Jmenuji se Barry Kilby a mám peněz jako želez!
Zaujalo nás
Jak praví srbské přísloví: Budeš bohatý - budeš rohatý. A skutečně, také nemálo majetných vlastníků celků Premier League bývá spojováno se samotným ďáblem. Penězi posedlí, veškeré bariéry bořící, dlouholetou tradici ničící. Takoví jsou prý důstojní pánové ve fracích, kteří zápas od zápasu usedají do čestného lože sledovat ty, které tak štědře platí. Ale opravdu bychom měli být tak omezení při pohledu na ně?
Těžko hledat klub, jehož majitele pojí s fanoušky tak vřelé pouto, jako tomu je u Burnley. Na jedné straně stojí sedmdesátitisícové město, které doslova žije fotbalem. Vždyť na finále loňského play-off se do Londýna vypravilo na 36 tisíc obyvatel tohoto skromného sídla z anglického středozemí, což je takřka přesně polovina jeho populace. Po jejich boku potom válčí byznysmen-tichošlápek jménem Barry Kilby.
Jeho jmění není nijak závratné, pole působnosti sice široké, ale nepříliš atraktivní. Co však nemůže nabídnout skrze finance, vynahrazuje svým nohsledům charismatem, přístupem k práci a všeobecným zápalem. Proto tyto dva subjekty žijí v tak dokonalé symbióze. Vyhovují si a bez nadsázky lze říct, že se i milují. Nadšení fanouškovské základny dodává Kilbymu potřebnou energii a on jim jejich důvěru oplácí vrchovatě. Postupem do Premier League po dlouhých 33 letech. Volnými permanentkami. Otevřeností k opatrným inovacím kupříkladu infrastruktury stadionu. Určitou výhodou může být i jeho nízká publicita, ona zdánlivá neprůbojnost. Koneckonců také kvůli těmto faktorům představoval nedávný postup Clarets takový šok.
"Jací jsme s fotbalem kamarádi?"
Kilby fandí odmala. Jedinému týmu, za který také hrával alespoň v mládežnických kategoriích. A hlavně proto, že jeho spojení s Burnley má tak tuhé kořeny, na něj teď Kilby nedá dopustit. Vždyť kolik si toho s ním už prožil. Fandil mu i ve čtvrté lize. Kousal si nehty při slavné Orient Game, po níž mohl jeho klub roku 1987 dokonce spadnout až do Conference. Ve dne i v noci mu držel palce, aby se vyhrabal z tak svízelné situace, jakou bylo zápasení s potencionálním bankrotem. A koneckonců i sám přebíral tým daleko od prvoligových vod. Nastupoval totiž zrovna po sezoně, ve které Clarets až v posledním kole odvraceli opětovný pád do čtvrté nejvyšší soutěže. Přesto však byl ochoten o vlastnictví klubu svého srdce svést pořádný boj. Roku 1998, kdy se rozhoupal k nabídce na odkoupení Burnley, totiž nebyl jediným uchazečem o předsednické křeslo. Proti němu stál neméně vášnivý investor Ray Ingleby.
Mohl to být začátek nenávisti, místo toho teď spolu oba muži spolupracují. Jeden v pozici vice-prezidenta, druhý jako ten největší z největších. Na Kilbyho sumu tří milionů liber Ingleby jednoduše nebyl schopný adekvátně odpovědět. Zatímco teď tedy může být víceméně rád, že je rád, tenkrát svou porážku nenesl dvakrát lehce. "Nikdy jsem prohru nepřijal. Další den, dva jsem byl úplně na dně," vyznal se kdysi lancashireskému zpravodaji. Ještě v tomtéž rozhovoru, s odstupem času, však přiznává, že nakonec opravdu zvítězil ten vhodnější. "Fotbalu rozumí lépe než já a je místní. Já byl v tomhle případě pouhý kariérista," přiznal roku 1999 sebekriticky. Dětský sen se zkrátka nemohl splnit oběma najednou. A jakkoliv by Burnley dopadlo v rukou Inglebyho, můžeme konstatovat, že pod taktovkou Barryho Kilbyho nakonec vyrostlo. Třebaže ona zvadlá třetiligová květinka dlouhá léta pila až nehezky kalnou vodu.
Hlavním problémem Burnley je dlouholetá stagnace. Vždyť Kilby sám pamatuje, že když začínal někdy v šedesátých letech minulého století docházet na Turf Moor, to se pyšnilo pouze třemi tribunami, přičemž jednu z nich dokonce sdílelo s kriketovým hřištěm stojícím hned vedle. Na konci starého tisíciletí, kdy nastoupil do ředitelského úřadu Clarets, se pak potýkal mimo jiné i s nízkou návštěvností. Domácí hráči tehdy byli rádi i jen za to, že se na ně přišlo podívat alespoň mizivých deset tisíc fanoušků. To bylo vzhledem ke všeobecnému zájmu obyvatelstva o kopanou až nečekaně málo. Nehledě na to, že zrovna tři roky předtím klub investoval několik milionů do dvou nových tribun, které kapacitu Turf Moor vynesly až na současných 22 tisíc. A během loňské sezony? Jedenáct tisíc, dvanáct maximálně, čili žádná změna. Zkrátka a dobře - přesně na tomto případu lze dobře pozorovat, že krok, jaký Burnley ušlo za těch bezmála 40 let, lze řadit do kategorie těch trpasličích.
