Je nejvyšší čas dát šanci jihoamerickému fenoménu Copa Libertadores

V pátek se uzavřela skupinová fáze Copa Libertadores, v překladu známém také jako Pohár osvoboditelů, a vzhledem k tomu, že se hned ve středu přechází rovnou k osmifinále, neexistuje vhodnější příležitost k exkluzivnímu představení charakteru i vývoje soutěže. EuroFotbal si vás tímto dovoluje pozvat k jejímu sledování...

Letošní ročník se prozatím nese v duchu selhávání bývalých šampionů, a i ti úřadující z River Plate se koneckonců své stvrzenky dočkali až v posledním možném okamžiku.

Ostudě se jakž takž vyhýbalo také São Paulo, které doma záhadným způsobem podlehlo bolívijskému celku se strach nahánějícím názvem The Strongest, a v pátek si proti stejnému sokovi v závratných 3 600 metrech nad mořem jen taktak zachraňovalo kůži.

Jiné silné mančafty z dvou nejúspěšnějších zemí historie Copa Libertadores se už vykoupit nestihly. Hned při první dobré příležitosti narazilo brazilské Palmeiras i kontinentální mistr z roku 2014, San Lorenzo.

Uruguayský Peňarol, vítěz inauguračního ročníku a celkově pětinásobný šampion, se prvního tříbodového zářezu dočkal až na poslední pokus. Nečekaně brzy pošla také paraguayská Olimpia (tři tituly) nebo v minulosti jediný zlatý chilský, respektive ekvádorský zástupce — Colo Colo a LDU Quito.

Bez účasti výše jmenovaných už jsou nicméně známy osmifinálové dvojice a také ve vyřazovací fázi se obvykle můžeme těšit alespoň na jedno překvapení. Zrovna loni to třeba byla semifinálová zkušenost pro lapazský Bolívar, který mohl před pár dny zapříčinit další senzaci — brzké vypadnutí argentinského Racingu na čele s 36letým Diegem Militem.

K tomu ale nakonec nedošlo a bývalý střelec Zaragozy či Interu Milán se zařadí k zástupu hvězdných či alespoň povědomých jmen, které budou mít tu čest zúčastnit se další fáze Copa Libertadores. Samotnému Militovi vpředu dělá společnost Lisandro López, kterého jistě pamatujete z Lyonu, a proti nim v dresu Atlétika Mineiro nestane nikdo menší než Robinho.

Corinthians sází na brazilského reprezentanta se zkušenostmi z Atlétika Madrid Eliase. Uruguayský Nacional zaměstnává bývalého beka Porta Jorgeho Fucileho a v brazilském Grêmiu čerstvě působí ekvádorský zabiják Miler Bolaños. Do Kolumbie se vrátil útočník Víctor Ibarbo (Atlético Nacional), do Argentiny zase někdejší opora Norimberku Javier Pinola (Rosario) a do Paraguaye pro změnu bývalá stálice Serie A, Marcelo Estigarribia.

River Plate samozřejmě platí dva vysloužilé mozky, Lucha Gonzáleze a Andrése d’Alessandra, a v Boce Juniors zase dohrávají věrní synové Carlos Tévez s Fernandem Gagem. São Paulo se může pochlubit svým 35letým veteránem v neurvalém stoperovi Diegu Luganovi, ale i bývalým křídlem Lyonu Michelem Bastosem či svého času následovníkem Kaká, dnes už 26letým Gansem.

Kvůli těmto a mnohým dalším se rozhodně vyplatí zůstat alespoň jednou týdně přes noc vzhůru. Libertadores však nabízí ještě mnohem víc. Jeho pravé kouzlo spočívá v atmosféře, která ho obklopuje, a tu už daleko lépe popíše ten, kdo ji vdechuje na každém kroku. V tomto případě Brazilka Jessica Miranda, jejíž článek pro skvělý nový web Unusual Efforts jsem si pro vás dovolil přeložit...

---

Je načase nechat se pobláznit Copa Libertadores — Jessica Miranda

Libertadores da América. Název, který v sobě ukrývá sílu: osvoboditelé Ameriky. Poetické jméno, které ještě poetičtějším činí poslech oficiální znělky. Copa Libertadores by se klidně dala považovat za největší klubovou soutěž na světě.

Většina fotbalových fanoušků by vám bez zaváhání tvrdila, že Liga mistrů je tou nejlepší soutěží. Avšak zatímco koncept Copa Libertadores je podobný tomu Champions League, jeho realizace vyvolává velmi odlišné reakce. Fanoušci nesledují fotbalové zápasy, my místo nich vidíme obyčejné bitvy. Libertadores pohlcuje každý klub jihoamerické zóny CONMEBOL (a teď už i Mexika) způsobem, že hráče mění v gladiátory, kterým pro všechno to vzrušení a zlost pění od pusy.

