Francouzské léto roku jedna (3/6): Bitva o Rhônu opět na scéně

Ve třetí části seriálu o probíhajících změnách v Ligue 1 se tentokrát zaměříme na jiné dva kluby - po zevrubné analýze vlivů potenciální pařížsko-monacké nadvlády přichází na řadu nová kapitola v boji dvou nesmiřitelných rivalů, které patří historicky k nejúspěšnějším celkům země. Může obrozené Saint-Étienne v blízké budoucnosti sesadit Lyon z regionálního trůnu?

V 60. a 70. letech neexistoval ve Francii silnější tým, než Saint-Étienne: rozjetí Les Verts sbírali jednu trofej za druhou, zatímco jejich lokální rival z Lyonu paběrkoval. Na počátku nového tisíciletí se gard obrátil a byli to naopak Les Gones, kdo svého konkurenta sportovně ponižoval; už dlouho se však nestalo, že by oba celky zářily najednou (a propůjčily tak bitvě o primát na řece Rhôně skutečně blyštivý nádech). Letos se to do značné míry povedlo.

Saint-Étienne je posledních pár let stabilizovaným týmem, který pravidelně bojuje o poháry, avšak na proklamované snaze předstihnout v tabulce nenáviděného rivala jako by dlouho bylo něco nepoučitelného - zatímco Lyon současní fanoušci pamatují jako mocný velkoklub, zaprášená sláva ASSE se zdála být součástí sice bohaté, ale zároveň dávno přežité historie. Neschopnost Les Verts dotáhnout věci do konce stavěla Galtierův tým dlouho do pozice "nevinného provokatéra," který sice hraje pěkný fotbal a dokáže soupeře obírat o body, ale když začne jít do tuhého, vyklidí pozice. Ne vždy tomu tak bylo.


Oprašování zelené historie

Obě města, která od sebe dělí pouze 60 kilometrů, spojuje historicky zakořeněná rivalita; právě Derby du Rhône je mnohými fanoušky ve Francii považováno za to nejopravdovější a nejvyhrocenější (slavné Le Classique mezi Paříží a Marseille je v podstatě soubojem největších ekonomických sil ve francouzském fotbale, a ač se do něj promítá i "válka" dvou největších měst a nejvýznamnějších lokálních center, nejde o derby v klasickém slova smyslu).

Co se počtu titulů týče, je Saint-Étienne s deseti zářezy dodnes nejúspěšnějším klubem v zemi; o tento titul jej může v nejbližší době realisticky připravit pouze Marseille, které triumfovalo devětkrát. Následuje letošní nováček z Nantes s osmi triumfy, a hned dva sedmkrát ověnčené týmy - AS Monaco a právě Olympique Lyon, který, jak známo, opanoval Ligue 1 nepřetržitě mezi sezonami 2001/02 a 2007/08. Úspěchy Les Verts jsou mnohem vousatější - poprvé se tým pod vedením slavného kouče Jeana Snelly radoval v roce 1957, podruhé se dočkal o sedm let později (a opět u toho byl Snella, který se po neúspěšném žonglování s trenéry vrátil zpět na místo činu; celkově se s klubem radoval třikrát). Mezi lety 1967 a 1970 nebylo ve Francii lepšího týmu; po Snellovi převzal tým rovněž třikrát úspěšný Albert Batteux. Nejslavnější éra zelených je však pevně spjata se jménem Roberta Herbina, který za své jedenáctileté vlády dovedl klub ke zbývajícím čtyřem titulům, včetně toho dosud posledního z roku 1981. Za tuto dobu ukořistilo ASSE ještě šest triumfů v Coupe de France (z toho dva pod Batteuxem, tři pod Herbinem).

Přelom 70. a 80. let však nabídl saint-étienneským fanouškům na dlouhou dobu poslední důvody k radosti. Sešup ze slávy začal s uvězněním úspěšného byznysmena a klubového prezidenta Rogera Rochera, který byl za finanční machinace odsouzen v roce 1982; to se nakonec ukázalo jako neřešitelný problém, protože ač byl Rocher postavou značně kontroverzní, bez jeho prostředků čekala na slavný klub dlouhá léta na suchu. Nebylo už nadále možné vyživovat klubovou akademii, jednu z nejlepších v zemi, a s vyschnutím přílivu dalších potenciálních opor, jakými byli například Aimé Jacquet, Georges Bereta, Jacques Santini nebo legendární Michel Platini, skončila zároveň i zlatá éra Les Verts. Rocher v dobách největší slávy klubu nazýval Lyon "předměstím Saint-Étienne" - v roce 1983 však byl nucen zpoza mříží sledovat, jak mu toto "předměstí" symbolicky přetahuje úspěšného kouče Herbina. Ještě v téže sezoně ASSE sestoupilo.

