Japonci v Bundeslize: Kvalitní román na pokračování

Včera to byly přesně dva měsíce, co se před Yoshinorim Mutem rozprostřela životní příležitost: jeho domovskému FC Tokiu byla předložena později potvrzená nabídka od anglické Chelsea. Působilo to vpravdě surreálně a neopakovatelně. Vycházející japonská hvězda se přesto unikátní příběh psát neodhodlala. A místo toho se po pěkně prošlápnuté cestě vydala směr Německo...

"Chtěl jsem své vyhlídky udržet v realistické rovině a hrát za tým, který odpovídá mé úrovni," odpovídal japonský forvard Yoshinori Muto na štiplavou otázku, co ho vedlo k neopětování zájmu věhlasné londýnské značky a upřednostnění mnohem skromnějšího Mainzu.

Miláček bezpočtu japonských fanynek a hrdý majitel růžových kopaček tehdy na jednu stranu překvapil, na stranu druhou ale vůbec ne.

Ztrácet hlavu totiž rozhodně není Mutovým zvykem. To potvrdil jednak po svém debutu za reprezentaci, kdy nevzrušeně pronesl "ještě jsem nic nedokázal"; jednak když se namísto podpisu profesionálního kontraktu rozhodl nejprve vystudovat jednu z nejprestižnějších japonských univerzit Keio.

Co se čistě fotbalového potenciálu Yoshinoriho Muta týče, můžete k němu vzhledem k aktérově neevropskému původu zaujímat jakkoliv rezervovaný postoj, nálepku generačního talentu mu však v kontextu japonské kopané odpářete jen stěží. A tím spíš ho nepřipravíte o koňskou dávku jedinečnosti.

Za to může hned celá řada argumentů v Mutův prospěch. V první řadě je to vynikající debutová sezona v elitní japonské soutěži, symbolizovaná 13 zářezy, druhou největší úspěšností mezi alespoň 10gólovými střelci a vyrovnáním rekordu pro nejproduktivnějšího nováčka J-League. V řadě druhé pak na šikovného dribléra až nevídané tvrdá skořápka (ne-li úskočnost) nebo ten holý fakt, že byl Muto odkojen v hlavním městě.

Pakliže se totiž o produkci těch nejcennějších ofenzivních klenotů Nipponu mechanicky stará loni sestoupivší Cerezo Osaka (Kagawa, Kiyotake, Inui, Kakitani), FC Tokio japonskou reprezentaci tradičně zásobuje spíše defenzivními oporami - mimo jiné účastníky loňského mistrovství světa, Yutem Nagatomem, Yasuyukim Konnem a Masatem Morishigem.

Takový trend samozřejmě nebyl žádným dílem strýčka náhody. Na lavičce tokijského mužstva se po léta protáčeli samí konzervativní trenéři, kteří navzdory chronické průměrnosti relativně mladého klubu (1999) tvrdošíjně odmítali dát nějakému tomu útočnému talentu pořádnou šanci rozkvést.

To Yoshinori Muto se už ignorovat tak úplně nedal. Mohla za to jeho parádní obounohost, drzost a houževnatost, schopnost vystřelit z větší vzdálenosti nebo způsobilost zahrát na kterémkoliv z hrotů útočného trojzubce. To vše FC Tokiu pochopitelně přišlo vhod. Však se aktuálně čtvrtý tým tabulky okamžitě zapojil do bitvy o svůj eventuálně první mistrovský titul v dějinách.

Momentálně 22letého borce se už nicméně bude týkat jenom malá část zbytku tohoto možná bezprecedentního tažení. Po uplynutí dalších tří kol se Yoshinori Muto oficiálně stane spoluhráčem krajana Shinjiho Okazakiho v kabině německého celku 1. FSV Mainz 05.

A že vyhlídka spolupráce s nejplodnějším Japoncem bundesligové historie není ani zdaleka tím jediným, co Mutovi s největší pravděpodobností pomáhalo v rozhodování...

---

Okazaki a Muto budou brzy mimo reprezentační dres sdílet i ten klubový. Zdroj: mainz05.de

---

Japonská kopaná pro tátu i mámu

Japonská J-League je relativně mladým projektem s kořeny v roce 1993 a jedním z jejích základních pilířů má být od počátku pevná vazba na publikum, lépe řečeno služba místnímu obyvatelstvu.

"Každý klub musí přesně označit vybranou lokalitu jako své domovské sídlo. Následně se musí podílet na sportovních aktivitách pořádaných v dané oblasti za účelem budování image klubu, který se zajímá o činnost komunity a podporuje sport ve svém regionu," hlásají stanovy soutěže.

"Cílová skupina J-League se velice odlišovala od běžného vzorku diváctva na baseballovém zápase," navazuje potom v rámci své vynikající studie dvojice autorů Dolles-Söderman. "Baseball se výrazně orientoval na pány a většinu ochozů zaplňovali muži nad 40 let, kteří si s chutí přišli vypít pivo a pobavit se se svými obchodními partnery. Sledovat utkání se vždy nezdálo být tím primárním účelem návštěvy stadionu."

To kopaná měla naproti tomu bavit celou rodinu, a to se jí vskutku daří. Na tribuny nyní houfně míří i mladé fanynky, nadšeně pohánět vpřed šampiony svých srdcí. Jestliže tedy baseball dál zůstává převážně snobskou záležitostí, fotbal v Japonsku takříkajíc žere kdekdo.

Představa vedení Mainzu 05, příštího Mutova působiště, přitom s tou japonskou dokonale koresponduje. "Udržovat si těsný vztah s fanoušky je pro lidi v Mainzu nesmírně důležité," sdělil mi mohučský zpravodaj magazínu Kicker, Benjamin Hofmann.

"Vlastně zrovna minulý týden kouč Martin Schmidt do budoucna plánoval týmové výpravy na městské festivaly. Hráči taky musí před domácími zápasy vždy povinně projít kolem fanoušků shromážděných před stadionem. Takhle si to přeje manažer Christian Heidel," pokračuje Hofmann a nepřímo se tak zkraje dotýká výmluvného znění přezdívky klubu: Karnevaloví hoši.

Festivalová sezona, která se v Porýní obyčejně táhne od listopadu až do března, obecně plní mimořádně důležitou společenskou funkci. Odpradávna se v jejím rámci klade důraz na podporu politického či literárního humoru a tak trochu mimoděk zároveň podobné hromadné akce nenucenou cestou pomáhají asimilovat zástupce početných asijských diaspor.

V nedalekém Düsseldorfu například sídlí třetí největší japonská komunita v Evropě (ihned po Londýnu a Paříži), zatímco konkrétně mohučského festivalu se letos vůbec poprvé zúčastnil i čínský slavnostní průvod. Právě tihle imigranti se posléze, jak mi opět dosvědčuje Hofmann, starají třeba i o pravidelnou přesilu mezi návštěvníky tréninkových jednotek Mainzu.

"Na tréninkovém hřišti se často schází více asijských než německých fanoušků a (Shinji) Okazaki, Koo (Ja-cheol) a Park (Jo-hoo) se obvykle pózováním pro fotky a klábosením s fanoušky zdržují nejdéle. Jsou to vážně milí kluci," pokračuje ve výkladu událostí z první ruky zkušený žurnalista.

Snad v přímé návaznosti na silnou karnevalovou tradici tedy potom i kolem mohučského fotbalového klubu panuje velice uvolněná atmosféra. "Mladickost a živelnost tohohle kádru jedině perfektně ladí s party atmosférou, jakou si město Mainz pěstuje," vypozoroval například bundesligový expert ESPN Rafael Honigstein uprostřed historické sezony 2010/11 (5. příčka).

Taková slova koneckonců svého času potvrzovala i vtipná alterega talentovaného trojlístku Holtby - Schürrle - Szalai, který za sebe při každé gólové oslavě nechával mluvit improvizovanou chlapeckou hudební skupinu o jednom zpěvákovi, kytaristovi a bubeníkovi. "Nebereme se moc vážně a máme smysl pro humor," zkonstatoval výmluvně nejmenovaný funkcionář 1. FSV Mainz 05.

Na druhou stranu, ani taková legrace na západním břehu Rýna nikdy nesměla přesahovat hranice slušného chování, v čemž sehrál hlavní roli donedávna stále aktuální vliv poněkud extravagantního kouče Thomase Tuchela. V průběhu jeho angažmá třeba pro hráče neexistovala příjmení - oslovovat se směli jen křestními jmény - a při jakémkoliv pozdravu byl přísně vyžadován oční kontakt.

Jinými slovy se v Mainzu minimálně pod Tuchelovým dozorem vždy dbalo také na vzornou disciplínu - a to je "kuriózně" další oblast, ve které Japonci takřka bez výjimky excelují. Zatnout zuby, splnit si své úkoly do puntíku, takzvaně neremcat... s tím u nich můžete bez problémů napevno počítat.

---

Pionýr Yasuhiko Okudera (vlevo) v archivním dresu Werderu Brémy. Zdroj: werder.de

---

Za jeden z hezkých příkladů této důležité japonské výsady by se dalo považovat snad i mistrovství světa 2010, kde se mladý a už tou dobou leckým vzývaný Keisuke Honda se ctí popasoval s kompletně neznámou úlohou falešné devítky.

Japonci tehdy do Jižní Afriky přivezli celkově jeden z nejobětavějších výběrů, jaké jsem kdy na velkém turnaji měl tu možnost vidět.

Ještě lépe potom typicky japonský smysl pro týmovou hru a svižnou adaptaci vyniká na klubové scéně. Makoto Hasebe takhle ve Wolfsburgu během jediného klání vystřídal tři různé posty - pravého beka, středopolaře a gólmana - a podobně flexibilní se ukazuje být i Hajime Hosogai.

"Japonští hráči ani nepřemýšlí nad tím, jestli ve skutečnosti platí nějaká pravidla nebo ne. Oni prostě dělají, co po nich kouč žádá, a co jim povolí dělat. Pro Němce je taková týmová filozofie spíše otázkou taktiky, tuším," pojmenoval styčné, respektive odlišné body německé a japonské mentality jeden ze samotných aktérů diskutovaného trendu, Gotoku Sakai ze Stuttgartu.

"Není to ani tak o tom, že by Japonci slepě následovali předpisy, ale je tu určitá kázeň, která je vlastní i Němcům. Pro Japonce v německém klubu stejně tak neexistuje nic jako pocit outsidera ‚stojícího mimo hru‘," doplňuje svého krajana jiný pravý bek Atsuto Učida.

Že se Japonci pro své německé štace vyloženě rodí, to skutečně není marná a ničím nepodložená teorie. Pokud totiž něco alespoň na pohled univerzálně sdílí, je to perfekcionismus, abnormální pokora a ochota zastat v kolektivu jakkoliv vedlejší roli.

V tomhle směru by se vlastně dala načrtnout i taková neortodoxní paralela se situací v severoamerické NBA, kde momentálně vrcholí basketbalová sezona finálovým duelem mezi Clevelandem a Golden State. Obě strany přitom mají ve svém středu dva nenápadné dříče - Australany jménem Dellavedova a Bogut, kolem nichž se možná pranic netočí, avšak bez jejichž podpůrné práce by dané kluby o nejcennější trofej patrně nikdy zpříma neusilovaly.

"Excelují v rolích bez důrazu na ego, které většina hráčů odmítá," píše Wall Street Journal o zmíněných klokanech. "Australané dokonce dovedou být kolektivem natolik posedlí, že je individuální ceny uvádí do rozpaků," přisazuje si basketbalový kouč Randy Bennett, který si v Kalifornii z rekrutování australských hráčů udělal soukromý koníček.

Fotbalové bojovníky z úplného východu Asie přitom nepředchází o moc jinačí pověst.

Faktickou absenci ega demonstrují už jen zdánlivé kroky vzad, jaké při svých přestupech za "horším" v minulosti učinili již zmíněný Okazaki (ze Stuttgartu do Mainzu), další útočník Yuya Osako (který po famózní sezoně v J-League vzal za vděk pouhou 2. Bundesligou, aby si to o patro výše namířil hnedle po roce), ale i samotný původce japonské tradice na německých kolbištích, Yasuhiko Okudera.

Nadšený amatér a formálně zaměstnanec elektrárny ve Furukawě dorazil do Kolína nad Rýnem roku 1977, a ihned ve své první sezoně pomáhal podpírat záložní řadu ligových i pohárových vítězů. Přesto se inteligentní středopolař na vrcholu sil, v létě 1980, uchýlil pod křídla druholigové Herthy.

Tam nicméně Okudera v cukuletu nabral druhý dech a prakticky obratem se vypracoval rovnou v symbol jedné úspěšné éry Werderu Brémy, který se v časech jeho působení (1981-1986) docela hravě dal považovat za druhou nejzářivější fotbalovou značku v zemi.

"Je pořádně houževnatý," zněl přitom jeden z prvních komentářů kolínského kouče Hennese Weisweilera na adresu pozdějšího průkopníka japonského fotbalového profesionalismu. A právě taková slova by se mohla tesat do kamene s ohledem na vesměs všechny Okuderovy následovníky...

---

Shinji Kagawa se podepisuje. Zdroj: borussia-dortmund.cz

---

Fanoušku zůstaň, prosím

Japonská fanouškovská scéna je notně specifická tím, jak je náročná a vyloženě posedlá uctíváním kultu osobnosti. S příznivci tamější kopané jsem vedl již nepočítaně diskuzí, a i když šlo třeba o novináře s cizím původem a tedy jistým nadhledem, určité vzorce myšlení přetrvávaly.

Jedna věc je, že zklamání se v Nipponu tradičně neměří na stupnici od jedné do deseti a s patřičným odstupem. Když už se kritizuje, tak většinou pěkně od podlahy, bez servítek. To na vlastní kůži poznává Shinji Kagawa pro své nemastné neslané výkony v reprezentaci, ale i Hidetoshimu Nakatovi by zřejmě každý další fanouškovský tábor snáze odpustil jeho "syndrom (brzkého) vyhoření".

Druhá věc je, že taková neředěná vášeň zároveň představuje neodmyslitelný základ onoho úžasného marketingového potenciálu japonských hvězd. Fanoušci se na ně prostě upínají, jsou schopni je následovat po celém světě a náležitě si je idealizovat. Z toho potom zřejmě vyvěrá i ta nepřiměřená kritika ve chvílích, kdy se veškeré ty pohádkové projekce hroutí.

"Japonští fanoušci, kteří hru sledují krátce, mají tendence vázat se spíše na hráče než na jejich kluby," poznamenává fotbalový konzultant Dave Phillips a dotýká se zároveň jednoho zdánlivě věčného boje evropských klubů: ano, japonské kabelovky nyní možná přenáší každý zápas Basileje s Yoichirem Kakitanim na lavičce náhradníků, ale co klubu zůstane po hráčově odchodu?

Že bude průměrný Japonec bedlivě sledovat Kagawovu reinkarnaci v Borussii, to je teď naprostá tutovka. Tweet o záložníkově návratu do Vestfálska byl koneckonců sdílen 18 674 uživateli, tedy dvakrát častěji než druhý nejpopulárnější tweet v bundesligových dějinách - věnovaný pro změnu Kagawově debutové trefě po obnovené premiéře ve žlutočerném dresu.

Jenže jak takovou fanouškovu pozornost přenést z hráče jednotlivce na klub jako celek?

Možných fíglů existuje spousta - o tom, zdali padají na úrodnou půdu, však prozatím nemáme ucelenou představu.

Hlavním důvodem je už jen samotná skutečnost, že právě uplynulý ročník v první a druhé Bundeslize načínal hned tucet japonských legionářů a každý jednotlivý klub má tendence adresovat tuto choulostivou záležitost po svém.

Zcela základní strategií je každopádně spuštění japonských verzí oficiálních stránek, případně twitterových kanálů - k tomu se dříve či později odhodlají veskrze všechny "azylové stanice".

Aby takové fungování na sociálních sítích bylo co možná nejefektivnější, o to se třeba zrovna v Dortmundu starají redaktoři s japonským pasem, nikoliv pouze schopní překladatelé bez znalosti východoasijské kultury. Ještě o něco dále to pak v tomto ohledu dopracovalo Schalke, které vedle zmíněných samozřejmostí sází také na vliv online obchodu a udržuje si i svůj vlastní účet na největší japonské sociální síti LINE.

Není to ale celé jenom o internetovém ráji, přirozeně.

Borussia rovněž nedávno podepsala smlouvu o spolupráci s nejmenovanou japonskou cestovkou, která má pořádat speciální zájezdy na domácí zápasy žlutočerných. A expanduje se i druhým směrem. Slavná německá textilní firma Puma, která bude BVB oblékat až do roku 2020, se již za dortmundské pomoci a při využití páky jménem Kagawa mlsně poohlíží po nějakých těch skulinkách na japonském trhu.

"Cokoliv děláme, musí být udržitelné. Nezajímají nás krátkodobé výdělky - chceme budovat dlouhodobé vztahy," zdůrazňuje přitom pro server The Set Pieces šéf marketingu Borussie, Carsten Cramer. Přesně v tomhle duchu už taky pod jeho dohledem došlo k ustavení zvláštní fotbalové akademie v Tokiu, kde budou mladé Japonce přinejmenším do roku 2016 cepovat samotní dortmundští koučové.

Němečtí odborníci v Zemi vycházejícího slunce, to přitom není nic nového. Dettmar Cramer, shodou okolností jmenovec vedoucího obchodního oddělení BVB, se již roku 1960 stal historicky prvním cizincem v čele výběru Modrých samurajů, aby se na nadcházející olympiádě v Tokiu (1964) zasadil o senzační skalp favorizované Argentiny (3:2).

S ještě větším obdivem se potom v Japonsku vzpomíná na práci Cramerova krajana Guida Buchwalda. Aktuálně nezaměstnaný padesátník sice v trenérské branži nakonec příliš neprorazil, s klubem Urawa Red Diamonds nicméně mezi lety 2004 a 2006 prováděl čiré zázraky.

Spolu se známějším asistentem Gertem Engelsem Buchwald pozvedl padlý klub do takové výše, že s ním závěrem svého angažmá vybojoval první a doposud jediný titul v profesionální éře - což o rok později Holger Osieck, další Němec, vyšperkoval pro jistotu triumfem v asijské Lize mistrů.

Když vzápětí na mistrovství světa klubů 2007 Urawa Reds navzdory očekávání debaklu utržili od AC Milán jen těsnou prohru 0:1, Němci rázem znovu nabyli důvěry v japonské šikuly, po zdánlivě nekonečném hiátu se opět zvedla stavidla, do Vestfálska si to co nevidět namířil jistý Shinji Kagawa... no, a dál už to asi všichni znáte.

---

---

Němci a Japonci si jsou zkrátka a dobře souzeni. První parta přišla na to, jak v mžiku přetavit kulturní šok ve spolehlivou zlatou žílu; ta druhá zase v Německu našla perfektní evropské zrcadlo vyhovujících podmínek zpátky v teple domova.

Jako by snad tedy Němci s Japonci mezi sebou uzavřeli neformální sňatek, z rozumu i z přesvědčení, jejich šlépěje se napříč dějinami kříží podle plánu i docela nahodile - jako třeba při minulém mistrovství světa žen v roce 2011, kde Japonky se základnou na břehu Rýna celý turnaj opanovaly.

Dějiny německo-japonské spolupráce se velice zhruba začaly psát na nechvalné trase Berlín-Řím-Tokio. Po druhé světové válce se v kooperaci pokračovalo převážně ve sférách ocelářského nebo železářského průmyslu, a později se obě strany společně zaměřily rovněž na chemické či lékařské odvětví.

Fotbal, ten vedle toho všeho zůstával a nadále zůstává jakýmsi vítaným stabilizačním prvkem.

Dokonce i v trudných 90. letech, kdy se po Asiatech v Bundeslize zčistajasna slehla zem, nacházely oba fotbalové státy alespoň to jedno obligátní (a elitní) pojítko v Pierru Littbarskim, jenž od roku 1993 dohrával v Japonsku aktivní kariéru a později tam i krátce operoval jako kouč.

"Mám ten dojem, že požadavky moderní doby hrají japonským hráčům do karet," nechal se světový šampion z roku 1990 slyšet před necelými dvěma lety. "Jsou nesmírně pohybliví, dobří na malém prostoru a mají excelentní techniku. Oproti vytáhlejším hráčům mají v záloze výhodu, a to se teďka hodně cení," mínil tehdy Littbarski.

Pravda, zrovna zhruba v té době zahájil Shinji Kagawa svůj dramatický úpadek, ale to vůbec nevadí.

Yoshinori Muto má teď totiž všechny předpoklady pro to stát se aktérem další podobné loupeže, jakou roku 2010 za necelý půlmilion eur provedla Borussia Dortmund právě s Kagawou v hlavní roli...