Křížem krážem Evropou: Jak Finsko ke své pravé zlaté generaci přišlo

Když se řekne Finsko, fotbal si v první řadě vybaví málokdo. Když se řekne fotbalové Finsko, na mysli každému vytane jen pár individualit. Pro poslední finský kolektivní úspěch bychom museli jít na konec 90. let, kdy navíc úspěch helsinského HJK simultánně vykupoval národní tým svou nejslavnější implozí. Teď se Finové po Švédech, Dánech, Norech a Islanďanech konečně též dočkali, uprostřed bezprecedentní fotbalové mánie...

Když Stuart Baxter v letech 2008-10 odváděl finskou reprezentaci z rekordního 33. místa žebříčku FIFA až na 86., přinutil finského novelistu Jariho Terva k sepsání kritické stati a označení týmu za "národní ostudu".

Na rétorickou otázku, zdali by Angličan měl být vyhozen, si autor tenkrát v září 2010 odpovídal následovně: "Jistěže ne. Proč bychom ho nechávali vyváznout, proč bychom mu to ulehčovali? Proč by se měl jiný trenér pokoušet dát příznivý kurz potápějící se lodi, která sama ví, kam míří — na mořské dno? Já budu jedině rád, když Stuart Baxter zůstane trenérem národního týmu. Je to pro něj ten pravý trest."

Finsko tehdy zrovna senzačně nedalo gól Moldavsku a úvodem kvalifikace na Euro 2012 prohrálo 0:2. Do celého cyklu nakonec odstartovalo bilancí 0-0-3 a jen po dvou měsících byl Baxter propuštěn. Finsko nakonec v kvalifikaci vedli čtyři různí muži; slabé Moldavsko za ním v cílové rovince zaostalo o pouhopouhý bod.

Už když Mixu Paatelainen přicházel ke kormidlu v březnu 2011, hovořilo se o několik let vzdálené pouti za dalším Eurem jako o "nejdůležitější kvalifikaci všech dob". Ani tentokrát to nevyšlo. Sám internacionál vlastně onen cyklus ani nedokončil — Paatelainen skončil poté, co s týmem prohrál čtyřikrát v řadě.

Pokud podzim 2010 působil jako pomyslné dno, to statistické bylo Finsku ještě několik let vzdálené. Mezi červencem a srpnem 2017 Finové obsazovali až 110. pozici na žebříčku FIFA. A jistě, tenhle ukazatel má své mouchy, ale asi se shodneme, že pokud se před vámi nachází i Surinam či tradiční evropští trpaslíci jako Litva, Estonsko nebo Faerské ostrovy, jste zkrátka v pasti.

A přece: zhruba po dvou letech Finsko bez potřeby baráže a s jednozápasovým předstihem slavilo postup na historický šampionát.

Benefitovalo přitom z rozšířeného závěrečného turnaje i skupiny, která se ukázala být podstatně slabší, než jak se zprvu jevila na papíře, ale stejně jako nás podobná konstelace příliš netrápila před čtyřmi lety, stěžovat si teď nebudou ani Finové poté, co v průběhu aktuálního cyklu vyhráli jen o jeden zápas méně než ve třech předchozích kvalifikacích na MS/ME 2014-18 dohromady...

Od těch bezejmenných po kultovního hrdinu

"Když člověk přijede do Helsinek a vydá se na cestu do Kuopia, čas náhle přestává dávat smysl. Po několika hodinách vystoupím z auta a připadám si ne jako Dominik, ale jako Dominik.rar. Podívám se na mapu a zjistím, že jsme zhruba ve třetině cesty na sever," poznamenává si kolega úvodem své páté cesty do Finska, které ho kulturou i jazykem přitahuje už od puberty, a odkud nyní pochází jeho švagrová.

Dominika na dlouhé cestě vstříc severnímu polárnímu kruhu provází rodinný známý Ville — Fin, který si ze stereotypů dělá své osobní bingo. Vyrůstal ve srubu uprostřed jezer a lesů, má blonďaté vlasy až po zadek, poslouchá folk metal, živí se výrobou velkých metalových prstenů či mečů, a mimoto vyrábí elektrické kytary. Jeho otec i v 70 letech brouzdá krajinu na sněžném skútru, a celá jeho rodina vlastní hned tři sauny.

