Fotbalové cestopisy (2): Alta IF

Někdy může fotbalista Alty obědvat za tmy, jindy může ponocovat za světla a probudit se stejně za svitu slunce. Když si ve správnou dobu vyrazí ven, kochat se může krásami polární záře. O víkendu na něj naopak nástrahy přírody jaksi neplatí, neboť mistráky se tu hrají v kryté hale. Vítejte na samotném severu Norska, kde panují možná nejdrsnější podmínky pro fotbal na celém světě.

Ekologie na prvním místě. Šetrněji se musí chodit i na záchod

Finnmark platí za jeden z nejvyspělejších regionů celé arktické oblasti. Lidé, původem Laponci nebo Kvenové, tu po několik tisíciletí žijí v harmonii s nedotčenou krajinou. A nic na tomto faktu v podstatě nezměnila ani dnešní konzumní společnost, byť je tohle letovisko logicky vyhledávané turisty kvůli běžkování nebo projížďce na horských kolech.

O Norech se mnohdy vypráví, že jsou vůči cizákům nepřátelští. Podle mnoha cestopisů však ne v Altě, malinkém dvacetitisícovém městečku. Obyvatelé rádi poznávají nové lidi, jsou k nim vstřícní. Všichni se tu znají navzájem, společně se zapojují do všech možných společenských, kulturních i sportovních akcí. Panuje zde zkrátka rodinná atmosféra.

Malé obchůdky, až na výjimky, nejsou součástí velkých korporací. Daleko problematičtější než v jiných oblastech Norska je tu zásobování, a i proto jsou ceny potravin či jiných produktů a služeb ještě vyšší než obvykle. Jednovrstevný toaletní papír je levnější o dvacet norských korun (asi 45 českých) než "luxusnější" vícevrstevný také proto, aby se maximálně ulevilo životnímu prostředí. Šetřit se jednoduše musí, snížit vysoké životní náklady je potřeba ve všech směrech. Pošta, bydlení, bankovní služby nebo doprava totiž patří mezi další velmi drahé artikly.

Chladná a nehostinná pustina, zároveň však také oku lahodící odlehlé hory a fjordy. Takové prostředí bezpochyby není tím nejideálnějším pro fotbalové radovánky. Kluby, ať už amatérské nebo profesionální, a to v celé severní Skandinávii, bojují s obtížnými podmínkami podobně jako všichni místní usedlíci. Výjimkou samozřejmě není ani oddíl Alta Idrettsforening, který je ve Finnmarku, jehož svaz mimochodem letos oslaví 100 let své fotbalové existence, považován za ten ústřední. Nedostatek finančních prostředků a velké vzdálenosti pro něj představují zřejmě ta největší úskalí.

Roční období jsou v arktických oblastech v každém smyslu extrémní. Zima se prodlužuje s prohlubující se nocí a neustálým sněžením, letní měsíce jsou krátké, zato prošpikované delším, toužebným slunečním pohlazením. Především neustálá tma značně ovlivňuje každodenní fotbalové činnosti, a to nejen samotné tréninky či pořádání mimosezónních přátelských mačů, ale třeba samotný růst trávy. Stavba umělých trávníků je pochopitelně nákladnou záležitostí, navíc se mnohdy dosud vybudované nacházejí v neakceptovatelné vzdálenosti pro obce, které se snaží své malé lokální kluby udržet nějakým optimálním způsobem v chodu.

