Francouzské léto roku jedna (1/6): Hlavní postavy uplynulé sezony

Před sedmnácti dny se v Ligue 1 zavřela opona za sezonou, která dost možná dostane v budoucnu nálepku přelomová. Eurofotbal pro Vás připravil krátký seriál o změnách, kterými fotbalová Francie aktuálně prochází. Jako první přichází na řadu výroční sestavy.

Poprvé od roku 1994 si mistrovskou euforii užívali fanoušci PSG, a i nadále tak platí tvrzení o extrémní vyrovnanosti soutěže - když Lyon získal v roce 2008 svůj v řadě sedmý (a prozatím poslední) titul, založil tím "tradici" rozdílného vítěze každý rok; takhle se u nejcennější domácí trofeje od té doby prostřídali hráči Bordeaux, Marseille, Lille, Montpellieru a právě Paříže. Dá se očekávat, že tato ojedinělá éra vyrovnanosti právě letoškem skončila? Nejspíš ano - pokud vyloženě nepřekvapí penězi napumpovaný nováček z Monaka.

"Rok jedna" je termín, který do značné míry symbolizuje turbulence, na jejichž konci by podle představ mecenášů Al-Khelaifiho (PSG) a Rybolovleva (Monako) mělo být "připojení" Ligue 1 k elitním evropským soutěžím, a to prostřednictvím vytvoření velkoklubů finančně i sportovně konkurenceschopných na mezinárodní úrovni. To byl v uplynulých sezonách často problém - důvody tohoto stavu jsem se snažil nastínit loni na podzim - avšak Pařížané ukázali, že s kompetentními lidmi u kormidla není úspěch nereálný. O tom ale až později.

Tento šestidílný seriál, který Vás v devítidenních intervalech bude na Eurofotbalu provázet první polovinou léta, si klade za cíl představit "novou Ligue 1", a to na základě změn, které naznačila už zrovna uplynulá sezona. Právě za tou se nyní rychle ohlédneme - kdo si zaslouží místo na pomyslném piedestalu, kdo příjemně překvapil a kdo naopak zklamal?


Ideální sestava sezony + náhradníci

Jako každý rok, bylo i letos z čeho vybírat - a to i mimo jasné adepty z kádru mistrovského PSG. Tradičně obrovský přetlak panoval na brankářské pozici; většinu "oficiálních" ocenění posbírala pařížská opora Salvatore Sirigu, ale za zmínku určitě stojí minimálně další čtveřice, konkrétně překvapivě výkonný veterán Agassa z Remeše, reprezentant Carrasso, který svůj vysoký bordeauxský standard letos ještě o něco pozvedl, a neprůstřelné duo Steve Mandanda - Stéphane Ruffier. Zejména poslední dva jmenovaní byli po celý rok prakticky k neporažení, nedělali chyby a především dokázali "zavřít bránu" a podržet tým vždy, když to bylo nejvíce potřeba; právě oni proto nakonec ukořistili místa v obou ideálních jedenáctkách.

Na krajích obrany panovala trochu rozdílná konkurence - zatímco nalevo Lucas Digne s (jako už tradičně) Benoitem Trémoulinasem nad zbytkem pelotonu jasně vyčnívali, napravo byla situace o něco složitější, jelikož skvělou sezonu zažil kromě neprostupného Roda Fanniho a rtuťovitého Serge Auriera i podzimní kapitán PSG Jallet, a zapomínat bychom neměli ani na nenápadného, ale zejména v ofenzivě výborného Maxime Bacu z Lorientu. Uprostřed obranné čtveřice si vyzdvihnout zaslouží kompletní stoperské dvojice obou nejlépe bránících celků - pařížští Brazilci Thiago Silva s Alexem fungovali jako dokonale sehrané duo (a výtečný byl také Sakho), což koneckonců není až takové překvapení (na rozdíl od situace v Saint-Étienne, kde kooperace zkušeného kapitána Perrina s teenagerem Zoumou vycházela snad ještě lépe, než v klubu sami doufali).