Mimo jiné právě na tomto neduhu měl Kilby zapracovat. Jedinou složku klubu, která ozdravnou injekci urgentně potřebovala, však návštěvnost rozhodně nepředstavovala. Pak tu byl ještě zoufalý nedostatek finančních prostředků, rovněž trvající déle než pár dekád, který Clarets nepochybně srážel ještě více. Vždyť nebýt Kilbyho, administrativa by se Burnley vyhnula jen stěží. A ani s jeho podporou to ještě dlouho nebylo nijak slavné, Moorites nadále sezonu často končili v červených číslech. Jednou, kvůli nesrovnalostem v dohodě s ITV Digital, dokonce přišli o rovnou čtvrtinu předpokládaného příjmu. Na dva roky museli z rozpočtu nedobrovolně vyškrtnout čtyři miliony liber, bez nichž přitom nemohli v klidu dýchat. Stále totiž ještě spláceli ty dvě zbrusu nové tribuny a do toho vydávali poměrně velké peníze "zbytečným" hráčům. Inu, jak sám Kilby nedávno uvedl, do jakéhož takého normálu se věci dostaly až teprve nedávno díky prodeji pár hráčů a slušným výsledkům v domácích pohárech.
Problémy tu však stále jsou, a nezanedbatelné. Kilby musí především týden co týden přihlížet desetitisícovým ztrátám na výplatních páskách. Zatímco nenáviděný Birmingham si loni (hrával stejnou soutěž jako Clarets, v tabulce si navíc stál podobně jako oni) hleděl toho, aby celková gáže nepřesáhla 20 milionů, v Burnley dělali všechno proto, aby se nedostali nad pouhých 3,8 milionů! Takový nepřirozený rozdíl skvěle dokumentuje i statistika, podle níž byli Turfites zhruba čtvrtým "nejhamižnějším" celkem League Championship. A to, prosím, berte v úvahu, že v tu chvíli už Burnley mělo prožívat ony "lepší časy". Ve skutečnosti se však i loni bálo bankrotu. Vždyť i Kilby ještě v polovině postupové sezony hlásil: "Stát se může kopa věcí. Můžeme zkrachovat, prodat hráče, dojít daleko v poháru, vydělat na televizních zápasech nebo najít nové peníze. Jsou tu dva noví členové představenstva, z nichž každý dá do banku půl milionu. Tenhle milion nás posune dál, pro tuto sezonu ještě udrží vlka za dveřmi," líčil, kterak Burnley přežívá de facto ze sezony na sezonu. Zároveň ale s trochou kalkulu na jazyku dodává: "A jen jediný ročník v Premier League by všechny naše problémy vyřešil...".
Přesto přeze všechno jakmile Kilby dostane možnost postihnout pár momentů, po nichž ve své funkci skončil zmožen bezmocí s hlavou v rukách, lapidárně nemyslí na trpkou finanční bilanci či jiné vnější problémy. "(Byly to) ty, které pochytal Hedman, když jsme hráli s Coventry," zavzpomínal na vínové trápení se švédským internacionálem z druhé poloviny ročníku 2001/02. Takové vyjádření opravdu k osobě Barryho Kilbyho padne jako ulité. Koneckonců pro příznivce Burnley to není ani tak formální osoba, nadčlověčí ředitel, jako spíš jeden z nich. Zkrátka řadový fanoušek, jen s tučným kontem. Proto snad ani nemá smysl zamýšlet se nad čistotou jeho úmyslů.
"Kterak jsem zbohatnul?"
Jakkoliv je ve fotbalovém životě věrný až za hrob, v tom podnikatelském Kilby přelétá z jednoho hnízda do druhého. Vlastně o něm můžeme prohlásit, že je to byznysmen hledající neustále nové výzvy (koneckonců i převzetí v dluzích topícího se Burnley této filozofii nijak neodporuje). Krom toho jde o "nízkorozpočtového" obchodníka. Jeho jmění se vyčísluje na nějakých 14 milionů liber, což je z hlediska celé Premier League tuze málo. A když se navíc teď dozvíte, jakou cestou k tomuto bohatství přišel, budete se divit asi ještě více. Většinu Kilbyho podnikatelské kariéry totiž zabírá fungování ve firmě Europoint Group, kterou sám založil. Tahle společnost měla jednu velkou výhodu - na trhu prakticky neměla konkurenci. Pro noviny, časopisy či televizní pořady totiž vymýšlela všelijaké "hry" typu binga a podobně. Že to však nebyla úplně prodělečná a zbytečná činnost, dokazuje i fakt, že roku 1998 se Kilbymu povedlo firmu "střelit" za krásných 15 milionů liber. Tím pádem získal stěžejní obnos pro odkoupení většiny akcií Clarets.
