Gold Cup 2015 - preview skupiny B

Letošní ročník Gold Cupu už má za sebou první dva zápasy - ve skupině A domácí USA udolaly Honduras dvěma brankami Dempseyho 2:1, jeden ze spolufavoritů z Panamy pak překvapivě pouze remizoval s Haiti (1:1). V noci ze středy na čtvrtek se představí další čtyři týmy, tvořící skupinu B. Opět jsme pro vás připravili jejich podrobná preview..

Z prvního koše šla do této skupiny Kostarika, po loňském čtvrtfinále na mistrovství světa dokonce nejvýše nasazené mužstvo vůbec. Naopak Salvador (93.) a Kanada (110.) představovaly v době losu ty úplně nejslabší možné konkurenty. Papírově má tak 'béčko' dva jasné favority; vedle Kostariky je to i Jamajka, která získala potřebné ostruhy na nedávno skončeném Copa América (kam, na rozdíl od Mexika, přivezla téměř totožný tým jako na Gold Cup).

Právě Kostaričané s Jamajčany - dva čerství mistři menších lokálních turnajů, Karibského poháru a Copy Centroamericana - se v rámci této skupiny utkají v Houstonu jako první, zatímco outsideři z Kanady a Salvadoru změří síly na tomtéž stadionu o něco později. Je ale rozložení sil opravdu až tak jasné, jak to na první pohled vypadá? Odpověď se pokoušíme nalézt na následujících řádcích..

---

Je na první pohled zvláštní, že se Kostaričanům nedostává před Gold Cupem až takové pozornosti - koneckonců šlo v době losu o nejlepší tým zóny CONCACAF podle žebříčku FIFA, o což se postarala zejména senzační čtvrtfinálová účast na loňském mistrovství světa (kde Los Ticos vypadli s bronzovými Nizozemci až po penaltách). Spíše než přemýšlet o tom, jestli si pro trofej dokráčí USA či Mexiko, bychom po skvělém kostarickém roce 2014 (zakončeném triumfem na Copě Centroamericana, turnaji pro týmy střední Ameriky mimo Karibik) měli konstatovat, že Gold Cup má vlastně tři velké favority. Přesto však všeobecné podceňování Los Ticos není úplně bezdůvodné..

Profil týmu

V první řadě jim totiž chybí dva nejvýraznější strůjci loňského fenomenálního brazilského tažení - přísně metodický kouč Jorge Luis Pinto, jehož vycepovaný obranný mechanismus dotáhl skromný tým mezi nejlepší osmičku planety, odešel ihned po Mundialu ke konkurentům z Hondurasu, a nadpozemsky chytající gólman Keylor Navas (jemuž brazilské čtvrtfinále vyneslo přestup do Realu Madrid) je zraněný. Nový kouč Paulo Wanchope a brankářská dvojka Esteban Alvarado sice kvalitou na CONCACAF určitě postačují, přesto však jde v tomto směru o výrazný regres.

Zadruhé, Kostarika na Gold Cup pravidelně přijíždí s velkými ambicemi, ale její výkony jsou opakovaně podprůměrné; od roku 1991, kdy se začala psát moderní historie turnaje, došli Los Ticos do finále pouze jednou (2002). V posledních pěti edicích je hned čtyřikrát zastavila čtvrtfinálová bariéra. Fanoušci doufají, že se jim tentokrát podaří prolomit i tuto nevalnou sérii, což by znamenalo příkladnou tečku za revitalizačním procesem započatým výstavbou nového národního stadionu a funkční sítě mládežnických center v roce 2011.

V zemi se potichu mluví o útoku na titul, a pokud uvážíme, že tento tým vždy sbíral úspěchy v pozici outsidera, od kterého nikdo nic nečekal, nemusí jít o úplně nereálný scénář - tíha odpovědnosti je na obou tradičních gigantech, kdežto Kostarika je coby jeden z týmů z prvního koše nasazena do relativně jednoduché skupiny a může tak do play-off vstupovat sebevědomě a uvolněně. Tým loňských hrdinů je stále pohromadě, i když jím otřásla řada zranění: vedle Navase chybí i Óscar Duarte, Yeltsin Tejeda nebo Bryan Oviedo. Ještě štěstí, že Wanchope zdědil defenzivně skvěle organizovaný tým; spoléhat se na individuální schopnosti spíše než na týmovou hru, byly by tyto absence představovaly ještě mnohem větší ránu.

