Italský ministr se opřel do hráčů

S tímto hluboce souhlasím, ovšem vysvětlit toto třeba Kalouskovi by byl nadlidský úkol, ten had má jásně dané schéma a pokouší se zavést nový neoliberální experiment do praxe v plné parádě, bohatí se musí mít lépe a veškeré dluhy způsobila lůza, takže je lůza musí zaplatit, to je jejich logika, samozřejmě zároveň s tím vrátíme pracovní právo na úroveň 19. století, lékařskou péči jen pro bohaté atd...ale to jsem odbočil od tématu. Jediným protiargumentem by mohlo být, že hodně těch hráčů jsou cizinci a nemají žáden vztah k Itálii, takže, dle tvých slov, asi nejsou soudní a nejsou si vědomi, jak bídně na tom jejich země je...

Na druhu stranu otrepane : taliani chodia na zapasy, kupuju si tricka, platia za TV prava atd. Cize sa podielaju na ich prijmoch. Ci je to cudzinec alebo nie, mal by prispiet. Bohuzial to odradi dalsich-nenazranych hracov ktory by mohli do SA prestupit.

Nemůžu souhlasit. Vlastně sis sám odpověděl, akorát pro mě není argument o jakési nespravedlnosti života podstatný, to jsou jenom klasické výmluvy: "No jo, já jsem vlastně chudáček a ostatní se o mě postarejte, mi na peníze nesahejte, proč? Protože Vy máte peníze!" A není to náhodou tak, že ti hráči si to všechno vydřeli sami? Oni ty peníze v drtivě většině dostávají za to, co umí, což je oceněno v současném světě takovou cenou. A progresivní zdanění není nástroj jak překlenout nespravedlnosti, protože to, že dostávají takové a makové peníze, přece vůbec není nespravedlnost, naopak je to nástroj pro populistické debily, kteří spoléhají na závist ostatních. A proč by na to, že je stát ve sračkách, měli doplácet bohatí, zavinili to snad oni? V drtivé většině oni vytvářejí příležitosti (třeba pracovní) a díky nim se vůbec ty daně odvádějí. Nemám rád ani rovnou daň, ale dobře, když je stát ve sračkách, nechejme ji, ale stejně neplatí všichni stejně. Pro mě už jsou bohatí solidární dost tím, že vůbec přistoupí na rovnou daň.

A že život není fér, to je asi fakt, ale člověk si to může říci a buď dále sedět a nic nedělat, nebo s tím něco dělat, což se bohudík i v té naší verzi demokratické společnosti dá.

A pohádky o nutném zlu... Znám mnohem lepší (samozřejmě není to tak jednoduché, ale na objasnění stačí):

Milé děti, dnes si povíme něco o daňových úlevách. Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.

Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1000 korun.

Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun.

Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.

Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánů platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd.

Vzal si papír a tužku a začal počítat.

Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100% úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33%. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28%. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25%. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22%. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16%. Každý z těch šesti na tom bude lépe, než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.

Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal.

“Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?”, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: “A tenhleten dostane hned 100!”

“To je pravda!”, křičel pátý pán, “Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!”. “Opravdu!”, přidal se sedmý, “takže jemu stovku a mně jen dvacku?!”.

Rozkřičeli se i první čtyři pánové: “A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!”

A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.

Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.

A takhle, milé děti, funguje daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací…