Jmenuji se Mike Ashley a mám peněz jako želez!

Jak praví srbské přísloví: Budeš bohatý - budeš rohatý. A skutečně, také nemálo majetných vlastníků celků Premier League bývá spojováno se samotným ďáblem. Penězi posedlí, veškeré bariéry bořící, dlouholetou tradici ničící. Takoví jsou prý důstojní pánové ve fracích, kteří zápas od zápasu usedají do čestného lože sledovat ty, které tak štědře platí. Ale opravdu bychom měli být tak omezení při pohledu na ně?

Květen 2007: "Fat Freddie", tlustý a zlý pán Freddy Shepard odešel - radujme se, veselme se. To on si dovolil navzdory původní dohodě vykopnout z manažerského křesla žijící legendu klubu, Sira Bobbyho Robsona, k nám fanouškům se choval neuctivě, donutil nás k rozsáhlým protestním akcím, prostě nebyl jedním z nás. Začíná nová éra Newcastlu United! Dluhy se splatí a koneckonců - horší už to být nemůže.

Červenec 2007: Milý deníčku, prožívám déja-vu. K vedení našeho mužstva se hotoví další oplácaný pán. Prý má něco málo přes čtyřicet, člověk by mu však na narozeninový dort z fleku vysázel svíček třeba šedesát. Jmenuje se Michael James Wallace Ashley a tím seznam dostupných informací o jeho osobě prakticky končí. Snad má neviditelný plášť, každopádně se zdá, že jedinou jeho fotku, kterou disponují, novináři datují do roku 1980, kdy mu bylo teprve sedmnáct. Na druhou stranu je to údajně pracháč na slovo vzatý, má to být 12. nejbohatší Brit. Tak snad, nezbývá než doufat.

Červen 2009: Sestoupili jsme. Ashley nás chce prodat. Shepard při zmínce o možnosti svého návratu do Newcastlu krčí rameny a hlásí "nikdy neříkej nikdy". Když přežiju tohle, pak už všechno.

...takhle nějak mohly vypadat myšlenkové pochody jednoho obyčejného fanouška Geordies v rozmezí těchto dvou let. Newcastle v té době procházel skutečně krizovým obdobím. Na lepší časy se začíná blýskat snad až s příchodem ročníku 2010/2011, do něhož Straky zas a znovu vstupují se statusem prvoligového účastníka. I když, jaképak lepší časy ... pořád je tu ten Ashley.

"Jací jsme s fotbalem kamarádi?"

Je mu vyčítáno, že si ho nelze s Newcastlem nijak úzce spojit. Bodejť by ano, když pochází z kraje Buckinghamshire, který je situován vlastně úplně na jih Anglie a do Newcastlu je to odtud necelých 500 kilometrů. Taky že burnhamský rodák nikdy přímo nevyvrátil spekulace hlásající, že Magpies vlastně ani nefandí. A když tímto směrem zacílí svou otázku nějaký novinář, Ashley se kroutí a kroutí, až z něj nakonec vypadne, že za jeho tým můžete považovat tak akorát anglickou reprezentaci. Tu prý následuje odmala, kamkoliv to jen jde. Dle svých slov se za ní strojově vydává od mistrovství světa 1982. Zní to přesvědčivě, finance na to totiž mohl mít celkem v klidu. Vždyť jen co v šestnácti dokončil střední školu, zakládal poblíž Londýna svůj první obchod převážně s lyžařským vybavením.

Ashley je tak svým vyznáním neutrální, chcete-li nade vše vlastenecký. Určitě to ale není tak, že by fotbalové záležitosti pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým hnedka ven, jak se domnívá řada příznivců černobílých. Úspěšný byznysmen navíc může předložit i další argument, který má přispět k tomu, že ho nejeden Geordie přeci jen vezme na milost, alespoň co se jeho fandovství týče. Ashley totiž je schopen nabídnout i logické spojení se severovýchodní části britských ostrovů - a zase je v tom obchod. Jeho podnikatelské impérium totiž sahá bez nadsázky do každého cípu mapy Anglie. Ashley tak de facto i kolem Newcastlu upon Tyne šmejdí nějakých 15, 20 let. Aby se mu pak dalo ještě snáze věřit, přidává i svůj vlastní náhled na mentalitu obyvatel průmyslového severovýchodu Albionu: "Lidé ze severovýchodu jsou velmi vášniví, nejen co se fotbalu, ale i práce týče. A je s nima pořádná legrace," nadšeně vyjmenovává typické rysy obyvatel nejen Newcastlu, ale i Middlesbrough či Sunderlandu.