U "her" přitom Kilby zůstává až dodnes. Ještě nyní předsedá společnosti Total Gaming Solutions Ltd, která zajišťuje loterijní servis pro profesionální fotbalové kluby po celé Anglii. A stejnou funkci zastává i v jiné firmě, tentokráte pro sport a volný čas, s názvem SpeedMark. Zkrátka a dobře, Kilby těžko kotví jen na jediném křesle, ale z každého toho postu má pouze minimální zisky. Není tedy divu, že v podnikatelském světě nemá takřka žádné jméno a příznivci Burnley ho pokládají, jak už jsem uvedl, za veskrze obyčejného fanouška rekrutujícího se z jejich řad. Takovému pocitu se také opravdu brání docela těžko. Tím spíš, že se Kilby k věrným podporovatelům jeho mužstva chová skoro jak ke svým přátelům. Po postupu do Premier League například neváhal vyhodit z okna dva a půl milionu, jen aby se odvděčil pomahačským fanouškům, kteří sezonu předtím ochotně přistoupili na dvojnásobné ceny sezónních vstupenek. Těch se našlo zhruba sedm tisíc a právě těchto sedm tisíc pak nemuselo za prvoligové permanentky zaplatit ani penci. Velkorysé gesto, mimo jiné dokazující skutečnost, že Burnley opravdu po deseti letech pod Kilbyho vedením konečně finančně ožilo.
Co je ale především záslužné - nepotřebovalo k tomu žádného zbohatlíka, topícího se po krk v penězích. Stačil jeden odměřený maloobchodník v kombinaci s šedesátimilionovou odměnou za postup mezi elitu a rázem je z Clarets nejzdravější účastník Premier League. A to vskutku není žádná nadsázka. Burnley těží hlavně ze soukromého platového stropu, který si stanovilo na 15 tisíc týdně. Takový krok nemá v dnešní "předražené" Premier League obdoby. A s tím je moc dobře seznámen i Barry Kilby, jeden z mála otevřených kritiků propastných rozdílů mezi prvoligovými a ostatními týmy. A jako by tomu snad osud chtěl, los pak Burnley hned ve druhém kole přisoudil giganta gigantů - Manchester United.
Okamžitě se tedy o slovo začalo hlásit de facto nesrovnatelné srovnání. K podivu vybízel zejména pohled na největší výdělek hráče Burnley (Chris Eagles - 12 000 za týden) a Manchesteru United (duo Ferdinand-Rooney pobírající rovnou desetinásobek toho, co Eagles). Ještě mohutnější díru potom registrujeme mezi částkami vyplácenými sponzory obou klubů. Zatímco Clarets od Cooke Oils ročně vyinkasuje zhruba 350 000, Red Devils se jim smějí se zaručeným příjmem ve výši dvaceti milionů. Na svých webových stránkách potom Burnley propaguje obchod s koberci či nejlepšího regionálního zubaře, kdežto Manchester si překladem svého internetového zázemí snaží podmanit i takovou Čínu s Japonskem. To všechno zahrnuje dnešní móda. Stejně jako stamiliony dluhů, kterých mělo MU na začátku sezony uhradit hned sedm. A Burnley? Burnley vnějším investorům tehdy nedlužilo a stále nedluží vůbec nic.
"Klub nemá žádné externí dluhy a až jednou splatíme menší půjčky členů představenstva, budeme úplně čistí," mohl Kilby hrdě prohlásit v srpnovém rozhovoru pro Telegraph. K tomu vzápětí označuje setkání s ostatními prvoligovými majiteli na Annual General Meeting (kde se diskutují finanční výsledky jednotlivých mužstev v minulém roce) za "zajímavé". Ne však obohacující. Očividně jen těžko snáší trendy vlnu, po níž do Premier League klouže jeden neanglický multimilionář za druhým. Zpochybňuje cestu, jakou ke svému jmění přišel Glazer a jeho rodina, polemizuje nad úmysly arabských mecenášů a sám sebe v této společnosti vnímá jako jakéhosi posla z minulosti. "Bylo zajímavé to pozorovat, protože když to porovnám, možná jsme tam seděli trochu jako někdo anachronistický. Ale já doufám, že budeme pozitivním symbolem přežitku, klubem, který všem ukáže, že se to stále dá dělat tou tradiční cestou," věří v dobrý vliv svého vizionářství pragmatik Kilby a zároveň odmítá, že by v budoucnu něco takového potkalo i jeho klub. Příchod nějakého neprověřeného, exotického investora prý rozhodně nehrozí. "Tohle město a fotbalový klub vyrůstaly pospolu nedotčeny průmyslovou revolucí, takže je tu něco mírně bizarního, když se lidé dívají na mapu a prohlížejí si, co vlastně kupují," pozoruje Kilby výhodu ve zdánlivé neatraktivitě Clarets.
"Mé skromné cíle?"
Za svého fungování Kilby uvykl kladení si jediného cíle - stabilizaci mužstva po finanční stránce. A když se mu to letos konečně povedlo, usiluje o ještě pevnější základy burnleyovské ekonomiky. Zatímco letos to jsou sice drastické, ale ryze dobrovolné kroky (viz. drasticky nízké mzdy), v druhé lize Kilby každým dnem hledal nové a nové prostředky, jak získat potřebné peníze. Za tímto účelem si hrál hlavně se stadionem, který jednou prodal soukromému vlastníkovi, aby ho pak znovu sám odkoupil. Tak se tedy stalo, že roku 2004 Turf Moor a přilehlá tréninková hřiště prodal nejmenované firmě a získal důležité tři miliony liber na splacení tíživých dluhů. Hned za dva roky přitom pod záštitou firmy Longside Properties odkupuje půdu zpátky pro sebe, aby se v březnu loňského roku stadionu opět vzdal, tentokrát ve prospěch společnosti Lionbridge. Tuto, již nečekanou změnu záhy odůvodňuje slovy: "Cítil jsem, že potřebuji mít tyto peníze k dispozici, čistě pro případ."