Když nemůže teplo za námi, půjdeme za teplem my

Alta IF není jen klubem fotbalovým, ale sdružuje taktéž sportovce z házené, atletiky, volejbalu nebo běžeckého lyžování. Vznikl už v roce 1927, dopracovat se ovšem k realizaci jakéhokoli hřiště pro něj nebylo vůbec jednoduché. Ve čtyřicátých letech, za druhé světové války, se nacházelo díky vlivu fašistického Německa v oblasti několik bunkrů a kasáren, které bylo nejprve potřeba zlikvidovat. Chyběly rovněž přístupové cesty. A když už se v roce 1950 uskutečnil první zápas proti Kirkenes IF na jakési nové hrací ploše, neměli hráči k dispozici kabiny ani sprchy, a tak se museli převlékat v nedalekých lesích. Až do šedesátých let, po mnoha experimentech se zaséváním trávy nebo sháněním peněžitých prostředků, přitom trvalo, než hráči mohli vběhnout na opravdový zelený pažit. Postavena byla také klubovna se dvěma šatnami, tedy luxus, na jaký klub čekal skoro patnáct let od stavby hrací plochy. Pomáhal kdekdo - hráči, fanoušci, obec poskytovala bezplatně potřebnou strojovou techniku. A ačkoli dnes již Alta Idrettspark již disponuje atletickou dráhou, menší tribunou a dalšími dvěma umělými trávníky, pro mistrovské fotbalové zápasy nemá tenhle stadion potřebnou licenci. Naplno se pro fotbalové účely využívá snad jen každý druhý srpnový víkend, kdy se v Altě koná jeden z největších a nejoblíbenějších turnajů pro děti a mládež. Toho se každoročně účastní až na 400 týmů.

V Altě si uvědomili, že aby mohla příprava ve všech sportovních odvětvích pokračovat po celý rok a nespoléhalo se výhradně na zlepšené přírodní podmínky, je potřeba postavit multifunkční halu. Finnmarkshallen, z většiny vlastněná městem, byla dobudována na přelomu července a srpna roku 1996, disponuje plnohodnotnými rozměry hrací plochy pro mistrovská klání, určenými pravidly fotbalu (100 na 64 metrů), přičemž dodrženy jsou i povinné odstupy od pomezních čar. V létě roku 2006 získala hala nový umělý trávník, s ohledem na sílu ekologie nepřekvapí, že vyplněn byl ekologickými umělohmotnými kuličkami. Součástí vybavení haly je mimo jiné také doskoková dráha pro atletiku, šest šaten, několik učeben, kanceláře nebo kavárna. Vnitřní prostor se dá rozdělit až na tři další hrací plochy, povrchy jsou přitom uzpůsobeny pro jiné kolektivní sporty, tenis či badminton.


Na fotbalové zápasy se může vměstnat až 1200 diváků. Alta má vážně bizarní domácí prostředí, obzvláště přihlédneme-li k faktu, že působí od roku 2015 až ve třetí nejvyšší soutěži. Přece jenom se málokterý fotbalový oddíl na této úrovni může představit svým fanouškům v pohodlí tepla. Odložit utkání kvůli nezpůsobilému hřišti nebo špatným povětrnostním výkyvům zkrátka nehrozí. A to navíc již existují plány na stavbu nové, ještě modernější sportovní haly.

Nutno ale podotknout, že několik let patřila Alta do druhé ligy, v níž v roce 2009 vybojovala své nejlepší umístění, tedy šesté místo v konečném pořadí. Jenže v roce 2013 se potvrdilo, že financování fotbalu na severu Norska není nikdy jednoduchou záležitostí, klub se dostal do peněžitých problémů a drasticky musel snížit svůj rozpočet. Letos by se ale chtěl poprat o návrat do druhého patra. Tedy za předpokladu, že finanční badžet nenaruší dosud nepoznaná koronavirová hrozba a s ní spjatá nelehká opatření.

Ze skokanských můstků na zelené trávníky

V Norsku alespoň nemusejí kluby aktuálně řešit problémy s rozehranou sezónou, neboť se právě kvůli drsnému "vikingskému" prostředí hraje přes léto systémem jaro - podzim. Pravděpodobně se start nového ročníku pouze opozdí, vedení přesto s předstihem vyzvalo své fandy, aby v nejistém období Alta mohla bez problémů fungovat dál. Ráda by získala menší příspěvky od obyčejných lidí například pomocí darovacích SMS či prodejem permanentek, žádá, aby došlo k nákupům u těch prodejců, kteří klub přímo sponzorují a jež rovněž neprožívají lehké časy. Ostatně není to jenom případ tohoto klubu, ale i všech ostatních amatérských v okolí.

