Karol Dobiaš - Patino

Podle mnoha odborníků je nejlepším krajním obráncem naší historie. Dvakrát získal titul pro fotbalistu roku a v anketě o českého fotbalistu století skončil u fanoušků na šestém místě, u odborníků ale "až" na místě osmém. To na Slovensku skončil třetí. Dnes se dožívá 70 let. Hráč, jenž by se dnes mohl vybírat z hromady nabídek nejlepších klubů planety. Karol Dobiaš.

18. prosince 1947 mohl z okna svého trnavského domu vykřiknout Dobiaš senior do celého světa: "Mám syna". Uběhne něco málo přes dvacet let a jméno tohoto jeho syna budou nadšeně vykřikovat do éteru fotbaloví komentátoři a ve všech pádech je bude skloňovat celý fotbalový svět.

Nejprve ale musel Karolko přes Handlovou, kam se rodina později přestěhovala, přestoupit do Trnavy a získat místo v základní sestavě. To se mu podařilo prakticky hned v první letní přípravě v roce 1965. Ačkoliv v mládežnických výběrech střídal posty stopera a pravého křídla, trenér Malatinský ho přesunul na pravý kraj obrany a dobře udělal. Získal tím pro československý fotbal beka světového formátu.

Ve městě na řece Trnávce začal v té době vznikat skvělý mančaft. Spartak Trnava byl do té doby spíše průměrným týmem pohybujícím se mezi první a druhou ligou, ale když v sezoně 1966/1967 skončili trnavští třetí, nastražila fotbalová veřejnost uši. Bieli andeli ukázali, že jejich triumf ve Středoevropském poháru v témže roce nebyl náhodný. Jakkoli tato soutěž dávno pozbyla svého předválečného renomé, vyřazení Lazia nebo Fiorentiny se počítá v každé době.

Buď jak buď, přinejmenším tuzemská scéna seznala hned příští sezónu, že s partou vedenou Antonem Malatinským musí opravdu počítat. Trnava získala titul, hned napřesrok to zopakovala, další rok sice skončila až druhá za nesmírně silným Slovanem Bratislava, vítězem PVP (když ve finále porazil Barcelonu), ale další tři roky opět neměl Spartak v domácí soutěží konkurenci.

Trnava hrála nejlepší fotbal své historie - s nejlepším mužstvem své historie, v němž působili fotbalisté přinejmenším evropských kvalit jako Hagara, Kabát, Jarábek či Hrušecký. Prim v trnavském kádru hrálo trio borců, kteří měli parametry světové - kanonýr a velký šéf Jožo Adamec, vynikající středopolař Laco Kuna a hlavní postava mého článku - Karol Dobiaš, který se hned od začátku ve svých 18 letech vypracoval mezi tahouny mužstva.

Patino, jak se Dobiašovi kvůli zvláštnímu způsobu běhu přezdívalo, neboť si patami div že nezpůsoboval podlitiny v oblasti hýždí, předběhl svou dobu. To, co do našeho fotbalu zavedl slávista Lála, tedy zapojování se do ofenzivy, přivedl Dobiaš k dokonalosti. Neúnavně brousil pravou postranní čáru, jezdil nahoru dolů, nabízel se spoluhráčům, přihrával, střílel. To, nač dnešní komentátoři pějí ódy, předváděl Dobiaš už před půl stoletím. Bez jakékoli nadsázky patřil na svém postu k nejlepším na světě, nijak zvláště nezaostával za takovým Italem Facchettim, hvězdou Interu Milán, považovaným v oněch časech za nejlepšího krajního beka vůbec. Však mu tak také v zahraničí přezdívali - "Český Facchetti".

