Křížem krážem Evropou: Za nevlastními bratry do Baskicka

Pátého prosince si fotbalové Baskicko připomnělo čtyřicáté výročí jednoho okamžiku, který dalece překročil hranice nejpopulárnějšího sportu. Předehrou derby mezi Athletikem a Realem Sociedad byla tenkrát demonstrace toho času stále zakázané baskické vlajky zvané Ikurriña; a svým způsobem tedy také demonstrace jedinečného charakteru "přátelského derby"...

José Antonio de la Hoz Uranga nikdy neměl vstoupit do dějin. Platil přinejlepším za řadového hráče Athletiku, spíš ani to ne — v celém ročníku 1976/77 si odkroutil všehovšudy tři starty a 5. prosince se vlastně ani nevešel do nominace.

Přesto na stařičkém Estádiu de Atocha nechyběl. A s ním věru ďábelský plán.

Uranga byl vždy nadšeným baskickým nacionalistou — později byl dokonce odsouzen k osmi rokům ve vězení za účast na únosu byznysmena ve spolupráci se separatistickou organizací ETA. Dané derby z konce roku 1976 si Uranga pro svůj projev vlastenectví nevybral náhodou. Ikurriña byla stále zakázaným symbolem, i více než rok po smrti diktátora Franca, a tak byl nejvyšší čas jednat.

O chystané operaci skoro nikdo nevěděl. Vlajku Urangovi ušila jeho sestra, aniž by cokoliv tušila. Fotbalista vše spřádal pouze s vlastním kapitánem a celá akce měla předehru jak vystřiženou z hollywoodského filmu: jako na potvoru před utkáním policie prolézala Urangovo auto, naštěstí však dotyčné nenapadlo mrknout dovnitř hráčovy kabely. Kdyby se tak stalo, pachatel šel natuty za mříže.

Místo toho měla beze zbytku historická událost zelenou. S propašovanou trojbarevnou vlajkou, která byla tehdy pevně a téměř výhradně spjata s teroristy prolezlou ETA, již zbývalo akorát získat souhlas všech hráčů, včetně soupeřů. Kapitán Athletiku José Ángel Iribar nedávno pro El País zdůrazňoval, že pokud by se ohradil byť jen jediný protagonista zápasu, nic takového by se neuskutečnilo.

Na tomto místě nutno podotknout, že jen hrstka aktérů se dala považovat za velké baskické patrioty. Napříč oběma kádry byste koneckonců našli dlouholetého prezidenta španělské fotbalové federace Ángela Maríu Villara, jehož 'ideologickým' protipólem byl vedle Urangy třeba kapitán Realu Sociedad Inaxio Kortabarria, který se později symbolicky zřekl svých čtyř startů za národní tým Španělska.

Daným gestem se tedy nutně nevyjadřovala podpora baskickému nacionalismu, šlo jednoduše o to vrátit regionu jeho právoplatný symbol s kořeny v dávném roce 1894. Francisco Franco, jak známo, nebyl žádným fanouškem decentralizovaného Španělska a již od samého počátku občanské války vedl tuhý boj s baskickým, ale i katalánským odporem. Regionální vlajky či jazyky pro něho neexistovaly.

Odvážné gesto dvaadvaceti fotbalistů mělo ohromný význam pro většinu publika, které zbystřilo už ve chvíli, kdy oba týmy nakráčely na hrací plochu bok po boku. Jak pěkně připomíná Euan McTear ve svém skvělém článku pro These Football Times: ačkoliv by nám dnes přišlo divné spíše cokoliv jiného, tenkrát šlo o výstřední rituál, který celé akci jedině přidal na síle.

