze sám se sebou; ještě nikdy se prý nestalo, že by pod jeho vládou nebyly prudké interní rozepře. Pape Diouf, který klub vedl mezi lety 2005 a 2009, byl ještě tvrdší: "Nemám (Labrunemu) vlastně co říct. Když pracoval jako poradce (bývalého majitele) Roberta Louis-Dreyfuse, byl v tom dobrý, protože mohl zůstat ve stínu a pohodlně kritizovat ty, kteří nesli zodpovědnost. Jestliže ale Bielsa říká, že odchází proto, že lidé ve vedení klubu nejsou schopni dodržovat sliby, myslím, že by Labrune měl převzít plnou zodpovědnost za svůj přístup k práci, jímž dohnal tento klub na okraj propasti."

To jsou velice silná slova, nicméně oba pánové mají pravdu minimálně v tom, že Labrune svoji práci evidentně nezvládá - od svého povýšení v roce 2011 se neustále s někým hádá, naprosto postrádá obchodního ducha (po prodeji Dimitriho Payeta mu to fanoušci dali jasně najevo, když posprejovali zdi tréninkového centra), a podle dalšího ze svých předchůdců, Jeana-Claude Dassiera, dokonce snad měl svým rozhodnutím vrtat se v Bielsově kontraktu namíchnout i svoji zaměstnavatelku, majitelku klubu Margaretu Louis-Dreyfus. Pouze poslední z citovaných funkcionářů, Christophe Bouchet (klubový prezident mezi lety 2002 a 2005), mluví o tom, že Bielsa vlastně nic nevyhrál a že jeho krok hovoří o nedostatku respektu ke klubu jako takovému. Ani on však Labruneho přímo nehájí. To jako by v Marseille nedělal vůbec nikdo. Guy Roux, bývalý legendární kouč Auxerre, pokáral oba kohouty: prezidenta za to, že ve vztahu k trenérovi dělal nesmyslné ústupky a vůbec si nedokázal prosadit svou autoritu, a Bielsu za jeho sobeckost. Celé klubko nakonec stylově rozetnul rozšafný tlouštík v čele Montpellieru, Louis Nicollin, který Argentince označil za idiota.

Z dostupných indicií se asi můžeme shodnout na tom, že chyby byly na obou stranách, ale svoji práci zvládal Bielsa přece jen mnohem lépe. Labrune možná ani netuší, na jak tenký led se vlastně pouští: fanoušci Marseille trenéra milovali, a pokud si zrovna tato konkrétní skupina lidí vezme někoho na paškál, neexistují pro ni skoro žádné hranice. Vždyť i bývalý kouč José Anigo po předloňské sezoně uprchl z města, poté, co se tvrdé jádro příznivců otíralo o smrt jeho bratra (tehdy prohlásili, že 'to měl být radši José') - a to byly Anigovým proviněním pouze špatné výsledky. Jak budou titíž ultras reagovat na muže, kterého už dlouho považují za nekompetentního a který právě v jejich očích vyštval z klubu jejich idol? Férově musíme uznat, že lokální atmosféra (ze strany tribun i médií) přikládala Bielsovi až absurdní kredit dokonce i za práci, kterou odváděli jiní (když se pod Anigem vyhrálo, bylo to prý proto, že se hráči 'už těšili na Bielsu', což je bizarní). Jenže spoléhejte na logiku uprostřed lví klece.


Nejisté vyhlídky

Nepokoje v Marseille ostatně už začaly - Floriana Thauvina, jemuž fanoušci od příchodu v létě 2014 zazlívají nedostatečný zápal pro tým, kdosi po porážce s Caen napadl přímo na parkovišti, nadával mu a plival na něj. Mladý záložník se prý se skupinkou fanoušků i krátce popral. Hráči, naštvaní na klub, že nedokázal udržet trenéra, jehož filozofii tak věrně následovali, začínají opět mluvit o odchodu; klíčový stoper Nicolas N'Koulou už je jednou nohou v Lyonu, Thauvinovi se asi také nebude chtít na Vélodrome zůstávat, a zaječí úmysly možná opráší i kapitán Mandanda. To jsou všechno borci, kteří bez Bielsy jednoduše ztratili důležitý záchytný bod a zkrátka jim začíná docházet trpělivost. Příchod chilského dynama a bývalého El Locova svěřence Charlese Aránguize tím nejspíš také padá, takže posledním jménem na seznamu potenciálních posil zůstává Jonathan De Guzmán. I toho si ale vytipoval sám Bielsa, který se na něj vyptával u Rafy Beníteze. Co teď?

Minimálně po následujících několik kol povede Les Phocéens dosavadní asistent Franck Passi, je však evidentní, že vzhledem k ambicím klubu musí přijít nějaké prověřené jméno. Labrune prý hráčům osobně sdělil, že i přes Bielsův odchod nadále věří ve vynikající sezonu; nyní se ale musí skutečně otáčet, neboť krk mu zachrání pouze nějaká geniální náhrada. Přijít ke kormidlu Olympique se sice v této situaci jeví jako profesní sebevražda - Bielsa nebyl pouze trenérem, ale skutečným fotbalovým filozofem s obsesivně detailní strategií, sahající daleko za rámec bojů na hřišti, a druhý takový člověk (snad s výjimkou Jorge Sampaoliho) zkrátka neexistuje - i přesto jde však o místo dost prestižní na to, aby se o něj různí odborníci sami ucházeli.

Podle RMC tak už učinili Walter Mazzarri s Vincenzem Montellou. Labrune sám by do svého 'francouzského Dortmundu' rád přivedl rovnou Jürgena Kloppa, ten však nechce trénovat v zemi, jejíž jazyk plynule neovládá. Možná by prezident mohl sáhnout po Frédériku Hantzovi, který s neskutečnou grácií zvládal kormidlovat podobně ohnivým prostředím korsické Bastie, ten má ale nejspíš příliš malé jméno. Situace je každopádně extrémně vážná. Jeden z nejambicióznějších klubů Francie prohrál úvodní zápas, přišel o trenéra, jehož osobnost držela v kabině ten zbytek opor, co v týmu zůstal, a jeho prezident musí pracovat pod neskutečným tlakem naštvaného publika a ještě držet dlouhodobou filozofickou linii, kterou si sám veřejně vytyčil. Být v kůži Vincenta Labruneho by v tuto chvíli nechtěl asi vůbec nikdo: nemusí být zrovna sympatickou postavou, Bielsa si ale svoji vendetu načasoval tak špatně, že jej v podstatě vydal svým obdivovatelům na pospas. Jako by ve své ješitnosti držel až dosud celý klub jako rukojmí.

(Zdroje: ligue1.com, getfootballnewsfrance.com, frenchfootballweekly.com, lequipe.fr)