Fyzický, zjizvený a se třemi vzadu. Slavii čeká v Unionu věrný odraz sebe samé

Když před dvěma lety stanula Trpišovského Slavia proti Papszunově Rakówu, mnozí trefně varovali, že naráží na své vlastní zrcadlo — intenzivní, běhavý tým, který dovede soupeře pořádně zmáčknout. Tyto obavy se potvrdily, když sešívaní po úvodní prohře v Polsku postup přeci jen vydřeli až v nastavení prodloužení. Nyní na Pražany v předkole Ligy mistrů čeká belgické déjà vu.

Royale Union Saint-Gilloise toho má ve skutečnosti se Slavií podobného ažaž. Stejně jako v předválečných letech dominovali sešívaní v čele s Pláničkou a Pučem, nemělo konkurenci ani RUSG. Jeho tři po sobě jdoucí tituly v letech 1933-35 dokonce čítají i rekordní belgickou sérii neporazitelnosti, která se zastavila na kulatém čísle 60 a dala vzniknout přezdívce ‘Union Soixante’. Slavia též vlastní rekordní šňůru, leč v jejím případě "pouze” 54 utkání dlouhou.

Co do poněkud hmatatelnějších paralel mezi Slavií a Unionem: ani jeho historické sezony nestačily v nedávné době na jediné ligové prvenství. Pokud v Edenu letos neslavili titul i přes bodový zisk, který by býval stačil v každé z předešlých pěti sezonách s nadstavbou, a i přes páté nejvyšší procento vyhraných zápasů v poválečné historii (74,3 %), v bruselském Dudenparku si ještě v závěru posledního ligového klání reálně mysleli, že budou slavit.

Pravda, v post-covidové éře není žádnou výjimkou, že si vítěz základní části belgické Jupiler Pro League nakonec nedojde pro vavříny. Naposledy se to povedlo Clubu Bruggy v roce 2021, a to se žádnou rezervou po 40 zápasech poté, co mu prvních 34 kol dalo luxusní 16bodový odstup. Při systému dělení bodového zisku před nadstavbou v Belgii holt nic jako "luxus” neznají. Union sezony 2021/22, toho času ještě neokoukaná senzace, to sám moc dobře věděl, když po základní části živil pět bodů náskoku. Jeho letošní verze to rovněž tušila, když ve stejné chvíli vedla o sedm bodů; jen těžko už ale mohla počítat s tím, že to nakonec nebude druhý Anderlecht, nýbrž čtvrté Bruggy (klopýtající 19 bodů pozadu), kdo je předskočí.

Za poslední tři sezony RUSG v základní části prohrál 12 zápasů z 98 a v žádném z jednotlivých ročníků neklesl pod 2,2 bodů na zápas. Slavia prohrála devět z 90 utkání (čili nezvládla téměř stejné procento zápasů jako Union) a její nejhorší bodový průměr je identický s tím Unionu. Nikdo nebyl konzistentnější. Ale čtyři kluby mají víc titulů než oni.

Když se roku 2021 Union po 48 letech vrátil do nejvyšší soutěže, jednalo se o učiněné zjevení. Už na Vánoce odvážní svěřenci Feliceho Mazzùa se svým vypilovaným 3-5-2 celé lize kralovali, mnozí se nicméně domnívali, že slepené kvarteto velkých výzev v podobě Genku, Club Bruggy, Anderlechtu a Antverp hned na úvod jara přinese nebojácnému nováčkovi vystřízlivění — předtím ostatně z této tradičně silné čtyřky dokázali porazit jen RSCA, velkého rivala z hlavního města. Tentokrát? Kdepak, RUSG akorát potvrdilo svou dominanci, když urvalo 10 bodů z možných 12 a úvodem února platilo, že vlastní nejlepší útok i obranu.