Jakmile vzápětí oba kapitáni Ikurriñu umístili do středového kruhu, mnozí diváci se začali nervózně rozhlížet. A ono ne, žádný policejní výpad se kupodivu všech nekonal. Hráči dvou natolik populárních klubů si něco takového mohli dovolit možná jako jediní příslušníci společnosti. Teprve, když se Uranga snažil vlajku propašovat zpět do šatny, policie konečně zasáhla. Ke zničení předmětu už nicméně nepřikročila, a tak originál vlajky ještě dnes můžete najít v muzeu Realu Sociedad.

Dopad jednoho takového činu byl zhruba tak hmatatelný, jak si všichni jeho vykonavatelé vysnili. Ačkoliv se o incidentu kvůli celoplošné cenzuře téměř nikde nepsalo, legalizace baskické vlajky na sebe nenechala dlouho čekat. Jen měsíc po derby několik baskických starostů podalo žádost o její povolení a již 25. ledna 1977 byla Ikurriña poprvé od válečných časů vztyčena na radnici v Pamploně. Za další dva roky potom byla uznána coby oficiální vlajka autonomního společenství Baskicko.

Není divu, že i zmíněný brankář Athletiku José Ángel Iríbar, který toho večera tahal z brány potupných pět balonů, dodnes považuje ono čtyřicet let staré derby za své nejoblíbenější...

Jánabráchismus baskického ražení

Onen prosincový večer roku 1976 nebyl ve své atmosféře vzácné sounáležitosti dvou soupeřivých stran tolik ojedinělý. Takřka každá návštěva baskického derby — ať už na Anoetě, nebo na novém San Mamés — nabízí pokřiky sdílené oběma tábory fanoušků. "Independentzia!" (Nezávislost) nebo "Espanyol el que no bote hey, hey" (Kdo neskáče, je Španěl), burácí nezřídka celý stadion jako jeden muž.

Na rozdíl od vesměs všech evropských stadionů se dokonce při baskickém derby nijak přísně neoddělují sektory s příznivci domácích a hostů. Ba co víc, oba kluby dokonce tradičně organizují společný pochod na stadion známý jako kalejira, kterému obvykle předchází společné popíjení v centru. Všichni se mísí, jak je libo, a svým způsobem se tak hlasitě vysmívají uměle vytvořené představě o baskickém derby jako "velmi rizikovém zápasu", jak ho onálepkovala Komise proti násilí při LaLize.

Nakonec by asi nebylo velkou přeháňkou, kdybych předeslal, že oba fanouškovské tábory rozděluje méně věcí, než kolik jich je spojuje. Jako další styčný bod lze jmenovat třeba kult Aitora Zabalety, fanouška Realu Sociedad, kterého roku 1998 zavraždili příznivci univerzálně nenáviděného Atlétika Madrid.

Vzhledem k výše jmenovanému asi těžko někoho překvapí, že jak Athletic, tak Real Sociedad už stihly pojmout za svůj i domov úhlavního rivala (klub z Bilbaa dokonce jen zhruba tři roky zpátky, při výstavbě nového San Mamés), a ještě dále potom vše posouvají spekulace o tom, že si baskické kluby v minulosti navzájem pomáhaly. Athletic i Real Sociedad přeci o svých druhých a dosud posledních titulech z 80. let rozhodovaly zrovna v derby. V případě Realu roku 1982 se dokonce užuž schylovalo ke dramatu, když Manu Sarabia z Bilbaa snížil na 1:2, ihned nato ovšem chvátajícího střelce napomenul jeho spoluhráč, že není třeba na rozehrávku jakkoliv spěchat; Real Sociedad si přece jde pro titul a to nikomu nevadí.

Vzhledem k výše uvedenému seznamu málokdy vídaných prvků derby se nelze příliš divit, že třeba Oier Fano Dadebat letos v únoru pro International Business Times International Business Times baskické klání ve vší vážnosti navrhoval pro cenu Fair Play, kterou každoročně udílí samotná FIFA.

Na tomto místě se ovšem na druhou stranu sluší poznamenat, že úplně vše zase na severu Španělska přeci jen růžové není...