Možná i proto, že má s lidmi ze severní části ostrovů tak pozitivní zkušenosti, bylo řešení otázky možného odkoupení NUFC v jeho případě tak pohotové a spontánní. Podle svých slov se totiž rozhodl doslova ze vteřiny na vteřinu - po anglicku šlo o takzvaný "no-brainer". V sobotu tedy Sir John Hall, Shepardův předchůdce na křesle ředitele klubu a stále ještě většinový vlastník klubu, potencionálního uchazeče oslovil, v pondělí se mu už na kontě tetelila záloha v takové výši, jakou si za své akcie vysnil, příštího dne se deposit proměnil v platbu se vším všudy (55 milionů) a hned ve středu se šlo se změnou majitele před novinářské diktafony a objektivy fotoaparátů. Pět dnů i s "námluvami" zabrala taková výměna stráží v newcastleském klubovém centru. Vskutku rychlovka.

Jak už pozorný čtenář jistě seznal, Ashley nepřebíral dobře naladěné legie. Obzvláště finanční situace Newcastle notně tížila. Při byznysmenově jmění sice nebylo manko 27 milionů liber nijak závratné, přesto šlo o částku, kterou si 13. celek Premier League rozhodně nepřál splácet zrovna v období, kdy se mělo konat rozsáhlé zemětřesení. Ashley se tak peněžně "vyšťavil" hned na úvod svého angažmá. Přišli Smith, Barton, Enrique - ti všichni za částku přesahující osm milionů britské měny. A to se téhož léta směr Newcastle vydal třeba ještě český internacionál David Rozehnal, kterého na severovýchod Anglie rovněž nenalákali jen na pytlík bonbónů.

Víceméně tak lze říct, že ačkoliv mu dnes na jméno stěží přichází valná většina fandů Magpies, to on, Mike Ashley, ještě docela včas otočil klub na cestě slepou uličkou o 180 stupňů a minimálně po finanční stránce jej zajistil. Po té sportovní už to s jižanským podnikatelem tak slavné nebylo a není. Po půlroce si kupříkladu přizval na pomoc hráčskou legendu Chelsea, Dennise Wise, a právě tento krok se záhy ukázal být majitelovým nejvýraznějším krokem vedle. Sám nový výkonný ředitel se uvedl jako neschopný vyhledávač talentů a vůbec - od svěření hráčské politiky do jeho rukou si Newcastle na přestupovém poli počínal ještě neobratněji než slon v porcelánu.

Ale i Ashleyho "řadových" neduhů bychom našli slušný počet. Neobratné přejmenování stadionu, složitá komunikace s fanoušky, relativní ignorace byť jen domácích zápasů svých "nejdůležitějších" zaměstnanců. Navíc když už se poslední dobou Ashley na tribuně objeví, nejlépe tak činí s pintou piva v ruce, což na okolní diváky, zejména ty dýchající pro Straky, sice může působit sympaticky, z čistě morálního hlediska však přesto nejde o zcela vyhovující gesto. Vždyť ho už koneckonců musel napomínat i policista. Proto se tedy v minulosti tento bledý stydlín snažil fanouškům nadbíhat, co to jen šlo. Přivedl jim populárního Keegana (ten neuspěl), pak i Shearera (ani ten klub nespasil), před nedávnem se vlastně na popud obecenstva i snažil klubu vzdát. Po druholigovém účastníkovi se však nikdo adekvátní neptal. Jeho hledání cesty vstříc fanouškovské obci tak "zvesela" pokračuje, zatímco palcový podtitulek jedné z fanstránek NUFC nadále hlásí "We hate Ashley" (Nenávidíme Ashleyho)...

"Kterak jsem zbohatnul?"

Po menším zásahu Walta Disneyho by Ashleyho příběh klidně mohl být podkladem pro další úspěšnou celovečerní pohádku. Vždyť muž, jenž nyní disponuje jměním ve výši 700 milionů liber, rozhodně nevyrůstal ve vznešených poměrech. Ba naopak, s rodiči celé dětství trávil ve skromném bungalovu a brzy se musel začít živit prakticky sám. To mu nejspíš do značné míry i pomohlo, tato nutnost. Se střední školou se tak již nezabýval, stěží dokončená základka stačila, a hned se vrhnul na podnikání. V jeho začátcích ho podporovali i rodiče, když nechali svůj bungalov zatížit hypotékou a tím vytvořili pro syna jakýsi kapitál. Ve výši 10 000 liber - i to Ashleymu stačilo, aby se postupem času stal de facto guru svého podnikatelského oboru.