Ville se taky zařadil po bok devíti Dominikem oslovených Finů, kteří neměli ponětí, kdo zrovna trénuje finskou fotbalovou reprezentaci. Z ex-fotbalistů se Ville jmenovitě vytasí akorát s Jarim Litmanenem a Samim Hyypiou. "Koho zajímá finský fotbal?" táže se Dominika povědomě. A dává to smysl: Ville vyrůstal v Kuopiu, domově svého času největšího skokanského můstku v zemi, kde se první soutěž uskutečnila už roku 1886, potažmo rodišti legendárního běžce Hannese Kolehmainena či slavných hokejistů Samiho Kapanena, Kimma Timonena a Olliho Jokinena (první dva nyní mateřský klub KaIPa také společně vlastní).

To bylo čtyři roky zpátky. Pro někoho už, pro někoho jenom, ale skutečností zůstává, že za tu dobu se okolnosti ve Finsku těžko mohly změnit dramatičtěji. Fotbalové KuPS letos poprvé od roku 1976 získalo mistrovský titul a jeho klubový předseda Ari Lahti zároveň sedí na křesle šéfa finského svazu (což prý tolik nevadí, protože vedení Veikkausliigy je tak jako u nás oddělené od vedení celého fotbalu v zemi).

A že by jedna celá hospoda v Kuopiu pořád neměla tušení, kdo trénuje fotbalovou reprezentaci? Troufám si tvrdit, že ani to už v nastalé době nehrozí...

---

Trenér Markku Kanerva. Zdroj: veikkausliiga.com

---

Antti Talasterä obráží zápasy všemožných finských reprezentací už bezmála 30 let. Jeho první vzpomínkou je oslava 80. výročí starého helsinského Olympijského stadionu, ke které v květnu 1987 exkluzivně přijela slovutná Brazílie. Finové nad ní dokonce od 15. minuty vedli, dokud svým prvním reprezentačním gólem nevyrovnal jistý Romário. Divoká přestřelka 2:3 dodnes zůstává nedílnou součástí finského fotbalového folkloru.

Před deseti lety Talasterä prožil jeden ještě pyšnější okamžik, když se mu na dres národního týmu po postupu na premiérové mistrovství Evropy ochotně podepsala kompletní skvadra do 21 let. Pět hráčů si nyní celý akt zopakovalo; brankář Anssi Jaakkola, obránci Jukka Raitala a Joona Toivio, záložník Tim Sparv a bombarďák Teemu Pukki po deseti letech na juniorský zápis do dějin úspěšně navazují tím seniorským.

Nejsou však jedinými pojítky. V pyšné Talasterově sbírce nechybí také trenérův dřevěný odznáček, který má momentálně stonásobně větší hodnotu. Markku Kanerva se totiž mezitím proměnil v regulérní kult.

Pokud Lars Lagerbäck byl na Islandu idolem, Kanerva vše posouvá na ještě vyšší level, když už v jednom z rozhovorů musel adresovat požadavky fanoušků na zbudování jeho vlastní sochy. A bodejť by ne, však ke Kanervovi lze vystopovat vesměs vše významné, co fotbalové Finsko v posledních třech dekádách dokázalo. (Snad akorát s čestnou výjimkou loňské průlomové účasti dorostenek na MS do 17 let.) Kromě zmíněných trenérských zářezů byl ještě jako hráč též u jediné finské účasti v hlavní fázi Ligy mistrů (1998).

Před ním se o dospělé Euro pokoušelo 23 různých koučů. Uspěl až Kanerva ve 112. duelu celých dějin finského kvalifikačního snažení o Euro. Pokud by někdo mohl mít veškerý nárok na titul finského krále Midase, byl by to právě Kanerva. Místo toho mu média říkají 'Perus-Markku' — 'obyčejný Markku'. Ne snad proto, že by odmítala uvěřit jeho umění; spíš na styl Jürgena Kloppa, samozvaného 'Normal One'.