Nezapomenutelné gesto z roku 1976. Zdroj: libertaddigital.com

Duel Athletiku s Realem Sociedad je oficiálně nejstarším ligovým derby ve Španělsku, když svým prvním datem konání (10. února 1929) o pouhých čtrnáct dní předčí posvátné El Clásico; a nutno říct, že úplné prvopočátky zápolení dvou baskických velikánů nebyly zrovna symbolem smíru a tolerance. To zcela první měření sil obou celků z února 1918 bylo ostatně následováno ostrými bitkami fanoušků.

Popravdě, herní projev konkrétně Athletiku k násilnému počínání tak trochu vybízel, neboť kopanou do Bilbaa zanesli obhroublí Britové z dolů a doků. Proto taky ten nešpanělský Athletic, který teprve Franco dočasně nahradil hezky španělským Atlétikem, a vlastně i pruhované červenobílé dresy jsou nejspíš odkazem na sunderlandské barvy. Proto asi nepřekvapí, že Athletic zprvu razil drsnější pojetí fotbalu. Ve 20. letech minulého století si nicméně agresivní styl hochů z Bilbaa získával obdiv po celé zemi a charakteristický projev se nakonec dočkal i svého vlastního pojmenování: furia (zuřivost).

Roku 1920 celou polovinu stříbrné španělské výpravy na olympiádu do Antverp tvořili zástupci Athletiku a Realu Sociedad; furia se tedy rázem stala synonymem i pro samotnou reprezentaci. Mezitím ubývalo hostility při kláních dvou regionálních konkurentů a místo toho nabývala na síle baskicko-katalánská rivalita. Jejím vrcholem byl souboj z roku 1983, během něhož notoricky tvrdý obránce Andoni Goikoetxea ošklivě zajel do mladého Diega Maradony, vážně mu poranil kotník a sám si zadělal na přezdívku 'Řezník z Bilbaa'. V příštích letech se stále patrné znaky furie pomalu začaly vytrácet.

Co se rivality Athletiku s Realem Sociedad týče, ta se opět naplno vrátila na scénu v dubnu 1999, kdy velikonoční derby shodou náhod vyšlo zrovna na baskický národní svátek Aberri Eguna (Den vlasti). Stěžejní okolnosti byly tehdy takové, že se Baskická nacionalistická strana (PNV) navzdory mnoha případům pouličních výbojů konečně krůček po krůčku blížila usmíření s nespoutaně operující ETA. Proto se také tehdy zvažovalo repete gesta s Ikurriñou, které by otevřeně pobízelo k obnovení bratrské sounáležitosti všech Basků.

Problém spočíval v tom, že tentokrát byly víceméně na kordy i oba zainteresované fotbalové kluby, takže všeobecná atmosféra derby neměla pranic společného s památným rokem 1976. Již koncem 80. let předseda Athletiku Pedro Aurtenetxe kontroverzně prohlásil, že Baskicko nezvládne 'uživit' dva prvoligové účastníky, a že on tedy zahájí proces přetahování hlavních hvězd Realu Sociedad a budování jednoho regionálního giganta. Jako prvního Aurtenetxe přetáhl obránce Lorena (který se ovšem posléze vrátil), jehož následovali další hráči včetně teenagera Joseby Etxebarríi, který už svou bohatou kariéru završil jako legenda Athletiku s třetím největším počtem startů.

Právě Etxebarríův přestup z roku 1995 byl pro mnohé fanoušky Realu Sociedad tou poslední kapkou. V San Sebastiánu se tak záhy Athletiku běžně začalo říkat robajugadores (zloději hráčů), potažmo "baskický Real Madrid", což vzhledem k 'popularitě' Merengues pálilo možná ještě spíš. Rivalita dvou vlajkových lodí autonomního společenství dosahovala vrcholu a později ústila dokonce v takovou vymoženost jako výkupní klauzule ve smlouvách hráčů Realu Sociedad, které se vztahovaly čistě na slídivý Athletic. Válka dvou fotbalových značek přesahovala i do dalších sfér společnosti, a tak se v listopadu 1998 přímo na hřišti poprali socialistický starosta San Sebastiánu s předsedou Athletiku.