Určitě by byla pro tenhle severonorský celek velká škoda, kdyby jeho plány zhatilo případné utáhnutí finančních kohoutků. Obzvláště, když v podstatě vyhlásil útok na postupové pozice. Že by chtěl prožít úspěšnou sezónu, naznačil už tím, že odvolal trenéra Bryanta Lazara, přivedl na jeho místo Vidara Johnsena a s ním také dvě nové zvučné posily. Třiatřicetiletý Hans Norbye má dlouholeté zkušenosti s norským prvoligovým fotbalem, veterán Morten Gamst Pedersen strávil většinu své profesionální kariéry v anglické Premier League, zaznamenal také úctyhodných 83 reprezentačních startů a celkem 17 branek. Oba hráči se navrátili domů, své fotbalové krůčky totiž udělali právě v rodném Finnmarku.


"Klub provedl hodnocení sezóny 2019 a stanovil si jednoznačné priority pro to, aby v roce 2020 i pro následující roky mohl být sestaven silný tým. Je důležité, abychom budovali náš klub s jasnou identitou. Ukázalo se, že Lazaro a my chápeme situaci jinak. Přejeme mu hodně štěstí," stálo v oficiálním prohlášení. "To, že se Hans a Morten rozhodli vrátit domů, je pro nás velmi silný signál. Myslím si, že je to velká podpora fotbalu pro celý region, nejen pro nás," mnul si ruce z nových přestupů čerstvý kormidelník Johnsen.

Na severu Norska hraje ještě větší prim jiný, naplno profesionální klub. Tromsö, jižněji položené než Alta, ležící 350 kilometrů od severního polárního kruhu, ještě donedávna pravidelně postupovalo do evropských pohárů, účastnilo se například základních skupin Evropské ligy, na Alfheim Stadionu přivítalo Tottenham nebo Chelsea. Památný je především zápas s druhým jmenovaným londýnským klubem z října roku 1997, nad nímž doma zvítězilo 3:2. Už jenom proto, že se během poločasové přestávky rapidně změnilo počasí, nad stadionem se přehnala ukrutná sněhová bouře a během pár minut byly na trávníku sotva vidět vyznačené čáry. Zkrátka drsný sever, jak se sluší a patří.


Alta je pro celé okolí Finnmarku jakousi špičkovou štací. Ale samozřejmě ne tou konečnou. A pro některé hráče v minulosti sloužila jako přestupní stanice do vrcholového fotbalu. Třeba další zastávka pro ně mohla být pochopitelně také ta v Tromsu, stejně jako pro Pedersena. Norbye přitom v minulosti strávil nějaký čas také v Altě. Mám pocit, že jsem Finnmark opustil příliš brzy. Chci být doma a pokusit se tu fotbalu přispět trochu víc," říkal. "Věřím, že Alta IF by měla být prvotním cílem pro všechny mladé hráče z regionu, než přestoupí jinam. Pro mě bylo přirozené, že jsem fotbal hrál také tady."

Fotbalu ve Finnmarkuu konkuruje především klasické lyžování. Je možná ještě levnější variantou než obecně nejpopulárnější sport na světě. A také se zde provozuje bruslení, taekwondo či judo. Populární jsou zde hlavně dva dálkové závody. Finnmark Offroad nabízí až na 700 kilometrech tratí všemožné nástrahy pro cyklisty, v Altě startuje rovněž tradiční nejdelší měření sil psích spřežení na světě. Finnmarkslöpet trvá šest až sedm dnů a účastníci se někdy musejí plahočit i 1000 kilometrů přes zasněžené pláně, než dorazí do cíle.

Lidé jsou v místních podmínkách nuceni být všestrannější. Lyžovat, nebo lépe řečeno běhat na lyžích, tu umí téměř každý, udržet potřebnou kondici pomáhá například i obyčejná všudypřítomná turistika. A fotbal se tu mísí se zimními sporty možná více než jinde.

