Hodnocení týmů na MS 2018 - Afrika

Teprve včera se uzavřel letošní světový šampionát, my na EuroFotbalu nicméně neváháme a ihned vám přinášíme první ze sedmi dílů našeho hodnocení všech účastníků. Začínáme tím nejskleslejším regionem - Afrika poprvé od dávného roku 1982 nedodala do vyřazovací fáze mistrovství světa žádného svého vyslance. A tak se nabízí otázka: zvládl si alespoň někdo zachovat čest?

Ale ano, zvládl. Maroko zaujalo vířivým pohybem v obou fázích hry a výrazně potrápilo i oba titány své skupiny B, Portugalsko se Španělskem. A pokud se sami Maročané mohou odvolávat na nedostatek štěstí, co potom mají říkat v Senegalu, který se stal historicky prvním týmem vyřazený z bojů na MS po uvážení žlutých karet. Aliou Cissé do Ruska přivezl velice disciplinovaný mančaft, který podobně jako Maroko dojel na pouhé detaily.

Nigérii s Tuniskem lze rovněž spárovat a vytvořit pro ně zvláštní kategorii těch, kteří měli slušné pasáže a byli kousek od tvoření senzací, ale nakonec se v závěru vždy sesypali. Pro Araby tohle platí s ohledem na finiš duelu s Anglií, pro nezkušené Nigerijce zase s ohledem na utkání s Argentinou, která vysloveně zírala předčasné smrti do tváře.

Jediným africkým reprezentantem, který se v Rusku nevytasil se žádným větším pozitivem, je potom Egypt. Také on sice jednomu favoritovi (Uruguayi) odolával až do posledních chvílí, to však především dílem skvělého brankáře, respektive pálícího Luise Suáreze.

---

Ještě, než se přesuneme k samotným hodnocením, dovolte nám trochu poodhalit, jakým způsobem jsme k nim přistupovali. U každé reprezentace známkujeme hvězdičkami (5 nejvyšší, 1 nejnižší) konkrétně tři kategorie - trenéra, obranu a útok. Z toho nám pak vzejde i celková známka.

Při hodnocení jsme se snažili brát v potaz nejen objektivní výkon dané řady, ale také očekávání, se kterým reprezentace do turnaje vstupovala. Německo tudíž za podobné výkony nedostane stejné známky jako třeba Jižní Korea.

Totéž platí i pro kategorie největších tahounů a přítěží týmu, které ne vždy odpovídají titulům nejlepšího a nejhoršího hráče. I tady jde do značné míry o to, jaké výkony jsme si od daných hráčů představovali a zda naše očekávání dokázali naplnit.



Práce manažera a taktický profil týmu: ✮

Héctor Cúper sice mohl po třetí prohře se Saúdskou Arábií trvat na tom, že si jeho tým prohrát nezasloužil, a že byl v prvním poločase "dokonalý", ale my víme své. Ona druhá půle se sice Faraonům docela povedla, ale v kontextu celého turnaje byla také tím suverénně nejlepším, co jsme od Egypta v Rusku viděli. A to je ve výsledku setsakra málo. Jinak se totiž jednalo o tým bez nejmenší jiskry a urgence, který oplývá leda jakousi defenzivní strukturou (respektive přísně plněným pokynem "seďte hluboko ve hřišti" bez jakékoliv nadstavby), jež se poněkud nevyhnutelně rozpadá při veškeré improvizaci.

Skutečnost, že argentinský kouč pro závěr střetnutí s Uruguayí odmítl do hry poslat údajně vyléčeného Mohameda Salaha a pokusit se vyrazit za třemi body, byla výmluvná a dokonale shrnuje osobnost Héctora Cúpera - radši to opatrně dohrát na 0:0 než to nedej bože trošičku otevřít. Konzervativní stratég nakonec jakž takž zariskoval, respektive zaimprovizoval, alespoň před duelem se Saúdskou Arábií, když namísto 4-4-1-1 vsadil na jakési 4-4-2, to se však ve výsledku chovalo jako obvykle.

Tým nadále sázel akorát na individuální průniky Salaha s Trézéguetem, přičemž zápas prapodivně dojížděl s druhým jmenovaným na pravém křídle a hvězdným Momem ukotveným někde na hranici šestnáctky, na hrotu. Potenciálně rozdílový ofenzivní záložník Shikabala si nakonec na turnaji vůbec nekopl, přičemž zcela zjevně přestárlá obranná linie odehrála tři kompletní zápasy s ročníky 95, 92 a 91 přikovanými k lavičce.

Defenzivní fáze: ✮✮
Hodnocení defenzivní fáze Egypta vytrhávají hlavně brankáři. Mohamed El Shenawy se hned zkraje turnaje proti Uruguayi vytasil s jedním z nejsilnějších gólmanských výkonů šampionátu a jenom díky němu Faraoni tak dlouho živili šanci na bod. Zaskakující veterán Essam El Hadary se potom blýskl chycenou penaltou proti Saúdské Arábii.

Obranná řada mezitím selhávala jako na běžícím páse. Suárez se za ní sám před El Shenawym zjevil snad třikrát, přičemž speciálně levý bek Abdel Shafy v podstatě po celý turnaj tvrdohlavě odmítal bránit. Mohamed Elneny roli lídra záložní řady vůbec neustál a po většinu času působil rozháraně, až se nechal zastínit velice jednoduchým rozrážečem útoků Tarekem Hamedem. Ali Gabr působil přesně jako někdo, kdo si na jaře sotva kopnul, a přece u většiny akcí soupeřů zaspával jeho rozehranější kolega Hegazy (viz především druhý gól Ruska), který jako by si to dělal naschvál zajímavější a každému sokovi vždy věnoval nejméně vteřinový náskok.

Ofenzivní fáze: ✮
Egypt dlouhodobě nemá nic jako postupný, rozvážný útok, a s ničím takovým se nevytasil ani v Rusku. Konstruktivní stoper Hegazy měl navíc tradičně větší starosti s tím nenechat se vzadu nachytat na švestkách dynamičtějšími útočníky, a tak tentokrát oproti Africkému poháru ani nevyvážel míče kupředu. S uspěchanými pasy obou středopolařů Elnenyho s Hamedem, a ještě uspěchanějšími střeleckými pokusy Trézégueta či Wardy, nakonec Egypt v útoku po většinu času působil zcela bezradně. Jakýkoliv míč na křídlo pro ty největší hvězdy mančaftu nenásledovalo nutné doplnění. A jediné góly nakonec Faraoni vstřelili po sporné penaltě, která měla být spíše přímým kopem, a jednom nákopu dopředu, s nímž výtečně naložil Salah - jako obvykle protagonista všeho podstatného.

Největší tahoun: Mohamed Salah
Někteří diváci si tento stěží fenomenální šampionát Mohameda Salaha vyložili jako důkaz toho, že se uplynulá sezona v Premier League nebude opakovat, a že se může jednat o nikoliv první anglický one-season wonder. Ale to by vážně nebylo fér zhodnocením. Salah si totiž opět, tak trochu na styl Messiho v argentinském dresu, musel všechno udělat docela sám, když pro sebe vyhrával penaltu proti Rusku, kterou následně famózně zametl pod břevno, a záhy se blýskl také chladnokrevným lobem proti Saúdské Arábii. Ano, jindy se Salah na dlouhé pasáže vytrácel, ale to vážně nebyla jeho vina. Liverpoolská modla stále jako jediná inspirovala, a jako jediná to občas byla schopna vytrhnout. Egyptu to na úspěch ani zdaleka nestačilo, ale... to stále není Salahova vina. A jeden by se nakonec nedivil, kdyby teprve 26letý útočník s reprezentací vážně seknul, jak se po skončení této anabáze spekulovalo.

Největší přítěž: Ahmed Fathy
Tady by se mohl objevit v podstatě každý obránce Egypta či vrchní zklamání jménem Elneny. Zejména Ahmed Hegazy na někoho, kdo by měl zvyklý na tempo anglické Premier League, zaujal až dechberoucí těžkopádností, když se ukrutně pomalu dokonce i šponoval do vzduchu před Dzjubovým gólem na 3:0. Jenže naši nominaci na tu hlavní přítěž týmu si i přes solidní výkon proti Uruguayi nakonec vysloužil Ahmed Fathy. Někdejší učeň Arsenalu býval smetánkou kontinentu, ale to už dávno neplatí. Proti Rusku otevíral skóre nanejvýš zbytečným, komickým vlastencem a proti Saúdské Arábii potom soustavně selhával ve snaze zahájit ofenzivní tažení, přičemž si hned pětkrát musel pomáhat nedovoleným zákrokem, neboť už zkrátka ničemu nestačí. Symbol egyptského operování ve slow motion, a spolu s druhým bekem v Kristových letech, Mohamedem Abdel Shafym, první veterán na odstřel.

Celkový verdikt: ✮
Egypt se na svůj první mundial od roku 1990 vydal s tím patrně nejslabším kádrem, jakým v tomto miléniu kdy disponoval (a nakřápnutou hlavní hvězdou), což se holt naplno projevilo. Euforie z prvního mistrovství světa poslední generace se rozplynula v 90. minutě úvodního zápasu a ve zbytku turnaje se už nadšení do egyptských obýváků nevrátilo. Héctor Cúper, kterému byl před vypuknutím šampionátu nabízen nový kontrakt, si nad sebou podepsal ortel a odzvonit by okamžitě po turnaji mělo také nejméně třem čtvrtinám obranné řady. Egypt nutně potřebuje restart, jinak vážně hrozí, že se ani nepodívá na nadcházející Africký pohár národů, což by se rovnalo již tuplovanému vystřízlivění.

(td)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Špičkový systémový reprezentační kouč jako Hervé Renard bude po ruském šampionátu hořekovat na detaily a rozhodčí (což také učinil), protože sám své svěřence připravil takřka na jedničku. Vyčítat si jistě bude v druhé půli tuze sterilní ofenzívu proti Íránu, kterou sám nedokázal oživit, na druhou stranu nutno poznamenat, že útočné snahy Maroka v daném duelu ochromila nucená absence pravého beka Nabila Dirara, který si užívá velké chemie s Nordinem Amrabatem a dle předpokladů udělal zásadní rozdíl ve zbytku turnaje.

Tak trochu na způsob nepořádného školáka v konfrontaci s organizovanou matkou, Maročané na šampionátu sice v řadách soupeře neustále budili chaos, sami se v něm ale orientovali znamenitě - ať už hovoříme o zdánlivě nespoutaném presinku, nebo obdobně nezřízeném přechodu do útoku, kdy arabské mužstvo kombinovalo v rychlosti, jaké v Rusku nebyly schopny ani věhlasnější celky. Organizovaný chaos je zjevně živoucím konceptem, a Maroko za něj bezesporu vděčí Renardově drillu.

Největších chyb se nakonec francouzský trenér, který se proti Španělsku nebál posadit ani nedotknutelného Benatiu, dopustil ještě před vypuknutím turnaje svými tahy při výběru nominovaných. Tehdy se naplno projevila hlavně jeho neobhajitelná averze vůči blízkovýchodním ligám, pro níž na úkor mizerných třicátníků Bouhaddouze a Boutaïba zůstali doma Bencharki (Saúdská Arábie) a především podivně zatracený veterán Youssef El Arabi (v Kataru už 50 gólů ve 38 ligových startech za mistrovský Al Duhail). Zejména Bouhaddouz, který proti Íránu vrazil Renardovi symbolickou kudlu do zad, měl být správně v pořadníku až za Aliouim (Nîmes, Francie) i Azarouem (Al Ahly, Egypt). Renard se takhle dopředu zbavil zajímavých i mladších možností na hrot útoku, přičemž se zároveň neodvážil naráz vyzkoušet El Kaabiho s Boutaïbem, kteří měli potenciál se vepředu dobře doplňovat.

Ve finále je tak tento mundial poněkud frustrujícím, věrným odrazem loňského Afrického poháru, kde Maročané po výsledku 0:1 překvapivě končili už ve čtvrtfinále na Egyptu: Renard nám zase představil v mnoha směrech dechberoucí, na hrotu útoku neefektivní, a nakonec předčasně vypadnuvší tým.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Marocký presink bez přehánění představoval jeden z nejzajímavějších prvků právě skončeného šampionátu. Občas sice mohl působit nahodile až zběsile, ale takhle se Renardovy mančafty nikdy nechovají. Maročané skrze uvědomělé napadání vyloženě šikanovali své soupeře už na loňském APN a nyní svůj presink akorát ještě dále vypilovali tak, aby byl schopen obstát i proti Portugalsku se Španělskem, kdy se na talentované protivníky fixovali v jakési dynamické osobce, od které upouštěli jen málokdy (jako před vedoucím gólem proti La Roje, kde si na protivníkovi tři agresivní Maročané vynutili hrubku).

Která bije, povětšinou netušili ani opěvovaní španělští stopeři ani portugalští středopolaři Moutinho s Williamem, již na balonu typicky dostávali max. vteřinu dvě. Bránící Maročané se navíc velice pružně přesouvali ze strany na stranu, kde své soky soustavně přečíslovali, aniž by za sebou nechávali volné krátery, čehož následně hbitě využívali také při přechodu do útoku. Vážně, co se systému týče, nemělo Maroko bez míče takřka jedinou vadu. O šanci na postup tým připravily "akorát" dva blikance na standardkách.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Až po vápno soupeře to bylo jakž takž v pořádku, a především pravá klika Dirar - Amrabat šlapala jako na drátkách, zejména v poloze vertikální, přímočaré kombinace, do které se zapojovali také Boussoufa s Belhandou. Portugalec Guerreiro z nich vyloženě tekl. Maročané o sobě zjevně moc dobře vědí, což se projevovalo při okamžité tvorbě trojúhelníků po oloupení soupeře, typicky portugalského záložníka, který pak bez rozdílu příjmení vypadal jako bezradný Cipísek uprostřed vosího náletu hbitých Arabů. Do středu lehce vtočený krajní bek Hakimi si na levé straně rovněž porozuměl se Ziyechem, který se oproti své tradici z Eredivisie možná až příliš zpěčoval střelby z nepřipravených pozic.

Kolem samotné šestnáctky by totiž Maročané jistý moment překvapení užili, když už se tedy vůbec nemohli spoléhat na zabijácký instinkt žádného z útočníků. Ayoub El Kaabi je stále protagonistou jednoho z nejstrmějších vzestupů arabského fotbalisty za poslední léta, ale žádné popelkovské tečce se na mundialu ani nepřiblížil. Naopak, svou velkou šanci proti Íránu zcela promrhal skrze několikeré špatné příspěvky kombinaci, hloupé fauly a se spoluhráči nesladěný pohyb. Khalid Boutaïb si potom v dalších dvou zápasech vedl jen o chlup lépe, když popravdě úplně přesvědčivě nevypadal ani při gólu Španělsku.

Největší tahoun: Nordin Amrabat
Rozjížděl se pomalu, zatažený na nefamiliární pozici pravého beka, ale s o to větší vervou potom rozrážel obrany dvou favoritů skupiny. Nordin Amrabat je nebojácným, důrazným a průbojným křídelníkem, který při zachování vysoké přímočarosti zachází s balonem za užití techniky rozvážnějších borců. Zkušený oblíbenec všech marockých fanoušků nemá problém soupeři nasadit jesličky a být jeho parádní rána do břevna proti Španělsku o chlup nižší, hovořilo by se o něm jako o střelci jedné z nejhezčích branek MS. V určitých momentech to v Rusku vypadalo, že je Amrabat pro soupeře snad naprosto neviditelný, jak nezastavitelným hurikánem se jevil. Nevzdal jediný souboj a míč zdánlivě ovládal i vkleče. Že poslední zápas odehrál tak, jak odehrál (v neutuchajícím tempu, s nezměrným zápalem a kvalitně), jen pár dnů po otřesu mozku, je nakonec tak nezodpovědné jako přiléhavé.

Největší přítěž: Aziz Bouhaddouz
Ani po odehrání většiny loňského Afrického poháru v základní sestavě a 21 minutách v Rusku si snad nikdo nemůže být jistý, co vlastně Hervé Renard na tomto útočníkovi vidí, a co že má být jeho silná stránka. Bouhaddouz se na hřišti nefláká, ano, ale to je tak celé - a těžko říct, jestli pozitivní zjištění. Když totiž zrovna na tomto turnaji vyvinul extra úsilí, byl z toho osudový a, jeden by řekl, navýsost vyhnutelný vlastní gól ze závěru utkání s Íránem. Bouhaddouz jinak neumí střílet, neumí vést balon a v 31 letech není ani investicí do budoucna. K duhu mu lze za ony dvě camea přičíst snad jen dva vyhrané vzdušné souboje; skóre 0:2 v neprospěch Maroka s ním na hřišti mu potom nelze plně přišít na triko, ale v obou případech - proti Íránu i Španělsku - tým svou komplexní neschopností jaksi zbavil laufu.