Pravdou je, že taková eskalace vztahu mezi Realem Sociedad a Athletikem byla nejspíš vždy reálnou variantou, byť pouze doutnající pod povrchem. O vztah jde totiž v zásadě nerovný a narazit lze na mnoho fanoušků, ale i nezaujatých fotbalových historiků, kteří budou Athletic tak trochu na sílu tlačit do pozice výsadního reprezentanta Baskicka jako celku.

Jistě, klub z Bilbaa jako jeden ze tří španělských subjektů nikdy neopustil nejvyšší soutěž (zatímco Real Sociedad třeba za trudných časů Francova diktátu strávil hned 12 let ve druhé lize), a jistě, je zde to přetrvávající lpění na čistě baskické soupisce, ale rozložení sil v autonomním společenství zkrátka není tak jednoznačné a přímočaré jako třeba v Katalánsku...

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Nebo ne?

V rámci autonomního společenství Baskicka registrujeme tři provincie, z nichž Athletic zastupuje Biskajsko a Real Sociedad zase sousední Gipuzkou. Mimoto se ale nesmí zapomínat také na Deportivo Alavés z regionu Araba (či také Álava), které se na jaře 2001 probilo až do finále Poháru UEFA a letos po deseti letech opět působí mezi španělskou smetánkou. K tomu lze přidat také sousední autonomní společenství Navarra s pamplonskou Osasunou, kde se rovněž ve velkém hovoří Euskarou (baskičtinou), a přicházíme na to, že baskická fotbalová síla je opravdu slušně rozložená.

Srovnání s Katalánskem tedy v tomto ohledu není dost dobře proveditelné. Zatímco v první lize jsou dlouhodobě dva barcelonské mančafty a déle se tam dříve zdržoval i Sabadell z předměstí katalánské metropole, prominentní reprezentanti zbylých tří provincií autonomního společenství se už dohromady složí na ubohých šest sezon v nejvyšší soutěži. Veškerá síla se tedy koncentruje v Barceloně, kde samozřejmě hraje prim tamní "více než klub" FC.

Představa, že Athletic v podobném duchu reprezentuje celé Euskadi (Baskicko), je naproti tomu docela absurdní. Výmluvný je v tomto směru dávný výzkum z roku 1976, který odhalil, že zatímco polovina Basků se primárně ztotožňuje s vlastní provincií, pouze jeden ze šesti Basků (bezmála 17 %) se naproti tomu cítí být více spjatý s regionem jako celkem. V daném období ostatně rodilí Baskové tvořili pouhé dvě třetiny celkové populace Baskicka.

Jak píše John Walton ve sborníku Fear and Loathing in World Football (2001), ti, kdo razí teorii o Athletiku jakožto výsostním reprezentantovi celého širého Baskicka, se obvykle odvolávají na jednu symbolickou shodu okolností, když Athletic odehrával své první oficiální zápasy ve stejné době, kdy nacionalistická politická strana Partido Nacionalista Vasco bojovala ve svých prvních volbách, a dále na jednu silnou tradici bezvýhradného podepisování a nasazování hráčů s baskickými kořeny.

Na tomto místě není bez zajímavosti, že to byl Real Sociedad, kdo roku 1911 protestoval proti zavedeným pořádkům, kdy za Athletic vedle místních běžně startovali angličtí profesionálové. Následkem toho byla ustavena přísná politika upřednostňování vlastní cantery (akademie), které se Athletic na rozdíl od Realu Sociedad drží až dodnes.