Trenér: Paulo Wanchope

Wanchopeho kariéra se až do letošního roku vyvíjela přímo ukázkově - stále teprve osmatřicetiletý bývalý útočník má pověst jednoho z nejlepších kostarických fotbalistů všech dob, na přelomu tisíciletí zářil v Manchesteru City a v reprezentačním dresu se nakonec zastavil na impozantní bilanci 45 nastřílených branek v 73 zápasech. Poté, co pověsil kopačky na hřebík, nastoupil k národnímu týmu jako asistent; v této pozici strávil čtyři roky a přímo se tak podílel na razantním vzestupu, jenž započal v roce 2011 a kulminoval loňským mistrovství světa. Když poté šéf Pinto odešel hledat štěstí jinam, plynule převzal jeho roli a coby dočasný kouč dovedl Los Ticos k vítězství na Centroamericaně.

Jenže potom, 31. ledna 2015, mu kostarická federace (logicky) nabídla plnohodnotnou smlouvu - a od té doby jeho tým nevyhrál jediné utkání. Pět přátelských duelů vyústilo ve tři prohry a pouze dvě remízy, proti Paraguayi a Mexiku; nad kostarické síly pak byly Panama, Kolumbie a Španělsko. To jsou samozřejmě velice těžcí soupeři, jenže málo platné, vstupovat do takto prestižního turnaje s vizitkou pěti zápasů bez vítězství se na sebevědomí v kabině nejspíš podepíše. Wanchope je tak pod obrovským tlakem: případný neúspěch bude svalen automaticky na něj (respektive na jeho dosavadní neschopnost trénovat na této úrovni, či případně na federaci, že takového zelenáče po Pintovi vůbec dosazovala). Dokáže tuto zodpovědnost unést?

Herně se zatím profiluje jako odvážný experimentátor, který ve třech červnových generálkách (Kolumbie, Španělsko, Mexiko) obměňoval nejen sestavu, ale dokonce i rozestavení - nejprve zkoušel klasické 4-4-2, poté přepnul na 5-3-2 a na El Tri vyběhl pro změnu s pohyblivým 4-2-3-1. Odhadovat složení kostarické sestavy je proto velice složité; nejspíš by ale mladý trenér měl zůstat u tříobráncového systému, už jen proto, že právě ten se stal symbolem Pintovy loňské jízdy. Navíc má Wanchope k dispozici více kvalitních stoperů než středních záložníků, a krajní beci Gamboa s Díazem se mnohem lépe cítí výše na hřišti - právě oni by, stejně jako v Brazílii, mohli představovat velkou kostarickou zbraň, a svazovat je ve 4-2-3-1 proto nepůsobí jako efektivní volba.

Ať už se ale kostarický lodivod rozhodne jakkoliv, několik jmen by v jeho sestavě chybět nemělo: vedle Gamboy s Díazem jsou to šéf středu obrany Giancarlo González, kapitán a kreativní síla Bryan Ruíz, rychlonohý zakončovatel Joel Campbell či tmel středu pole Celso Borges, box-to-box záložník, jehož úkolem je vybojovávat míče a rovnou se starat i o jejich distribuci. Poznámka: Sledujte Johana Venegase. Šestadvacetiletý ofenzivní středopolař lokálního celku Alajuelense se momentálně pohybuje na pomezí základu a lavičky, zatím vždy, když nastoupil, však představoval ohromné oživení jinak často poněkud jednodimenzionální kostarické ofenzivy.

Hvězda: Bryan Ruíz (Sporting CP)

Kapitán Los Ticos byl jedním z mála, kdo loni v létě opouštěli Brazílii s hlavou svěšenou - jeho penaltu ve čtvrtfinálovém rozstřelu s Nizozemci totiž vychytal van Gaalův žolík Tim Krul, takže nakonec se z postupu mezi elitní čtyřku radovali favorizovaní Oranjes. Pocit viny ale brzy přebolel, a nyní je Ruíz opět připraven táhnout svůj tým k úspěchu.

