Hodnocení sešívaného zmaru aneb Liga mistrů tak blízko, tak daleko

Ani pražská Slavia do českých luhů a hájů hlavní fázi Ligy mistrů nevrátí. A po zhlédnutí odvetného duelu nutno zkonstatovat, že v to snad ani sama pořádně nevěřila. Výkon až na pár úseků mdlý a nálada v mix zóně spíš uvolněná, jako by Evropská liga bohatě stačila. Co se tedy konkrétně včera nepovedlo?

Po losu slávisté na APOEL nahlíželi převážně jako na "hratelného soupeře", přesto se jeden neubrání dojmu, že zároveň k poslednímu předkolu Ligy mistrů přistoupili spíše jako k nadstavbě. Vzpomeňte ostatně na Tvrdíkův patetický tweet po umolousaném postupu přes BATE. Jako by bylo dobojováno.

Nepomohly ani dotazy novinářů, samozřejmě - speciálně ten dnešní pro odchovance Součka, který ho v podstatě dotlačil k přiznání, že v porovnání se situací před třemi lety je tohle snová situace. Kapitán Hušbauer na druhou stranu bez mučení prohlásil, že Evropská liga je vlastně skvělá náplast.

Jaroslav Šilhavý potom na pozápasové tiskové konferenci neřekl nic převratného, ihned nicméně začal tím, že má za to, že Slavia byla krom prvních dvaceti minut napříč dvojzápasem lepším týmem. Snadno se přitom už zapomíná na její dlouhé, křečovité vzmáhání se na Kypru. Slibný byl teprve úplný dojezd.

Jak každopádně z našeho pohledu vypadala klíčová pražská odveta? Kde Šilhavý a jeho svěřenci vykázali rezervy, a potažmo kudy by se Slavia měla dále vydávat? To se nezávisle na sobě pokusí vylíčit redaktoři Tomáš Daníček a Jan Pikous, kteří zápasu přihlíželi z pohodlí novinářské lóže v Edenu...



S původní strategií problém nebyl, drhlo provedení

Slavia na APOEL vtrhla s tím, že ho zničí ze vzduchu - a to nebyl nikterak marný výchozí bod. Danny evidentně ani zdaleka nebyl v takové fyzické kondici, aby řídil hru a neustále vyhledával rychlé výměny se spoluhráči jako dřív, což rázem zásadně limitovalo možnosti Slavie na tvorbu šancí po zemi.

To ale domácím na nebezpečnosti v úvodní části na první pohled neubíralo. Z úvodních tří rohů hned dva takříkajíc smrděly. Frydrych jako "pravý bek lomeno falešný hrot" dvakrát pozlobil, van Buren své hlavy taky vyhrával, a podobně na tom byl Souček. Obecně to vypadalo, že před pauzou na soupeřově půlce ve vzduchu úřadovali pouze sešívaní. Stochovy centry hledaly své adresáty zleva i zprava.

Problém byl v koncovce, což přirozeně není žádný objev. Danny to měl dvakrát na noze a poprvé Součkovo prodloužení i dlouze sledoval, nemusel improvizovat. Ještě přiléhavější ilustrací chybějícího sebevědomí slávistů byly ovšem střely Hušbauera, Stocha, Součka a Frydrycha z první půlhodiny. Před tímto kvartetem se vždy otevíral trestuhodný prostor mezi obrannou a záložní linií; a ani jeden jeho člen nevypadal, jako by si při střelbě dvakrát věřil. Ani jeden z nich koneckonců netrefil bránu.

Pokud tedy trenér Šilhavý před zápasem trval na tom, že to o sebedůvěře vlastně není, při zvážení obvyklých střeleckých schopností Stocha s Hušbauerem to o ní pochopitelně je. Přitom Slavia takhle prováhala skvělou šanci. Po pauze už APOEL působil zkonsolidovaně a obdobnou střeleckou pozici si tehdy musel akorát jedním výběhem z křídla chystat bek Bořil, který taky konečně ze hry trefil terč.

Plán B naproti tomu Šilhavý spíš nemá. A možná ani mít nemusel

Pravda, technicky bylo plánem B už nasazení běhavějšího Micka van Burena namísto nemocného Škody. A vzhledem k tomu, že Šilhavý na tiskové konferenci upřesnil, že se Pražané shání po útočníkovi, který typologicky zhruba odpovídá právě profilu kapitána, plán B k mnohdy bezhlavým nákopům a doufání bude i nadále znít "van Buren / Mešanović". Což dnes v první půli neznělo nikterak falešně.