Návrat do Ligue 1 se sice podařil relativně rychle, jenže místo na tituly museli Les Verts myslet spíše na holou záchranu - a když už se zdálo, že se věci na přelomu tisíciletí začínají otáčet k lepšímu, přišel památný skandál ze sezony 2000/01, v níž dva hráči (Brazilec Alex Días a Ukrajinec Maksym Levyckyj) použili falešné pasy, byli suspendováni, klub byl potrestán sedmibodovým odpočtem a poroučel se opět o patro níže. Bylo jasné, že je potřeba nařídit radikální ozdravnou kůru - a po postupu v roce 2005 začal tým skutečně šlapat, což o tři roky později stvrdil nečekaným pátým místem a postupem do Evropské ligy. V zeleném dresu se opět proháněli talentovaní mladíci jako Matuidi, Payet či Gomis, a vše se zdálo být na správné cestě - jenže v následujících dvou sezonách unikli Stéphanois sestupu pouze o vlásek, což byl logický konec tehdejšího kouče Alaina Perrina (a jako by toho nebylo málo, Gomis, tehdejší symbol nového rozkvětu saint-étienneské akademie, přestoupil k rivalovi z Lyonu). V prosinci 2009 tak ke kormidlu usedl Perrinův tehdejší asistent, Christophe Galtier.


Ten, ze kterého jde strach

Šestačtyřicetiletý Galtier má vizi, která je drtivě efektivní ve své jednoduchosti - nejde o žádného "fotbalového filozofa", úspěchů dosahuje odzbrojující přímostí. Jeho taktická inteligence zdaleka nedosahuje úrovně takových es, jakými jsou Garcia, Puel, Montanier či Blanc, a právě novopečený kouč PSG (mimochodem bývalá opora Saint-Étienne) může posloužit pro příkladné porovnání hráčských i trenérských stylů - jak on, tak Galtier byli v aktivní kariéře obránci, zatímco si však přemýšlivý Blanc pečlivě budoval nálepku architekta defenzivy, řízný Galtier byl vždy spíše "uklízečem". Tím nicméně nechci říct, že by současný kouč ASSE byl hloupý - naopak, ukázal dostatečnou inteligenci na to, aby poznal, co skomírajícímu gigantovi chybí..

..a tak se pod jeho vedením začaly hráčům vštipovat tradiční hodnoty klubu, který minulých úspěchů dosáhl zejména díky hrdosti, týmovosti a tvrdé práci. Galtier se od začátku snažil ve svých svěřencích probudit upřímnou pýchu na to, že mohou k domácím zápasům vybíhat na hřiště Stade Geoffroy Guichard; v jeho programu tak nechyběla videa ze zlaté éry klubu či návštěvy opuštěných uhelných dolů, symbolů proměny života na Rhôně. Cílem je zkrátka vyvolat v hráčích aspoň z poloviny to, co k milovanému klubu cítil Jérémie Janot - zkušený brankář a zřejmě největší hrající patriot ASSE, který se proslavil mimo jiné i tím, že po vyřazení Lyonu milánským AC v Lize mistrů nastoupil k zápasu v dresu italského giganta. (Je symbolické, že zlom v saint-étienneské spirále úspěchů nastal zhruba v okamžiku, kdy Janot poprvé v životě opustil svůj mateřský klub; byl zkrátka posledním velkým mohykánem, reliktem staré generace, která položila základ tomu, co může vyústit ve slavné zítřky.)