Nicméně možnost bezproblémově odkoupit hřiště zpátky si Kilby uchovává nadále a podle všeho spolu s výkonným šéfem Paulem Fletcherem chystá další inovace. Už dříve se plánovala rekonstrukce staré Cricket Field Stand a přemístění tunelu, jímž hráči vcházejí na hřiště. Loni se navíc k už tak velkolepým vizím přidal ještě úmysl zkrášlit Bob Lord Stand. Dohromady tyto práce měly klub vyjít na více než dvacet milionů liber, zahájení stavby se však kvůli ekonomické krizi neustálé odkládá. Dočkat by se nakonec fandové mohli přeci jen už příští rok, alespoň to tedy nepřímo slibuje sám Barry Kilby. "Pokud tuto sezonu přežijeme, vážně s tím budeme chtít něco dělat. Ale teď je tu hlavolam: Mám spíš vynaložit peníze na odkoupení hřišť, nebo je vrazit do hráčů, kteří nás pomohou udržet nahoře?" pokládal si řečnickou otázku začátkem tohoto ročníku. Nakonec se tedy rozhoupal k rekordní investici (za tři miliony přivedl Stevena Fletchera), ale přesto s útratou ve výši pouhých pěti milionů zůstává jedním z nejodtažitějších prvoligových majitelů. Jeho úmysly tak těžko odhadovat. Tím spíš, že otázka záchrany není ještě ani zdaleka vyřešena.
Faktem každopádně zůstává, že pokud Burnley letos sestoupí, Premier League opustí snad nejlépe finančně zajištěný nováček její historie. Leicester, Derby, Ipswich i Southampton dříve spadly s nesplacenými gážemi na účtu. To Clarets pod dohledem mimořádně konzervativního vedení podle všeho nehrozí. Podceňovaný Brian Laws, kterého Kilby už nejednou podpořil, je zvyklý pracovat se skromně znějícími jmény. Nepotřebuje mít po ruce velké hráče, což i samotnému šéfovi musí znít jako rajská hudba. Po úletu s "Gazzou", kterého Moorites s velkou pompou přetáhli Evertonu roku 2002, by se koneckonců do realizací podobných projektů asi nepouštěl úplně rád. Nehledě na to, že by tím pádem naboural svou filozofii ohledně výhodnosti uzavíraných smluv. Tahle zásadová a možná trochu zpátečnická dvojka si jednoduše sedla. Na Turf Moor tedy žádnou pořádnou revoluci nemůžeme očekávat ani v následujících letech. Ať už se letos Burnley udrží nebo ne. Kilby, coby zkušený primář, totiž šokem neléčí a jeho doktoři mu jdou na ruku bez jakéhokoliv odmlouvání...
"Mnozí lidé, když dosáhli bohatství, nezbaví se bídy, nýbrž ji jenom vymění za bídu ještě větší." - Epikuros
Těžko hledat klub, jehož majitele pojí s fanoušky tak vřelé pouto, jako tomu je u Burnley. Na jedné straně stojí sedmdesátitisícové město, které doslova žije fotbalem. Vždyť na finále loňského play-off se do Londýna vypravilo na 36 tisíc obyvatel tohoto skromného sídla z anglického středozemí, což je takřka přesně polovina jeho populace. Po jejich boku potom válčí byznysmen-tichošlápek jménem Barry Kilby.
Jeho jmění není nijak závratné, pole působnosti sice široké, ale nepříliš atraktivní. Co však nemůže nabídnout skrze finance, vynahrazuje svým nohsledům charismatem, přístupem k práci a všeobecným zápalem. Proto tyto dva subjekty žijí v tak dokonalé symbióze. Vyhovují si a bez nadsázky lze říct, že se i milují. Nadšení fanouškovské základny dodává Kilbymu potřebnou energii a on jim jejich důvěru oplácí vrchovatě. Postupem do Premier League po dlouhých 33 letech. Volnými permanentkami. Otevřeností k opatrným inovacím kupříkladu infrastruktury stadionu. Určitou výhodou může být i jeho nízká publicita, ona zdánlivá neprůbojnost. Koneckonců také kvůli těmto faktorům představoval nedávný postup Clarets takový šok.
"Jací jsme s fotbalem kamarádi?"
