Hrozně jsem bulel, vzpomíná Sadílek na moment, kvůli němuž přišel o ME

Právě dnes jde poprvé po dlouhých čtyřech měsících na trénink. Poprvé od momentu, kdy havaroval na závěrečném soustředění reprezentace před mistrovstvím Evropy ve fotbale při sjezdu na tříkolce. Způsobil si zranění nohy, kvůli němuž musel chodit 70 dní o berlích a přišel o nominaci na turnaj, a především ránu na duši, jíž si ponese možná celý život. "Hrozně jsem za to zaplatil," říká záložník nizozemského Twente Enschede Michal Sadílek (25) v exkluzivním rozhovoru v dnešní epizodě podcastu Livesport Daily.

Už jste čtyři měsíce bez fotbalu. Asi vám příliš neutekly, že?

"Upřímně, vůbec. Je to dlouhé. První měsíc byl složitý, protože po mé první operaci, ke které došlo hned po tom zranění, jsem musel čekat ještě na jednu. Byl jsem odkázaný na berle, na denní pomoc mých blízkých, nemohl jsem nic udělat sám. Až když jsem začal s rehabilitacemi, měl jsem v hlavě jedinou věc - co nejdřív se vrátit na hřiště a v co nejlepší formě. To mě hnalo dopředu a pořád žene."

Jaká byla během zmíněného období ta nejtěžší chvíle?

"Přišla asi hned potom, co se to stalo, protože jsem věděl, že na 99 % přijdu o šampionát, na který jsem myslel hrozně dlouho. De facto od neúspěšného tažení kvalifikací na mistrovství světa 2022. A když jsem pak byl během Eura doma a celá republika žila turnajem, to jsem hodně trpěl."

Od zmíněného zranění jste o něm do médií nepromluvil. Nechtělo se vám jitřit svou ránu?

"První dny byly hodně složité. Nikomu jsem neodpovídal na zprávy, úplně jsem vypnul telefon. Byl jsem jen se svými myšlenkami. Rozhovor jsem byl připravený udělat, až když jsem nějak přenastavil myšlení. Nicméně jsem se do toho nehnal. Probíhalo Euro a nechtěl jsem, aby byl tým vtahován do toho, že se něco stalo před turnajem a mohl se soustředit jen na šampionát. Taky jsem nechtěl ještě víc na sebe upozorňovat, než jsem to udělal. Potom, když jsem odjel do Holandska a byl jsem v plné rehabilitaci, jsem se soustředil jen na sebe a moc jsem neodpovídal na zprávy zvenku. Uzavřel jsem se do sebe a udělal jsem asi to nejlepší, co jsem mohl."

Pojďme se vrátit na začátek června, kdy byla reprezentace na kempu před Eurem v Rakousku. Právě na jeho závěr odehrála přípravu s Maltou, porazila ji snadno 7:1 a vy jste tým během utkání převzal jako kapitán. Jak jste se cítil?

"Nádherně! Každý zápas v reprezentaci je pro mě pocta a ještě když jsem mohl po vystřídání Tondy Baráka navléct pásku... Být kapitánem reprezentace je snem asi pro každého fotbalistu, a to v jakémkoliv zápase. Hráli jsme v sestavě plné mladých kluků, na hřišti byla cítit energie. Moc jsem si to užil."

Měl jste už v té době náznaky toho, že byste mohl být na Euru členem základní sestavy? Mluvil jste o tom s některým z trenérů?

"Nemluvil. Od začátku soustředění jsem spíš měl pocit, že se se mnou do základu moc nepočítá. Už od prvního tréninku jsme nacvičovali určité věci a já byl v takové druhé sestavě, která se připravovala na zápas s Maltou. Pak byla určitá část hráčů, ti se chystali na generálku proti Severní Makedonii. Nicméně jsem věděl, že se ve fotbale určité věci mění každý trénink, takže jsem to v hlavě nijak neměl. Soustředil jsem se na zápas s Maltou, chtěl jsem ukázat maximum, a tím si říct o místo v sestavě. O tom, jestli v ní budu i na Euru, jsem v tu chvíli nepřemýšlel."