Čerstvá posila Sportingu (a někdejší opora Twente či Fulhamu) je ve svých devětadvaceti letech dokonale univerzálním hráčem - umí nastoupit na pravém kraji zálohy prakticky v jakémkoliv systému, oběhá prostor kolem Campbella ve dvoučlenném útoku, nejlepší je ale coby volná spojka pod útočníkem (útočníky), kde může přebírat Borgesovy pasy a dále je předávat či zakončovat. S Ruízem v sestavě je kostarická ofenziva plynulá, rychlá a efektivní; pro tým, který si tentokrát nemůže dovolit podobně hutnou obrannou hráz jako proti několikanásobně silnějším soupeřům na Mundialu, bude střílení gólů alfou a omegou úspěchu, a Ruíz by měl v tomto směru představovat spolehlivou záruku. Pro rychlý, jednoduchý a úderný Wanchopeho fotbal je právě on jako stvořený.

Předpokládaná sestava: (5-2-1-2) Esteban Alvarado - Cristian Gamboa, Giancarlo González, Michael Umaňa, Roy Miller, Júnior Díaz - José Miguel Cubero, Celso Borges - Bryan Ruíz (C) - Joel Campbell, David Ramírez

Tip na umístění: Druhé místo

---

Všichni dosavadní vítězové Gold Cupu se rekrutovali ze Severoamerické fotbalové unie, a skrze jeden triumf z roku 2000 se k nim řadí rovněž tato krajina ledního hokeje, Andrého Hainaulta a Tomasze Radzinského, jehož reprezentační kariéra zřejmě zklame každého, kdo si ho pamatuje jako stálici Anderlechtu, Evertonu či Fulhamu.

Kanada možná vedle Jamajky s Kostarikou vypadá poněkud neboze - protože také na rozdíl od nich nemá šanci vládnout jakémukoliv regionálnímu šampionátu - podceňovat by se však rozhodně neměla...

Profil týmu

Roku 2000 se zóna CONCACAF dočkala svého vlastního příběhu popelky. Kanada se tehdy stala mistrem střední a severní Ameriky, čímž se postarala o stále ještě osamocený ostrůvek v jinak neporušené éře hegemonie USA a Mexika.

Již ze tříčlenné skupiny přitom Kanaďané postoupili bizarním způsobem, prostřednictvím losu, aby potom ve čtvrtfinále vyřadili Mexiko pomocí zlatého gólu. Loni byl celý zlatý kolektiv, před turnajem hromadně tipován na konec ve skupině, slavnostně uveden do kanadské fotbalové síně slávy.

Kosatky patrně mohly takový senzační úspěch napodobit roku 2007, když kostru jejich týmu tvořili stále ještě aktivní Julian de Guzman (nejužitečnější hráč onoho šampionátu, který se teď v roli kapitána chystá na svůj šestý Gold Cup), nedávno skončivší Dwayne De Rosario nebo Pat Onstad. Kanaďané tenkrát padli až v semifinále, když těsně 1:2 podlehli Spojeným státům oslabeným o vyloučeného Michaela Bradleyho.

Poslední dvě edice už Kanaďanům přinesly jen čiré zklamání - především tedy zahajovací klání zpřed dvou let a šokující prohra s Martinikem - a tahle letošní by alespoň vzhledem k absencím nemusela být tolik odlišná.

Mužstvo Benita Flora je ochuzené o zraněnou středovou páku Atiba Hutchinson - Will Johnson, potažmo o mladého obránce Doneila Henryho nebo brankářskou jedničku Milana Borjana, jenž si musí plnit povinnosti s bulharským Ludogorcem v prvních kolech Lize mistrů.

O to větší zodpovědnost tím pádem bude spočívat na bedrech 23letého Jonathana Osoria, jenž v Torontu schopně doplňuje a částečně i zajišťuje nesmírně talentované ofenzivní jádro ve složení Bradley-Giovinco-Altidore.

V plné síle by se o Kanaďanech pravděpodobně dařilo hovořit jako o jasných adeptech na postup ze skupiny; takhle je ale klidně možné, že se Kosatky budou muset až nezdravě spoléhat na podporu domácího publika v Torontu, které hostí jejich poslední vystoupení ve skupině B...

