Křížem krážem Evropou: Ludogorec Razgrad se představuje

Primárním účelem našeho nového seriálu "Křížem krážem Evropou" má být soustavné poukazování na zajímavé fenomény napříč celým kontinentem, hned napodruhé však učiníme jednu menší výjimku: vzhledem k nadcházejícímu předkolu Ligy mistrů si exkluzivně posvítíme na soupeře Viktorie Plzeň, Ludogorec Razgrad...

České kluby s bulharskými soupeři nemají bůhvíjaké zkušenosti. V médiích se sice bude do kolečka omílat, že se samotným Ludogorcem za poslední dva roky sehrály přátelské duely hned čtyři tuzemské kluby (a z pěti pokusů uspěla jen jednou Sparta), ale ty my opravdu nemíníme brát vážně.

V pohárech dosud Plzeň s žádnými Bulhary tu čest neměla, pouze se v minulosti měla možnost poměřit s jejich geografickými sousedy — a zatímco se Srby (Vojvodina Novi Sad) si loni v předkole hravě poradila, s oběma tureckými celky už vypadávala (Fenerbahçe 2013 a Beşiktaş 2010).

Plzni dále nemohou vůbec radit ani v Ostravě, na Bohemce, v Liberci, Mladé Boleslavi či Jablonci. Olomouc ještě se Standou Vlčkem na počátku milénia vypráskala dnes již třetiligový Velbažd Kjustendil a pražská Dukla se v 60. letech utkala s CDNA Sofií, předchůdcem známého CSKA. Ani zde tedy příliš relevance nevystopujeme.

Podobně nahodilá setkání pak mohou nabídnout i pražští giganti. Sparta na bulharské pohárové reprezentanty narazila pouze v 80. letech — nejprve na začátku dekády padla se Slavií Sofia a potom na úplném konci osmdesátek nezvládla ani dvojzápas se sofijským Sredcem, opět předobrazem CSKA.

Druhému pražskému "S" nevšední zážitek připravilo již nefalšované CSKA v sezoně 2004/05, kdy v rámci skupinové fáze Poháru UEFA zavítalo na Strahov. Tam jsem se tehdy sám neváhal osobně vypravit a těžko někdy zapomenu. Ne snad kvůli bulharské návštěvě, nýbrž pro dva góly Pavla Fořta. Ano, dva.

Starý známý kanonýr Fořt se trefil rovněž o dva roky dříve do sítě třetího sofijského celku, Levski. Tehdy se však jednalo o jeden z těch horších pohárových zážitků sešívaných — v Bulharsku po divoké strahovské remíze 2:2 již branka nepadla, a tak se Slavia poroučela už ve 2. předkole Poháru UEFA.

Od těch dob se, jak asi už sami tušíte, hodně změnilo. Na podzim 2004, kam datujeme nejčerstvější pohárovou zkušenost českého týmu s bulharskými zástupci, se sice ještě za mistrovskou senzaci vydával Lokomotiv Plovdiv, jinak ale platilo, že prvoligové scéně vládlo hlavní město. Onu sezonu koneckonců sofijští titáni z CSKA a Levski završili na čele tabulky s náskokem 21, respektive 18 bodů na zbytek pelotonu.

Aktéři největšího zápasu v zemi, jinak známého jako 'Vechnoto derbi', by dohromady složili rovnou 57 titulů a 44 zářezů v národním poháru. Levski se přesně před deseti lety jako první bulharský vyslanec prokousalo do skupinové fáze LM (a opouštělo ji bez bodu, s jediným vstřeleným gólem na kontě), zatímco CSKA se může pochlubit alespoň třemi semifinálovými účastmi v méně prestižních evropských pohárech.

V období těsně po zmíněném střetnutí se Slavií vlastně až do začátku současné dominance Ludogorce se za nejsilnější celek v zemi dalo považovat Levski — ať už po finanční stránce, kdy těžilo z podpory izraelského podnikatele Michaela Cherneyho, tak po stránce výsledkové, kdy před byznysmenovým odchodem roku 2009 získalo tři tituly v intervalu čtyř let.

Od té doby se však Levski potácí v hustém chaosu, za což může i skutečnost, že si ochotně osvojilo nepopulární disciplínu 'unáhleného vyhazovu trenéra'. Od zlatého léta 2009 se osazenstvo horké stolice měnilo 19krát — to znamená, že pokud počítám správně, průměrná životnost kouče Levski v daném časovém úseku odpovídá zhruba čtyřem a půl měsícům.