Galtier je vynikajícím manažerem, má čuch na talentované mladíky, kterým se následně nebojí dávat štědré porce minut na hřišti, a zároveň funguje jako přirozená autorita. Právě jemu mohou v ASSE vděčit za vypiplání Pierre-Emericka Aubameyanga, jehož příběh je pro šedovlasého lodivoda tou nejlepší referencí: gabonský šutér byl dlouho formálně majetkem AC Milán, a svírán nejistotou o své budoucnosti se ne a ne naplno prosadit. Během hostování v Dijonu, Lille a Monaku sice ukázal talent, ale do Saint-Étienne přicházel i tak s vizitkou hráče, který má možná poslední šanci - a tu nejprve nevyužil, jelikož první sezonu byl snad ještě matnější než ty předchozí. Galtier nicméně rozpoznal, co se v mladém forvardovi skrývá, a rozhodl se ho z Milána vykoupit; konečně volný Aubameyang je od té doby trenérovým nejvýraznějším protežé, a důveru v něj vloženou splácí měrou vrchovatou. Letos zaznamenal v zeleném dresu 19 branek, což je nejvíce od Platiniho v sezoně 1981/82 (22), a to jsou pouze čísla - obrovský progres je vidět především na jeho hře, která je najednou mnohem sebevědomější, vyzrálejší, zodpovědnější a celkově o několik tříd lepší než dříve.

Vraťme se ještě na chvíli k Janotovi - současného gólmana Le Mans vystřídal v bráně ASSE Stéphane Ruffier, který se ještě loni v létě netajil úmyslem odejít; dnes po něčem takovém není ani vidu, ani slechu. Dostat se do křížku s Galtierem se zkrátka nevyplácí - své by o tom mohl vyprávět Marcelo Gallardo, bývalý hráč Monaca, kterému se to povedlo v poločase utkání s Marseille v roce 2000. Galtier, tehdy mladý asistent v Olympique, chytil v tunelu na stadionu Vélodrome Gallarda pod krkem, a prý z něj šla taková hrůza, že se vyděšený fotbalista chvíli téměř bál o život.


Bod zlomu?

Když prezident Lyonu Jean-Michel Aulas vracel v roce 2011 Rocherovi letitou urážku slovy o tom, že chtějí-li fanoušci Saint-Étienne zažít atmosféru Ligy mistrů, mají si koupit Playstation, zřejmě netušil, jak mylným se jeho bonmot mohl stát pouhé dva roky poté. V té době totiž ASSE, už stabilizované pod Galtierovým vedením, jako by tvořilo vlastní "mini-ligu" společně s Rennes a Toulouse - všechny tři celky byly dostatečně ambiciózní a disponovaly kvalitními hráčskými kádry, po letním vyhlášení útoku na poháry hrály na podzim pravidelně skvělý fotbal doprovázený odpovídajícími výsledky, ale kolem Vánoc (či v případě Toulouse většinou ještě dříve) jako by celé kouzlo vyprchalo a nakonec z toho místo boje o Ligu mistrů byla tvrdá bitva většinou o poslední pohárovou příčku. To se však v případě Les Verts letos změnilo..

..totiž že Galtierův tým zlobil Lyon na podzim, to nebylo nic nového (koneckonců dvě sezony předtím dokonce vyhrál na Stade Gerland a chvílemi vedl celou tabulku); na jaře se mělo vše opět "vyjasnit". Saint-Étienne však zareagovalo ohromujícím způsobem - s úderem 1. ledna 2013 se změnilo v nezastavitelnou mašinu, a ačkoliv po matné prosincové sérii výsledků všichni zainteresovaní chápavě pokyvovali hlavami a pomalu se s konkurenceschopnými Stéphanois loučili, na jaře mělo lepší statistiky pouze mistrovské PSG. ASSE neprohrálo od Nového roku 17 utkání ve všech soutěžích a 16 v lize, a nebýt vůbec prvního (a také posledního) zaškobrnutí - 1:3 ve 36. kole na půdě Lorientu - možná by se do té Ligy mistrů i dostalo.

Lyon nakonec skončil v sezoně třetí, což je dvousečný výsledek - podařilo se sice splnit předsezonní cíl (jímž bylo bezpodmínečné napravení jednoročního výpadku z milionářské soutěže), ale na hřišti to často drhlo více, než by bylo zdrávo. Leč, Lyon Ligu mistrů má, Saint-Étienne ne. Je důležité tento fakt vypíchnout - svědčí totiž o tom, že ačkoliv Les Gones trápí na první pohled mnohem více problémů než jejich úhlavního rivala, pořád jde o větší klub ve smyslu schopnosti orientovat se v bojích o nejvyšší příčky. Jistě, ve výsledku jde vždy o prostou aritmetiku - kdo má více bodů, ten skončí výše - jenže desetiletí strávené na piedestalu francouzského fotbalu způsobilo, že lyonští jsou na problémy typu "čtvrté místo je neúspěch" zkrátka zvyklí. Žádný jiný klub nepodává stabilnější výsledky než Lyon, žádný v současnosti není dlouhodobě silnější veličinou na francouzské fotbalové mapě. To je výhoda, kterou s sebou nese fakt, že slavná éra historie Lyonu nastala až s přelomem tisíciletí - ASSE takhle vypadalo o pár dekád dříve.