Celkový verdikt: ✮✮✮✮
Čtyři hvězdičky pro tým s jediným bodem na kontě se může na první pohled zdát jako příliš, ale pokud bychom Maroko (spíše než třeba Německo) označili za nejkvalitnějšího nepostupujícího, těžko bychom přeháněli. Letošní bodové ohodnocení Maročanů je zkrátka důkazem tenké hranice mezi úspěchem a neúspěchem ve sportu, kterému přeci jen do značné míry vládne paní štěstěna (nyní už bok po boku s VAR). Mít Maroko schopného šutéra na hrotu, osmifinále by se téměř jistě zúčastnilo. A pak kdoví...

(td)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Hrát v rozestavení 3-5-2 a prakticky nevyužívat křídelní prostory? Z tohohle šoku z prvního poločasu zápasu proti Islandu se fanoušci Nigérie i nezaujatí odborníci naštěstí vzpamatovávali jen o přestávce, při níž šéf Gernot Rohr zavelel a Orli se rozlétli do všech stran. Tenhle radikální zvrat africkému týmu vyhrál zápas a věnoval naději na postup. Jenže tím geniální tahy německého trenéra končí.

Na vrub mu jde zápas s Chorvatskem, kdy nedokázal reagovat na změny tempa hry, s níž pozdější finalista vyrukoval. Nesedlo ani původní rozestavení 4-2-3-1, ve kterém otupěly kraje hřiště, a kromě výpadů středem jsme nic extra nezpozorovali.

Hlavně ale mrzí prokaučovaný závěr posledního klání. Argentina se trápila celý turnaj, jenže Nigerijci jim netakticky věnovali tolik prostoru v defenzivní třetině, že nakonec s vypětím všech sil proklouzla do osmifinále. Super Eagles přitom mohli jen v hlubokém bloku dobránit zápas k remíze.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Když první zápas Troost-Ekong dvakrát propadl s Mandžukićem a byl z toho výsledek 0:2, Rohr dobře zareagoval a změnil rozestavení na 3-5-2. Do obrany přibyl mladý, ale zkušený reprezentant Omeruo a najednou z toho byl docela solidní blok, který navíc především v utkání s Islandem dobře podporoval i defenzivní záložník Ndidi, čímž vznikla čtyřka urostlých a do defenzivy zdatných borců.

Jasně, Island se kromě centrovaných míčů do nijak zvlášť zajímavých šancí nedostával, ale i tak - obrana vyhrála 17 (z 27) vzdušných soubojů a stejný počet míčů odklidila z nebezpečných území. A to je vzhledem k tomu, jak velké problémy mají obecně Nigerijci při standardních situacích, docela slušný počin. Argentina je zlomila jedním geniálním momentem Messiho a v ďábelském závěru, který padá spíš na vrub taktice než defenzivní neschopnosti.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Hlavní kámen úrazu a jeden z důvodů, proč nakonec Nigérie skončila v tabulce jen se třemi body. John Obi Mikel v pozici nízko položeného tvůrce hry tu hru zas až tolik netvořil, Etobo mu v tom nepomáhal, a tak se Super Eagles po mizerném zápase s Chorvatskem a ještě horším prvním poločase s Islandem upnuli k tomu jedinému, co fungovalo.

Duel se severským celkem ještě rychlé nohy Ahmeda Musy dokázaly strhnout na stranu Nigérie, ale proti Argentině to už zas tolik nefungovalo. Dlouhé nákopy na hbitou dvojici (ještě s Iheanachem) si obrana jihoamerického celku dokázala jakž takž pokrýt, a tak Rohrova parta udeřila až z pokutového kopu. Druhý postupový direkt již nicméně nepřidala.

Největší tahoun: Ahmed Musa
To, jakým způsobem vtrhl na obranu Islandu ve druhém poločase vzájemného zápasu, inspirovalo bezmála dvě stě milionů Nigerijců k myšlence, že to Super Eagles můžou dotáhnout sakra daleko. Ahmed Musa rozjel své dynamo a fantastickou rychlostí zničil obranu "Vikingů". Dvěma góly vlil Nigerijcům krev do žil. Problémy dělal i Argentině, ale na tohohle soupeře už sám nestačil.

Největší přítěž: Alex Iwobi
Tolik potenciálu v jedné osobě; a tolik zmařených příležitostí, když tahle osoba selže. Vedle Johna Obiho Mikela a Victora Mosese měl právě Iwobi stanout v čele orlí letky, která dobude ruský turnaj. Tedy alespoň do určité míry, že ano. Jenže záložník Arsenalu hned v prvním utkání proti Chorvatsku propadl, nedostával se k míčům a po hodině hry byl stažen. Ve zbytku turnaje pak padl za oběť změně rozestavení.