Pocity nadšení a agónie se téměř překrývají. Jeden příklad za všechny: už pár let jste zvyklí vídat Neymara střílet parádní góly. Ale viděli jste někdy toho samého Neymara vstřelit parádní gól, zařvat "JSEM KU*VA SKVĚLEJ", nasadit si masku s vlastním obličejem (akorát naruby) a vzápětí padnout na kolena, prose rozhodčího o smilování? To je mi moc líto, Evropo. Tvoje hřiště jsou zelenější, stadiony vymakanější, kluby hodnotnější, ale těžko kdy budeš tak přidrzlá jako Jižní Amerika.



Jako každá jiná soutěž, také Copa Libertadores se v běhu dekád měnila. Argentina s Brazílií jsou dnes reprezentovány pěti zástupci (a často končí se šesti, protože vítěz posledního ročníku pro svou zemi automaticky získává místo navíc) a každá ze zbylých federací se potom těší ze tří želízek v ohni. Vítěz Copa Sudamericana — jihoamerické obdoby Evropské ligy — se také automaticky kvalifikuje. Přesně 26 týmů vstupuje rovnou do skupinové fáze, mezitímco 12 dalších se v předkole pere o zbylých šest fleků.

Po odehrání skupinové fáze Copa Libertadores, stejně jako Liga mistrů, pokračuje vyřazovacími duely systémem doma-venku, i když na rozdíl od své evropské sestry dokupy běží jen po šest měsíců namísto deseti. Ano, kluby z menších evropských lig začínají fungovat už 10 měsíců před finále! Ale Copa Libertadores je otázkou života a smrti, takže by fanouškovo srdce takový maraton neuneslo.

O trofej pro celkového vítěze, La copa, se válčí na dva zápasy. Odveta finále je letos v plánu na 27. července a odehraje se na stadionu výše postaveného z aktérů. Vidíte, Jihoameričané vědí, že není nic lepšího než oslavit triumf před vlastními diváky, a odmítají ony jednorázové finále na neutrální půdě.

Libertadores se na začátku netěšilo takové prestiži, zvláště v očích Brazilců; Santos se dokonce odmítl zúčastnit tří ročníků (1966, 67 a 69). Pelé a jeho spoluhráči si tehdy zřejmě mysleli "Už jsme to dvakrát vyhráli, přáteláky s Evropany nám dají víc!". A pravdou je, že toho času finanční odměny ani omylem nepokrývaly náklady na cesty a navíc v době, kdy Jihoameričané stěží měli doma televize, zápasy nezřídka představovaly hotová jatka, zatímco rozhodčí ve velkém nadržovali domácím.

Dnes už je situace o poznání lepší, ale aby se Libertadores vypracovalo v ještě epičtější "produkt", je nutno zajistit šťavnatější finanční odměny, aby se kluby mohly posouvat na vyšší úrovně a oslovovat tak širší spektrum diváků. Po měsících diskuzí a protestů z řad větších celků bylo loni v únoru rozhodnuto, že CONMEBOL zdvojnásobí odměny a vzdá se ďábelského dodatku, na základě kterého deset procent výdělků z každého utkání putovalo do kasy federace. Tak jako tak, pořád tu rozhodně máme za co bojovat: vítěz se může těšit pouze na nějakých osm milionů amerických dolarů, což v přepočtu činí pětinu odměny pro evropského šampiona (příjmy z televizních práv nepočítaje).

Každopádně jakmile je dolosováno, na konečnou cenu nikdo nehledí. Všechny zprvu zajímají akorát dvě věci: vzdálenost a nadmořská výška soupeřových hřišť. Jižní Amerika je obří kontinent a zvláště teď, se zapojením mexických týmů, vám může cesta na zápas sebrat více sil než zápolení samotné. Ale jeden by raději strávil 24 hodin v kuse přesouváním, než aby se pak dřel proklatě vysoko nad mořem. Nadmořská výška je Pandořinou skříňkou Libertadores. Ve většině případů ekvádorská a bolivijská mužstva zvládají svá domácí vystoupení čistě proto, že jsou plíce jejich hráčů lépe uzpůsobené řídkému vzduchu (potažmo proto, že jsou hostující brankáři zaskočeni rychlostí, s jakou se na ně řítí balony). Věru, i takový Gareth Bale by v Bolívii odpadával. Bývalý hráč Manchesteru United, záložník Anderson, loni žádal o vystřídání a balonek s kyslíkem už po 36 minutách.

Jen pár fotbalistů mělo tu čest zdvihnout nad hlavu pohár pro vítěze Copa Libertadores i Ligy mistrů. Dokázalo to akorát pět Brazilců a čtyři Argentinci, včetně Cafúa (São Paulo 1992 a 93; AC Milán 2007), Didy (Cruzeiro 1997; AC Milán 2003 a 2007), Carlose Téveze (Boca Juniors 2003; Manchester United 2008), Ronaldinha (Atlético Mineiro 2013; Barcelona 2006) a nakonec i Neymara (Santos 2011; Barcelona 2015).

Na tom, že tento seznam čítá pouze dvě národnosti, není pranic divného. Argentina koneckonců měla ve finále svého zástupce už třiatřicetkrát, z toho ve 24 případech její vyslanec také pochodil, a Brazílie zaostává jen o chlup — s 32 účastmi, z nichž sedmnáct bylo úspěšných. Po vzoru barcelonského MSN, svatá trojice Libertadores by potom nebyla kompletní bez Uruguaye, která se může pochlubit 16 finálovými zkušenostmi a osmi zlaty.

Od vzniku turnaje roku 1960 se z trofeje těšilo celkem 25 různých klubů, z nichž nejúspěšnějším zůstává argentinské Independiente, které ustálo všech sedm finále, jež poctilo svou účastí. Poslední zářez Independiente ovšem pochází z roku 1984, od té doby se radovalo 22 různých celků a od léta 2001 se žádný vítěz ani jednou neopakoval. Ti, co si stěžují na uzavřenou evropskou elitu, by se raději měli přeorientovat na Copa Libertadores.

"Kdybych si měl vybrat mezi kopnutím penalty v rozstřelu a účastí v bitce, raději bych se bil" — tato citace se sice zpříma týká Copy Sudamericana, ale Luis Fabiano takto perfektně vystihl rovněž "ducha" Libertadores. Zápasy mohou hravě přejít od brutálních zákroků a intenzivního škádlení až k hromadným šarvátkám. Existuje tolik příkladů, že vám těžko můžeme ukázat všechny, ale stačí si vybrat z následující řádky: Boca Juniors x Sporting Cristal (1971), Colo Colo x Boca Juniors (1991), América x São Caetano (2004), Boca Juniors x River Plate (2004), Santos x Peñarol (2011) nebo Grêmio x Huachipato (2013)...

Jako by snad potyčky nestačily, rivalita může i takovou nevinnou provokaci přetavit v totální chaos. Loni byla Boca Juniors po skupinové fáze nejvýše nasazeným celkem a River Plate nejníže, což už v osmifinále slibovalo jejich vzájemný souboj — tzv. Superclásico. River v prvním zápase vyhrál 1:0, ale tým s nejlepší bilancí po skupinové fázi vždy hraje odvetu doma, a tam už se děly věci.

Ještě než odveta začala, už bylo zaděláno na problémy, když se nad hrací plochou ikonického stánku La Bombonera proletěl dron nesoucí obří bílé plátno s červeným B (narážka na nedávný pád River Plate do druhé ligy). Když se potom hráči River Plate vraceli k odehrání druhého poločasu, bylo zle ještě jednou — fanoušek Boky do tunelu vypustil slzný plyn a Millionários tak přivodil rozličné zdravotní neduhy včetně zvracení, popálenin kůže a podrážděných očí. Následkem toho bylo utkání přerušeno, CONMEBOL se vytasil se sankcemi, a Boca byla nakonec z turnaje dočista vyřazena.

Ty nejlepší a nejhorší okamžiky mého života jsou spojeny s Libertadores. Jako drogová závislost, tahle soutěž nás nutí k rekonstrukci sebe samotného. Svou lásku k ní proklamujeme s větší a větší vášní, skrze neuvěřitelně invenční pokřiky, mráz nahánějící atmosféru, úchvatná chorea, světlice a další pomůcky. Libertadores es mi obsession. A i když nás samotný titul hravě naplní, jako bonus se vítěz Libertadores má možnost poměřit s evropskými šampiony, v souboji Davida s Goliášem.

Pevně si stojíme za tím, co máme. A čeho máme nejvíc, to je víra. Víra v to, že zkorumpované federace alespoň načas upustí od kradení a zaměří se na nespočet problémů, jimž fotbal čelí v jejich zemích. Víru v to, že se kluby začnou chovat profesionálněji, abychom dál nemuseli dávat sbohem našim talentům tak brzy a výměnou za tak směšné částky. A konečně taky víru v to, že i přes špatnou správu, korupci, chudobu a nedostatečnou infrastrukturu budou hráči na hrací ploše dál reprezentovat naše duše; tak unavené, leč v jádru radostné duše. Que coisa linda é uma partida de futebol.