Jenže pak je tu jeden opomíjený, leč podstatný fakt - díky triumfu v Coupe de la Ligue si Saint-Étienne připsalo první trofej od roku 1981, což zároveň znamená, že od lyonského titulu v roce 2008 přistálo na Rhônu jediné zlato, a mají ho na svědomí právě Les Verts. V počtu trofejí - jediném historicky skutečně relevantním faktoru - tak byli loňskou sezonu úspěšnější oni, což je v boji o nadvládu nad regionem důležitý detail. To, že Saint-Étienne nakonec zaostalo v lize a potřebné "body" nahnalo v poháru, je zároveň poměrně logické - Coupe de la Ligue je soutěží, v níž mnohem více rozhoduje momentální vůle a odhodlání, což je něco, co Galtier dokáze hráčům vsugerovat mnohem výrazněji než jeho protějšek Rémi Garde. Když ve 29. kole tehdy stále ještě o titul bojující Lyon podcenil zápas na půdě zachraňujícího se nováčka z Bastie a prohrál vysoko 1:4, povzdechl si Garde: "Tým, který bojuje o přežití, šel za úspěchem více než ten, kterému jde o titul." Prakticky tím shrnul jeden z nejzásadnějších problémů současného Lyonu.

Bylo by však nefér chválit Galtiera za odváděnou práci a zároveň opomíjet Gardeho - ten totiž nejenže coby trenérský elév zvládl v kritické druhé sezoně splnit úkol a vylepšit umístění z té první (což už je samo o sobě velkým úspěchem), ale navíc se ukazuje, že jde o kouče tvárného, schopného pružně reagovat na turbulence v kádru a i přes drobná zaváhání držet výkonnost týmu na stabilně vysoké úrovni. Lyon pod jeho vedením ještě nikdy nezažil vyloženě devastující šňůru špatných výsledků; pokaždé, když mu začínalo téct do bot, dokázal zabrat a vrátit se důležitým vítězstvím zpět do boje. Gardeho strategické myšlení má mnohem blíže k výše zmiňovaným "přemýšlivcům" (Garcia, Blanc..) než ke Galtierovi - jestliže kouč Saint-Étienne potřeboval několik let budovat základy týmu, kterému postupně vštípil tak zřetelnou herní i mentální filozofii, že jej v zápasech samotných už ani nemusel příliš korigovat, Garde, který byl vlastně bez varování "hozen do vody," musel mnohem více improvizovat.

Na to je potřeba mimořádně inteligentního kouče - a současný lodivod Lyonu jím bezesporu je, což letos ukázal hned několikrát; bolavý post levého beka (kde totálně shořel Luciano Monzón) vyřešil posunutím talentovaného Samuela Umtitiho na kraj obrany, Gourcuffa se v závěru sezony pokoušel oživit na křídle, a vůbec největším jeho úspěchem je probuzení Steeda Malbranqueho, který přišel jako volný hráč na křídlo po katastrofálním angažmá v (sic!) Saint-Étienne, načež jej Garde zasunul na pozici metronomu záložní řady.. a komentátoři jej okamžitě začali přirovnávat k francouzskému Scholesovi.

Sedmačtyřicetiletý bývalý reprezentant si vůbec zaslouží většího uznání, než se mu momentálně dostává. Zamyslete se nad tím - na rozdíl od Galtiera pracuje pod nesrovnatelně větším tlakem (v současném Lyonu je kvalifikace do Ligy mistrů existenční záležitostí), jeho tým je mnohem méně stabilní a je třeba v něm dělat za pochodu mnohem více řezů a zásadních rozhodnutí, a zatímco fanoušci ASSE jsou po dlouhém strádání spokojeni s bojem o poháry, ty lyonští ještě pamatují éru sedmi po sobě jdoucích titulů, což dávají patřičně najevo. I přesto dokázal Garde svého konkurenta v tom nejobjektivnějším měřítku - počtu bodů v dlouhodobé soutěži - dvakrát za sebou porazit. (A bylo by dobré si připustit, že v roce 2013 jsou právě týmy jako Saint-Étienne přímou lyonskou konkurencí mnohem spíše než po titulech se sápající PSG.)

Odpověď na otázku, jak se vůbec z veleúspěšného Lyonu stala o poháry se strachující tranzitní stanice pro bohatší (a objektivně lepší) týmy, je bolestně jednoduché: Jean-Michel Aulas, excentrický prezident, který nikdy neměl do kapsy hluboko, platí v několika posledních letech za minimálně kontroverzní postavu. Zjednodušeně řečeno - Les Gones chybí peníze. Tento stav má tři přímé kořeny; zaprvé je to nastavená platová politika z let nedávno minulých, kdy například v roce 2010 bral dosluhující kapitán Cris 350.000 Euro měsíčně, což byla v té době na Francii horentní částka. Druhým faktorem je stavba obřího Stade des Lumières, který má příští rok nahradit současný Stade de Gerland; nový moderní stánek, který pojme téměř 62 tisíc diváků, stojí okolo 250 milionů Eur. A zatřetí je třeba poukázat na smutnou figurku Yoanna Gourcuffa, který přišel v létě 2010 za rekordních 22 milionů; v té době už navíc Lyon neměl peněz nazbyt, novou posilu sužovala zranění a k optimální formě měla daleko, a na její pozici ofenzivního záložníka navíc v klubu už působili talentovaný Miralem Pjanić a Éderson (který mimochodem přišel o dva roky dříve za dalších 15 milionů). Gourcuffovo angažmá jako by dokonale podtrhlo dekadenci poslední fáze Aulasovy vlády, a že právě tímto krokem Lyon definitivně nastoupil cestu utahování opasků (viz prodej Llorise pod cenou) a vyklízení pozic, nemůže zpětně překvapit snad nikoho.


Přestupová nervozita

Ale zpět ke klíčové otázce - může Saint-Étienne v příští sezoně skutečně vystřídat Lyon na pozici nejlepšího týmu od Rhôny? Už jsem o tom mluvil, ale přesto - v záplavě pochval by neměl zapadnout fakt, že se Les Verts nakonec nepodařilo dostat do Ligy mistrů, ač měli boj o nejprestižnější klubovou soutěž dlouho nadějně rozehraný, a případný postup by mohl sehrát klíčovou úlohu ve vyjednávání s nejžádanějšími hvězdami, Aubameyangem a Zoumou.

Ať už je na tom Saint-Étienne jakkoliv dobře, rozhodující krok - "vyšoupnutí" Lyonu z třetí příčky - se nepodařil, a jeho pozice na trhu je tak i nadále výrazně slabší (ani Galtierův propracovaný prospekt totiž nevyvrací fakt, že Lyon je v obecném měřítku stále mnohem lukrativnější značkou, atraktivnější destinací a celkově lepším klubem). Je proto pravděpodobné, že minimálně některé opory Geoffroy Guichard v průběhu léta opustí - a největší zájem je přirozeně o Aubameyanga, který už byl spojován s kluby z Německa (Dortmund, Leverkusen), Anglie (Everton, Tottenham) i Itálie (AS Řím). Gabonský klenot by se tak stal po Gomisovi a Payetovi dalším pilířem ofenzivy, kterému skvělá sezona v Saint-Étienne pomohla k lukrativnímu angažmá.

Hodně zajímavý může být také další příběh Kurta Zoumy - teprve osmnáctiletý talent předváděl v uplynulé sezoně po boku odchovance a kapitána Perrina fantastické výkony, a díky Galtierovi už víme, že kromě své přirozené pozice stopera zvládá nastoupit i na pravé straně obrany. Defenziva Les Verts, strážená neprůstřelným Ruffierem, byla po té pařížské vůbec nejlepší v celé lize, a Zouma na tom měl nezanedbatelný podíl. Zájem o něj je především z Anglie; na mladého odchovance se údajně poptávali v Chelsea, Newcastlu a Liverpoolu.