Z výše zmíněných se však do ideálních sestav nakonec propasíroval pouze fenomenální Silva, jehož v první jedenáctce doplňuje rok od roku se lepšící Nicolas N'Koulou z Marseille. Kamerunci mají vůbec uprostřed obrany, zdá se, vystaráno - v sestavě náhradníků byl totiž jasnou volbou Aurélien Chédjou z Lille (který už od příští sezony bude svojí bezchybnou rozehrávkou uklidňovat fanoušky Galatasaraye), vedle nějž se našlo místo pro snad nejvýraznější symbol jarního vzestupu Nancy, rozeného vůdce a excelentního hlavičkáře Sébastiena Puygréniera.

Střed zálohy měl samozřejmě pod palcem Blaise Matuidi, vedle klubového spoluhráče Ibrahimovice dost možná nejlepší hráč celého roku; otázka, koho vedle něj, však byla poměrně složitá, a opět je to "vina" Saint-Étienne, které i sem dodalo hned dva vážné adepty - Jérémyho Clémenta, který by se například vešel podle bodování renomovaného serveru L'Equipe, a mladíčka Josuhu Guilavoguie. Nakonec padla volba na dvaadvacetiletého odchovance, a rozhodly o tom události z posledních dvou měsíců - do 27. kola totiž vládl záloze Stéphanois právě bývalý Pařížan Clément, a Guilavogui se "vezl" lehce v jeho stínu. Jenže potom se zkušený vůdce (který na Rhonu přišel jako součást kompenzace za přestup Matuidiho do hlavního města) zranil, a veškerá tíha zodpovědnosti tak padla na bedra mládežnického reprezentanta - a způsob, jakým se s ní popasoval, byl natolik impozantní, že jej kouč Galtier v závěru sezony dokonce odměnil kapitánskou páskou.

Pouze se sestavou náhradníků se tak musí spokojit další mladíček Marco Verratti, který i přes některé slabší momenty nakonec potvrdil zkazky o "novém Pirlovi", a místo vyzbylo i na Florenta Balmonta, neúnavného dirigenta záložní mašiny Lille. Jen o vlásek pozadu zůstávají toulouský metronom Capoue (pro nějž už asi opravdu uzrál čas k přestupu) a hlavičkářský fantom Sané z Bordeaux; pařížský Chantome, Capoueho spoluhráč Didot a díky jarním výkyvům i talentovaný Gonalons z Lyonu ztrácí už o něco více.

V ofenzivní záloze překvapivě až takové množství adeptů nebylo - nejvíce jich nabídlo samozřejmě opět PSG, jenže k proniknutí přes silnou konkurenci by jak Pastore, tak Menéz s Lavezzim (případně Lucasem) potřebovali přece jen konzistentnější výkony (zejména u Pastoreho až příliš záleží na tom, jak se zrovna vyspí). Z vážnějších kandidátů se jinak nevešli vlastně pouze Valentin Eysseric z Nice, který svoji průlomovou sezonu zcela zbytečně zkazil brutálním faulem na Jérémyho Clémenta (a následným jedenáctizápasovým trestem), Julien Féret, jehož akcie notně poklesly společně s jarním pádem Rennes, lyonská kometa Clément Grénier, a Salomon Kalou, jenž stejně nejvíce ožil až poté, co jej kouč Garcia postavil na hrot.

Zbývá pět nedostižných jmen - Rémy Cabella, vlastně jediný důvod k radosti v montpellierské sezoně a podle všeho plnohodnotná náhrada za povadlého Belhandu, Eyssericův ještě o něco talentovanější a vyrovnanější spoluhráč Éric Bauthéac, a pak samozřejmě skutečně "těžké váhy" Valbuena, Payet a Aubameyang. U tohohle tria asi není třeba selekci nějak sáhodlouze obhajovat - první jmenovaný opět pravidelně rozezníval svého génia, kterému se ve Francii může rovnat pouze ten Gourcuffův, druhý prožil (i dle vlastních slov) nejlepší sezonu v kariéře, byl největší hvězdou Lille a také vyhrál soutěž asistentů, a třetí - vlastně Payetova náhrada v dresu Saint-Étienne - zase dotáhl slavný klub k první trofeji po více než třech dekádách. To jen takový bonus k celkově druhé příčce v kanadském bodování (19 + 9).