Třeba Finn Hagen Krogh, rodák z Alty, laponského původu, během rozhovoru pro norskou televizi TV 2 ještě v roce 2011 věřil, že se mu podaří stát se profesionálním fotbalistou. Nakonec ale zjistil, že daleko lépe se orientuje v běžecké stopě a dnes patří do úzké nominace nabité norské reprezentace. A pak je tu Björn Wirkola, původem Kven, asi nejznámější sportovec Alty. Ten se v šedesátých letech minulého století stal mistrem světa ve skocích na lyžích, třikrát v řadě mezi lety 1967 a 1969 vyhrál slavné Turné čtyř můstků (dosud je jediným skokanem, kterému se podobný počin podařil), třikrát se také účastnil olympijských her. Jenže skákání jako by ho postupně na sto procent nenaplňovalo, a tak se vrhnul v sedmdesátých letech na fotbal. A nebyl v něm jen jakési páté kolo u vozu - s trondheimským Rosenborgem slavil v roce 1971 double.



Čím dál cestujeme, tím lépe. Na okresní přebor lodí nebo letadlem?

Jestliže Alta po několik let bojuje především s udržením svého rozpočtu aspoň na nějaké požadované úrovni, amatérské či poloprofesionální kluby z okolí mají svých problémů, kromě těch finančních, ještě více. Vznikají tak třeba mnohdy neobvyklé situace při řešení potíží se stále omílaným neúprosným cestováním. Komplikace nastávají při shánění kvalitní trenérské základny a vzdělávání. Či při zajišťování potřebných podmínek pro děti. I přes všemožné překážky se ale na severu Norska nacházejí přesně takové maličké oddíly, které urputně zápasí se všemi zádrhely více než statečně. A mohou se například pyšnit také hracími plochami na těch nejbizarnějších místech.

Henningsvaer, malá rybářská obec, je součástí známého norského souostroví Lofoty a proslavená je především kvůli fotbalovému hřišti, jehož fotky v novém tisíciletí obletěly svět. Z ptačí perspektivy totiž vypadá, jako kdyby bylo vytesáno přímo do skály. Samozřejmě se můžete k malému stadionku dostat po silnici, ale pokud cestujete z jihu, romantičtější by mohla být plavba trajektem ze Skutviku do Svolvaeru a teprve poté po zemi malebnými horskými scenériemi až na místo určení.



A co takhle vůbec nejseverněji položený fotbalový plácek na světě? Pozor, vesnička Mehamn nejenže disponuje přírodním trávníkem, jehož údržba určitě není vůbec jednoduchá, ale těsně vedle něho se nachází přistávací plocha. Malinkaté letiště, mimochodem vůbec to nejsevernější na evropském kontinentu, nacházející se na 71. rovnoběžce, přepraví ročně pár tisíc cestujících. K ryze fotbalovým účelům pochopitelně neslouží. Jen občasně zde totiž dojde k nějakému mistrovskému utkání mužů, Nordkinn FK spíše využívá ke svým účelům umělý povrch v nedalekém Kjöllefjordu. Letiště má třeba blízko svého hřiště rovněž FK Söröy Glimt, nacházející se na čtvrtém největším norském ostrově. Ten mimochodem obývá jen něco málo přes tisíc obyvatel. Každopádně všudy všeho zajímavá představa: vystoupit z letadla v kopačkách a hned si kopnout do míče? Bezpochyby výstřední záležitost.



V čele Nordkinnu, který od roku 1992 sdružuje fotbalové dění v Kjöllefjordu a Mehamnu, které dohromady nemají ani 2000 obyvatel, stojí překvapivě žena. Camilla Bechová se na těch opravdu nejsevernějších místech Norska u Barentsova moře snaží hlavně pracovat s mladými fotbalisty a fotbalistkami. A byla velmi ráda, že její klub nedávno navštívili fotbaloví odborníci SNN-akademiet z Tromsö, kteří seznámili mládež s nepoznanými tréninkovými cvičeními. Cesta do Kjöllefjordu jenom z Tromsö přitom může trvat autem přes 11 hodin. "Musíme navštěvovat i tahle nejzapadlejší místa. Chceme inspirovat, vyvolat nadšení k fotbalu. Dorazit sem bylo stejně důležité, jako kdybychom zavítali do Alty," těšilo Mortena Pedersena (pouze shoda jmen s Mortenem Gamstem Pedersenem), vedoucí osobu akademie. "Myslím si, že si mnoho lidí myslí, že jsme malí a bezvýznamní. Než svaz ve Finnmarku vydá seznam klubů, u nichž se tahle akce bude konat, mnoho z nich se bojí zeptat, protože nevěří, že by akademie mohla přijet," povídala Bechová. "Je to neuvěřitelně dobře organizovaná událost. Pro nás velmi důležitá, vůbec ta největší v tomto roce," rozplývala se.

O něco známější než Nordkinn může být ve Finnmarku klub z Björnevatnu, nacházející se až na hranicích s Ruskem. A to hlavně proto, že mužský tým se pohybuje ve vyšších patrech. V roce 2018 působil ve čtvrté nejvyšší soutěži. A nejbližšího protivníka měl ve své skupině 1400 kilometrů daleko. Cíleně. Protože lepší bylo pro tenhle klub, aby na zápasy létal do Osla a odtud se po zemi dopravil do jeho okolí, než aby složitě cestoval po silnicích ve svém regionu. Ranní let tam, večerní zpět, celkem dvě hodinky ve vzduchu. Putování po Finnmarku by mnohdy zabralo i dvě nucené noci. "Takhle jsme si to představovali. V téhle sféře se už hraje po celém Norsku, chtěli jsme se tak připojit k západním soupeřům z finančních i sportovních důvodů. Logicky, když jsme vůbec nejvýchodnější klub v celém Norsku," pousmál se nad zvláštními okolnostmi hlavní manažer Kjersti Övergaard Dahlberg. "Jsme si ale vědomi toho, že budeme muset najít sponzory, abychom měli peníze na letenky," připomínal skutečnost, že Björnevatn musel až dvojnásobně navýšit díky těmto lapáliím svůj rozpočet.



Třeba stejné problémy s financováním cestování musel řešit v minulosti i ženský fotbalový tým Medkila IL, jenž je na mapě o 300 kilometrů jižněji než Tromsö. I přesto, že je místopisně na velmi odlehlém místě a peníze v ženském fotbale jsou na podstatně jiné úrovni než v tom mužském, dokázal se v Toppserien několikrát po sobě zachránit.

Když si Alta v roce 2014 sečetla počet necestovaných kilometrů, dostala se dohromady na číslo 664 tisíc kilometrů, pokud do počtů zahrnete sedmnáct hráčů. Každý z nich urazil zhruba 39 tisíc kilometrů - obletěli tedy skoro v podstatě jednou dokola celý svět. "Tuhle statistiku jsme si udělali ze zvědavosti," uvedl tehdejší marketingový šéf Tron Möller Natland. "Ta čísla poukazují na to, jak složité je dělat sport na severu. Za letenky, ubytování nebo stravu utratíme vždy kolem jednoho miliónu norských korun (asi 2,4 miliónů českých)," dodal.

Fotbalové válčení severu a jihu: Jste moc nahoře, hrát u nás nebudete

Pokud nahlédneme do sousedních států, je zde situace kolem fotbalu daleko horší než v Norsku. Ve Švédsku, Finsku či Rusku, přesněji definujme Murmanskou oblast, kde mimochodem před pár lety zbankrotoval třetiligový FC Sever Murmansk, je velmi patrné rozdělení na sever a jih. Čím více se zde posouváte nahoru, tím menší zájem o fotbal tu je, a to i vlivem čím dál méně osídlených oblastí. Třeba Finnmark, rozlohou velký asi jako dvě třetiny území České republiky, čítá jen něco málo přes 70 tisíc obyvatel.

Ačkoli se Norská fotbalová asociace snaží klubům na severu, a to také těm v regionech Troms a Nordland, finančně pomáhat hlavně s drahým cestováním, a má zájem na tom, aby nebyly odstrčené, navenek můžou poměry ve fotbale vypadat poněkud jinak. Předsudky a diskriminace vůči severským klubům údajně existují i v dnešních dobách.

Až do roku 1972 nemohly oddíly z Finnmarku, Tromsa a Nordlandu působit v nejvyšší soutěži. V Norsku jednoduše panovala představa, že méně obydlený sever se nemůže fotbalově měřit s "civilizovanějším" jihem. A zásadním problémem byly také velké vzdálenosti, které by všechny týmy musely absolvovat. Jen pro upřesnění, jaké problémy v Norsku cestování představuje - třeba jižně položený IK Start a Tromsö dělí nějakých 2000 kilometrů, což je zhruba distance mezi Berlínem a Moskvou. Autem jde o nepříliš pohodlný výlet znamenající 27 hodin v sedadle.

Od změny ze sedmdesátých let pustit do Tippeligaen i kluby ze severu se mezi elitní norskou smetánku vecpaly jen tři kluby ze severu: Tromsö, FK Bodö/Glimt a FK Mjölner. Všechny byly předem znevýhodněny dalekými cestami. A úplně nadšení zprvu nebyli ani jejich soupeři, kteří museli strastiplné putování za zápasy podstupovat. Geografie je v tomto ohledu prostě nekompromisní. V Tromsö si třeba protivníci tak dlouho vehementně stěžovali na věčně bahnitý povrch hrací plochy, až bylo vedení nuceno v roce 2005 sáhnout k výstavbě nákladného umělého trávníku s vytápěním.



Nalákat zahraniční posily, ale například i hráče z Norska, kteří jsou zvyklí na život na jihu země, rovněž není vůbec jednoduché. I proto se většina klubů na severu, včetně Alty, snaží především o rozvoj vlastní mládeže, u níž je kladen důraz na přirozenou houževnatost z drsného severského okolí.

Stejně jako ligové dění ovládají kluby z jihu Norska, podobná je situace také v reprezentaci, do jejíhož složení se málokdy vecpe nějaký norský seveřan. Podařilo se to třeba jednou Thomasovi Drageovi v roce 2012, jenž v tu chvíli působil v Tromsö. "Hráči ze severu jsou v norském nároďáku handicapováni. Média mají rovněž tendenci zaměřovat se výhradně na jižní kluby," postěžoval si v rozhovoru ze stejného roku při přebírání trefně pojmenovaného ocenění - Polární medvěd roku.

I proto chce Alta letos dokázat, zrovna během stoletého výročí faktického založení finnmarkského fotbalu, jehož svaz chce vydat na základě sepsaných letopisů ostatních klubů obsáhlou historickou brožuru, že v Norsku se kvalitní fotbal nemusí hrát jenom na jihu. "Bylo pro mě lákavé navrátit se domů a být součástí vzrušujícího projektu zde v Altě. Máme ambice klub pozvednout a já u toho chci být. Rád bych Finnmarku všechno vrátil," uvedl své důvody Pedersen, proč spolu s Norbyem podepsal smlouvu na tento rok v těchto odlehlých, ale pro něj známých místech. "Čeká nás fotbalové výročí celého regionu. Chceme se o něj podělit s každým fanouškem, který věří naší cestě," přál by si Andreas Markussen, současný marketingový manažer Alty.

Jestli bude fotbal na severu Norska, v Altě nevyjímaje, bojovat se stejnou vervou jako doposud dalších sto let, nelze mu než popřát ještě blyštivější budoucnost. Vždyť tuhle mnohdy nevábnou a mrazivou fotbalovou tmu přece vždy může oslnit nějaká ta polární záře...