Dobiaš ovšem nebyl jen nějaký atlet, který díky skvělé fyzičce vydrží makat celý zápas absolvovat v něm iks sprintů. Oplýval též výtečnou technikou, jakou by mu mohl závidět leckterý útočník, byl velice rychlý, elastický, důrazný a neústupný, fotbal proti němu docela dost bolel. Dokázal si zjednat respekt, slabší nátury proti němu hrávaly bázlivě. Přitom však disponoval schopností odebírat soupeřům míče technicky, bez sebemenšího kontaktu. Prostě šel po balonu, uzmul ho a založil akci. Patino měl vůbec schopnost řešit herní situace ryze fotbalově, neodkopával balon někam na tribunu, ale chladnokrevně přihrával před vlastním vápnem nabízejícím se spoluhráčům.

Chladnokrevnost při řešení i těch nejsvízelnějších situací ostře kontrastovala se stavem jakéhosi až transu, do nějž se během zápasu dostával. S úvodním hvizdem naráz přestal vnímat vše vůkol, celý svět se mu smrskl do čtyřmi čarami orámovaného obdélníku. Sám to později komentoval tak, že ho zajímal jen balon a soupeři, nic jiného. Při samotném utkání pak komentoval dočista vše, v jednom kuse mluvil, klidně by mohl dávat hodiny mluvení Františku Palackému ml. (Malá edukační vložka: Rčení "kecá jako Palacký" se neprávem připisuje známému historikovi, jehož mnozí znají rovněž z tisícikorunové bankovky. Je spojeno s jeho stejnojmenným synem, jenž psychicky onemocněl, což se projevovalo mj. tím, že chodil po pražských ulicích a bez přestání povídal - jako Dobiaš na hřišti, u nějž ovšem nešlo o psychickou vadu, ale o naprosté vtáhnutí do hry.) Co karet za to od rozhodčích vyfasoval... Sudí to klasifikovali jako nesportovní chování. Bylo to však něco, co jaksi nedokázal potlačit, poněvadž to bylo součástí jeho přirozenosti, resp. podvědomí. Na 90 minut se zkrátka ocitl v jiném světě. Nevnímal moc ani pokyny trenérů, vlastně ani nepotřeboval, aby mu je během utkání udíleli - s přirozenou hráčskou inteligencí dokázal řešit herní situace naprosto spolehlivě. A hlavně: byl to, čemu se s oblibou říká vítězný typ. Pro výhru by se přetrhl, finále ME nebo příprava někde v Horní Dolní, to mu bylo fuk, jeho nasazení bylo navlas stejné, skluzy, sprinty, hecování spoluhráčů, protihráčů, sudích.

Rozhodčí ho proto moc nemuseli, soupeři už vůbec ne. Neměl ve zvyku před kýmkoli ustupovat, a když na to přišlo, vůbec se s nimi nemazal, jak jsem psal výše. Kdysi vzpomínal na jeden incident: "Tlačil se do zdi, já měl stržený nehet na noze a varoval ho, aby dával bacha. Schválně mi dupnul na nohu, až mi vylítly slzy. Praštil jsem ho čelem. Padl na zem, nemohl se zvednout. Přiběhl rozhodčí - co prý je? Povídám mu: ,Asi zakopl o mou nohu.‘ Hrálo se dál." K tomu jen poznámka, že snad jen v hlavičkování měl nějaké mezery, nicméně ne vždy, jak vidno...

Hra Trnavy či velice záhy národního mužstva byla bez něj nepředstavitelná, jako by tam najednou něco chybělo, když nehrál. Okolní svět začal vycházející trnavskou hvězdičku vnímat nejpozději v roce 1969. Na konci této sezony se Trnava probojovala až do semifinále PMEZ, tj. dnešní Ligy mistrů. Narazila na Ajax s hvězdami jako Keizer, Suurbier a hlavně Cruyff. První zápas se hrál na holandské půdě a trnavští v něm výsledkově selhali. Přestože byli Ajaxu rovnocenným soupeřem (jen rohů zahrávali deset), prohráli 3:0 a jeli domů s minimálními šancemi na postup. Divákům to ovšem bylo fuk, na sekretariát klubu dorazilo více než 100 000 žádostí o vstupenky, přičemž přirozeně nebylo možné uspokojit všechny. Kapacita stadionu byla rozšířena na 28 000, postavila se provizorní tribuna, za branku se natahaly lavičky a šlo se na věc. Nikdo to nehrotil jako dnes.

Na tu odvetu očití svědkové asi nikdy nezapomenou. Bieli andeli totiž nehodili střelnou zbraň do obilí a vlétli na soupeře takovým způsobem, že ten místy propadal pocitům zmaru. V úvodní čtvrthodině vyslal Cruyff na branku jednu střelu, posléze musel kvůli zranění střídat. Pak už hrál jen Spartak.

V rozmezí mezi 15. a 20. minutou mohl Adamec smazat náskok Ajaxu, ale všechny tři naprosté tutovky trestuhodně zazdil. A přicházely další šance... Pak přišla 27. minuta. Jako vždy výborný Kuna ze 30 m vrátil brankáři jeho výkop přímo z voleje a otevřel skóre. To trnavským vlilo novou mízu do žil a ještě více se do soupeře zakousli. Ten v té době přestal mít pomyšlení na útok a víceméně se jen zuby nehty bránil. Trnavští ovšem pálili další šance, tu největší z bezprostřední blízkosti Kabát.

Po přestávce zírali diváci po celé Evropě u svých obrazovek na to, co domácí s holandským favoritem provádějí, a mnohým muselo být nebohých hráčů Ajaxu až líto. Spartak Trnava svého protivníka doslova přišpendlil do pokutového území, kde devět bránících hráčů nevědělo, kam dřív skočit, na půlce statoval osamocený útoční v marné naději, že se k němu dostane balon. Ajax se nedostal za půlku a jeho rozestavení by se dalo napsat takto: 9 - 1. Neúnosně drtivý tlak korunoval gólovou hlavičkou ve 49. minutě opět Kuna poté, co Jožka Adamec zahodil další svou vyloženou šanci.

V této chvíli stačil jediný gól na srovnání skóre. Bieli andeli protřepali křídla a zapnuli na ještě vyšší rychlostní stupeň. Diváci byli na pokraji šílenství, finále PMEZ bylo na dosah. Snad nikdo na stadionu nebo u televizí nepochyboval, že Ajax čeká pogrom, protože nevěřili, že by takovýto tlak mohl ustát. Domácí se dostávali do dalších a dalších obrovských příležitostí, leč opětovně je zahazovali - Farkaš z osmi metrů sám před gólmanem nad, Kabát ze stejné vzdálenosti vedle, pak Dobiašovu střelu vykopl stoper Ajaxu z brankové čáry, poté se zase Adamec dostal dvakrát sám před brankáře, ale jednou nastřelil jeho, podruhé dal z pěti metrů vedle. Pak ještě Kuna a znovu zblízka Kabát vedle... Konec. Výsledek 2:0, do finále PMEZ postoupil Ajax.

Sportovní novináři celé Evropy psali svorně o tom, že Ajax přestál klinickou smrt a že jen zázrakem nedostal sedm osm gólů. Stejně tak unisono pěli ódy na výkon Karola Dobiaše, muže zápasu, který byl motorem naprosté většiny akcí a který přiváděl levou stranu Ajaxu k zoufalství. Patinův výkon byl vynikající, fenomenální. Fanouškům i bafuňářům tento černovlasý bek s dvojkou na zádech doslova učaroval. Na sekretariát klubu začaly chodit nabídky z předních západoevropských kubů k přestupu. Dostihy nakonec vyhrál Feyenord Rotterdam, jenž byl ochoten vysolit za Karolka 200 000 dolarů, což v té době byla opravdu horentní suma, kór za 21letého hráče zpoza železné opony. Z přestupu však sešlo, soudruzi nahoře ho stopli, neslučovalo se to se socialistickými standardy. Dobiaš nebyl jediný náš hráč, jemuž režim zabránil v oslnivé kariéře v nějakém špičkovém klubu a sbírat v něm vítězné laury a uznání. Komu se Feyenord jeví jako málo, nechť zví, že následující rok triumfoval právě tento klub v PMEZ. V té době patřil zkrátka k tomu nejlepšímu, co v Evropě bylo. Potvrdil to ziskem Interkontinentálního poháru v témže roce, resp. poháru UEFA v roce 1974.