Zbývá pozice hrotového útočníka - ta je v moderním pojetí fotbalu většinou vyhrazena jedinému borci, a neexistuje nikdo, kdo by toto privilegium mohl vyrvat Ibrahimovicovi z rukou. Největší hvězda ligy má svoji pozici v elitní jedenáctce samozřejmě předem předplacenou; s jeho náhradníky už je to o něco zajímavější. Co se čistě počtu branek týče, nejvíce se třicetigólovému fantomovi přiblížili Aubameyang s Cvitanichem; z komplexnějšího hlediska si však místo na výsluní zaslouží jiné duo, totiž Gignac s Khelifou (o jejichž důležitosti pro své týmy se podrobněji rozepíšu v dalších dílech). O kousek pozadu zůstal autor šestnácti zásahů Bafétimbi Gomis z Lyonu.

Ideální sestava sezony: (4-2-3-1) Stéphane Ruffier (Saint-Étienne) - Rod Fanni, Nicolas N'Koulou (oba Marseille), Thiago Silva (PSG), Lucas Digne (Lille) - Blaise Matuidi (PSG), Josuha Guilavogui - Pierre-Emerick Aubameyang (oba Saint-Étienne), Mathieu Valbuena (Marseille), Dimitri Payet (Lille) - Zlatan Ibrahimovic (PSG). Trenér: Claude Puel (Nice).

Náhradníci: (4-4-2) Steve Mandanda (Marseille) - Serge Aurier (Toulouse), Aurélien Chédjou (Lille), Sébastien Puygrénier (Nancy), Benoït Trémoulinas (Bordeaux) - Rémy Cabella (Montpellier), Marco Verratti (PSG), Florent Balmont (Lille), Éric Bauthéac (Nice) - André-Pierre Gignac (Marseille), Saber Khelifa (Évian). Trenér: Carlo Ancelotti (PSG).


Sestava překvapení

Sestava překvapení je ze všech nejvíce "dysfunkční" co se rozestavení týče; velký počet hrotových útočníků však nedovolil jinak. Začněme však opět odzadu: na post brankáře by vážným kandidátem mohl být lyonský Rémy Vercoutre, který se s nelehkým úkolem nahradit reprezentační jedničku Llorise popral velmi slušně, nakonec však volba padla na bývalého mládežnického reprezentanta Yohana Thuram-Uliena, jenž ve své první "ostré" sezoně mezi elitou patřil k největším oporám Troyes.

Z trojčlenné obrany byli vypuštěni oba beci - napravo totiž s výjimkou rozeného stopera Samuela Umtitiho z Lyonu nebyl prakticky nikdo, a kvarteto adeptů nalevo jednoduše vyklidilo pozice (nedostalo se tak ani na další troyeskou oporu Fabrice N'Sakalu, ani překvapivě výkonnou stálici obrany Saint-Étienne Faouziho Ghoulama). Umtitiho, který si z loňských klopýtavých začátků mezi profesionály pranic nedělal a letos k surovému talentu přidal i vítanou dávku herní konzistence, tak v obranné trojici doplnil už výše zmiňovaný mladíček Kurt Zouma ze Saint-Étienne, a také Mickaël Tacalfred z Remeše, který šel sice na jaře výkonnostně dolů, ale to ho vyřadilo maximálně ze hry o celkovou all-stars sestavu.

V záloze je v první řadě třeba "pročistit" jména, o nichž už byla řeč v souvislosti s ideálními sestavami - tedy Josuha Guilavogui, Rémy Cabella, Valentin Eysseric a do značné míry i Salomon Kalou (ačkoliv o jeho kvalitách se samozřejmě moc dobře vědělo a je tedy otázkou, můžeme-li mluvit skutečně o překvapení). O post defenzivního středopolaře tak nakonec svedla boj dvě renomovaná jména, od nichž se ve skutečnosti až tak moc nečekalo - jak Steed Malbranque v Lyonu, tak Joey Barton v Marseille totiž ukázali, že fotbal hrát rozhodně nezapomněli. Ani jednomu z nich se sice nepodařilo udržet výkonnost stabilně celou sezonu; bavíme-li se však o sestavě překvapení, je logické dát přednost Malbranquovi, u kterého takový návrat do starých kolejí (na nové pozici mezi stopery a ofenzivní klikou) čekal skutečně málokdo.