Kanerva je prostě takový cool strejda, chcete-li váš oblíbený tělocvikář ze základky, kterým ostatně již v závěru své hráčské kariéry byl. Pro jeho detailní taktické rozbory a přemýšlivou až pedantskou povahu se mu sice přezdívá i Profesor, ovšem když Perparim Hetemaj na jedno setkání finské "21" přišel pozdě v převleku za želvu ninja (v narážce na formaci, kterou sám kouč nazýval "želva"), Kanerva propukl v nespoutaný smích. Když se Kanervovi zpočátku 90. let někdo pokoušel dovolat na pevnou linku, přivítal ho záznamník se známou melodií De La Soulin Ring Ring Ring , ve finském a posléze i anglickém provedení.

Kanerva je ve Finsku svébytným kultem už od konce devadesátých let, kdy se banda fanoušků HJK v čele s renomovaným autorem Miikou Nousiainenem rozhodla na jeho počest založit fanklub. Kanervovi se začalo přezdívat 'Rive' a jeho nohsledové se nazývali důvtipně Riveside Club. Když po finské premiéře v Lize mistrů v zimě 1998 ukončil kariéru, věnovali mu jeho příznivci památeční banner, který má stále na půdě.

Již roku 2000 Kanerva začal v Helsinkách trénovat jedny z nejnadějnějších juniorů v zemi, aby o rok později povýšil na roli asistenta trenéra u áčka HJK, kde stále působilo několik jeho bývalých spoluhráčů. Ti mu obligátně nedali nic zadarmo. Žádná rutinní distribuce obručí se neobešla bez posměšků a pošťuchování.

O necelé dvě dekády později, a se stále mizivými zkušenostmi na klubové úrovni, je Kanerva jaksi jinde.

Po úspěchu s "21" byl přizván k dočasnému vedení áčka v letech 2011 a 2015. Na druhý pokus dokonce již zpackanou kvalifikaci o Euro 2016 zakončoval dvěma výhrami a dvěma remízami. Jednalo se o neomylnou předzvěst světlých zítřků; další džob ještě nedostal, koncem roku 2016 už ale fakticky nebylo zbytí. Po vyhazovu Švéda Backeho asociace neměla na dalšího cizince a musela tak sáhnout do vlastních zdrojů. Kanerva už dávno byl na výplatní pásce svazu, takže se jednalo o logickou volbu. Sám to přesto nečekal.

Od té doby je Finsko k nepoznání. Když Hans Backe v prosinci 2016 odcházel, nedělo se tak proto, že by "slabá" FA kolabovala pod "tlakem médií" (jak čerstvě vysvětloval švédským novinářům). Ne, dělo se tak hlavně proto, že jeho tým z jedenácti pokusů ani jednou nevyhrál a celý kalendářní rok zakončil s bilancí 0-2-9 a ostudným skóre 4:22. To přitom veskrze se stejným materiálem, s jakým nyní pracuje Kanerva.

Naopak, Finsko se začalo viditelně lepšit vlastně až po odchodu dosavadních stálic týmu jako Perparim Hetemaj, Niklas Moisander či Alexander Ring, kteří všichni ukončili reprezentační kariéry ještě před Ligou národů. Po první kvalifikační výhře v průběhu dvou let (!) proti Islandu byl Roman Eremenko osudově testován na doping a na dobu neurčitou z týmu vypadl. Na papíře zkrátka tým z let 2016-17 vypadal silněji.

Kanervův rukopis se začal naplno projevovat v Lize národů. Jeho vize byla v podstatě jednoduchá, a přece ve finském kontextu nepříliš obvyklá: eliminovat soupeřovy silné stránky, ale zároveň cílit na využití jejich slabin. Na tu druhou část se v poslední době typicky vůbec nedostávalo. Teď jste tu najednou měli Finsko, které ve čtyřech po sobě jdoucích utkáních Ligy národů udrželo nulu a s předstihem postoupilo do Ligy B.