Od roku 1972 směly španělské kluby v jednom utkání využít alespoň dva cizince, což si žádalo reakci i od dvou předních baskických celků. Athletic tak v 80. letech otevřel hranice také francouzským Baskům jako Aymericovi Laportemu, zatímco Real Sociedad roku 1989 sáhl po Angličanovi Johnu Aldridgeovi a v příštích deseti letech podepsal dalších 18 kompletních outsiderů. Zde je nicméně nutno zdůraznit, že nebaskický Španěl zůstával pro Real Sociedad nadále tabu, což se změnilo teprve v tomto tisíciletí, konkrétně roku 2002 s příchodem Sergia Borise.

V tuhle chvíli je tedy Real Sociedad zcela otevřený vnějšímu vlivu, což roku 2014 ještě vytučnila stále aktuální inzerce čínského serveru Qbao.com na dresech, mezitímco Athletic o deset let dříve inkasoval půl milionu eur od baskické vlády za zobrazování loga Euskadi a v posledních letech dělá reklamu čistě baskickým značkám (nejprve ropné společnosti, teď bance). Hymna Athletiku je zároveň podstatně lyričtější než ta Realu Sociedad a zevrubně řeší vztah hráčů i fanoušků k zeleným planinám a dubům širého Baskicka, čímž rovněž dochází k posilování dojmu o Athletiku jako tom "baskičtějším" z celků.

Celkově vzato lze říci, že pokud je někdo fotbalovým fanouškem a zároveň nadšeným sympatizantem separatistického hnutí, bude téměř se stoprocentní jistotou přát Athletiku. Indicie k tomuto rezolutnímu závěru je ukryta už ve jménu sansebastiánského celku — "Real" (královský) v názvu tradičně značí příslušnost ke španělské koruně v opozici vůči více regionálně vymezeným subjektům. Obdobnou roli třeba v Seville plní Real Betis a nakonec i Espanyol v Barceloně (zde asi nápovědu netřeba překládat).

Jenže otázkou je, nakolik ještě separatismus v Baskicku dýchá. Na webu baskické vlády sice Madrid dál kuriózně figuruje mezi místy jako Argentina, Chile nebo Brusel coby jeden z příkladů umístění "zahraniční delegace" Baskicka, ovšem obecně lze zkonstatovat, že celá myšlenka odtržení pozbývá aktuálnosti, ale i většího smyslu. Baskicko si momentálně bez problémů razí vlastní cestu, oproti centrální vládě třeba výrazněji daní tabák s alkoholem a podobně, takže už reálně nemůže tolik získat.

To na druhou stranu neznamená, že by se Baskové dál neměli potřebu vymezovat. Když se například roku 2009 ve finále španělského poháru setkaly Athletic s Barcelonou, prezident katalánského klubu Joan Laporta duel označil za "bitvu dvou zemí". A podle toho to taky vypadalo: všude byly rozmístěny vlajky s nápisy "Sbohem, Španělsko!" a veřejnoprávní televizní stanice musela při předzápasové hymně raději vypnout zvuk, aby nebyl slyšet ten vpravdě ohlušující pískot vzácně jednotného publika. Jedna organizace s nacionalistickou agendou následně dokonce požadovala, aby se za takovou urážku symbolu země i přítomného španělského krále dotyční okamžitě zpovídali před soudem.

Zde je ale na místě ptát se: vypadalo by to vůbec odlišně, kdyby tehdy na místě Athletiku stanul Real Sociedad? Těžko. Když v sezoně 1994/95 proti barcelonskému Espanyolu vyběhla čistě baskická jedenáctka Realu Sociedad, lokální tisk se dmul pýchou, jako by šlo o výsadního reprezentanta autonomního společenství. Jako by šlo o Athletic Club, dle pohledu některých.

Také Real Sociedad si zkrátka napříč dekádami uchoval značnou sounáležitost s vlastním regionem, a i z toho důvodu se baskické derby snad více než kterékoliv jiné podobá škádlení dvou sourozenců spíše než plnohodnotné bitvě dvou rivalů...