Ofenzivnější posty v záloze si rozebrali Romain Alessandrini, Fabien Camus a Florian Thauvin; první jmenovaný byl na podzim v Rennes fantastický, patřil k nejlepším hráčům ligy a kdo ví, jak by Les Rouge et Noir dopadli, kdyby se na půl roku nezranil, ten druhý pak po zimním příchodu z Genku výrazně pomohl k zásadnímu překopání hry Troyes a postupnému zapojení zpět do důstojného (ač nakonec neúspěšného) boje o záchranu. Skutečnou hvězdou v tomto výběru je však mladičký Thauvin, který v Bastii zcela zastínil předpokládaného hlavního kreativce Wahbi Khazriho a svými výkony si zajistil obrovskou pozornost celé Francie, která vykulminovala přestupem do slavného Lille. Černý Petr tak vyzbyl na toulouského křídelníka Adriena Regattina, kterému možná chyběla přesvědčivější "jiskra" (že by napřesrok?).

Největší boj se strhl o pozici na hrotu útoku - dokonce tolik, že byli do finální sestavy zařazeni hned tři borci. Ostrouhali toulouský Wissam Ben Yedder a také Giovanni Sio, zimní posila Sochaux; ještě lepší sezony totiž zažili Brandao v Saint-Étienne, devatenáctigólové kladivo Cvitanich z Nice, a především skvělý Jérémie Aliadiére. Právě forvard Lorientu by v případě hledání kapitána sestavy překvapení byl zřejmě ideální možností: moc se toho od něj nečekalo, ale bývalý arsenalský talent svými výkony uhranul celou ligu a k patnácti trefám přidal i devět asistencí.

Sestava překvapení: (3-4-3) Yohann Thuram-Ulien (Troyes) - Samuel Umtiti (Lyon), Kurt Zouma (Saint-Étienne), Mickaël Tacalfred (Reims) - Romain Alessandrini (Rennes), Steed Malbranque (Lyon), Florian Thauvin (Bastia), Fabien Camus (Troyes) - Jérémie Aliadiére (Lorient), Brandao (Saint-Étienne), Darío Cvitanich (Nice). Trenér: Élie Baup (Marseille).


Sestava zklamání

Vybírat hráče do sestavy zklamání bylo bylo občas (bohužel) až příliš snadné, jako ostatně každý rok. Hned první otazník přišel na pozici brankáře - vyzdvihnout raději Stephana Andersena, dánskou reprezentační jedničku, jež se však v Évianu propadla z pozice opory mezi náhradníky, nebo Aliho Ahamadu, který se na jaře "naučil" kiksovat a hodně tím pošramotil dlouho a pečlivě budovanou pověst defenzivně nepropustného Toulouse? Nakonec padla volba na třetí jméno - Benoït Costil sice vyloženě nekazil, ale druhou sezonu mezi elitou přesto nezvládl, jistým dojmem rozhodně nepůsobil, a když bylo potřeba podržet tým nějakým zákrokem navíc, většinou se za míčem pouze ohlédl (což je velká změna oproti loňsku, kdy patřil naopak k nejpříjemnějším překvapením soutěže).

Na pravé straně obrany nakonec dostal přednost zkušený Mathieu Chalmé, jehož anabáze v Ajacciu jen potvrdila výkonnostní sešup bývalé opory Bordeaux; "poraženým" byla další chřadnoucí stálice, David Ducourtioux z Valenciennes. Jinak ale "pánů na holení" v obraně mnoho nebylo; na stoperu šlo prakticky pouze o souboj mezi zkušeným brouskem Sylvainem Marchalem, jehož vůdčí schopnosti a pověstná tvrdá ruka narazily na specifické prostředí v Bastii, a mdlým Onyekachi Apamem z Rennes. Kapitán Brestu Ahmed Kantari, ještě loni na podzim ozdoba celé ligy, měl díky svým hrozivým výkonům místo předplacené, stejně jako na levé straně dost možná nejhorší letní investice, Luciano Monzón (v Nice jeden z nejlepších beků ligy, v Lyonu prakticky neexistující hráč).