Trenér: Benito Floro

Kanaďané tomuto Španělovi vděčí za hodně. Roku 2012 neuvěřitelně vybouchli s Hondurasem, který je zničil 8:1 na cestě do další fáze kvalifikace na MS, posléze přišel i debakl na Gold Cupu, kde Kanada nedokázala ani skórovat - a přesně v tu chvíli fotbalovým pohlavárům v obří federaci došlo, že je nutná změna veškeré kultury v týmu.

Na lavičku tím pádem usedla vůbec první španělsky mluvící postava v dějinách kanadského nároďáku, někdejší lodivod Realu Madrid (1992-94), a začalo se pěkně od píky - přátelskými duely s obskurními soupeři typu Mauretánie či Moldavska a důležitými rolemi pro mladé hochy. Florovu vizi dnes podle všeho ochotně následují veteráni i čerství debutanti, což se dá pokládat za ideální základ úspěchu.

Benito Floro již dospěl do fáze, kdy se každou chvíli může rozhodnout ukončit kariéru. V minulosti si krátce vyzkoušel i roli fotbalového ředitele Realu Madrid (2005) nebo sportovního komentátora, přesto je znát, že ještě v Kanadě našel chuť do práce a tamější ‚rebuild’ zatím dává smysl. Uvidíme, jak se teď 63letému Španělovi podaří první velká zkouška...

Hvězda týmu: Cyle Larin (Orlando City)

Už dlouho si Kanada nebyla takhle jistá budoucí oporou národního týmu; stále teprve 20letý útočník je koneckonců i tou současnou oporou týmu, který se ještě nedávno obával, co si asi tak počne po konci historicky nejproduktivnějšího Kanaďana Dwaynea De Rosaria.

Cyle Larin v minulosti nabíral zkušenosti ve vícero evropských akademií, zvláště těch německých, a zpátky za oceánem tuto výhodu prodává s velkou grácií. Nejprve se stal teprve druhým Kanaďanem v dějinách, který již před letošní volbou nováčků MLS podepsal speciální smlouvu s Adidasem (skrz níž svůj tým nepřipravuje o místo pod platovým stropem), a posléze i historicky první kanadskou jedničkou draftu.

Cyle Larin je vytáhlým forvardem, který dokáže umně podržet míč zády k bráně a vytváří tak volné prostory pro křídelníky jako Tosainta Rickettse či Tesha Akindeleho. Přesně takovou cestou v červnu Kanada hladce po výhrách 4:0 a 2:0 v kvalifikaci na MS vyřadila Dominiku.

Sám rodák z Ontaria je nesmírně mobilní a chytře se pohybuje, přičemž pochopitelně umí zavěsit i sám. Za reprezentaci se trefil už třikrát, zatímco v Orlandu - kde si pochvaluje spolupráci s Kaká - skóruje téměř v každém druhém utkání.

Předpokládaná sestava (4-3-3): Kenny Stamatopoulos - Nikolas Ledgerwood, Karl Ouimette, Adam Straith, Ashtone Morgan - Jonathan Osorio, Samuel Piette, Julian de Guzman (C) - Tosaint Ricketts, Cyle Larin, Tesho Akindele.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Měli být definicí slova 'outsider' - Jamajčané byli na letošní Copu přizváni vůbec poprvé v historii, los jim určil těžkou skupinu s obhájcem titulu z Uruguaye, finalistou mistrovství světa Argentinou a vzmáhající se Paraguayí, a řadě fanoušků se přitom v té době při pomyšlení na fotbal na ostrově stále vybavovalo pouze romantické, ale už pořádně vousaté vystoupení na Mundialu 1998. Jenže Reggae Boyz zatli zuby a ukázali, že se mohou měřit i se silnějšími týmy: v Chile sice nezískali ani bod, tři těsné prohry 0:1 jim však dodaly potřebné sebevědomí před Gold Cupem. Který, jak už to u týmů ze zóny CONCACAF bývá, má být zároveň vrcholem jejich léta, Copa ne-Copa.

Profil týmu

Jamajský fotbal dosáhl na kontinentálním šampionátu největšího úspěchu před dlouhými 22 lety, kdy získal bronzovou medaili; v novém tisíciletí se však efektivně vytratil z fotbalové mapy. Gold Cup 2011 sice přinesl postup do čtvrtfinále, o dva roky později však Reggae Boyz na největší severoamerické slavnosti chyběli, a tento neúspěch přitáhl na lavičku uznávaného odborníka Winfrieda Schäfera. Hned následující rok pak Jamajka opanovala Karibský pohár, když ve finále na penalty udolala Trinidad a Tobago, a nyní se zdá být připravena opět se zařadit mezi kontinentální smetánku.