Celkový verdikt: ✮✮
Od Nigérie se toho příliš neočekávalo, nacházela se ve skupině smrti s Argentinou, Chorvatskem a Islandem. Přesto se až do posledních minut držela naděje na postup do osmifinále, za což jí patří velký respekt (bez ohledu na to, jak úděsná Argentina byla). Bohužel však vedle problémů v ofenzivě zápasy příliš nezvládla ani takticky, a potvrdila tak otřepané a často hrubě mylné klišé, že africkým celkům ke světové špičce chybí právě tahle důležitá vlastnost.

(mu)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Aliou Cissé je jedním z protagonistů té legendární senegalské generace, která před 16 lety protančila do čtvrtfinále mistrovství světa. Teď vedl historicky teprve druhý senegalský mančaft na elitní světové scéně a rozhodně nebyl daleko podobnému úspěchu. Přestože se dostal do velmi vyrovnané skupiny, kde po boku Kolumbie a Polska nebyl hlavním favoritem na postup, Senegal předváděl v "háčku" nejlepší výkony a jeho vypadnutí většina nezaujatých fanoušků oplakala.

Zásluhu na tom měl právě i Aliou Cissé, který je až v druhé řadě ten nejvíc cool trenér turnaje. Přestože v přípravě neúspěšně zkoumal rozestavení se třemi obránci, do mistrovství světa vstoupil v klasickém a dobře vyváženém systému 4-3-3, kterému snad chyběl jen jeden tvůrčí střední záložník. Většinu útoků totiž Senegal vedl po stranách. Ale to už je zase jen správné odhadnutí sil, za což Cissému lze udělit pochvalu.

Stratég s typickými dredy nezvládl jen jeden poločas, který se bohužel stal tím úplně posledním. Po skvěle odvedené práci s Polskem a trochu bláznivém utkání proti Japonsku měli Lvi z Terangy jasně navrch v závěrečném skupinovém boji. Po přestávce ale mírně odstoupili z proaktivního přístupu a mdlá Kolumbie toho využila vybojovanou a proměněnou standardní situací. A tím sympatický senegalský příběh skončil.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Stoperská dvojice Sané - Koulibaly byla pevná jako skála a turnajem prokráčela bez větších chyb. Snad jen u druhého gólu Japonců mohl první jmenovaný přísnějším přístupem brance zamezit. Vynikající byl směrem dozadu i levý bek Sabaly, jenž si svoje odvedl s grácií a o to víc mohl svou energii soustředit do útoku.

Stoprocentní výkon naopak do defenzivy neodvedl jeho protějšek Wagué, který sice směrem vpřed exceloval, ale konkrétně v zápase s Japonskem si nepočínal zrovna skvěle ani u jedné z branek. Totéž platí o brankáři Khadimu N’Diayem, který především ve vzduchu neoplýval žádnou velkou jistotou a utkání proti Japonsku mu vyloženě nevyšlo. Problémy pak měli Senegalci ze stejných důvodů i při standardních situacích.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Asi jen málokdo očekával, že největšími ofenzivními tahouny Senegalu bude M’Baye Niang. Útočník FC Turín svojí silovou hrou a rychlostí činil soupeřům největší problémy a zastínil i suverénně největší hvězdu týmu Sadia Maného. Ten naopak spolu s mladíčkem Sarrem zůstal za očekáváním.

Speciální zmínku si každopádně zaslouží krajní obránci, kteří tvořili podstatnou část útočných snah Senegalu. Teprve devatenáctiletý Moussa Wagué se překvapivě chopil role v základní sestavě a byl velkou hrozbou na pravé straně. Ještě větší renomé si vydobylo jedno z největších překvapení turnaje Youssouf Sabaly. Jeho přínos byl hmatatelný celý turnaj a zápas s Japonskem patřil hlavně jemu.

Největší tahoun: Youssouf Sabaly
O málokterém hráči na uplynulém mistrovství lze s klidným svědomím říci, že byl každý zápas vynikající a bez delších prázdných pasáží. Levý obránce Senegalu začal skvěle už proti Polsku, svoji aktivitu si pak přenesl do zápasu s Japonskem, kde zařídil góly pro Maného i Waguého. Poctivý a bezchybný v defenzivě byl Sabaly i proti Kolumbii, kde však ani jeho aktivita na kýžený gól a postup nestačily. Možná však budou stačit na přestup do Neapole, která kolem něj významně krouží.