Pro ilustraci diletantství ve znaku Levski nemusíme chodit daleko: Stojčo Stojev zvládl v uplynulé sezoně posunout Levski ze sedmé příčky na druhou, přesto byl vyhozen. Následovaly logické fanouškovské protesty, načež předseda klubu prohlásil, že tedy rezignuje a spolu s ním další členové, ovšem takový radikální krok si valná hromada neodhlasovala, čili vše zůstává při starém, a Srba Ljupka Petroviće nyní po brzkém vypadnutí z Evropské ligy beztak čeká další nekompromisní padák. Prostě cirkus.

Co se CSKA Sofie týče, klubů s variací na tento název bychom teď po celé zemi našli hned několik. Důvodem je nedávný kolaps originální značky a bezprecedentní pád z nejvyšší soutěže. I ve třetí lize nicméně CSKA na svých zápasech vítalo v průměru nejvíc fanoušků ze všech klubů a po zvláštní fúzi s Litexem Loveč letos opět zdobí elitní společnost.

Ještě na jaře sice platilo, že hráčům a institucím CSKA dohromady dlužilo přes 30 milionů bulharského lva (asi 414 milionů korun) a formálně nevlastnilo žádný majetek, ale samotný fotbalový tým už alespoň nějak stojí na nohou. Letos pod vedením hráčské ikony Hrista Janeva opanoval domácí pohár, obstojně načal i ligovou sezonu a pro klub jako takový nově pořádají sbírky i nevídaně organizovaní fanoušci.

Vcelku každopádně platí, že se poslední dobou sladké plody práce sbírají převážně mimo hlavní město, a to ironicky pod dohledem osob dříve spojených s CSKA. Někdejší kandidát na prezidenta armádníků Griša Gančev vytvořil nesmírně konkurenceschopný mančaft z Litexu Loveč, který sesbíral celkem devět trofejí včetně čtyř ligových titulů, aby zároveň provozoval patrně nejlepší akademii v zemi.

A jistý Kiril Domušijev, přiznaný fanoušek CSKA i bývalý člen dozorčí rady klubu, si v čele Ludogorce Razgrad vede ještě lépe. Aktuální vizitka mladého celku vypadá následovně: pět po sobě jdoucích titulů, dva úspěchy v Kupě Bălgarija, dva superpoháry k tomu, jedna osmifinálová účast v Evropské lize a nikterak ostudné vystoupení ve skupinové fázi Ligy mistrů; to vše jen šest let po vybřednutí ze třetí ligy...

---

Viktorii Plzeň čeká největší bulharský klub současnosti, o tom asi těžko může být sporu; zároveň ale také jeden z těch nejobávanějších reprezentantů bývalého východního bloku. Že roku 2014 Ludogorec na cestě do skupiny Ligy mistrů vyřadil bělehradský Partizan a bukurešťskou Steauu, na tom vážně bylo něco symbolického.

Jeho letošní pouť má prozatím velice podobnou příchuť: před Razgradem se už museli sklonit dva reprezentanti bývalé Jugoslávie a teď se Ludogorec pokusí svou nadvládu nad širou oblastí potvrdit proti našincům. Na co se připravit a jak vypadá výchozí pozice plzeňského vyzyvatele? O tom už více na příštích řádcích, i s milou pomocí správce twitterového účtu Bulgarian Football...

Postavení klubu na domácí scéně

Když měl Nick Ames vpředvečer utkání s Liverpoolem pro ESPN zevrubně představit neznámého bulharského soka, začal pěknou analogií: zhruba ve chvíli, kdy Steven Gerrard nadšeně zvedal nad hlavu pohár pro vítěze Ligy mistrů, kdesi na severovýchodě Bulharska frustrovaní členové teprve čtyřletého celku Razgrad 2000 sborově polykali hořkou pilulku. Ačkoliv si právě vykopali postup z amatérské, regionální čtvrté ligy, kvůli prázdné pokladničce se o patro výš prozatím posunout nemohli.

Jak odlišná je situace nyní, o jedenáct let později. Zatímco dříve — speciálně mezi lety 1945-2000, kdy hrál stále prim 'starý' Ludogorec — byli obyvatelé 33tisícového městečka Razgradu zvyklí převážně na druhou ligu, tentokrát se třesou na středeční bitvu o miliony. Před dvěma lety museli k zápasům Ligy mistrů cestovat do 200 kilometrů vzdálené Sofie, a čeká je to i s ohledem na Plzeň, postupně se ale pracuje na zvyšování kapacity.

