Fotbal za oponou, část třetí: Kuba

Ještě než se na stránkách EuroFotbalu naplno rozjedou seriály věnující se nadcházejícímu mistrovství světa, představujeme vám trojici krajin, jejichž vyslanci se na největší globální fotbalový svátek z politických důvodů v dohledné době jen tak nepodívají. Třetí a prozatím poslední zemí je Kuba.

Tento překrásný karibský ostrov dnes platí za jednu z posledních komunistických výsep planety, a jeho izolace od okolního světa se (pochopitelně) odráží i na stavu tamní fotbalové scény.

Zatímco totalitní KLDR věnuje nemalé úsilí péči o národní tým (vždyť se také Severokorejci před čtyřmi lety představili na Mundialu v Jižní Africe), na Kubě jako by kopaná vlastně nikoho nezajímala. Spíše než ke geografickým sousedům ze středoamerické zóny tak mají Kubánci v tomto ohledu blíže k USA a Kanadě.

Na první pohled je to opravdu zvláštní fenomén. Týmy Latinské Ameriky obecně berou fotbal smrtelně vážně a díky jedinému výsledku jsou schopny dokonce vyvolat ozbrojený mezinárodní konflikt, zde to však neplatí. Málokterá země za sebou vláčí takovou "kulturní stopu" jako právě Kuba, a vedle třtinového rumu a parádních doutníků jsou její součástí také národní sporty, box, basketbal a především baseball. Na prohánění kulatého nesmyslu tak zkrátka už nezbývá čas.

Plácky, které nepoznaly míč

"Kuba je třiadvacátým karibským ostrovem, který jsem navštívil, a zároveň prvním, kde jsem se nemohl dopídit výsledku včerejšího zápasu," popisoval v roce 1998 své zkušenosti Hunter Davies, legenda britské žurnalistiky a autor jediné oficiální biografie Beatles. "Nemyslím tím jak hráli Carlisle s Hullem, i když to bych taky rád věděl. Mám na mysli výsledky Arsenalu a Manchesteru United v jejich klíčových evropských zápasech. To jsou mega zprávy, palcové titulky po celém světě," kroutil hlavou zasloužilý cestovatel.

Zatímco prý i v hluboké buši jihoafrické Botswany vždy dříve nebo později narazil na noviny, které se mezinárodnímu fotbalu věnují, na Kubě jako by tento sport zkrátka neexistoval. "Ronaldo by se tady mohl procházet po ulici a nikdo by si ho nevšiml. Ještě nikdy se mi nestalo, abych v celé zemi nespatřil jediný stánek prodávající repliky dresů Manchesteru United," dodává Davies a popisuje, jak interní kubánská izolace "chrání" tamní obyvatele před jakýmikoliv vlivy zvenčí.

Daviesova zpráva byla sepsána deset let předtím, než z funkce prezidenta karibského národa odstoupil revolucionář a svého druhu popkulturní legenda Fidel Castro. Tento učebnicový představitel latinskoamerické větve marxismu-leninismu byl v 50. letech stěžejní postavou kubánské komunistické revoluce a od roku 1959 i generálním sekretářem strany; jeho faktická vláda tedy trvala bezmála půlstoletí.

Už Davies se zmiňuje o tom, jak se do země s přílivem turismu dostávají západní vlivy (jako Coca-Cola importovaná z Mexika), lokální média však zůstávala - a zůstávají - nadále pouze praktickým nástrojem propagandy. Snílkům, kteří po Castrově odchodu na penzi doufali v otevření kubánských hranic, pak stárnoucí revolucionář zasadil políček jmenováním svého bratra Raúla coby nového prezidenta. V roce 2011 pak Raúl Castro vystřídal svého příbuzného také v čele strany.

Od velké revoluce už uplynulo téměř 6 dekád a za tu dobu se na Kubě prostřídalo hned několik generací obyvatel - tedy těch, kteří v mládí nepoznali nic jiného než oficiální politiku země, pro niž je fotbal pouze nevítaným (a nevítaně "globálním") rozptýlením od skutečně důležitých zpráv. Dobře známá Fidelova náklonnost k baseballu pak z tohoto ryze amerického sportu učinila národní zábavu č. 1, zatímco osamocení fotbaloví fanoušci doma vzpomínali na předrevoluční éru, v níž se reprezentantům ostrova podařilo vybojovat svou první a (prozatím) poslední účast na mistrovství světa: to se psal rok 1938. Místo odřených kolen a branek z pohozených sandálů tak kubánské plácky dodnes zdobí improvizované baseballové mety.

Začít nový život

Castrův režim dokázal v lidech probudit hlubokou a upřímnou náklonnost k tomu, co bývá nazýváno "americkým snem", a fotbalisté samozřejmě nejsou výjimkou. Zatímco kdekoliv jinde na světě platí, že oblékat dres národního týmu své země je v první řadě obrovskou poctou a oceněním za tvrdou dřinu, na Kubě je reprezentace do velké míry vnímána jako jakási "propustka na Západ", možnost uniknout z šedivé reality do barevného okolního světa.