Na rozdíl od Mexičanů, kteří byli rovněž přizváni na letošní Copu, ale rozhodli se vyslat do Chile úplně jiný, 'béčkový' kádr, mají jamajské opory letošní léto opravdu nabité - hned sedmnáct (!) borců v nominaci na Gold Cup přijíždí rovnou z jihoamerického turnaje. Šestice obměněných pak zahrnuje takřka výhradně náhradníky; jedinou výjimkou je gólman Duwayne Kerr, jednička na Copě, která bude v USA chybět. Jinak může Schäfer postavit takřka totožnou základní sestavu.

Na ostrově Boba Marleyho přitom panují poměrně vysoká očekávání. Po loňském karibském zlatu a povzbuzujících výkonech v Chile plánují Reggae Boyz protáhnout si červencový program až do Philadelphie, což znamená propracovat se minimálně do semifinále. Pokud prý vše půjde podle plánu, mohou se bronzoví hrdinové z roku 1993 obávat o svůj historický zápis. Schäferův tým má koneckonců jasný herní plán, je plný zkušeností (Austin, Watson, Morgan, McAnuff, Taylor) i dravého mládí (Lawrence, Powell, Mattocks), a většina jeho hráčů si vydělává na chleba v anglických soutěžích a severoamerické Major League Soccer. Jeho kostra je pohromadě už několik let, takže sehranost může být klíčovým faktorem v boji o postup. Fanoušci zároveň doufají, že pondělní tréninkový bojkot, o němž referoval list Jamaican Observer, neznamenal nic vážného.

Trenér: Winfried Schäfer

Už pětašedesátiletý Němec, někdejší hráčská legenda Borussie Mönchengladbach, má za sebou celou řadu exotických angažmá - s Kamerunem vyhrál v roce 2002 Africký pohár národů, následně trénoval v Dubaji, Ázerbájdžánu a Thajsku. Prostředí slunného karibského ostrova mu však podle všeho svědčí náramně. Diváci, kteří si naladili přenosy jamajských zápasů před pár týdny v Chile, to viděli na vlastní oči: Reggae Boyz se podle očekávání prezentovali především ohromnou rychlostí a fyzickou výdrží (taková věc u kolébky nejlepších sprinterů planety asi nepřekvapí), navrch ale přidali i velkou dávku poctivé herní organizace, zejména v defenzivě. U Jamajčanů vždy hrozilo riziko, že budou na trávníku pouze běhat a nic pořádného nevymyslí, proti Salvadoru a Kanadě - což jsou rozhodně schůdnější soupeři než Uruguay nebo Argentina - však budou mít podle všeho herně navrch.

Přes dobré výkony na Copě však má Schäfer stále několik nedořešených úkolů; tím prvním je obsazení krajů obrany. Levý bek Kemar Lawrence v Chile doslova explodoval a server WhoScored.com jej dokonce označil za nejlepšího hráče skupinové fáze na svém postu; zde tedy není co řešit, pokud nepočítáme zkazky přímo z kabiny, podle nichž by nemusel být 100% fit (což u hráče, který těží zejména z nadlidské rychlosti, může představovat výrazný problém). Napravo se však nabízí možnost upřednostnit před Adrianem Mariappou mladíčka Alvase Powella, který i přes svůj nízký věk (ročník 1994) září v MLS v dresu Portlandu Timbers.

Powell je na lajně podobným 'expresem' jako Lawrence, a jelikož jamajské 4-4-2 vyráží dopředu právě po stranách (kdežto uprostřed se drží zpátky a absorbuje soupeřův tlak), může být spolupráce dvou mladíků na krajích obrany úchvatnou brejkovou zbraní. Tak to ostatně trenér nejspíš plánoval i na Copu, nakonec se ale rozhodl Powella raději šetřit na důležitější turnaj. Mariappa by se pak mohl uvelebit na stoperské dvojici s generálem zadních řad Wesem Morganem.