Ke svým rodičům jinak Ashley nikdy nebyl dvakrát smířlivý. Jeho maminka později vzpomínala, jak už coby malé dítě, na rozdíl od svých vrstevníků, působil dosti nepoddajně. Sám byl nesmírně odhodlaný, už v raném věku si začal utvářet své vlastní, dosti radikální a drsné pohledy na různé věci. To proto také jeho matka nikdy nepochybovala, že jakožto podnikatel prorazí. Jeho první obchody kolem Londýna těžily zejména ze své mizivé odpovědnosti vůči zákazníkovi. Walsallský rodák navíc pracoval sám, prakticky v utajení. Proto o něm dlouho nikdo nic nevěděl.

Mike Ashley brzy zakládá společnost Sports Direct International Plc., s níž se dokonce roku 2006 dostává před Whelanovo JJB Sports na čelo žebříčku největších britských obchodních řetězců se sportovními oděvy. Při jednáních se Ashley proslaví svým tvrdohlavým, až agresivním jednáním. Údajně má i blokovat zákazníkovo auto na svém parkovišti do té doby, než přistoupí na jeho požadavky. Navíc nebere žádné ohledy na ostatní společníky, kteří drží nějaké to procento akcií v jeho firmě. Moc si s nimi nerozumí. V jednu chvíli je dokonce nazve "uplakanými miminy". To když mu nejprve nevěří a on pak po nějaké době shrábne necelou miliardu liber. Faktem ale je, že do jisté míry sobecký Ashley udělal za svou kariéru i pár chyb.

A největším jeho neduhem je zajisté neutuchající radost ze sázení. Ta přetrvává, i když si touto zálibou dosud vysloužil spíše posměch okolí než cokoliv jiného. Slavnou se stala Ashleyho odvážná sázka na HBOS, jež záhy vyvrtala mohutný důlek do jeho rozpočtu. Na druhou stranu lze říct, že on si tyhle pochybení může dovolit. Vždyť za pouhý rok teď zvládl prodělat bezmála 700 milionů, přesto však pro rok 2009 stále ještě disponuje právě touto částkou. Výrazně ho neovlivnil ani 50milionový rozchod se svou švédskou manželkou Lindou, jež mu dříve porodila tři děti. Co na tom, že vystudovaná ekonomka teď už nemusí nijak vydělávat, že ji jeden z nejdražších rozvodů v anglické historii doživotně zajistil. Ashley je stále v pohodě. Ví totiž, jak vydělávat.

Základem jeho úspěchu je dle Ashleyho rivalů hlavně jižanův cit pro ocenění svých produktů. Výrobky značek jako Nike či Adidas hrubě podhodnocuje, čímž paradoxně dosahuje slušných výdělků. Samy levné boty od Nike mu sice nevydělají, přivábí však pozornost zákazníka a ten pak rád utrácí třeba i v obchodech značek Lonsdale, Donnay či Dunlop Slazenger, i když zdaleka ne už tak výhodně. Vždyť snad každý, kdo někdy zkusil tenis, musel čas od času odpálit i míček značky Dunlop. Nebo rovnou jeho raketa pocházela či pochází z dílny této firmy. Veskrze Ashleyho firmy. A boxeři? Vezměte jed na to, že neexistuje žádný, kdo by neznal Lonsdale. Z části i Ashleyho Lonsdale. Přitom tyhle všechny značky šlechetný čtyřicátník odkupoval od zoufalých obchodníků. Například když se Umbro nacházelo ve složité situaci, přišel Ashley a podepsal s ním dlouholetý kontrakt za 9 milionů. A věřte nebo ne, to na takovém principu založil veškeré své úspěchy.

