Jmenuji se Steve Morgan a mám peněz jako želez!

Jak praví srbské přísloví: Budeš bohatý - budeš rohatý. A skutečně, také nemálo majetných vlastníků celků Premier League bývá spojováno se samotným ďáblem. Penězi posedlí, veškeré bariéry bořící, dlouholetou tradici ničící. Takoví jsou prý důstojní pánové ve fracích, kteří zápas od zápasu usedají do čestného lože sledovat ty, které tak štědře platí. Ale opravdu bychom měli být tak omezení při pohledu na ně?

Muž, kterým náš pravidelný seriál otevřeme, patří zrovna k těm kladnějším postavám britského finančnického nebe. Steve Morgan je už od pohledu charismatický pán. Když se usmívá, tak jenom decentně, což je koneckonců jakýsi znak všech mecenášů. Ovšem jakmile promluví do médií, skoro jako by z něj promlouvala jen sama duše, jíž do řeči skáče tak akorát samo srdce. Třebaže deník Times nedávno vyšel na světlo se žebříčkem dvou tisíc nejbohatších Britů a Morgan se umístil proklatě vysoko (přesně v půlce druhé stovky), lačnost po penězích z jeho výroků není vůbec patrna. A to fanouškům pochopitelně zní jako rajská hudba. Sedmapadesátiletý byznysmen podnikající ve stavebnictví, jehož vlasová pokrývka dávno šediví a pomalu mizí, navíc moc dobře ví, čím si je získat. Vždyť když za pakatel slavnostně přebíral mužstvo Wolverhampton City a fotoreportérům klasicky pózoval i s týmovým dresem, nepřišla by si na něj ani ta nejpozornější módní policajtka. Perfektně totiž ladil - tradiční kombinaci černého saka a bílé košile vhodně doplnil oranžovočernou kravatou a týmovou šálou. Sympatické gesto, není-liž pravda.

"Jací jsme s fotbalem kamarádi?"

Mnoha zámožným majitelům je vyčítáno ryze podnikatelské myšlení. Sport na druhém místě, peníze až na tom prvním. Na Morgana nikdo nic takového vytáhnout nemůže. Nejde totiž o žádného fotbalového analfabeta. Vždyť mu učarovali již Shanklyho Reds, což v časovém vyjádření značí zhruba šedesátá léta a Morganovo období dospívání. Jeho favoritem tak vždy bylo liverpoolské FC, k němuž měl logicky velmi blízko, neboť sám na břehu řeky Mersey vyrůstal. A láska k tomuto tradičnímu klubu dokonce vyústila v touhu vést ho. Tím spíš, že byl dlouho dobu otevřeným kritikem Davida Moorese, toho času vlastníka Liverpoolu. Jakmile tedy Morgan nabyl slušného kapitálu, začal zvesela zkupovat své první akcie. Nakonec se zastavil na pouhých pěti procentech podílu a rozhodl se zvolit přímočařejší cestu k přebrání moci. Klubu učinil hned dvě zajímavé nabídky - prvně v březnu 2004 vedení nabízel investici ve výši padesáti milionů liber, aby ještě později téhož roku své stanovisko přehodnotil.

Jakožto úhlavní konkurent Thaksina Šinavatry, jenž se o převzetí Reds rovněž ucházel, liverpoolským mecenášům podsouval 61 milionů britské měny, přičemž dalších dvanáct mělo směřovat k fanouškovské základně. Nepochodil ani tentokrát. Jak známo, nakonec se radovalo americké duo Hicks-Gillett až o tři roky později. Bez fotbalu nicméně Morgan dlouho nevydržel. Své zraky upřel na ředitelské křeslo Wolverhamptonu, který ve fanouškovské hierarchii řadí hned za Liverpool, a protentokrát nemohl neuspět. Vždyť Sir Jack Hayward se po svém nástupci poohlížel dobré tři roky a jako jedinou opravdovou podmínku si kladl jeho anglické občanství. Jakkoliv vždy toužil po rodilém Wulfrunianovi, v téhle chvíli by bral asi kohokoliv. Přece jen mužstvo ani pořádně neprodával, na Morganovi si vynutil jen symbolických deset liber s tím, že v budoucnu movitý investor do chodu klubu "vrazí" nejméně třicet milionů.