Zálohu má samozřejmě "pod palcem" Yann M'Vila, nejkřiklavější symbol úpadku letošního Rennes; přestože mladý středopolař s fantastickým periferním viděním sám o sobě nijak zvlášť nevyhořel, bylo zkrátka znát, že už do červenočerného týmu dávno nepatří, a druhdy jeden z největších talentů Evropy se čím dál více vytrácel před očima. Konkurence na druhý post ve středu zálohy byla extrémní - zaslouží si "palec dolů" spíše Thiago Motta, který se v PSG stává pomalu přebytečným, některý z neviditelných mladíků (Enzo Reale, Younousse Sankharé), nebo snad vytrácející se Benoït Pedretti, jehož takřka "beckhamovská" kopací technika v Lille zkrátka není vidět? A co ofenzivní zklamání - Younes Belhanda, Camel Meriem, možná i Foued Kadir? Nebo snad tuniský reprezentant Zouheir Dhaouadi, který přicházel s pověstí skvělého technika, ale v Évianu si skoro ani nekopnul? Všechny nakonec trumfnul až Bruno Grougi, bez jehož herního i gólového příspěvku byl Brest zkrátka odepsán dopředu.

Také v ofenzivním kvartetu bylo z čeho vybírat - jen na pravou stranu se do fronty stavěli Jimmy Briand (Lyon), Franck Dja Djédjé, Jérémy Pied (oba Nice) či Marvin Martin (Lille), ale nade všemi čněl Morgan Amalfitano, obrovsky talentovaný, leč labilní a herně zoufale nevýrazný křídelník Marseille, kterému to u lajny zkrátka nesluší tolik jako ve středu (pamatujete ještě na to, jak byl v Kombouarého PSG podobným způsobem "odpraven" Stéphane Sessegnon?). Na druhé straně se o slovo hlásili třeba Julien Faubert, který opravdu nevypadal jako někdo, kdo prošel (byť na krátkou chvíli) slavným Realem Madrid, nebo překvapivě neefektivní André Ayew (jehož úkoly naštěstí v Marseille po většinu sezony zastávali jiní); "vítězem" se však stal Anthony Mounier, jenž přicházel do Montpellieru s vizitkou jednoho z nejlepších asistentů ligy, ale nepředvedl vlastně zhola nic.

Na hrotu útoku šlo pak víceméně pouze o to, koho postavit vedle Kamela Ghilase - alžírskému forvardovi je sice teprve 29, ale těžko se lze zbavit pocitu, že jeho kariéra na nejvyšší úrovni je definitivně u konce. Ghilase, který svoje bohaté zkušenosti po výbuchu v Arles odešel prodávat do Remeše a po obstojné druholigové sezoně letos zaznamenal přesně 0 branek ve 23 zápasech, nakonec doplňuje Vincent Aboubakar. Tento kamerunský mladík měl letos v dresu Valenciennes zažít průlomovou sezonu, ale kromě bojovnosti a zarputilosti neměl prakticky co nabídnout - zda je to pouze otázkou vývoje, nebo zda na to jednadvacetiletý reprezentant zkrátka nemá, ukáže až čas (poslední šance v příští sezoně?). V poli "poražených" tak zůstali Emmanuel Herrera, jehož mise nahradit Girouda na hrotu montpellierského útoku skončila očekávatelným fiaskem, zkušený, leč vyhaslý Toifilou Maoulida z Bastie, Guié Guié z Nice či neškodná "posila" Brestu, Charlison Benschop.

Sestava zklamání: (4-4-2) Benoït Costil (Rennes) - Mathieu Chalmé (Ajaccio), Sylvain Marchal (Bastia), Ahmed Kantari (Brest), Luciano Monzón (Lyon) - Morgan Amalfitano (Marseille), Yann M'Vila (Rennes), Bruno Grougi (Brest), Anthony Mounier (Montpellier) - Vincent Aboubakar (Valenciennes), Kamel Ghilas (Reims). Trenér: Frédéric Antonetti (Rennes).


V přístím díle, který vychází 21.6., se blíže podíváme na obě nejdiskutovanější jména - PSG a Monako.