Na truchlení z nepodařeného přestupu neměl Karolko čas. Finišovala kvalifikace na MS 1970 do Mexika. V památném barážovém zápase proto velice silným Maďarům v Marseille, v němž jsme (bez Dobiaše na place, laborujícího s meniskem) slavně zvítězili 4:1 a na šampionát se dostali.

Skupina se dvěma posledními mistry světa Brazilci a Angličany plus s nevyzpytatelnými Rumuny se jevila jako extrémně těžká, nicméně poraženecké nálady tentokrát nepanovaly. Do Mexika totiž odlétal patrně nejsilnější nároďák, jaký kdy společný stát na velké akci postavil. Jeho jádro tvořili hráči Trnavy, semifinalisty loňského ročníku PMEZ (Dobiaš, Adamec, Kuna či Hagara), Slovanu Bratislava, vítěze loňského ročníku PVP (Pivarník, Jokl, J. Zlocha či Horváth), doplněné o vynikající osobnosti z jiných klubů (Viktor, Kvašňák, Migas, oba Veselí - Franta i Bohouš, Petráš, Jurkanin aj.). Všechno to byli opravdu hráči mimořádných kvalit, ale jak mistrovství dopadlo, většina dobře ví. Stejně jako o trapných okolnostech s tím spojených včetně toho, co šampionátu předcházelo a co následovalo po něm.

Pro nás je důležité, že nejlepším hráčem byl suverénně Dobiaš. A takový trenérský mág Helenio Herrera Karolka dokonce zařadil do nejlepší XI. šampionátu, ač se ČSSR po třech porážkách ve skupině pakovala domů. Slabou náplastí byl pro Karola Dobiaše zisk koruny pro fotbalistu roku 1970. Za rok si pak dal repete...

Začátek 70. let byl v tuzemské nejvyšší soutěži ve znamení Trnavy, třikrát po sobě dominovala. V Evropě už jí tolik pšenka nekvetla, nepočítáme-li dvojí účast ve čtvrtfinále, kdy se jí podařilo vyřadit i Anderlecht, v jeho řadách hrály superhvězdy jako van Himst či Rensenbrink. Dobiaš byl hlavním tahounem mužstva, nejlepším hráčem v těchto zápasech, opět o něm mluvila celá fotbalová Evropa, jíž ho bylo dáno vidět jen v pohárech. Transfer byl však pasé - po MS 1970 emigroval Šaňo Horváth a na několik let byly všechny přestupy ven zakázány. V té době začala pomalu vznikat kostra pozdějších mistrů Evropy. Trenér Ježek nakonec vsadil na sehranou obrannou čtyřku "belasých", kde na pravé obraně válel Ján Pivarník, a Patina vysunul do zálohy. Málo se o tomto tahu hovoří, ale není vyloučeno, že bez Dobiašovy výtečné hry na halvu bychom se do Bělehradu vůbec nedostali, natož abychom získali zlato. Ve čtvrtfinále proti SSSR totiž uhlídal jednu z největších hvězd té doby Olega Blochina. Prakticky tohoto vítěze v anketě o Zlatý míč za rok 1975 vygumoval. Podobně si počínal v semifinále proti geniálnímu Cruyffovi. Velký Johann si na Karolka moc nekopl, fyzicky velice zdatný, důrazný, hbitý a technický Trnavák držitele tří Zlatých míčů nenechal kopnout. V prodloužení pak asistoval Frantovi Veselému u gólu na 3:1 a byli jsme ve finále ME.