Kilby fandí odmala. Jedinému týmu, za který také hrával alespoň v mládežnických kategoriích. A hlavně proto, že jeho spojení s Burnley má tak tuhé kořeny, na něj teď Kilby nedá dopustit. Vždyť kolik si toho s ním už prožil. Fandil mu i ve čtvrté lize. Kousal si nehty při slavné Orient Game, po níž mohl jeho klub roku 1987 dokonce spadnout až do Conference. Ve dne i v noci mu držel palce, aby se vyhrabal z tak svízelné situace, jakou bylo zápasení s potencionálním bankrotem. A koneckonců i sám přebíral tým daleko od prvoligových vod. Nastupoval totiž zrovna po sezoně, ve které Clarets až v posledním kole odvraceli opětovný pád do čtvrté nejvyšší soutěže. Přesto však byl ochoten o vlastnictví klubu svého srdce svést pořádný boj. Roku 1998, kdy se rozhoupal k nabídce na odkoupení Burnley, totiž nebyl jediným uchazečem o předsednické křeslo. Proti němu stál neméně vášnivý investor Ray Ingleby.
Mohl to být začátek nenávisti, místo toho teď spolu oba muži spolupracují. Jeden v pozici vice-prezidenta, druhý jako ten největší z největších. Na Kilbyho sumu tří milionů liber Ingleby jednoduše nebyl schopný adekvátně odpovědět. Zatímco teď tedy může být víceméně rád, že je rád, tenkrát svou porážku nenesl dvakrát lehce. "Nikdy jsem prohru nepřijal. Další den, dva jsem byl úplně na dně," vyznal se kdysi lancashireskému zpravodaji. Ještě v tomtéž rozhovoru, s odstupem času, však přiznává, že nakonec opravdu zvítězil ten vhodnější. "Fotbalu rozumí lépe než já a je místní. Já byl v tomhle případě pouhý kariérista," přiznal roku 1999 sebekriticky. Dětský sen se zkrátka nemohl splnit oběma najednou. A jakkoliv by Burnley dopadlo v rukou Inglebyho, můžeme konstatovat, že pod taktovkou Barryho Kilbyho nakonec vyrostlo. Třebaže ona zvadlá třetiligová květinka dlouhá léta pila až nehezky kalnou vodu.
Hlavním problémem Burnley je dlouholetá stagnace. Vždyť Kilby sám pamatuje, že když začínal někdy v šedesátých letech minulého století docházet na Turf Moor, to se pyšnilo pouze třemi tribunami, přičemž jednu z nich dokonce sdílelo s kriketovým hřištěm stojícím hned vedle. Na konci starého tisíciletí, kdy nastoupil do ředitelského úřadu Clarets, se pak potýkal mimo jiné i s nízkou návštěvností. Domácí hráči tehdy byli rádi i jen za to, že se na ně přišlo podívat alespoň mizivých deset tisíc fanoušků. To bylo vzhledem ke všeobecnému zájmu obyvatelstva o kopanou až nečekaně málo. Nehledě na to, že zrovna tři roky předtím klub investoval několik milionů do dvou nových tribun, které kapacitu Turf Moor vynesly až na současných 22 tisíc. A během loňské sezony? Jedenáct tisíc, dvanáct maximálně, čili žádná změna. Zkrátka a dobře - přesně na tomto případu lze dobře pozorovat, že krok, jaký Burnley ušlo za těch bezmála 40 let, lze řadit do kategorie těch trpasličích.
Mimo jiné právě na tomto neduhu měl Kilby zapracovat. Jedinou složku klubu, která ozdravnou injekci urgentně potřebovala, však návštěvnost rozhodně nepředstavovala. Pak tu byl ještě zoufalý nedostatek finančních prostředků, rovněž trvající déle než pár dekád, který Clarets nepochybně srážel ještě více. Vždyť nebýt Kilbyho, administrativa by se Burnley vyhnula jen stěží. A ani s jeho podporou to ještě dlouho nebylo nijak slavné, Moorites nadále sezonu často končili v červených číslech. Jednou, kvůli nesrovnalostem v dohodě s ITV Digital, dokonce přišli o rovnou čtvrtinu předpokládaného příjmu. Na dva roky museli z rozpočtu nedobrovolně vyškrtnout čtyři miliony liber, bez nichž přitom nemohli v klidu dýchat. Stále totiž ještě spláceli ty dvě zbrusu nové tribuny a do toho vydávali poměrně velké peníze "zbytečným" hráčům. Inu, jak sám Kilby nedávno uvedl, do jakéhož takého normálu se věci dostaly až teprve nedávno díky prodeji pár hráčů a slušným výsledkům v domácích pohárech.
Problémy tu však stále jsou, a nezanedbatelné. Kilby musí především týden co týden přihlížet desetitisícovým ztrátám na výplatních páskách. Zatímco nenáviděný Birmingham si loni (hrával stejnou soutěž jako Clarets, v tabulce si navíc stál podobně jako oni) hleděl toho, aby celková gáže nepřesáhla 20 milionů, v Burnley dělali všechno proto, aby se nedostali nad pouhých 3,8 milionů! Takový nepřirozený rozdíl skvěle dokumentuje i statistika, podle níž byli Turfites zhruba čtvrtým "nejhamižnějším" celkem League Championship. A to, prosím, berte v úvahu, že v tu chvíli už Burnley mělo prožívat ony "lepší časy". Ve skutečnosti se však i loni bálo bankrotu. Vždyť i Kilby ještě v polovině postupové sezony hlásil: "Stát se může kopa věcí. Můžeme zkrachovat, prodat hráče, dojít daleko v poháru, vydělat na televizních zápasech nebo najít nové peníze. Jsou tu dva noví členové představenstva, z nichž každý dá do banku půl milionu. Tenhle milion nás posune dál, pro tuto sezonu ještě udrží vlka za dveřmi," líčil, kterak Burnley přežívá de facto ze sezony na sezonu. Zároveň ale s trochou kalkulu na jazyku dodává: "A jen jediný ročník v Premier League by všechny naše problémy vyřešil...".