Jak už to u podobně raketových vzestupů bývá, Ludogorec cestou posbíral i několik skeptiků poukazujících na "koupený úspěch" — a ti se vskutku neobejdou bez pádných důvodů. Moderní historie celku, jehož doslovný překlad zní "Divoký les", se ostatně začala psát teprve roku 2006 a postupem do třetí ligy; respektive ještě přesněji až za další čtyři roky, kdy si klub spolu s postupem do druhé nejvyšší soutěže kontroverzně přivlastnil veškerou identitu svých razgradských brachů.

Toho samého roku 2010 se Ludogorce zároveň definitivně ujal zmíněný Kiril Domušijev, místní podnikatel v odvětví farmaceutiky a jeden z nejbohatších Bulharů vůbec se jměním v domnělé hodnotě kolem půl miliardy eur. Domušijev klub stranou dotoval už na amatérské úrovni, když dle svých slov ročně přispíval 25 tisíci eur, a na chod své značky nyní dohlíží mimo jiné spolu s partou bývalých hráčů původního Ludogorce, k nimž se řadí i prezident Aleksandrov.

Co následovalo, jakmile se Domušijev naplno ujal otěží Ludogorce, to v Bulharsku stejně jako leckde jinde nepoznali. Po vzoru takového Kaiserslauternu roku 1998 se Razgrad z pozice nováčka okamžitě radoval z prvoligového titulu, když CSKA Sofii v závěrečném kole sezony 2011/12 při vlastní nutnosti vyhrát uštědřil ukázkový kop do slabin. Ludogorec totiž doma zvítězil 1:0, přičemž ho hned třikrát spasila branková konstrukce. Předsezonní kurz na takového mistra? 50; slovy padesát.

Roku 2012 si Ludogorec v součtu zajistil domácí treble a za další dvě sezony navázal s ještě jedním. Také tehdy přitom už tak nesnášený celek soupeřovy fanoušky pořádně nahněval: početní příznivci Botevu Plovdiv, kteří na nějakou tu trofej čekají nepřetržitě od roku 1981, těsnou porážku 0:1 ve finále Kupy vůbec neunesli a po závěrečném hvizdu hrací plochu zasypali vytrhanými sedačkami i kameny.

Pokud se teď Plzeň chce něčím utěšovat, může to být loňská, poměrně neúspěšná sezona, symbolizovaná trapným exitem s moldavskými soky v předkole Ligy mistrů, ale i osmifinálovou katastrofou v rámci domácího poháru.

Za obě selhání ovšem není zodpovědný současný kouč týmu Dermendžijev, jehož efekt je tradičně spíš opačného rázu. Mezi koncem listopadu a začátkem dubna pod ním kupříkladu Ludogorec nastřádal tucet ligových výher v řadě se souhrnným skóre 25:4. Takže ano, s tím utěšováním by se to věru nemělo moc přehánět.

Fanouškovská základna

Uštěpačný příznivec kteréhokoliv jiného klubu v Bulharsku by vám patrně chtěl nakukat, že žádná fanouškovská základna Ludogorce Razgrad ve skutečnosti neexistuje. A nebyl by tak úplně daleko od pravdy. Zatímco loni do Plzně z Tel Avivu cestovalo kolem čtyř stovek věrného jádra, tentokrát se dá počítat maximálně s poloviční účastí zahraničních diváků.

Na druhou stranu, mít konkrétně v Bulharsku mraky oddaných fandů, to je tak trochu dvojsečná zbraň garantující průšvih. Fanatické jádro CSKA třeba po jedné drtivé prohře 0:8 s Litexem částečně zdemolovalo vlastní stadion, aby o tři roky později pro změnu vyvěšovalo kontroverzní banner hlásající "Všichni černí pryč z CSKA". Podporovatelé Levski se pak svým neurvalým chováním obvykle několikrát do sezony zasazují o mastné pokuty pro klub, který proto z vlastní iniciativy platí speciálně pověřené osoby, jež mají na starosti kontrolu kázně uvnitř jednotlivých 'sekt' fanoušků.

V případě Ludogorce to však není pouze o nedostatku fandů na slovo vzatých; Ludogorec zároveň registruje i dostatek — ba spíš rovnou přemíru — vyloženě nesnášenlivých jedinců. Ti dokonce zvlášť zkraje stoupání nové komety v nemalých počtech navštěvovali její zápasy za účelem bohapustého dělání bordelu. Předloni se takhle v sofijském azylu hnala dopředu spíš rumunská Steaua než 'cizáci' z Razgradu.

Obecně lze říci, že spojení Ludogorce s Razgradem je navzdory rodišti pár členů vedení poněkud vlažné. Vzhledem ke kosmopolitnímu kádru v podstatě není možná ani tvorba tak základního elementu jako hrdosti na místního odchovance; kultovní je tu spíš postava rumunského stopera Moţiho, který coby improvizovaný gólman na cestě za premiérou ve skupinové fázi LM pochytal v rozstřelu se Steauou dvě penalty (a vysloužil si tak po sobě čestně pojmenovanou tribunu). Nejzajímavější domácí talent, 19letý obránce Vencislav Kerčev, byl pak po jedné kompletní sezoně v áčku výmluvně odeslán na hostování.

Samozřejmě, vedení Ludogorce bude vždy namítat, že klub provedl úplnou přestavbu stadionu, vytvořil pracovní pozice pro nespočet obyvatel Razgradu a zrekonstruoval přilehlou ubytovnu, kde přebývají členové akademie, kteří by jinak museli dojíždět z velkých dálek...

A to je všechno pravda. Ovšem o sotva zapuštěných kořenech fotbalového celku krásně vypovídá už jen to, že Ludogorec letos na jaře pro spory s radnicí, které nechce nový stánek propůjčovat k různým kulturním akcím (ačkoliv se nedávno klubu z veřejných zdrojů odsypávaly až dva miliony eur na novou tribunu), vážně zvažoval odchod z města a přesídlení do sousedního Velikeho Tarnova.

Finanční síla klubu

Podle vícero zdrojů se rozpočet Ludogorce pohybuje zhruba kolem 33 milionů bulharského lva (cca 17 milionů eur), což by odpovídalo asi tak trojnásobku budgetu, o kterém Domušijev mluvil na podzim 2014, tedy na prahu premiérové účasti mužstva v milionářské Lize mistrů. Plzeň tudíž v tomhle směru dle očekávání zaostává, ale pokud se její rozpočet nachází někde na úrovni 13 milionů eur, tak to není zas až takový rozdíl.

Kde teprve narážíme na obří propast, to je při pátrání čistě v bulharském prostředí, kterému Ludogorec svou finanční stabilitou hravě vládne. Podle celkem důvěryhodného serveru Transfermarkt je Ludogorec zodpovědný za neuvěřitelných 11 ze třinácti nejdražších bulharských nákupů za poslední dobu (cca od sezony 2008/09). Zbylé dva transfery náleží Botevu Plovdiv a oba se uskutečnily v lednu 2014, aby záhy klubu s nejdelší neporušenou tradicí kuriózně nepřinesly žádný postup tabulkou, nýbrž akorát obhajobu čtvrté příčky.

Tahle dominance Ludogorce, který se dle současného kurzu hned pětkrát dostal na hranici jednoho milionu eur (a čtyřikrát tak činil zrovna loni), je samozřejmě do značné míry umožněná také souběžným oslabením pozice ostatních. O bankrotu CSKA již vlastně byla řeč — a taky že se všechny jeho přestupy na dotyčném žebříčku datují do doby nejméně čtyři roky staré.

Současný rozdíl mezi 31násobnými šampiony a Ludogorcem je dobře vyjádřen i tím, že CSKA na jaře jako jediný profesionální klub v Bulharsku nemělo vlastní tréninkové prostory. Ty pro áčko se nacházely v nevyhovujícím stavu, ty pro juniorku byly při bankrotu zkonfiskovány. To Ludogorec mezitím z investice do tréninkového komplexu učinil svou prioritu číslo jedna; údajně se dokupy jedná o projekt v hodnotě 7,5 milionů eur a počítá se mimo jiné s menším stadionem pro rezervní tým. Jaký luxus, že?

Není to však pouze nejúspěšnější bulharský klub historie, kdo v porovnání s Ludogorcem nejen po finanční stránce ukrutně stagnuje. Loni vedle CSKA neobdržel licenci ani další sofijský klub, v minulosti čtyřikrát ověnčená Lokomotiva, kdežto Litex Loveč byl letos pro jistotu zcela absorbován 'novým CSKA' (přešlo celkem 16 hráčů). Levski zase pozici finančního krále ligy v mžiku vyměnilo za nezanedbatelný dluh daňovému úřadu bulharské vlády. A tak dále, a tak dále...

Obecně teď platí, že se Ludogorci v otázce stability vyrovná pouze Beroe Stara Zagora, vicemistr z roku 2015, ta se ale může kromě rozumného vedení spolehnout také na obyčejně neviděnou podporu města a veřejné kasy, z které je dle dostupných informací sponzorována dokonce zcela výlučně.