A druhý den potom přišel onen nešťastný moment. Můžete jej popsat?

"Byl den volna a řekli jsme si, že se půjdeme projet na tříkolkách. Už jsme na nich byli dva dny předtím, jako první je ještě před námi vyzkoušel jeden spoluhráč a říkal, že je to dobré odreagování. Všechno bylo fajn, do té doby, než se to stalo. A potom bylo v mém životě hrozně tmavo..."

Jak vážné vaše zranění bylo? První informace hovořila o tom, že jde o tržnou ránu v oblasti bérce. Mnozí fanoušci si mohli myslet, že jde o nějaké škrábnutí a že ještě Euro stihnete. A vy jste bez fotbalu doteď...

"Hned, co se to stalo, jsem věděl, že šampionát není moc reálný. Rána byla docela hluboká, musel jsem do nemocnice. A během dvou hodin jsem byl na sále. Co se stalo, způsobilo tělu docela velký tlak. Nějakou dobu jsem nemohl tu nohu vůbec zatěžovat. Den nato jsem se přesunul do Prahy, týden jsem tu strávil na hotelu a jezdil jsem po různých kontrolách a vyšetřeních. Z nich vyšlo najevo, že to není jen tržná rána, že jsou tam různé trhlinky, odlomeniny, zlomeniny... Nebylo příjemné to slyšet. Pro mě velmi šokující zpráva, takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Za to, co se stalo, můžu jenom já. Zaplatil jsem za to tou nejcennější zkušeností, kterou pro mě Euro asi mohlo být."

Ať si tu nehodu dokáže člověk lépe představit. Uháněli jste z kopce na půjčených elektrických tříkolkách a...

"...nebyly elektrické. Sjíždíte po stezce, která vede z vrcholu kopce. Ta nehoda se stala na hrozně nešťastném místě. Celou cestu je vedle vás příkop. Až na moment, kdy přejíždíte takový můstek. U něj je roura, která odvádí vodu s kopce dolů. A já přímo do ní zajel nohou..."

Zeptám se úplně banálně. Jak moc to bolelo?

"Ten náraz bolestivý byl, ale ne až tak, abych začal řvát. Řekl jsem jenom: ‘Ty jo, něco mě bolí.’ Od vážnějšího zranění mě možná zachránilo, že jsem měl na sobě tepláky. Vyhrnul jsem si je na levé noze a viděl jsem, že ta rána je hrozně hluboká a že musíme co nejrychleji dolů. Bylo to ještě kilometr a půl od nějaké pomoci. Sjeli jsme, chytli si mě lidi od těch tříkolek a za pár minut tam byla sanitka, která mě vzala do nemocnice."

Takže jste ještě musel sám dojet dolů?

"Musel. Ovšem že bych to nějak cítil, to ne. Horší to bylo psychicky. Hned jsem věděl, že je hrozně špatně, co se stalo a měl jsem strach i o to, že za to můžou zaplatit taky kluci, kteří tam byli se mnou. V hlavě se mi odehrávalo tolik věcí, že jsem z toho byl hotový. Chtěl jsem mít co nejdřív nějaké zprávy o tom, co bude."

Když byl v létě u nás v podcastu váš bratr Lukáš, říkal, že je rád, že vůbec žijete. Měl jste štěstí, že to dopadlo takhle a ne ještě hůř?