Přesto přeze všechno jakmile Kilby dostane možnost postihnout pár momentů, po nichž ve své funkci skončil zmožen bezmocí s hlavou v rukách, lapidárně nemyslí na trpkou finanční bilanci či jiné vnější problémy. "(Byly to) ty, které pochytal Hedman, když jsme hráli s Coventry," zavzpomínal na vínové trápení se švédským internacionálem z druhé poloviny ročníku 2001/02. Takové vyjádření opravdu k osobě Barryho Kilbyho padne jako ulité. Koneckonců pro příznivce Burnley to není ani tak formální osoba, nadčlověčí ředitel, jako spíš jeden z nich. Zkrátka řadový fanoušek, jen s tučným kontem. Proto snad ani nemá smysl zamýšlet se nad čistotou jeho úmyslů.
"Kterak jsem zbohatnul?"
Jakkoliv je ve fotbalovém životě věrný až za hrob, v tom podnikatelském Kilby přelétá z jednoho hnízda do druhého. Vlastně o něm můžeme prohlásit, že je to byznysmen hledající neustále nové výzvy (koneckonců i převzetí v dluzích topícího se Burnley této filozofii nijak neodporuje). Krom toho jde o "nízkorozpočtového" obchodníka. Jeho jmění se vyčísluje na nějakých 14 milionů liber, což je z hlediska celé Premier League tuze málo. A když se navíc teď dozvíte, jakou cestou k tomuto bohatství přišel, budete se divit asi ještě více. Většinu Kilbyho podnikatelské kariéry totiž zabírá fungování ve firmě Europoint Group, kterou sám založil. Tahle společnost měla jednu velkou výhodu - na trhu prakticky neměla konkurenci. Pro noviny, časopisy či televizní pořady totiž vymýšlela všelijaké "hry" typu binga a podobně. Že to však nebyla úplně prodělečná a zbytečná činnost, dokazuje i fakt, že roku 1998 se Kilbymu povedlo firmu "střelit" za krásných 15 milionů liber. Tím pádem získal stěžejní obnos pro odkoupení většiny akcií Clarets.
U "her" přitom Kilby zůstává až dodnes. Ještě nyní předsedá společnosti Total Gaming Solutions Ltd, která zajišťuje loterijní servis pro profesionální fotbalové kluby po celé Anglii. A stejnou funkci zastává i v jiné firmě, tentokráte pro sport a volný čas, s názvem SpeedMark. Zkrátka a dobře, Kilby těžko kotví jen na jediném křesle, ale z každého toho postu má pouze minimální zisky. Není tedy divu, že v podnikatelském světě nemá takřka žádné jméno a příznivci Burnley ho pokládají, jak už jsem uvedl, za veskrze obyčejného fanouška rekrutujícího se z jejich řad. Takovému pocitu se také opravdu brání docela těžko. Tím spíš, že se Kilby k věrným podporovatelům jeho mužstva chová skoro jak ke svým přátelům. Po postupu do Premier League například neváhal vyhodit z okna dva a půl milionu, jen aby se odvděčil pomahačským fanouškům, kteří sezonu předtím ochotně přistoupili na dvojnásobné ceny sezónních vstupenek. Těch se našlo zhruba sedm tisíc a právě těchto sedm tisíc pak nemuselo za prvoligové permanentky zaplatit ani penci. Velkorysé gesto, mimo jiné dokazující skutečnost, že Burnley opravdu po deseti letech pod Kilbyho vedením konečně finančně ožilo.
Co je ale především záslužné - nepotřebovalo k tomu žádného zbohatlíka, topícího se po krk v penězích. Stačil jeden odměřený maloobchodník v kombinaci s šedesátimilionovou odměnou za postup mezi elitu a rázem je z Clarets nejzdravější účastník Premier League. A to vskutku není žádná nadsázka. Burnley těží hlavně ze soukromého platového stropu, který si stanovilo na 15 tisíc týdně. Takový krok nemá v dnešní "předražené" Premier League obdoby. A s tím je moc dobře seznámen i Barry Kilby, jeden z mála otevřených kritiků propastných rozdílů mezi prvoligovými a ostatními týmy. A jako by tomu snad osud chtěl, los pak Burnley hned ve druhém kole přisoudil giganta gigantů - Manchester United.
Okamžitě se tedy o slovo začalo hlásit de facto nesrovnatelné srovnání. K podivu vybízel zejména pohled na největší výdělek hráče Burnley (Chris Eagles - 12 000 za týden) a Manchesteru United (duo Ferdinand-Rooney pobírající rovnou desetinásobek toho, co Eagles). Ještě mohutnější díru potom registrujeme mezi částkami vyplácenými sponzory obou klubů. Zatímco Clarets od Cooke Oils ročně vyinkasuje zhruba 350 000, Red Devils se jim smějí se zaručeným příjmem ve výši dvaceti milionů. Na svých webových stránkách potom Burnley propaguje obchod s koberci či nejlepšího regionálního zubaře, kdežto Manchester si překladem svého internetového zázemí snaží podmanit i takovou Čínu s Japonskem. To všechno zahrnuje dnešní móda. Stejně jako stamiliony dluhů, kterých mělo MU na začátku sezony uhradit hned sedm. A Burnley? Burnley vnějším investorům tehdy nedlužilo a stále nedluží vůbec nic.