Formace, herní styl a klíčoví hráči

Prakticky odnepaměti — čili, um, zhruba od roku 2011 - se Ludogorec přísně drží formace 4-2-3-1 a za každých okolností, i kdekoliv ve venkovním prostředí, se snaží udržet si herní styl založený na držení balonu.

Majitel Domušijev se netají svou láskou ke španělské kopané a dle svých slov i v minulosti vysílal své kouče na pozorování do Barcelony či Villarrealu, kde měli odkoukávat vybrané tréninkové metody. Vysněným produktem pak má být taková skromná tiki-taka, kterou ovšem bohužel nezřídka blokují příšerná oraniště menších bulharských mančaftů.

Jedním z takových ve Španělsku částečně učených jedinců je i současný kouč Ludogorce Georgij Dermendžijev, který se po kratší odmlce v průběhu loňského roku znovu vrátil ke kormidlu, jímž otáčel už během historické sezony 2014/15. Dermendžijev je napříč Bulharskem považován za naprostou trenérskou špičku a je veřejným tajemstvím, že to byl právě on, kdo z pozice asistenta utvářel herní tvář Ludogorce hlavních trenérů Ivajla Petěva (2010-13) a Stojča Stojeva (2013/14).

To na druhou stranu neznamená, že bychom zaboha neměli najít určité nuance, které Dermendžijeva od jeho někdejších nadřízených odlišují. Stojev například preferoval double pivot a před nimi jednoho energického běžce, což spolu s vysunutými, proaktivními stopery nedělalo vzadu dobrotu; vše působilo rozlítaně a výsledkem byl třeba domácí debakl s Valencií v osmifinále Evropské ligy (0:3).

To Dermendžijevův střed pole tradičně čítá jednoho agresivního výherce balonu a jednoho typického dispečera, jímž je obyčejně skvostný lídr a kapitán Djakov, přes kterého proudí většina útočných výpadů Ludogorce. Ačkoliv defenzíva zůstává slabinou Razgradu (nebýt hloupých chyb, nedávný postup přes Crvenu Zvezdu se určitě nerodí až v prodloužení), double pivot je pod Dermendžijevovou taktovkou přeci jen disciplinovanější a víc zaměřený na cirkulaci balonu.

Pro tvorbu hry Ludogorce jsou dlouhodobě zásadní ofenzivně ladění krajní beci. V tomto směru je však nutno mít na paměti, že oproti první trenérově sezoně 2014/15 pozorujeme jistý přesun těžiště tvorby hry — na pravém beku se sice pomalu zabydluje bývalý hráč Santosu Cicinho, ale další Júnior Caiçara to zkrátka není. Ten si opravdu žádnou náhodou vysloužil přestup do bundesligového Schalke, a především jeho špičkový centr Ludogorci může proti Plzni scházet. Zároveň se vytratila i stálice levé strany, mladý křídelník Vura, který teď buď funguje napravo, anebo jen kryje záda ostatním.

Co pevně zůstává, to je volně pobíhající Marcelinho uprostřed pole. Naturalizovaný Brazilec spolu s krajany Wandersonem a Quixadou pamatuje už první dobrodružství v LM, teď je ale navíc doplňují středopolař Lucas Sasha, forvard Jonathan Cafu, levý bek Natanael a jeho protějšek Cicinho. Brazilský kontingent se tedy ještě rozšířil a nutno jedním dechem dodat, že i tady výrazně působí kouzlo Georgije Dermendžijeva. Ne snad, že by si všechny jmenované sám vyhlédl (to má na starosti bezkonkurenční síť skautů), ale konkrétně Sasha s Cafuem pod ním oproti loňsku hrají jako vyměnění, o stupeň výše.

Z Bulharů v zahajovací sestavě patrně najdeme jenom zmíněný metronom jménem Svetoslav Djakov a brankáře Vladislava Stojanova. Před bývalým lídrem bulharské jednadvacítky Georgijem Terzijevem je prozatím na stoperu upřednostňován Argentinec Palomino.

Na druhou stranu, vzhledem ke geografické poloze Razgradu lze za domácí hráče považovat vlastně i tři Rumuny, přičemž organizátor zadní linie Cosmin Moţi a vrchní střelec Claudiu Keșerü (naposledy 15 ligových tref) zároveň patří ke klíčovým článkům. Další účastník Eura, štítový záložník Andrei Prepeliţă, dosud v tomto ročníku nestartoval, ale čerstvé zranění Aniceta by mu teď teoreticky mohlo umést cestu do základu.

Předpokládaná sestava: Stojanov - Cicinho, Moţi, Palomino, Natanael - Djakov, Sasha (Prepeliţă) - Cafu, Marcelinho, Wanderson - Keșerü.