Belgičtí novináři v Unionu spatřovali Conteho Itálii roku circa 2016; wingbeci pořádně roztahovali hru, držení míče většinou nebylo na pořadu dne (dokonce jen tři týmy v lize si tehdy užívaly balonu na kopačkách méně), alfou a omegou byly smrtící protiútoky vedené i zakončované skvěle se doplňujícím útočným duem vpředu, Deniz Undav-Dante Vanzeir. Oba před angažmá v Unionu dočista neznámí; po něm v Premier League, respektive MLS. První jmenovaný se stahoval níž do pole a výborně využíval své mohutné tělo, druhý se obratně pohyboval na hraně ofsajdu. Společně měli už v únoru na kontě 33 gólů a 18 asistencí.

Dnes je Union podstatně jiný, ale vlastně stejný. Mazzùa následuje už třetí trenér, nezkušený ex-internacionál Sébastien Pocognoli, který v Unionu dohrával kariéru i vedl mládež. Undava s Vanzeirem následovali Victor Boniface či Simon Adingra, kteří se zdrželi jednu sezonu. Poslední hrotové volby číslo 1, Gustaf Nilsson a Mohamed Amoura, jsou taky fuč. A to ještě zatím klub neprodal Camerona Puertase, mozek zálohy, který se zdál být jednou nohou pryč ještě dva týdny zpátky. Pokud dřív Trpišovský naříkal na neustálý odliv opor, byla to oproti RUSG ještě selanka. Po úvodním ročníku mezi elitou musel klub dokupovat devět nových kusů. Nyní prchly dvě třetiny stabilní stoperské trojky a klíčový brouzdal levé postranní čáry Loïc Lapoussin je dlouhodobě zraněný (jeho trable výrazně přispěly už na jaře k nečekané ztrátě titulu). Jenže herní filozofie se nemění a sofistikovaný skauting založený na datech plive nekonečně vhodných, podhodnocených fotbalistů, kteří lepí jednu díru za druhou.

Právě to je důvod, proč se RUSG drží nahoře i přesto, že za poslední tři roky dávalo sbohem už dvěma pozdějším vítězům ankety o trenéra roku. Mazzù se kontroverzně vydal na krátkou anabázi u úhlavního rivala Anderlechtu; Alexandre Bessin se letos loučil zejména kvůli zdravotnímu stavu své ženy, kvůli níž se opět vracel do vlasti, nově bundesligového St. Pauli.

Právě to jsou také důvody, proč si RUSG mohlo dovolit na začátku července vsadit na 37letého trenérského zelenáče. ‘Poco’ zná unikátní DNA tradičního klubu, který si pro jeho bohatou historii vybral už jako hráč v druhé lize. Ztotožňuje se s herním stylem založeným na fyzické dominanci. Také jeho Union bude presovat vysoko, za neustálých pokynů v angličtině, francouzštině či holandštině. O zbytek se starají lidé na svých místech nahoře.

Při troše potřebné perspektivy se obvyklé starosti s látáním sestavy jeví jako nicotné. Je to ostatně jenom něco přes 10 let, kdy se Union správně měl poroučet do čtvrté nejvyšší soutěže. Na jaře 2013 ho spasila platební neschopnost KVK Tienen a zvládnutá baráž. O to sladší byl postup roku 2021 na úkor odvěkého bruselského rivala, RWB Molenbeek, který předtím pro změnu ukončil onu památnou 60zápasovou neporazitelnost Unionu, aby následně fanoušci pochodovali ulicemi Molenbeeku se symbolickými rakvemi nad hlavou.

Zhruba ve stejné chvíli, kdy si Union sahal na dno, přesídlil do Belgie nynější sportovní ředitel Unionu Chris O'Loughlin; irský ex-trenér, který své první zkušenosti sbíral v Africe, kde se též narodil. Toho času sotva 40letý O’Loughlin byl do čela Unionu dosazen rok poté (2019), co se klub stal součástí portfolia Tonyho Blooma, inovativního vlastníka Brightonu. Dnes RUSG operuje prakticky nezávisle na jihoanglickém celku, ale s totožnými principy. Namísto Blooma jej vede Alex Muzio, někdejší Bloomův zaměstnanec a profesionální sázkař. Datové modely, které si vyvíjí sám rozsáhlý tým O’Loughlinových analytiků, v žádném případě nejdou na úkor tradičního skautingu; každá posila je naživo viděna aspoň 10krát.

Union už dávno není pouhou bandou podivínů a jejich úspěchy nesou pramalé známky pomíjivosti. Hned čtyřikrát v jedné sezoně se o tom krutě přesvědčil berlínský jmenovec Unionu, vyřazený Bonifacem a spol. na cestě do čtvrtfinále Evropské ligy. Nigerijský útočník tam tehdy definitivně učaroval jeho současnému zaměstnavateli z Leverkusenu. Loni na podzim si pro změnu svůj osobní sen prožil stoper Kevin Mac Allister, když se na Anfieldu postavil slavnějšímu bratrovi Alexisovi. V domácí odvětě se svým Unionem slavil výhru 2:1.

Ne všechno je na jihu Bruselu růžové: zejména dlouhodobě plánovaný přesun z nevyhovujícího stadionu Joseph Marien, který kvůli památkářům ani nelze řádně zrekonsturovat, se kvůli vztahům s municipalitou neustále komplikuje a odkládá. Na 13. srpen se tak opět potupně prodávají evropské vstupenky na fialové tribuny arény RSCA. Na druhou stranu ani tento handicap nebrání fanouškovské základně Unionu v rozpínání. Sice takřka výhradně uvnitř Bruselu (což je velký rozdíl oproti Anderlechtu, jehož zhruba 85 % permanentek tvoří lidé sídlící mimo hlavní město), ale přece — oproti dvěma tisícovkám permanentkářů v druhé lize Union atakuje hranici šesti tisíc, obdivuhodného trojnásobku.

Klub, který zaměstnává osobu se specifickou odpovědností za "udržitelnost”, se celkem nevyhnutelně stal oblíbencem typického bruselského eurokrata. Část kotle se profiluje jako levicová a antifašistická, přičemž fanoušci Unionu jako celek prosluli respektem k soupeři. Že nyní RUSG svou rodinnou atmosférou vábí davy volnomyšlenkářských hipsterů a živořících kreativců, je přitom celkem paradoxní: přídavné jméno "Royale” koneckonců bruselský klub nenese náhodou. Ve zlatých 30. letech byl Union v první řadě srdeční záležitostí bruselské buržoazie. Ještě, než se belgický fotbal roku 1935 konečně zprofesionalizoval, RUSG platil vpravdě královsky — byť neformálně, pod pultem.

O tehdejším Unionu se hovořilo jako o týmu bez velkých hvězd a eg, jehož doménou byla fyzická dominance skloubená s týmovým duchem a automatismy. Totéž prakticky slovo od slova platí o Unionu posledních let, ačkoliv jeho nejdelší série bez prohry se zastavila na "prachbídném” čísle 16. I tahle šňůra v roce 2021 stačila na tzv. Trophée Jules Pappaert; trofej udělovanou nejdéle neporaženému celku napříč třemi nejvyššími soutěžemi v Belgii. A samozřejmě trofej příznačně pojmenovanou po legendárním kapitánovi ‘Unionu Soixante’ a také účastníkovi mistrovství světa 1934 s Belgií. Tehdy šlo o první takové ocenění RUSG od roku 1976. Ty první opravdové poválečné trofeje se dostavily teprve letos; za jízdu domácím pohárem i následný triumf v superpoháru. Hlad po vavřínech byl zažehnán — a střídá ho hlad po Lize mistrů, který v létě 2022 pouze přiživili Rangers. Slavií shodou okolností nenáviděný klub z Glasgow tenkrát ve 3. předkole předvedl parádní otočku z 0:2 na 3:2...