Největší přítěž: Sadio Mané
Typický úkaz toho, že tahle rubrika vždy neladí s titulem nejhoršího hráče týmu. Sadio Mané nepropadl, kolem a kolem možná patřil i k lepším hráčům Senegalu. Jenže ten potřeboval, aby křídelník Liverpoolu zářil. A to se nestalo. Za celý turnaj vystřelil jedinkrát na bránu, když se od něj odrazil míč do japonské brány. Na hřišti působil často otráveně, unaveně, energie z něj zkrátka nečišela. Dvě třetiny z jeho pokusů o přechod jeden na jednoho skončily neúspěchem. Turnaj ho nezastihl v ideální formě a to Lvy zabolelo ještě víc než třeba totální výpadek Mameho Birama Dioufa.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Suma sumárum byl Senegal asi nejúspěšnějším africkým týmem na šampionátu. Ve všech zápasech předvedl dobrý výkon, hrál aktivní a líbivý fotbal a hlavně - byl celou dobu blízko postupu. Za zmínku stojí i fakt, že spolu s Japonskem (nejen na tribunách) patřil k výkvětu turnajového fair-play. I proto mrzí, že nakonec jejich pouť skončila už v základních skupinách právě vinou nedisciplinovanosti - ať už při oné osudové standardce, nebo proto, že je vyšší číslo v kolonce žlutých karet poslalo domů.

(mu)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Nabil Maâloul se na africkém kontinentě těší reputaci jednoho z těch lepších stratégů, a nakonec ani nelze říci, že by si renomé nějak výrazně pošramotil (o čemž svědčí fakt, že po něm ihned po turnaji skočil katarský velikán Al-Duhail, který zrovna završil rekordní sezonu), ovšem Tunisku k dobrým výsledkům na tomto šampionátu zrovna nenapomáhal. Mužstvo směrem dozadu nepůsobilo nijak organizovaně a ono kompletní zhroucení se proti Belgii musí jít jednoznačně na vrub trenéra. Byl to koneckonců Maâloul sám, kdo se před turnajem rozhodl do základu narychlo zapracovat nové tváře jako Meriah, Bronn či Skhiri, čímž ve výsledku přeci jen do jisté míry rozrušil defenzivní strukturu týmu.

Především tvrdohlavé trvání na štíhlém a vysokém Ellyesovi Skhirim uprostřed zálohy se nejevilo jako šťastný tah, speciálně když Ferjani Sassi bez svého obvyklého parťáka Mohameda Ben Amora působil ztracený a nevyužitý v kombinaci. Ben Amor navíc i během 16 minut proti Anglii stihl přispět třemi obrannými zákroky, jinak spíše nedostatkovým produktem Tuniska, a byť právě jeho zbytečný faul zadělal na (ještě zbytečnější) gól na 1:2, Ben Amorových následných nula minut - potažmo Chaalaliho využití až pro nic neřešící duel s Panamou - se zdá být přehmatem. Ačkoliv Maâloul v absenci Msakniho nikdy nenašel tvořivou sílu na desítce, pod hrotem, odmítl se zároveň uchýlit k defenzivnějšímu založení týmu a formaci 4-3-3, v níž by potenciálně obranná linie nemusela působit tak zranitelně.

Defenzivní fáze: ✮✮
Tunisané šli vzadu od pozoruhodného, až zcela pozitivního, po pozoruhodné, až zcela negativní. Dokud se Arabové při pozdním rohu Angličanů bizarně nevykašlali na Harryho Kanea, frustrovali favorizovaného soupeře opravdu znamenitým způsobem: skrze trpělivou, skoro až guardiolovskou (a po většinou zvládanou) rozehrávku pod konstantním tlakem presujícího Lingarda a spol., a také skrze velkou pracovitost a občasnou cyničnost; dva atributy, které v sobě snoubí třeba i vpředu operující neúnavný křídelník Fakhreddine Ben Youssef.

Jenže proti Belgii se to Tunisku rozsypalo; tým vůbec nebyl schopen potlačit pohyb a kreativitu Hazarda, De Bruyneho či Lukakua a místo pěti gólů mohl klidně inkasovat deset. Syam Ben Youssef na stoperu a Ali Maaloul na levém beku se tehdy vytasili s jedněmi z nejhorších individuálních výkonů na celém turnaji. Poslední duel s Panamou potom sice africkému favoritovi přinesl výhru, ale svým způsobem tuniskému šampionátu na styl Jekylla a Hydea nasadil korunu skrze vlastní gól obránce Meriaha, jednoho z těch lepších Tunisanů.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Výsledná vizitka o pěti vstřelených gólech Tunisanům trochu lichotí. Penalta proti Anglii byla sporná (zvláště v porovnání s podobnými incidenty na druhé straně) a obě branky proti Belgii rezultovaly především z polevení uspokojeného soupeře, který navíc v podstatě hrál se třemi vzadu, když speciálně Carrasco pomalu nevkročil do obranné třetiny hřiště a ofenzivní hvězdy v čele s De Bruynem se typicky odmítali zodpovědně vracet.

Na druhou stranu Tunisko potvrdilo, že má vpředu šikovné hráče. Ben Youssefův herní styl je sice velice neortodoxní, ale do kombinace ho užije. A zejména Khazri se Slitim sice občas trpěli na špatný výběr střeleckých pozic, či prostě špatné zakončení, ale hrozby stále představovali poměrně konstantní. Problém byl jako tradičně hrotový útočník, který povětšinou neexistoval. Plus tvorba hry z hloubi pole, kde se trápil Ferjani "arabský Pirlo" Sassi, jenž se příliš často uchyloval k dlouhým nákopům, a v první půli tak znemožňoval tuniské dobývání panamské hradby.

Největší tahoun: Wahbi Khazri
Tunisko na turnaji vstřelilo celkem pět branek a hned pod čtyřmi z nich je podepsaná pravděpodobná budoucí posila Saint-Étienne, která se při absenci hlavního tahouna ofenzívy Youssefa Msakniho té ústřední úlohy zhostila se ctí. Wahbi Khazri zůstává ve společnosti Hazarda, Griezmanna, Dzjuby a Coutinha jediným borcem s více než jedním gólem i asistencí (2+2), který se pakoval již po skupinové fázi. Sám přitom této úctyhodné bilance docílil jako vůbec první hráč na šampionátu. Právě jeho agilita a cit pro přihrávku vedly zdárný tuniský obrat proti Panamě, kterým si Arabové na turnaji spravili chuť.

Největší přítěž: Ali Maâloul
Když trenér Henryk Kasperczak před čtvrtfinále loňského Afrického poháru nejlepšího ofenzivního levého beka kontinentu posadil na lavičku a doleva přesunul stopera Abdennoura, mnozí si ťukali na čelo. A taky se mu to vymstilo; Tunisané si takhle směrem dopředu dočista odstřelili perfektně fungující levou stranu. Tentokrát však Aliho Maâloula na lavičce pro třetí zápas s Panamou kdekdo hravě rozdýchal. Jeho dva odevzdané míče pomohly Belgii bleskurychle proměnit jednobrankové vedení v třígólové, a jako žáček si vzadu počínal také dříve proti Anglii, kdy jeho zaváhání na balonu dozajista měl trestat Lingard. Jeden z nejtechničtějších beků Afriky sice stále přispíval zajímavými míči do vápna soupeře a výrazně se podílel na budování tuniských ataků, ale svou obvyklou konzistenci a spolehlivost evidentně nechal doma, což arabský celek docela zpříma připravilo o jakékoliv postupové vyhlídky.

Celkový verdikt: ✮✮
Tunisko si v Rusku připsalo své první vítězství na mundialu po dlouhých 40 letech, což jim nutno přičíst k duhu, třebaže se jednalo o slabou Panamu. Zároveň si Orli z Kartága zaslouží opatrnou pochvalu za nebojácné vzdorování Angličanům a zajímavý pokus o comeback proti Belgii, když divže nesahali po stažení třígólového náskoku na rozdíl jedné branky, ale to jsou spíš takové drobky. Souhrnná realita hovoří jasně: Tunisko už po dvou zápasech na šampionátu prakticky dohrálo, přičemž soupeřům dovolilo závratných sedm vstřelených gólů, a takhle zkrátka povedený mezinárodní turnaj rozhodně nevypadá, ať už máte jakékoliv postavení.

(td)