Statistický posun by těžko mohl být zřetelnější. V kvalifikaci na MS 2018 Finové v průměru drželi balon 42,3 % času; před zápasem s Lichtenštejnskem to už bylo 48,5 %. Čeští diváci jistě ocení, že v průměru na jednoho hráče nyní Finové v porovnání s minulým kvalifikačním cyklem naběhají o tři tisíce kilometrů více. Střed zálohy Sparv-Kamara je perfektní, nechybující kostrou, a celý tým se častěji probíjí do vápna soupeře.

Jak už tomu bývá, klíč k takovému úspěchu a rapidnímu progresu neexistuje jen jeden jediný. Kanerva samozřejmě těží z toho, že mu Tim Sparv coby kapitán vedl už úspěšnou jednadvacítku těch 11, deset let zpátky. Bez ohledu na dřívější zkušenosti však Kanerva obecně projevuje eminentní zájem na efektivní komunikaci se všemi svěřenci. Na stole v jeho kanceláři se ne náhodou vyjímá kniha Richarda D. Lewise s názvem "When Cultures Collide — Leading Across Cultures", jejíž poselství ve věci mezikulturní komunikace trenérovi jen bodnou; nikdy v historii finské áčko netvořilo tolik synů imigrantů a švédských Finů.

Podpora fotbalové asociace též nezaškodí. Finský svaz nyní více než dříve investuje do zázemí reprezentantů a nedávno dokonce vytvořil pozici šéfa výzkumu a rozvoje, kterou obsadil Ville-Pekka Inkilä. Kanerva vysvětluje, jak užívá metriku očekávaných gólů k motivaci na styl "zasloužili jsme si to, nebo...?". Po zkušenostech ve Švédsku zároveň kouč více naslouchá hráčům a do určité míry je zapojuje i do procesu tvorby herních plánů. Feedback je pro něho důležitý a výsledkem je vždy pozitivní atmosféra kolem týmu.

Fotbal jako sport číslo 1? Nelze vyloučit

I díky nesmírně populární postavě Markkua Kanervy je nyní fotbalový mančaft finským národním týmem číslo 1, a nezřídka se celá debata na různých fórech stáčí také na fotbal jako takový: dalo by se snad říci, že teď ve věčné soutěži popularity poráží lední hokej?

Ta představa není tak absurdní, jak by leckomu z nás mohla na první poslech znít. Když se řekne Finsko, každý sportovní fanoušek se základním rozhledem si nejspíš před kopanou vybaví alespoň půltucet jiných odvětví — jenže valná většina z nich si teď prochází útlumem.

Éra Janneho Ahonena či Mattiho Nykänena je tatam a skoky na lyžích už prý, jak mi bylo vysvětleno, "nikoho nezajímají". Z Kimiho Räikkönena, který zůstává posledním finským šampionem Formule 1 (2007), je dnes už čtyřicátník; z Miky Häkkinena rovnou padesátník. Finská nadvláda mistrovství světa v rallye se na pohled uzavřela roku 2002 s posledním titulem Marcuse Grönholma. Do roku 1988 se Finsko mohlo pochlubit sedmi olympijskými zlaty v hodu oštěpem; od té doby se muselo spokojit se dvěma stříbry a dvěma bronzy. Skvělá tradice běžců-vytrvalců, která dala vzniknout později recyklované nálepce 'létajících Finů', se přestala psát ještě dříve, v půlce 70. let.

Pro pochopení významu téhle sportovní krize je důležitý historický kontext: Finové jsou odnepaměti fenomenálním sportovním národem, který na fyzické aktivitě po zisku nezávislosti na Rusku roku 1917 do značné míry vystavěl svou národní identitu.

Mezi lety 1908-48 finská olympijská výprava v průměru vezla z každé letní olympiády famózních čtyřiadvacet medailí. Běžci jako Hannes Kolehmainen a Paavo Nurmi se stali regulérními národními hrdiny a ztělesněním finského konceptu 'sisu', který lze volně přeložit jako kombinaci odhodlání, trpělivosti a odolnosti. Mezi lety 1992-2012 ovšem daný průměr spadl na čtyři medaile. Z Ria de Janeiro již Finové přivezli jediný cenný kov: ten bronzový ze ženského boxu lehké váhy.

V průběhu času vykrystalizovali vlastně jen dva relativní držáci — fotbal a lední hokej — kteří leckterého finského kluka provází dětstvím ruku v ruce. Než se stal letošní dvojkou draftu NHL, Kaapo Kakko byl též nadějným fotbalistou. Stejně tak současná modla finské kopané Teemu Pukki v mládí excelovala ve vícero sportech. Seznam všestranných finských sportovců je ukrutně dlouhý.

V meziválečném období fotbal v první řadě neúspěšně bojoval s baseballem, který se stal vyvoleným sportem Bílé gardy — lidové milice, která tvořila většinu finské armády během občanské války roku 1918. Teprve ve druhé polovině 20. století se kopaná ve Finsku postupně etablovala jako vůdčí kolektivní sport.

V té samé dekádě, kdy se hokejový nároďák třásl v památné konfrontaci s NDR a divže potupně nespadl do světové B skupiny, fotbalové kluby jako FC Kuusysi (Lahti), FC Haka (Valkeakoski) a RoPS (Rovaniemi) postupně v letech 1984-1988 dělaly cenné zkušenosti se čtvrtfinálovou (!) fází dvou předních evropských pohárů. A byť je teď v módě tvrdit, že fotbalová reprezentace vždy stála za starou belu, a proto je tenhle úspěch o to významnější, starší generace pamatují solidní kvalifikace o ME 1980 či MS 1986, kdy zas tak moc nechybělo.

K hokeji se větší část veřejnosti poprvé odklonila teprve s rokem 1995 a vůbec prvním zlatem ze světového šampionátu, což potuplovala zlomená fotbalová srdce z 11. října 1997, kdy finská "zlatá generace" doma nedokázala udržet vedení nad Maďarskem a po remíze 1:1 jí utekla skvělá šance na první velký turnaj.

Tedy, "skvělá"... nebýt onoho prokletého rohového kopu , kdy k vyrovnávací brance vedlo šest dotyků s míčem v podání pěti finských fotbalistů, Huuhkajat by skutečně dál živil šanci na mundial, ale s revizionismem se to zase nesmí přehánět. Maďary pak totiž ještě čekala baráž, v níž dostali napráskáno od Jugoslávie (1:12), a Finové by zajisté dopadli stejně. Přesto... prokletí party kolem Litmanena, Hyypii či pozdějšího kouče národního týmu Paatelainena bylo neomylně zapečetěno. A Finsko už nějakou dobu rozděluje docela legitimní debata: pokud tamto byla "zlatá generace", jaká je pak tahle?

---

Současný finský národní tým. Zdroj: ronaldo.com

---

Klíčové vítězství nad Lichtenštejnskem ve Finsku odhadem sledovalo na 1,9 milionů televizních diváků. To sice ani zdaleka není rekord, který letos na jaře stanovil zlatý hokejový národní tým (3,14 milionů), ale co není, to klidně může být již letos v létě na Euru. V severské zemi, kde se už přes 20 let stovky nadšenců v upnutých wrestlingových úborech sjíždí k oficiálnímu MS v bažinné kopané, fotbal zcela zjevně nestrádá.

A sport, v němž finské výběry léta vítězí na čtyřech a po pár locích vodky, se teď chytá i na profi úrovni.

Možná jste si nicméně všimli, že ve srovnání se vzestupem Islandu se internet najednou nehemží články o tom, jak došlo k finskému průlomu. Důvody jsou několikeré: jednak byste do Finska nacpali rovnou patnáct islandských populací, jednak se zde nejedná o výsledek natolik čitelné koncepce a systematických investic. Island měl plán a powerpointové prezentace: začal od dramatického rozšiřování základny profesionálních licencovaných trenérů, které záhy nechával cepovat zejména mladé kluky; četné vládní i evropské dotace a podpora mnohých lokálních vlád mezitím nechaly vyrůst nafukovačky a umělky po doslova celé zemi.

I s Finskem bychom našli pár styčných bodů, to ne že ne. Fotbalová asociace například od roku 2011 podporuje akademii Samiho Hyypii, která zodpovídá za výchovu mnohých šikovných hráčů nastupující vlny. Od všudypřítomné škváry se ve Finsku postupně rovněž dobrali stavu, kdy teď zhruba polovina prvoligových klubů stabilně hraje na umělce. Pokud Mikael Forssell — helsinské dítě —vzpomínal, jak ho v 80. letech od nejbližšího krytého hřiště dělila hodina jízdy autobusem, a tak svou míčovou techniku raději piloval v úzkém zastřešeném průjezdu pro auta, jeho následovníci už asi takhle vynalézaví být též nemusí.

To je bezesporu fajn. Jenže je to taky všechno takové nahodilé, a s Helsinkami vždy uprostřed všeho dění.

Je to právě HJK z hlavního města, kdo se rozhodl jít příkladem a díky své čím dál kvalitnější, čím dál většími prostředky podporované akademii teď v podstatě buduje tým od základů. Je to rovněž helsinské Käpylän Pallo, které pro změnu na dospělou úroveň kašle úplně (hraje tam až čtvrtou ligu), ale zato spolupořádá největší mládežnický turnaj v zemi a tradičně dominuje takřka všem mládežnickým kategoriím až po U-19.

HJK dodává také jediného současného člena reprezentačního výběru, který si vydělává doma — a to se ještě v případě Dana O’Shaughnessyho jednalo o pouhou dodatečnou volbu na místě zraněného. Celou zemi mezitím zachvacuje debata, zdali by talentovaní hráči neměli Finsko opouštět při první příležitosti po vzoru Tima Sparva, Teemua Pukkiho či islandského Gylfiho Sigurdssona. Většinový názor zní: ano, zajisté.

Unikátní úspěch, unikátní kapitál

Je docela zvláštní to zkonstatovat, ale historický finský úspěch holt od rozvoje domácí ligové scény nelze tak úplně odvodit. Ve větších městech, kde aktuálně klubový fotbal hraje prim, se jedná o důsledek toho, že zrovna hokejový klub nestojí za nic (Turku), anebo tam žádný na pořádné úrovni ani neoperuje (Kotka).

Na reprezentaci a obecně mezinárodní fotbal se ale chodí odpradávna, bez výjimek. Finští fanoušci ve slušných počtech odcestují kamkoliv, přičemž domácí arény naplní klidně i velšský soupeř v předkole Evropské ligy. Když bylo HJK v Lize mistrů, sjížděli se na něj lidé ze všech koutů Finska (snad akorát s výjimkou Lahti). Do Tampere teď na kvalifikaci vždy přišel plný 16tisícový kotel, a to je ještě přísný limit.

Ve finském případě se tedy musí začínat spíš odshora — vytěžit hutné finanční bonusy (přes devět milionů eur) a pořádně zainvestovat do infrastruktury. Politické vůle by měl být dostatek: současný prezident Sauli Niinistö roku 2012 pro svou aktuální funkci po třech letech opouštěl zrovna křeslo šéfa fotbalové asociace.

Klubové ambice by tu také byly: HJK v květnu zaplatilo "bezprecedentní sumu ve finském fotbale", aby z krutého severu odlákalo ceněného kouče RoPS Toniho Koskelu, a vyhlásilo plány na to zařadit se po bok Rosenborgu, FC Kodaň či Malmö coby další "velký nordický klub". Sousední HIFK se mezitím vzdalo nálepky posledního fanoušky vlastněného klubu v lize a kývlo na nabídku (notně pofidérního) čínského investora.