"Klub nemá žádné externí dluhy a až jednou splatíme menší půjčky členů představenstva, budeme úplně čistí," mohl Kilby hrdě prohlásit v srpnovém rozhovoru pro Telegraph. K tomu vzápětí označuje setkání s ostatními prvoligovými majiteli na Annual General Meeting (kde se diskutují finanční výsledky jednotlivých mužstev v minulém roce) za "zajímavé". Ne však obohacující. Očividně jen těžko snáší trendy vlnu, po níž do Premier League klouže jeden neanglický multimilionář za druhým. Zpochybňuje cestu, jakou ke svému jmění přišel Glazer a jeho rodina, polemizuje nad úmysly arabských mecenášů a sám sebe v této společnosti vnímá jako jakéhosi posla z minulosti. "Bylo zajímavé to pozorovat, protože když to porovnám, možná jsme tam seděli trochu jako někdo anachronistický. Ale já doufám, že budeme pozitivním symbolem přežitku, klubem, který všem ukáže, že se to stále dá dělat tou tradiční cestou," věří v dobrý vliv svého vizionářství pragmatik Kilby a zároveň odmítá, že by v budoucnu něco takového potkalo i jeho klub. Příchod nějakého neprověřeného, exotického investora prý rozhodně nehrozí. "Tohle město a fotbalový klub vyrůstaly pospolu nedotčeny průmyslovou revolucí, takže je tu něco mírně bizarního, když se lidé dívají na mapu a prohlížejí si, co vlastně kupují," pozoruje Kilby výhodu ve zdánlivé neatraktivitě Clarets.
"Mé skromné cíle?"
Za svého fungování Kilby uvykl kladení si jediného cíle - stabilizaci mužstva po finanční stránce. A když se mu to letos konečně povedlo, usiluje o ještě pevnější základy burnleyovské ekonomiky. Zatímco letos to jsou sice drastické, ale ryze dobrovolné kroky (viz. drasticky nízké mzdy), v druhé lize Kilby každým dnem hledal nové a nové prostředky, jak získat potřebné peníze. Za tímto účelem si hrál hlavně se stadionem, který jednou prodal soukromému vlastníkovi, aby ho pak znovu sám odkoupil. Tak se tedy stalo, že roku 2004 Turf Moor a přilehlá tréninková hřiště prodal nejmenované firmě a získal důležité tři miliony liber na splacení tíživých dluhů. Hned za dva roky přitom pod záštitou firmy Longside Properties odkupuje půdu zpátky pro sebe, aby se v březnu loňského roku stadionu opět vzdal, tentokrát ve prospěch společnosti Lionbridge. Tuto, již nečekanou změnu záhy odůvodňuje slovy: "Cítil jsem, že potřebuji mít tyto peníze k dispozici, čistě pro případ."
Nicméně možnost bezproblémově odkoupit hřiště zpátky si Kilby uchovává nadále a podle všeho spolu s výkonným šéfem Paulem Fletcherem chystá další inovace. Už dříve se plánovala rekonstrukce staré Cricket Field Stand a přemístění tunelu, jímž hráči vcházejí na hřiště. Loni se navíc k už tak velkolepým vizím přidal ještě úmysl zkrášlit Bob Lord Stand. Dohromady tyto práce měly klub vyjít na více než dvacet milionů liber, zahájení stavby se však kvůli ekonomické krizi neustálé odkládá. Dočkat by se nakonec fandové mohli přeci jen už příští rok, alespoň to tedy nepřímo slibuje sám Barry Kilby. "Pokud tuto sezonu přežijeme, vážně s tím budeme chtít něco dělat. Ale teď je tu hlavolam: Mám spíš vynaložit peníze na odkoupení hřišť, nebo je vrazit do hráčů, kteří nás pomohou udržet nahoře?" pokládal si řečnickou otázku začátkem tohoto ročníku. Nakonec se tedy rozhoupal k rekordní investici (za tři miliony přivedl Stevena Fletchera), ale přesto s útratou ve výši pouhých pěti milionů zůstává jedním z nejodtažitějších prvoligových majitelů. Jeho úmysly tak těžko odhadovat. Tím spíš, že otázka záchrany není ještě ani zdaleka vyřešena.