Do něj nastupoval Dobiaš po pár dnech, kdy jím lomcovala zimnice z kuriózního zranění, které mu způsobil... dres-aušus. Výrobce dresu ten jeho nějak špatně sešil, ten se mu v nepřetržitém dešti přilepil na tělo a rozedřel mu podpaždí. To, že nepůjde do finálového zápasu, vůbec nebral v úvahu. Nastoupil do základu, byť nedohrál do konce - na vině bylo zanícení onoho inkriminovaného místa v podpaždí, jež mu nedovolilo pokračovat. Opět měl lví podíl na našem triumfu, a to nejen díky perfektnímu výkonu - snad poprvé v životě vystřelil levačkou a zpoza šestnáctky Maiera překonal. Po Panenkově "vršovickém dloubáku" se pak mohl spolu s celou republikou radovat z celkového triumfu a z finanční prémie 36 000 Kčs, v níž dvacet litrů tvořila odměna spojená se státním vyznamenáním a šestnáct litrů prémie od svazu za titul - až ex post navýšené z původních litrů desíti... Dnes by za to nikdo z hráčů ani nespal...

O rok později se o Dobiašovi opět hovořilo v zemi mezi Chebem až po Sninu, a to dosti nahlas. Podepsal totiž za zády mateřského klubu přestupní lístky Bohemce. I dneska by to byla přestupní bomba, co teprve tehdy, kdy se ani v rámci republiky nepřestupovalo jak na běžícím páse a už vůbec ne v případě reprezentačních, ba světových hvězd. Však mu to taky dali trnavští diváci pořádně sežrat. Když přijeli Klokani k ligovému mači na stadion Spartaku, stal se Karolko terčem živelných projevů bytostné nenávisti těch, co ho ještě donedávna vynášeli do nebes. Nadávali mu do zrádců slovenského národa, vyhrožovali mu smrtí, slovně napadali i jeho rodinu. Tehdy šlo o kejhák, přesahovalo to prý plně vše...

V Ďolíčku pobyl tři roky. Hrál zde v záloze snů Bičovský - Panenka - Dobiaš a pomohl Klokanům v naskočení do nejslavnějšího období. Titulu se už ale nedočkal - v roce 1980, kdy byl v kádru bronzového národního týmu z ME v Itálii, jej ve 33 letech soudruzi milostivě pustili ven. Splňoval podmínky - měl odehraný příslušný počet reprezentačních zápasů a bylo mu více než 30 roků. Koupil ho belgický Lokeren. Příliš pozdě, tento borec měl na to prosadit dříve se i v Bayernu, AC Milán či Realu. Také v tomto působišti strávil tři roky a sešel se v kabině s plejery jako Lato, Lubański či Eljkaer-Larsen. Zde se ke konci angažmá proslavil "hlavičkou týdne", jak rozhodla belgická televize, když vyčelil brankáře Pfaffa, jenž ho přes půlku hřiště přiběhl zezadu nakopnout do lýtka... Ale to už byla jeho labutí píseň ve velkém fotbale, byť nezněla v žádném případě falešnými tóny. Ani po třicítce nebral ze svého naturelu, jezdil po lajně jako zamlada a patřil k nejlepším. Pak si ještě rok zakopal v nižší belgické soutěži, ale potom už sbalil čemodan a vrátil se do Prahy, kde se usadil natrvalo. Začal trénovat, asi nejslavnější období zažil ve Spartě, kde v 45 letech názorně předváděl svým svěřencům sprinty prokládané skluzy, proslavil se prostořekostí, kvůli níž si pak v jednom zápase zalepil na lavičce ústa náplastí. Postupem času se z velkého fotbalu vytratil, nějaký čas dělal v realizačním týmu Pavla Hoftycha v Trnavě, ale pak už se zas věnoval zprostředkovatelské činnosti. Občas ještě dnes ukáže něco ze svého umění, třeba když vsedě suverénně žongluje s balonem. No a v těchto dnech oslavuje sedmdesátku. Takže vše dobré, pane Dobiaši.

Úspěchy:
Mistr Evropy 1976, bronzový medailista na ME 1980; SF PMEZ 1968/1969; 5 x mistr ČSSR;
Ankety: 2x Fotbalista roku, 3. nejlepší slovenský fotbalista v historii; 8. (podle fanoušků 6.) nejlepší český fotbalista v historii.
Bilance v národním týmu 67 zápasů 6 branek.