"Určitě. Takové myšlenky jsem měl týden potom pořád, když jsem byl v Praze na hotelu. Hrozně moc si uvědomuju, že je velice nešťastné, co se stalo, ovšem na druhé straně jsem měl štěstí v tom, že to dopadlo jenom takhle. Nohu jsem potom 70 dní nemohl zatěžovat, došlápnout na ni. Člověk si uvědomí, jaké má štěstí, když má obě nohy a může jimi stát na zemi. Na to myslím pořád. Před pár dny jsem byl na stadionu, když hrálo Twente s Fenerbahce, a viděl jsem tam pána, který nemá jednu nohu a chodí o berlích. Hned mi to blesklo hlavou a říkal jsem si, že nemá cenu plakat nad tím, co bylo, spíš si užívat to, co je. A dělat všechno pro to, aby to zase bylo takové jako předtím. Měl jsem v hlavě všelijaké myšlenky, musím poděkovat za neuvěřitelnou podporu. Spoluhráčům, i bývalým, mým blízkým, kamarádům... Hrozně moc si toho vážím. V té nelehké situaci mi to hrozně pomohlo, hlavně ze začátku. Jsem rád, že mám takové lidi kolem sebe."

Jaké byly první reakce kolegů z reprezentace a trenéra, když jste s tím šrámem přijel za nimi?

"Byl jsem v kontaktu jen s kluky, co byli na tom sjezdu se mnou. A potom už jen s doktorem, který se mnou byl v nemocnici. Přespal jsem tam a druhý den ráno jsem se jel rozloučit se spoluhráči na hotel. Samozřejmě to bylo emotivní, trávím s nimi každý sraz, jsme spolu 24 hodin, i mimo sraz si voláme, píšeme. Bylo to pro mě hrozně těžké. Zvlášť vidět je se slzami v očích, když jsme se loučili. Hrozně jsem si přál, aby to byl jen hloupý sen, já se z něj probudil a bude to takové, jaké to má být. Bohužel... Když potom hráli kluci generálku a přišla mi fotka, že drží můj dres na týmovém focení a v kabině na místě, kde bych normálně seděl, visí můj dres... Nebudu lhát, na hotelu jsem extrémně bulel. Už v té chvíli jsem se těšil na to, až kluky uvidím před posledním zápasem skupiny s Tureckem, kam jsem dojel. Chtěl jsem jim to vrátit za to, jak mě předtím podrželi."

Už jste se zmínil o tom, že vám pomohlo, že jste o celé věci začal uvažovat trochu jinak. V jaký moment tahle změna přišla?

"Po prvním týdnu, který byl složitý. Kontroly, vyšetření, musel jsem počkat na to, co všechno se stalo. Potom už bylo jasné, že mě bude čekat druhá operace. Už v Enschede, kluboví doktoři mě chtěli mít pod kontrolou. Od té doby jsem věděl, že tu nohu nebudu smět ještě chvíli zatěžovat, nicméně už budu moct začít s rehabilitacemi. Tehdy jsem si řekl: ‘Každý den do toho dej maximum, jako jsi to dělal před tím zraněním.’ Teď se starám o své tělo ještě víc než dřív. Prognózy nebyly moc přívětivé, čekalo se, že tělo na tu zátěž nebude moct odpovídat adekvátním způsobem, mohlo v něm ještě něco reagovat.. Ale naštěstí, musím říct a zaklepat, že doteď se to obešlo bez komplikací. Musím také poděkovat všem ve zdravotnickém týmu v Enschede. Perfektně se o mě starají."

Jak vlastně klub a jeho zaměstnanci reagovali na onu zprávu o vašem zranění?

"Dostal jsem plnou podporu. Od spoluhráčů, trenérů, vedení, fanoušků, že za mnou stojí. Že mě znají jako příkladného profesionála a že se to ke mně ani nehodí. Zprvu tomu nemohli uvěřit. Chtěli, abych byl co nejdřív zpátky u týmu. Byl jsem moc rád, že mě od samého začátku podporovali a stáli za mnou. Což nebylo samozřejmé. Někteří lidé mě za mé chování odsoudili s tím, že ho nepochopili. Naprosto to chápu."