Mike Ashley v tuhle chvíli zaměstnává zhruba 20 000 lidí nejen na Ostrovech. Expandoval i do Slovinska či Belgie. Po Británii spravuje na 400 obchodů, které provozují řetězce jako Sports World či Lilywhites. Proslul nekalými praktikami, přesto o něm přátelé tvrdí, že je to úžasný chlap. Byl o něm natočen třicetiminutový dokument, k němuž se on sám odmítá hlásit. Za celý svůj život si údajně z banky nepůjčil ani penny - taky že si prý za den vydělá více peněž než kterýkoliv jiný Brit. Přátelé se shodují, že jde o velmi loajálního a důvěřivého člověka - no ano, věřil i řadovému skladníkovi, z něhož udělal vlastního marketingového manažera. Své těžce vydělané peníze nerozhazuje, nežije v přepychu, nezná slovní spojení jako "hýřivý život". Přebývá v předělaném, dříve 16pokojovém hotelu, honosnou vilu prý od něj nemáme čekat - přitom jiný pramen jej zasazuje do 33pokojového paláce s mnoha bazény a soukromým kinem, jinými slovy do nejrozsáhlejší poválečné rezidence v Británii. Kamarádi se ale stále snaží zachovat Ashleymu tvář skromného multimilionáře. Pro deník Times o něm dokonce jeden jeho kamarád prohlásil: "I kdyby utratil dva tisíce liber za oblek od Armaniho, stále bude vypadat zanedbaně." Zkrátka je svůj. Úspěch ho nezměnil. Dá se říct, že ani k lepšímu ani k horšímu. Možná i proto ho plno lidí tak nesnáší. Přetvářka totiž jako by se dnes už přímo vyžadovala.

"Mé skromné cíle?"

Chtělo by se říct, že Ashley žádné cíle nemá. Skoro to totiž vypadá, jako by žil ze dne na den. Nebo jinak - v tom co doteď skoupil, se snad jen on sám vyzná. A těžko říct, jestli si alespoň většinu svých investicí dopředu promýšlel. Vždyť i po koupi Newcastlu se přiznal, že vlastně ani pořádně nevěděl, do čeho jde, jaká je situace v klubu a tak podobně. Výše jste se také dozvěděli, že často reaguje na tíseň někoho z vlastníků sportovních firem a ty pak "zajišťuje" odkoupením nějakého toho podílu. To vše spontánně. Registrujeme snad jen jediný Ashleyho počin, u kterého je zřejmé, že dopředu věděl, co chce udělat. Roku 2000 přes sebe tentokrát přehodil hábit strážce fair play a vydal se na schůzku čtyř firem JJB, Blacks Leisure, Allsports a JD Sports.

Tam se mělo jednat o fixních cenách za repliky fotbalových dresů, prakticky o vzniku jakési obdoby kartelu, což Ashley chápal jako zradu. Své rivaly tedy posléze dokonale znemožnil a potopil. Vše, co vyslechl, prásknul Office of Fair Trading (ve volném překladu Úřad čestného obchodu) a ta na oplátku všem čtyřem aktérům napařila tučné pokuty. Whelanovo JJB například muselo na stůl vysázet zhruba pět a půl milionu liber. Ashley se tedy takto pomstil nynějšímu bossovi Wiganu, který mu dal kdysi drsně najevo, že na severu coby jižan nemá co pohledávat. Krom toho posléze Ashley taky platil, ale na rozdíl od svého úhlavního nepřítele spíše příjemně. Okamžitě totiž, jak ostatně bývá jeho zvykem, spolykal nemalé množství akcií u Blacks a řada odborníků se domnívá, že i u JJB a JD. Jak pak trefně poznamená jeden bankéř, Ashley zkrátka jen "rád instaluje své nádrže na cizí pozemky".

Co se Ashleyho momentálních skutečných plánů do budoucna týče, vážně toho nevíme moc. Jeho cavyky kolem prodeje Newcastlu totiž ve finále utvářejí nad celou kauzou neprůsvitný mlžný opar. Nikdo neví, co se Ashleymu honí hlavou, prakticky ze dne na den nás tedy může překvapit zprávou o tom, že Magpies náhle vlastní někdo úplně jiný. Dnes se nicméně věc má asi takto: v říjnu 2009, tedy zhruba před rokem a stále ještě na rozjezdu strakaté druholigové anabáze, Ashley klub stáhl z trhu. Počet zájemců se zkrátka a dobře rovnal nule. Respektive oni by byli, ale Ashley žil zkrátka v docela jinačích cenových relacích. Jako důkaz, že to nakonec ještě chce s klubem myslet vážně, mu Ashley přisypal do kasy dalších 20 milionů britské měny. Přesto v tu chvíli málokdo lehce zapomínal na jeho sotva týden stará slova, že celé investice do Newcastle United FC lituje a že si uvědomuje svou nezpůsobilost vést fotbalový klub. Nyní tedy černobílé stále ještě vede samozvaný amatér. Poněkud nešťastné vyústění tohoto přesně tři roky trvajícího problému.



"Bohatství moudrému slouží, hloupému poroučí." - Seneca, římský filozof, prozaik i dramatik a nejbližší rádce císaře Nerona