Faktem každopádně zůstává, že pokud Burnley letos sestoupí, Premier League opustí snad nejlépe finančně zajištěný nováček její historie. Leicester, Derby, Ipswich i Southampton dříve spadly s nesplacenými gážemi na účtu. To Clarets pod dohledem mimořádně konzervativního vedení podle všeho nehrozí. Podceňovaný Brian Laws, kterého Kilby už nejednou podpořil, je zvyklý pracovat se skromně znějícími jmény. Nepotřebuje mít po ruce velké hráče, což i samotnému šéfovi musí znít jako rajská hudba. Po úletu s "Gazzou", kterého Moorites s velkou pompou přetáhli Evertonu roku 2002, by se koneckonců do realizací podobných projektů asi nepouštěl úplně rád. Nehledě na to, že by tím pádem naboural svou filozofii ohledně výhodnosti uzavíraných smluv. Tahle zásadová a možná trochu zpátečnická dvojka si jednoduše sedla. Na Turf Moor tedy žádnou pořádnou revoluci nemůžeme očekávat ani v následujících letech. Ať už se letos Burnley udrží nebo ne. Kilby, coby zkušený primář, totiž šokem neléčí a jeho doktoři mu jdou na ruku bez jakéhokoliv odmlouvání...
"Mnozí lidé, když dosáhli bohatství, nezbaví se bídy, nýbrž ji jenom vymění za bídu ještě větší." - Epikuros
Komentáře (72)
Přidat komentářJmenuji se Pipo123 a mám penaženke nasrané
A ještě k tomu nikoho nezajímáš.
tak teraz si mi zlomil srdiečko
dobré jméno
Ten nadpis mi něco říká...pustím se do čtení
Super článek. Je vidět, že i s "pár korunama" se dá dělat špičkový fotbal
špičkový?
Ano, špičkový. Nebo účastníka PL nepovažuješ za špičkový klub ?
Tak do PL nikdy žádnej nováček nejde "s pár korunama". 60 mega mi opravdu nepřijde jako taková troška. Ale ona i Championship je špička a to pak ano - hlavně tam Kilby odvedl neskutečnou práci..
Kilby je frajer, jsem rád, žes ho napsal Obdivuju ho, je to majitel přesně podle mých představ. A článek hodně pěknej, na icq nejsi, tak ti to chválím tady. Ale máš tam malou chybku
Kteroupak?
icq
špičkový = prvoligový, jelikož se jedná o špičku fotbalu v zemi (vyjma čr)
Tak ono to zas tak pár korun není, když to přepočítáš z liber!
špičkový klub považujem Manchester,Barcelonu...nie Burnley ktoré v podstate zostupuje
Každý to vidí jinak. Burnley sice nevyhrává trofeje, ale hraje PL a to mi stačí, abych je označil za špičkový klub.
Výborný článek, díky. Teď je mám ještě o mnoho raději, snad je nevidíme na dlouhou dobu v PL naposledy.
Já furt ještě doufám, že se zachráněj...
kež by..
To už je podle mě prakticky nemožné.
sympaťák
Myslím,že Burnley si letos zkusili zátěž PL...sic spadnou a jestli udržej tým,vrátí se...
Volam sa Madridcan a mam eroticku penazenku-otvorim a pi*u vidim
já v ní mam cibuli
takú by som chcel mať aj ja
já ju práve kôli nejakej piče otváram
zkurvené Pardubice
normální fanoušci aspoň pogratulují soupeři a radují se z titulu vicemistra
Jmenuju se Arnold a mám v peněžence vakuum
jmenuju se chuck norris a mam v penezence samopal....
jmenuju se Karel a jsem borec
My name is Earl
Sem Ivoš a sem na mizine.
jsem bruce a mam velke peero
to ako kazdy tu sa predstavuje mi pripomina tu scenu z Priatelov co Joey robil v muzeu s Rossom a ked sa islo na obed tak nemohli sediet spolu,lebo Ross bol paleontolog a Joey ,,iba" sprievodca
ta podoba!!! vypadá přesně jako ukecanej Vašek z pajzlu na růžku v Týništi !!!
vdaka bohu za Barry Kilbyho,lebo by sme si nikdy nevedeli vybavit ako vyzera Vašek z pajzlu na růžku v Týništi
a jak je ten Kilby užitečnej
Výborná diskuze.
Jono, ale to je tim, že tenhle článek patří spíš na jinej web.
fantíku, už jsem ti říkal, že jsi skvělý? Pro případ, že ne- jsi skvělý
:-*
OT: http://www.whufc.com/page/ReservesDetail/0,,12562,00.html
Docela mě zaujala jedna věc - Zola 3 zápasy za rezervu, wtf?
si chtěl zahrát, ne?
Osobně bych ho možná raději viděl na hřišti než na lavičce.
zajímavý , co by ne když muže Hašan ve 45 vyhravat tituly, proč by Zola nemiohl hrat za rezervu
No kdoví jestli má ještě registračku.
Má.. A když ne, tak za pár hodin mu jí udělají.
To není Gianfranco, ale jeho syn Andrea.
tak dcera teda ne?
Ne, syn.
Pirlo je taky ženská?
Jsi to zkazil
Velmi dobrý článek z oblasti docela neznámé.. podle toho by se dalo i uvažovat, že Burnley záchranu ještě stihne..
Jmenuji se Igor Hnízdo a nemám ani floka
snazis se byt vtipnej, ale je to uz velka krec
Skvelé a inšpiratívne čítanie
Určite by bolo zaujímavé porovnať rozpočet a platové podmienky v minulej sezóne u postupujúceho Burnley a zostupujúceho Newcastle. A potom že futbal nie je o peniazoch
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele