Kde slovo rivalita nestačí...

Koncem června 2004 přišel anglický fotbal o jednoho z těch váženějších synů. Po nalezení nového investora a přesídlení mimo tradiční londýnské sídlo definitivně zanikl kdysi prvoligový Wimbledon FC, aby přenechal své místo MK Dons. Stoupenci starého klubu si pak založili svůj vlastní, který se nyní třese na pohárovou revanš...

Tuto neděli, druhého prosince, krátce po obědě, před televizními kamerami, nerušeny žádným zápasem elitní soutěže proti sobě tedy vystartují zástupci dvou měst se zcela odlišnou fotbalovou historií.

O Londýně, ba ani o pouhé jedné jeho jihozápadní části, se nemá smysl bavit. Lidé tu kopanou žili odpradávna, na titěrný stánek s názvem Plough Lane se dnes vzpomíná jako na obyčejnou legendu, celkem nedávno tu vítali kluby Premier League, zápasy Poháru Intertoto i triumf v FA Cupu.

Milton Keynes, ležící nějakých 110 kilometrů od hlavního města, bylo naproti tomu až do roku 2003 učiněným panicem fotbalového prostředí. Tedy samozřejmě, Arsenalům, Tottenhamům či Celtikům se zde běžně fandívalo, profesionální mančaft tu ale do té doby ani zdaleka neexistoval a nikdo jej tím pádem ani nepostrádal. Nebylo tedy divu, že oddaní příznivci původního Wimbledonu FC zpočátku MK Dons posměšně titulovali (a někteří stále titulují) "Franchise FC" a současně Peta Winklemana, čistě technicky zachránce tradičního klubu, obviňovali (a stále obviňují) z bohapusté krádeže.

Nicméně v Milton Keynes stihli za těch devět let ujít dlouhou štreku za jakýmsi uznáním širé fotbalové komunity. Pomohlo Inceovo kývnutí na manažerský džob, ale i nový 30tisícový chrám, který bude za pár dní dějištěm tohoto pikantního souboje. Právě tam Dons z pozice klubu na pokraji Conference dokonce ihned zlanařili samotnou anglickou jednadvacítku. Tehdy bylo kompletně vyprodáno; a rovněž v příštích měsících, během klání čtvrté ligy, se návštěvy šplhaly k 10 tisícům - což je numero, o kterém se Wimbledonu FC na sklonku fungování ani nezdálo.

Ovšem zatímco "obligátní" skepse běžných pozorovatelů prostředí anglické kopané pomalu uvadala, až se z MK Dons stal normálně respektovaný objekt, fanouškovská obec původního Wimbledonu FC ve své nenávisti přirozeně vytrvala. Na základě informací redaktora Telegraphu Tonyho Francise z roku 2008 "přeběhly" do Milton Keynes všehovšudy dvě stovky příznivců; ti zbylí zůstali, aby nenáviděli. Ostatně jenom inkriminovaný Francisův článek, který se snažil Dons vybarvit v poněkud světlejších konturách, než v té době bývalo zvykem, nepěkně hnul žlučí doopravdy celému táboru skalních stoupenců AFC.

"Winkelman nemá ponětí, kolik bolesti vůbec způsobil," vyprávěl tehdy Francisovi jistý Simon Wheeler, předseda Wimbledon Independent Supporters Association, jednoho z podpůrných uskupení kolem fanoušky spravovaného celku.

V tu chvíli se sám redaktor Telegraphu musel zarazit a podivit se nad koncentrací zloby - ta je vskutku ventilována vstříc jediné osobě. Jako by snad Winkelman nechal klub zkrachovat (nikoliv, to Libanonec Sam Hammam je zde na vině) a pak jej zcela sám také odkoupil a přestěhoval (činil tak ještě spolu s Charlesem Kopperem, který mimochodem lehkomyslně posvětil demolici památného Plough Lane).

Bráchové, kteří si z oka nevypadli

Fotbalový nadšenec může registrovat široké spektrum takzvaných rivalit mezi dvěma kluby. Můžeme odhalit případy historické nebo lokální - a to přímo městské či jen regionální. Většinou jde o pnutí vnímané oběma stranami, ačkoliv taková Chelsea se opětování něčeho takového prakticky nedočká. Koncept jakési "jednosměrné" rivality potom ctí rovněž Wimbledon AFC a Milton Keynes Dons, leč po svém. Jestliže na jedné straně barikády stojí respekt, na té druhé dodneška přežívá bolest, ba obyčejná nenávist.

Dons dělají vesměs všechno možné, aby si svůj faktický zárodek usmířili. Ačkoliv čistě technicky všechno dědictví zaniklého Wimbledonu FC náleží Milton Keynes, Winkleman na začátku roku 2008 veškerá memorabilia (včetně miniaturní repliky trofeje za vítězství v FA Cupu z roku 1988) odkázal Merton Borough Council, čili úřadu městské části Londýna, kam spadá i Wimbledon. Což je chvályhodný akt, bezesporu.

Něčím nicméně MK své londýnské "sourozence" stále dráždí - a to rovnou na první pohled. Narážím pochopitelně na přídomek Dons, jasně odkazující na přezdívku bývalého Wimbledonu FC. Protestní akce požadující právě vymazání tohoto odkazu ze jména odcizeného třetiligového klubu se naplno rozjely také před víkendovým kláním; rovněž tady ovšem inteligentní a klidný Winkleman přichází se smířlivým vysvětlením: "Jsme pořád Dons. Bez (původního) Wimbledonu bychom tu vůbec nebyli. Ten má zkrátka dva syny, AFC a nás."

Dva syny. Zrovna v tomto bodě se dá lehce přelézt pomyslnou zeď a stanout uprostřed druhého tábora, jehož stoupenci zaujímají úplně jiné stanovisko. Koneckonců rozpoložení příznivců Wimbledonu AFC by se snad dalo připodobnit této hypotetické situaci: představte si, že máte jednovaječné dvojče a to od vás jednoho dne odkouká dejme tomu ohraný kouzelnický trik. Vzápětí se odstěhuje o pár měst dále, kouzlo oživí, vypiluje, zviditelní se a za pár let se před vámi promenáduje s daleko příjemnějším rozpočtem, než jakým disponujete vy. Budete vůči němu cítit klasickou rivalitu? Těžko...

...což potvrzuje také blog jednoho z těch věrných, dlouholetých a skalních příznivců Wimbledonu (A)FC, jistého Aleda Thomase. Jakkoliv jde o příspěvek dva roky starý, citovat z něj mohu celkem v klidu - však nyní nabyl reálných obrysů. "Je to, jako by někdo zničehonic přišel, uzmul vám vše, co vlastníte, a jakmile byste se konečně znovu postavili na nohy, řekl by na to ‚no není to nádherné, že se nám teď oběma tak skvěle daří?‘," vyjádřil se trefně muž, který v tom samém blogu odmítá klasické řeči ve stylu "ale zase by byla paráda je porazit".

Ba co víc, Thomase neděsí ani představa porážky od tohoto soka - výsledek je mu zkrátka po všech směrech ukradený. Thomas se raději projevuje coby jinačí typ pragmatika: MK Dons nechce potkat hlavně z toho důvodu, že by vzájemný zápas de facto legitimizoval, potvrdil existenci tak odpudivého klubu, jakým pro něj Milton Keynes samo sebou je. A tím Thomas nekončí. Dále se například ptá, co by jako stálo v předzápasovém programu; v sekci, kde se představují oba soupeři, speciálně pod nadpisem "historie"? Byla by tam řečena celá pravda nebo by se jen elegantně, nekonfliktně opsala?

Odpovědí na takové otázky se Thomas přeci jen dočká. Třebaže los fanouškům jako tomuto jednomu cuchal nervy již vícekrát a planě (mimo jiné i v tom roce 2010), tentokrát už byl neomylný. A mezitímco anglická fanouškovská obec jako celek nemůže dospat pozitivním očekáváním, náš Aled Thomas v sobotu sotva zabere z docela odlišných příčin...