Další otázkou je obsazení křídel. McCleary napravo nepodával na Copě zrovna oslnivé výkony; to by se nicméně s odvážnějším Powellem v zádech mohlo změnit. Nalevo pak standardně nastupuje Jobi McAnuff, což je ale zároveň nejkreativnější středopolař ve Schäferově týmu. Zkušený trenér na něj hodně spoléhá, jemu samotnému by se ale možná hrálo lépe na středové pozici, kde by mohl kontrolovat plynulost hry a starat se o vytváření šancí. Takto má totiž Jamajka pouze jeden ofenzivní mód, a to jsou překotné brejky.

Hvězda: Darren Mattocks (Vancouver Whitecaps)

V obraně jsou Reggae Boyz více než spolehliví - dostat tři branky za 270 minut od kombinované síly Messiho, Agüera, Cavaniho nebo Barriose je impozantní vizitka, zvláště s poněkud 'rozviklaným' postem gólmana, kde Kerr rozhodně nepřesvědčil. Na Gold Cupu ale budou muset zabrat i směrem dopředu, a tady už přichází řada na Darrena Mattockse.

Největší jamajskou hvězdou je bezpochyby mohutný goliáš středu pole, kapitán Rodolph Austin, následován oběma mladými beky; o těchto borcích však už byla řeč buď výše v tomto textu, nebo v preview Copy. Čtyřiadvacetiletý forvard Vancouveru Whitecaps pak představuje dalšího 'pána na holení'. Mattocks je s osmi brankami nejlepším střelcem aktuálního výběru Reggae Boyz, lokální konkurence mu evidentně svědčí (jak dokládá zlatá kopačka z loňského Karibského poháru), a jeho ohromná rychlost a pohotové zakončení představují ideální poslední dílek skládačky jamajského herního systému. Koneckonců ani v Chile nehrál zrovna špatně a ukázal, že se umí uvolnit a být pro soupeřovu obranu nebezpečným. Tady už ale žádný Godín nečíhá, takže můžeme očekávat, že jamajskou cestu do play-off vydláždí právě Mattocksovy branky.

Předpokládaná sestava: (4-4-2) Dwayne Miller - Alvas Powell, Adrian Mariappa, Wes Morgan, Kemar Lawrence - Gareth McCleary, Rodolph Austin (C), Je-Vaughn Watson, Jobi McAnuff - Giles Barnes, Darren Mattocks.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

El Salvador, v překladu spasitel, a přitom jedna z guerillových bašt středu Ameriky a dějiště hrůzné občanské války pokrývající celá 80. léta. Patrně ne náhodou je tedy rovněž fotbalová historie této nejhustěji osídlené americké země úzce spjata s bojem - notoricky známou fotbalovou, či chcete-li stohodinovou válkou z roku 1969, jež reflektovala sílící tendence Salvadorců utíkat před domácím represivím režimem za levnou půdou do Hondurasu.

Proto by si nyní zřejmě každý neutrál rád vychutnal další ‘derby’ mezi oběma státy, jenže taková možnost se jeví být velice nepravděpodobná. Obě reprezentace se mohou potkat až v semifinále, kam sám Salvador v tomto formátu (platném od roku 1991) ani jednou neproplul...

Profil týmu

Historicky je Salvador ve středoamerickém regionu skoro až regulérním velikánem - dvě účasti na mistrovství světa mu už nikdo nevezme, ačkoliv tam na prostoru šesti utkání dokázal splácat akorát neslavné skóre 1:22, stejně jako tři sady medailí z někdejšího mistrovství CONCACAF - stříbro z let 1963 a 1981 doplněné bronzem z roku 1977. Navíc právě Los Cuscatlecos byli tím hlavním důvodem, proč Mexiko nefigurovalo na světovém šampionátu 1982.

Jenže v současnosti na tom jsou Salvadorci o poznání hůře. V samotném středoamerickém prostoru - čili bez Karibiku, USA a Mexika - poslední dobou standardně platí spíše až za čtvrtý nejlepší národní tým, a třebaže jim nedávno taková vizitka stačila na dva postupy ze skupiny Gold Cupu v řadě, letos se s prodloužením téhle kratší šňůry všeobecně nepočítá.