Výraznou čárou přes rozpočet bylo teprve zranění Stocha, který měl nalevo chuť kombinovat i obrážet soupeře a prezentoval se zajímavou dodávkou balonů. Se Zmrhalem se levá strana nutně proměnila; méně technický běžec si navíc častěji sbíhal do středu, kde taky v podstatě dohrával. Proměňovat se ale přeci nijak dramaticky nemusela - rovněž drzý a centru schopný Sýkora by nejspíš zlobil obdobně.

Dalo se tedy pokračovat v trpělivém plnění plánu B, místo toho se Šilhavý krkolomně vydal rýsovat jakýsi plán C. Zmrhal nezahrál nejhůř (dokonce v závěru z poněkud odevzdaných sešívaných vypadal snad nejlépe), ale technikou či troufalostí rozdíl nikdy neudělá - a že Kypřané v osobních soubojích, v bitvách 1 na 1, zkrátka hořeli celou dobu.

Ngadeu je do slova a do písmene válcoval, Bořilova častá hra do těla taky platila, Hušbauerovo chození do mlýnic působilo zkraje zápasu zdravě nakažlivě, dokonale kapitánsky. A Sýkora měl v tomhle ohledu vždy skvělé předpoklady navázat na Stochem páchané trable...

Trpělivost přece, jak známo, růže přináší

Neúspěch Slavie můžeme z velké části přičíst mizivému sebevědomí, jak jsem sám učinil výše, ale také s tím související netrpělivosti. Té jsem se dotkl už v předešlé pasáži, a dotknout se jí musím znovu, jen trochu jinak. Pražané totiž prozatím v této sezoně trpí na dva extrémy: buď působí v mezihře příliš rozvláčně, což platí zvlášť o utkáních se slabšími soupeři (a pro Rotaně mezi jedinci), nebo četné situace tuze uspěchává.

V tomto směru existují obvyklí podezřelí hlavně dva. Tomáš Souček sice promptní reakcí umožnil obě loženky Dannyho, zároveň ale svým hop nebo trop přístupem k vertikálním přihrávkám těžko dopomáhal Slávistům k jistotě v kramflecích. Něco podobného potom platí pro Frydrychovy rychlokvašené centry z hloubky, které dnes jako by železně končily na prvním soupeři. (Hušbauerovy nákopy, ba odevzdávky, z vlastní půle od pravé čáry milosrdně přejděme a přičtěme závěrečné panice.)

Ohledně netrpělivosti si pak závěrem dovolím ještě jednu menší poznámku: první tři rohy Slavie APOELu vůbec nesvědčily a všechny spojoval centr do chumlu někde kolem malého vápna. Přesto se záhy z levé strany Hušbauer jednou pokusil o rozehrávku nakrátko, ústící ve Stochovu zpětnou příhru obránci, a následně dvakrát adresoval přední tyč, na což - opět - viditelně nebyl nikdo připraven.

Proč tedy prostě neměnit rytmus a nejet si to své, zkraje zápasu nepříjemné? Slávisté šli v tomto ohledu soupeři na ruku, stejně jako v případě vyčkávání s nasazením Sýkory. A to je přirozeně velká škoda, stejně jako - dle mého skromného názoru - hlavní příčina bezzubé a výrazně slabšího druhé půle...



Není šance jako šance

Měli jsme šance, jen jsme nedávali góly. Takto zhodnotili někteří slávisté odvetný zápas s APOELem. Je tomu ovšem skutečně tak? Kolik z příležitostí, které se slávisté při zápasu vypracovali, lze skutečně plnohodnotnými šancemi nazvat? A pokud na tohle názvosloví přistoupíme, jak s nimi červenobílí naložili?

Kolikrát za zápas si musel po slávistickém útoku brankář Waterman otírat pot z čela? Možná jen po úvodní hlavičce Frydrycha, jinak měl po většinu zápasu klid. Slávistům chybělo v zakončení vlastně úplně všechno - klid, rozvaha, sebevědomí, zároveň ale i větší dravost a touha dát gól.

Tak se dá okomentovat i přístup k zápasu obecně. Určitě nechci říct, že by se slávisté na zápas vykašlali, to určitě ne. Josef Hušbauer nechal minimálně v první půli na hřišti duši, Jan Bořil poctivě létal po levé straně a ukázal, že jeho nominace do repre je rozhodně zasloužená, a Mick van Buren se role záskoku na poslední chvíli zhostil se ctí a neúnavně presoval rozehrávku kyperské defenzivy.

Stejně mi ale na hře Slavii něco chybělo. Větší zápal, větší agresivita. Slavia působila jako soubor hodných kluků, co by si sice rádi Ligu mistrů zahráli - ale Evropská liga je vlastně taky fajn, což někteří z nich v pozápasových rozhovorech ostatně potvrdili.

To, že si APOEL k postupovému výsledku po domácí výhře došel, není žádnou ostudou. Pro postup ovšem nemusel na hřišti nechat všechno. Kyperský tým na hřišti nepotil krev, bezbranková remíza nepatří do kategorie těch nejvydřenějších a APOEL po ní nemusí ani děkovat fantastickému gólmanovi, ani vzývat své bojovné srdce a schopnost pro kýžený postup do Ligy mistrů na hřišti skoro umřít. Prostě jen bránili, polehávali... a ono to vyšlo. Nebylo třeba přecházet na vyšší stupeň. Červenobílí je k tomu svou hrou nedonutili.

Je Šilhavý trenér pro velké mužstvo?

Je možná drzost pochybovat o muži, který Slavii po letech útrap dovedl k mistrovskému titulu a dosud s ní v lize neprohrál jediný zápas. Přesto má autor textu důvodné obavy, že se rysy, jež provázely i předchozí angažmá pětapadesátiletého kouče, začínají objevovat i v Edenu.

Šilhavý se v minulosti ukázal jako skvělá volba pro mužstvo, které chce překvapit - to se mu koneckonců podařilo i letos ve Vršovicích, kdy slávisté do poslední možné chvíle říkali, že je pro ně cílem před sezonou vytčené třetí místo, a o titulu začali nahlas mluvit až v momentě, kdy by bylo opakování mantry o umístění v první trojce už vážně velkým alibismem.

Skvěle mu to jde, když pracuje s úzkým kádrem a sází na svých třináct oblíbenců, což dokázal titulem před pěti lety v Liberci. Dokáže však pracovat s mužstvem, kde se dvacet chlapů rve o místo a každý může na hřišti týmu přinést něco jiného? S mužstvem, které si nemůže dávat jiné cíle než ty nejvyšší? S mužstvem, které chce být celkem evropským a nikoli jen českým, což opakovaně vedení klubu zmiňuje?

Jak chce vlastně Slavie hrát?

Dosavadní průběh sezony, do které Slavia vstoupila už ne coby Popelka, která může překvapit, ale jako hvězdami nabitý mančaft s velkými ambicemi, velkým slovům Tvrdíka a spol. zatím příliš nenasvědčuje a po povedené generálce s Nice je to zatím v ostré části sezony od červenobílých bída.

Slavii chybí jasná tvář, člověk vlastně ani neví, co od sešívaných na hřišti čekat. To se bohužel ukázalo i proti APOELu - hře chyběla myšlenka a jasně identifikovatelný styl. Hušbauer se sice v první půli velmi srdnatě stavěl do role režiséra a van Buren se role akčního hrdiny provokujícího kyperskou obranu také nebál. Chyběl ovšem scénář, podle kterého by sešívaní svou pohádku o postupu do Champions League natočili.

Paradoxně jsem doufal, že nečekaná absence kanonýra Škody může týmu pomoct - v prvních podzimních zápasech Slavia víceméně navázala na nešvar z konce jara a ve většině ofenzivních akcí se uchylovala jen k nákopům na vytáhlého útočníka. Jedna z velkých postav sešívané současnosti je navíc poměrně z formy, což ukázal i úvodní zápas na Kypru - pokaždé, když slávistický hroťák dostal míč, zpracoval si ho na hrudník a udělal otočku doprava, kde stál připravený zadák APOELu, jenž Škodu o balon připravil. To se opakovalo asi šestkrát.

Čekal jsem tedy, že nasazení bojovného van Burena, jenž je zcela jiným typem ofenzivního fotbalisty než Škoda, Slavii pomůže - hra se ale příliš nezměnila a vzduchem létaly balony, které ovšem neměl spoluhráčům kdo sklepnout.

Jakékoliv větší nebezpečí pro obranu APOELu pak hřiště opustilo s odchodem Miroslava Stocha. Nejnovější slávistická posila se na křídle snažila poctivě zaměstnávat kyperské beky, po jejím předčasném konci kvůli zranění se však hra Slavia rozpadla v nefalšovaný bordel.

Jestliže první poločas nabídl alespoň náznaky šancí a tlaku domácích, druhé dějství bylo pak vyslovený zmar. Slávistická hra neměla hlavu ani patu, hráči si nedokázali přihrát na metr a jakákoliv snaha o nebezpečnou akci končila na prvním hráči APOELu.