Přestože je jasné, že klíčem k překonání letošní laťky bude udržet tým pohromadě, mluví za Galtiera skvělá práce na přestupovém poli - díky relativně omezeným možnostem byl totiž vždy nucen lovit ve vodách druhého sledu, nicméně i v těchto podmínkách prokázal vynikající čich na doplnění kádru. V první sezoně bylo potřeba především vyztužit defenzivu, a tak přišli postupně Albin Ebondo, Carlos Bocanegra, Sylvain Marchal a Laurent Batlles; o rok později už se doplňovalo komplexněji (Max Gradel, Banel Nicolita, Fabien Lemoine, Jean-Pascal Mignot, Jérémy Clément, Stéphane Ruffier), a minulé léto vyztužili zelené řady Mathieu Bodmer, Romain Hamouma, Renaud Cohade, Francois Clerc či Yohan Mollo. To je obrovské množství kvalitního materiálu - a zároveň zřetelná nevýhoda (přílišná cirkulace hráčů není nikdy k užitku, i když jde o hráče sebelepší). Chce-li Saint-Étienne napřesrok uspět, musí úspěšnou přestupovou politiku razantně omezit - jednak je načase začít s fází konsolidace, a jednak se dlouhodobě nevyplácí spoléhat na hráče na hostování. Jak si teď tým poradí s tím, že skvělý asistent Yohan Mollo zamířil po jeho vypršení zpět do Nancy?

(Vůbec největším Galtierovým majstrštykem je však Brandao, kterého jsem z loňského seznamu záměrně vynechal. Dvaatřicetiletý brazilský forvard, který byl ke konci svého angažmá v Marseille klubu spíše na škodu, přišel zadarmo, avšak jeho mohutná pozitura a schopnost pracovat zády k soupeřově brance odemkla Aubameyangovi možnost hrát svoji hru - ASSE dlouho zoufale chyběl podobný vysoký, silný útočník, a není přeháněním tvrdit, že Brandaův podíl na úspěšné sezoně je takřka stejně velký jako ten Aubameyangův. Příklad za všechny - když se Brazilec před Vánocemi zranil a vynechal osm zápasů, Aubameyang najednou nevěděl, co na hřišti vlastně dělat, a neskóroval za tuto dobu ani jednou.)

Lyon je na tom z výše nastíněných důvodů hůře, a je jasné, že prodávat bude muset. Stade Gerland už opustili pilíř obrany Dejan Lovren (za 10 milionů do Southamptonu) a také sedmnáctiletý útočník Anthony Martial (Monaco, 5 milionů); na druhé straně přišlo kreativní levé křídlo Gaël Danic z Valenciennes, čímž se de facto potvrdil nový trend, který započaly už loňské nákupy hráčů jako Milan Biševac nebo Arnold Mvuemba - na místo drahých hvězd levní, kvalitní hráči prověření Ligue 1. Zájem však je i o vynikajícího Clémenta Gréniera (Arsenal?), Bafétimbiho Gomise, touhu odejít vyjádřila největší ikona posledních let Lisandro López, na Jimmyho Brianda se prý poptávali ve West Bromwichi..

Je paradoxní, že se i přes radikálně odlišné cesty oba soupeři nakonec sešli v témž bodě - zaprvé angažovat místo Gourcuffů a Bastosů další Danice a Brandaa, zadruhé začít znovu využívat sladké plody vlastních akademií. V první disciplíně zatím Galtier Gardeho poráží, v té druhé je souboj vyrovnaný - na jedné straně tu máme Zoumu, excelentního Josuhu Guilavoguiho, Faouzi Ghoulama či Lorise Néryho, na druhé vévodí vyčerpávajícímu seznamu Grénier, Maxime Gonalons (ten to dotáhl až ke kapitánské pásce a expert Thomas Bourges jej zařadil do své sestavy roku), Samuel Umtiti nebo Anthony Lopes. Oba trenéři mají zkušenosti s vedením mládežnických týmů, a právě tento fakt bude v dalších osudech jejich klubů hrát stěžejní roli.


Ať už však příští sezona z pohledu obou kohoutů dopadne jakkoliv, jedno je jisté - Olympique Lyon už není fotbalovým předměstím Saint-Étienne, a AS Saint-Étienne se při snaze vystřídat svého soka v Lize mistrů už nemusí uchylovat k Playstationu. Ne na prahu léta roku jedna. To, co vidíme u břehů Rhôny nyní, jsou dva silné a sebevědomé kluby, jejichž akcie se na francouzské fotbalové burze rapidně vyrovnávají. Pro Ligue 1 je to jen dobře.


Příští díl vychází 8.7. a bude pojednávat o tom, jak jeden muž v uplynulé sezoně odmítl zakořeněný předsudek o příliš defenzivní soutěži a zaznamenal historický úspěch s otevřeně útočným, nátlakovým fotbalem. A nejde jen o jeden případ - události minulého roku jasně ukázaly, že se jedná o dlouhodobější trend..