A pak je tu samozřejmě 'Pukki mánie', jež ve Finsku navzdory útočníkově stagnující střelecké bilanci v Anglii ani omylem neuvadá. Rodák z přístavní Kotky, která má být sídlem většího množství lodí než obytných budov, si svým hattrickem proti Newcastlu řekl o zahájení procesu pojmenování jedné z místních nafukovaček právě po finském číslu 10, mezitímco Pukkiho zaměstnavatel z Norwiche v jednu chvíli hlásil kritický nedostatek dvojek, jak se tam mohli při poptávce po kanonýrově dresu číslo 22 doslova utisknout.

Teemu Pukki je prototypem hráče, pro něhož má angličtina vyhrazené slovíčko 'prodigy'. Finové obvykle superlativy neplýtvají, ale zrovna autor desíti kvalifikačních branek na nálepku "výjimečného talenta" uplatňuje bezvýhradný nárok. V nejvyšší soutěži debutoval v patnácti letech, stal se prvním devadesátkovým dítětem, které se ve Veikkausliize trefilo, a domácí soutěž opouštěl s cenovkou přesahující jeden milion liber. Ne jednou; dvakrát. Poprvé mířil do Sevilly, podruhé do Gelsenkirchenu.

Když zkraje sezony platil za nejrozjetějšího útočníka v Premier League, finská média vedla seriózní válku nad tím, zdali je Pukki "pouze" králem Anglie, anebo rovnou císařem celé Evropy. Ve stejné době finský premiér Antti Rinne zakončoval vážnou debatu o klimatických změnách s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem předáním daru v podobě finského reprezentačního dresu s Pukkiho jmenovkou.

---

---

Jakousi symbolickou manifestací jednak znovuzrození "nového Litmanena", jednak potenciálního vzestupu finské kopané na úkor ledního hokeje, byla tato fotka z postupového zápasu s Lichtenštejnskem, na níž finský divák drží dres bývalé hokejové hvězdy Sakua Koivua s přeškrtaným jménem k nepoznání, přepsanou jedenáctkou na desítku, a především připsaným "Pukki" do horní části a "Party" do té dolní.

Takzvané 'Pukki parties' se ujaly už během forvardova působení v dánském Brøndby. Začaly jako prozaický nápad — sejít se hromadně nad pivem v hospodě a společně sledovat snažení jednoho z nejpyšnějších exportů země — a dnes se mění v regulérní marketingový nástroj Norwiche City. Ten si v období zápasu s Lichtenštejnskem v Helsinkách otevřel klubový obchod s tržbami ve výši 45 tisíc liber, přičemž zároveň v jednom z tanečních klubů v centru hlavního města uspořádal jakousi 'Pukki afterparty' pro dva tisíce lidí, kde se podával mj. speciální kanárčí koktejl sestávající ze dvou druhů vodky, ovoce a tzv. třešně Inků.

V Norwichi tímto samozřejmě sledují komerční úspěch, ale ten by nebyl možný bez finské posedlosti Pukkim. Celonoční párty se uzavřela nad ránem, kolem páté hodiny, a celkový dosah všech účtů Norwiche City na sociálních médií byl v samotném Finsku vyčíslen na 730 tisíc lidí. To je zhruba 12 procent celé země. Ještě několik týdnů se ve Finsku budou prodávat speciálně ušité svetry se symbolem finských Vánoc známým jako 'Joulupukki', tedy vánoční koza. Vtipný význam útočníkova jména tedy prodává i doma.

Mnozí pamětníci možná co do fotbalového umu stále řadí výše Jariho Litmanena či další kolegy "zlaté generace", ale z hlediska hmatatelných úspěchů a nehmotného pobláznění celého národa se před něho Teemu Pukki i díky vymoženostem doby hravě dostává. Již za pár týdnů se téměř jistě stane teprve třetím fotbalistou právě po Litmanenovi (1995) a Hyypiovi (2001) s cenou pro finskou sportovní osobnost roku.

A stejně jako Canaries zkušeně kují železo, dokud je žhavé, musí se chytit i šéfové finské kopané, aby zaručili, že příští generace s Pukkiho jménem na zádech nebudou na svůj vlastní průlom čekat další věčnost...