Úspěšný byznysmen byl naskytnutou příležitostí vést celek, jemuž prý držel palce od posledního triumfu v FA Cupu (1960), opravdu nadšený. Dokonce ji neváhal nazvat vrcholem svého dosavadního působení na fotbalové scéně. "Nic, co jsem v životě dokázal, se nevyrovná odkoupení Wolves. Včera jsem byl vzhůru už od půl druhé - nemohl jsem z toho spát, jak jsem byl vzrušený," uvedl na své první tiskové konferenci. Jeho první kroky v nové funkci pak byly zcela konzervativního rázu. Ve Wolverhamptonu totiž žádnou drtivou revoluci nerozpoutal. Micka McCarthyho popsal jako "toho pravého manažera pro tento klub", přičemž podržel i výkonného šéfa Jeze Moxeyho. Zkrátka se nechystal dovést Vlky zpátky na výsluní pomocí šokové terapie. Klíčem k úspěchu je podle něj patřičné množství píle a zápalu. Koneckonců ne jinak také přišel k celému svému jmění.

"Kterak jsem zbohatnul?"

Morganovy začátky byly vskutku prozaické. Žádný zazobanec - začínal pěkně od píky. Jeho jízdu za bohatstvím odstartovala roku 1974 otcova nevinná půjčka pěti tisíc liber. Morganovo zrychlení z nuly na sto potom sice nebylo úplně raketové, o to větší byl však efekt nejvyššího rychlostního stupně. Za počáteční minimální kapitál si zaplatil pár pomocníků, s nimiž posléze založil firmu Redrow. Jejím jménem se pak ve světě stavebnictví pohyboval natolik obratně, že si vyžádal členství v tak zvaném FTSE 250 Index. Ten sdružuje 250 největších britských společností registrovaných na londýnské akciové burze, které však ještě mírně zaostávají za elitní stovkou (FTSE Index 100). Nicméně i takový úspěch poctivého podnikatele můžeme jen obdivovat.

Tím spíš, že Morgan svou pozornost určitě nesoustřeďoval jen na tuto jednu firmu, z níž koneckonců s příchodem milénia také vystoupil. Během rozkvětu své kariéry, tedy v 90. letech, začal ve velkém investovat rovněž do mnoha hotelových řetězců. Začlenil se do De Vere Group, v té době spadající právě pod onen "stovkový" index, a za svůj vznik mu vděčí luxusní hotely na severu Walesu či v kraji Cheshire. Britské budovatelské spektrum se tak brzy muselo naučit Morganovo jméno "spellovat" i pozpátku. Vždyť v devadesátých letech po Ostrovech neběhalo moc vlivnějších konstruktérů a ještě méně jich bylo titulováno Řádem britského impéria. Tak jako Morgan roku 1992. Pobledlého padesátníka si váží také na mnoha vysokých školách. O jeho odbornou pomoc se může opřít třeba univerzita Cardiffu, údajně poskytující nejkvalitnější služby v celém Walesu, nebo nejpopulárnější liverpoolská univerzita mající ve svém názvu jméno dřívějšího majitele Evertonu Johna Moorese (mimochodem strýce Davida Moorese, dlouholetého předsedy konkurenčního liverpoolského FC).