Bavíme se koneckonců o družině, která měla v prvním kole kvalifikace na mistrovství světa až trapné potíže s překonáním totálního outsidera ze Sv. Kryštofa a Nevis. Ano, Salvadorci si nakonec obstojně napravili pověst před domácím publikem (4:1), ovšem jejich venkovní remízu 2:2 například salvadorský sloupkař Rodrigo Arias bez okolků popsal jako jeden z nejhorších výkonů národního týmu v celé jeho kvalifikační historii.

K téhle ostudě přitom došlo teprve letos v červnu, takže si asi dovedete sami spočítat míru nadšení salvadorských příznivců kopané s ohledem na tento Gold Cup. Na druhou stranu, úplně černé zase všechno taky není. Stopeři Molina s Mendozou dál platí za velkou jistotu, a pokud se ve středu pole budou správně doplňovat na papíře ideálně vyvážení Darwin Cerén s Richardem Menjivarem, Los Cuscatlecos klidně mohou kdekoho překvapit.

Ostatně, pokud si kouč Albert Roca mohl dovolit z vlastního popudu opomenout v nominaci nejlepšího střelce posledního úseku salvadorské ligy, Tonyho Rugamase z Juventudu Independiente, nebo jednoho z nejlepších hráčů téže soutěže za poslední půl dekádu, Oscara Ceréna (bratra výše jmenované opory), kvalita kádru zřejmě musí být na slušné úrovni...

Trenér: Albert Roca

Španělský kouč je v čele Salvadoru od května 2014 a hned při svém druhém vystoupení na lavičce středoamerického celku si vysloužil pochvalu od jednoho z těch nejváženějších krajanů: Vicente del Bosque po těsné výhře jeho Španělů chválil mimo jiné disciplínu a taktickou vzdělanost houževnatých Salvadorců, kteří jasného favorita nenechali v klidu. To jsou jistě moc krásná slova úvodem, faktem nicméně zůstává, že 52letý Albert Roca momentálně nemá na růžích ustláno.

Kariérní asistent, který v takové pozici ‘druhého v řadě‘ dlouho sloužil i ve věhlasné Barceloně, následně na Copa Centroamericana uhrál jen bramborové medaile (pro Salvadorce čtvrté takové z pěti pokusů) a během nedávných zápasů kvalifikace na mistrovství světa se dokonce začalo spekulovat o trenérově vyhazovu.

Samo vedení Salvadorské fotbalové federace prý reportérům prozradilo, že se Roco nachází v bezprostředním ohrožení, a opravdu těžko říct, jaký výsledek mu bude vyhovovat zde - v této složité skupině. Pokud se ovšem španělský lodivod vyhne nesmyslům jako hře na tři stopery (která loni v říjnu vedla k debaklu od Ekvádoru 1:5), stát se může ledacos.

Hvězda: Arturo Alvarez (Videoton)

Úvodem je potřeba říci, že Salvador nedisponuje žádnou vyčnívající individualitou - mužstvo se například může spolehnout na jednu z nejkonzistentnějších stoperských dvojic v regionu, ale jedince lze vypichovat opravdu těžko.

Právě Arturo Alvarez, maďarský mistr s Videotonem, má každopádně k označení ‘hvězda’ patrně nejblíže, neboť jde o jednoho ze čtyř borců působících za mořem, a navíc schopného dribléra, jenž dokáže balon perfektně přilepit na svou šikovnou levačku a vyžívá se v různých stahovačkách.

Již 30letý Alvarez v Salvadoru na profesionální úrovni nikdy nepůsobil, dokonce jako mládežník reprezentoval Spojené státy americké, a v Evropě se pokouší prorazit už tři roky. Ve Videotonu se Alvarezovi paradoxně lépe dařilo jako hostovi v sezoně 2013/14, letos se do základní sestavy probojoval až v říjnu 2014.

Od té doby se však na levém křídle slušně zabydlel a k duhu mu šla rovněž jeho schopnost zaskočit na opačném kraji, odkud může volně cestovat do středu pole a pálit svou silnější nohou. Ve všech soutěžních zápasech (27) si loni připsal solidních osm asistencí a tři góly vrchem.

Předpokládaná sestava (4-4-1-1): Derby Carrillo - Andrés Flores (C), Milton Molina, Alexander Méndoza, Alexander Larín - Arturo Alvarez, Richard Menjivar, Darwin Cerén, Nestor Renderos - Jaime Alas - Nelson Bonilla.

Tip na umístění: Konec ve skupině