V dnešní době už Steve Morgan ve svém oboru nepodniká tak aktivně jako dřív, i když se v něm pohybuje i nadále a nutno dodat, že neméně obratně. Vždyť Sunday Times loni vyčíslily jeho jmění na příjemných 350 milionů liber. Navíc Wolverhampton není nijak prodělečným klubem - odhaduje se, že během sezony 2008/09, kdy vybojoval postup zpět do Premier League, vydělal až 30 milionů na televizních právech a jiném. Tak jako tak jeho původní zaměstnání nadále zůstává, poměrně logicky, prioritním v jeho profesním životě. Zrovna na začátku minulého roku se po devíti letech zase vrátil do čela Redrow PLC. Tam nyní vykonává funkci zastupujícího ředitele, přičemž hlavní náplní jeho práce by mělo být předávání know-how novému vedení. Zároveň tu ale drží pojistných 30 procent akcií v hodnotě 70 milionů liber. Vezmeme-li v úvahu, že kdysi Redrow prodával za nějakých 240 milionů, mohl na takovém návratu za daných okolností (když předsedá fotbalovému klubu i Harrow Estates, v konstruktérské oblasti nejbližšímu spolupracovníku Redrow) jenom vydělat.

"Mé skromné cíle?"

Jako čerstvě představený nový majitel Wolves Morgan nemohl mít jinačí cíl než postup do Premier League. V co nejbližším termínu. Nakonec naplnění téhle vize dosáhl po dvou letech ve funkci, přičemž oba ty roky si byly navzájem dost velkým kontrastem. Steve Morgan usedl do křesla předsedy klubu v srpnu 2007, tedy zrovna na startu sezony, v níž Vlci měli obhajovat umístění na páté příčce zajišťující alespoň účast v play-off. Jenže místo jízdy za postupem následovala sezona plná utrpení. Největší revoltu fanoušků musel Morgan odrážet na přelomu roku, kdy se četné skupiny příznivců Wolverhamptonu dokonce dožadovali odvolání manažera McCarthyho. Jak už jsem ale výše uvedl, Morgan za ním od počátku pevně stál a neustoupil ani pod tímto nátlakem. "Vystupujeme jako jeden tým a Mick je jeho součástí," odrážel dotěrné otázky ohledně Irova vyhazovu. Zároveň neustále žádal fanoušky o trpělivost a adekvátní podporu. A pomohlo to, i díky nim nakonec Wolves play-off nehráli jen díky nepříznivému skóre.

Další ročník už byl z jakéhokoliv úhlu pohledu spíše euforický. Oranžoví i po posledním kole vévodili tabulce League Championship a po čtyřech letech strávených o patro níž mohli slavit návrat mezi anglickou smetánku. Nicméně britští novináři častokrát nebývají vůči nováčkům úplně přející. Wolverhampton se tak ještě před startem nové sezony okamžitě stal v očích mnoha pisálků jasným adeptem na sestup. Co na to Morgan? Nic, nijak ho to nerozhodilo. "Nezabýval jsem se otázkou setrvání nahoře, protože ani myšlenky na sestup mě nijak netrápí," odpověděl jednou reportérovi Daily Mail. Teď už se k podobným řečem staví nejspíš trochu jinak, protože ve zbývajících kolech Vlky opravdu nečeká nic jiného než jen boj o záchranu.

Nicméně Steve Morgan, který obyčejným listům poskytuje rozhovory jen velmi zřídka, svou záchrannou misi zatím zvládá nejhůře na dvojku. Pokud se jeho tým udrží v nejvyšší soutěži i pro příště, povýší u fanoušků ještě na větší modlu. Ti si ho přitom nemohou vynachválit už teď. Imponuje jim především finanční stabilita, jakou se může pyšnit jenom pár dalších klubů Premier League, a v neposlední řadě i skromný, mladý kádr bez předražených hvězd či hráčů za zenitem (na soupisce A-týmu najdeme pouze tři třicátníky!). Steve Morgan se zkrátka zdá být ideálním otcem pro celek typu Wolverhamptonu. Stejně jako je příkladnou oporou svým pěti dětem, s takřka mateřskou starostlivostí pečuje i o svůj šestý přírůstek do rodiny. Je čistý jako lilie, vytáhnout na něj lze snad jen rozvod s první manželkou, ze kterého se taky musel náležitě vykoupit. Jinak jde pomalu o unikát mezi prvoligovými majiteli. S tak "čistým" mužem, jakým je právě Steve Morgan, by to Vlci mohli dotáhnout ještě hodně daleko.



"Když jde o peníze, každý je téhož náboženství." - Voltaire