Díky geografickým a historickým okolnostem jsou nejčastějším útočištěm Kubánců samozřejmě Spojené státy. Když Castrova revoluce podnítila americkou legislativu vyhlásit v roce 1966 zákon, zvaný "Wet feet, dry feet policy", řadě sportovců se rázem změnil život - tento akt totiž de facto znamená, že všichni kubánští uprchlíci mohou v USA legálně požádat o azyl. Stačí se fyzicky dostat na americkou půdu, a reprezentační výjezd je k tomu samozřejmě ideální příležitostí.

Od roku 1999 tak tuto cestu zvolilo už 21 fotbalistů, kteří dnes žijí právě ve Státech; někteří si vydělávají na živobytí jako profesionální sportovci, jiní prostě jen chtěli zlepšit své životní podmínky a rozhodli se vzdát velkého fotbalu ve prospěch osobní svobody. To má samozřejmě devastující vliv na úroveň národního týmu, neboť vzhledem k politickému napětí mají tito exulanti nulovou šanci na povolání.

Jde přitom ve velké míře o hráče, kteří patří k nejlepším v celé zemi: jelikož kubánští trenéři skládají své nominace zásadně z borců hrajících domácí soutěž, která je (stejně jako veškerý sport na ostrově) čistě amatérská, lákadlo uživit se jako fotbalista logicky platí zejména na ty, kteří se v USA výkonnostně neztratí. Reprezentace tak nejenže nemá z čeho brát, ale ještě je navíc permanentně oslabována dalšími a dalšími odchody.

Poslední mediálně vděčný případ se udál v říjnu 2012, kdy Kuba hrála kvalifikační duel o postup na letošní mistrovství světa v kanadském Torontu. Trenér Alejandro González s sebou přivezl 15 hráčů, k zápasu jich však nastoupilo pouze 11 - jeden byl údajně nemocný, zbývající trio pak překročilo u Niagarských vodopádů hranici s USA a ztratilo se z dohledu.

"Pokaždé, když nějaký kubánský sportovní tým vyjede za hranice, je to stejné," povzdechl si tehdy González. "Všichni se honí za americkým snem. Pracovat v těchto podmínkách je ohromně náročné," lomil rukama, a bývalý kanadský ambasador v Havaně Michael Kergin dodal: "Odhaduji, že někteří z nich mají v USA rodinu nebo jiné kontakty. Je pravděpodobné, že zamířili na jih do Floridy, kde je kubánských uprchlíků nejvíce."

Problémem je také přístup Blatterovy administrativy, která těmto hráčům zamezuje nadále působit v národním týmu své země. Vzhledem k tomu, že přestoupit z Kuby na Západ je legálně prakticky nemožné, potom nezbývá trenérům než pokrčit rameny a se situací se smířit. "Kdyby FIFA přehodnotila svoje stanovisko, možná by k takovým útěkům v budoucnu nedocházelo," naznačil González.

Silný politický podtón, který už více než 50 let týrá kubánský sport jako takový, pak s sebou přináší ještě jeden vedlejší efekt: jakékoliv venkovní utkání (či nedejbože celý turnaj) představuje takové riziko, že trenéři častokrát nechávají nejlepší hráče doma jen proto, aby o ně do budoucna nenávratně nepřišli. Vzpomínaný výjezd do Toronta byl toho příkladem, González totiž odmítl povolat hned tři opory a čtyři další členy širšího základu.

I přesto se však Kubánci vraceli zpět domů chudší o Maykela Changa, Eviela Cordovese, Odisnela Coopera a Reysandera Fernándeze. Všichni čtyři využili nestřeženého okamžiku a těsně před zápasem opustili hotel, v němž byli reprezentanti ubytováni. Po obdržení legálních statusů uprchlíků pak podepsali smlouvy s celkem Charleston Battery, hrajícím nižší soutěž USL Pro.

Dokud bude Castrův klan u moci, do národního týmu se tito legionáři nevrátí - zakazuje jim to ostatně i sama FIFA. Přetrvávající politické napětí mezi Kubou a Západem, tento poslední přežitek z doby studené války, zajalo talentované sportovce jako své rukojmí.

"Tito hráči opouští Kubu, protože chtějí něco udělat se svými životy," vysvětluje motivaci mladých dezertérů Maykel Galindo, zkušený forvard, který sám uprchl do USA při příležitosti pořádání Gold Cupu v roce 2005. Tento turnaj se tradičně odehrává právě na americké půdě, čehož Galindo využil k podepsání profesionální smlouvy s týmem Seattle Sounders. "Všichni sní o tom, že budou hrát fotbal a dostanou za to zaplaceno. Na Kubě nic takového možné není. Dělají to i proto, aby na ně byli jejich příbuzní doma hrdí," objasňuje. Proti takové motivaci je vidina zapovězení národního dresu zkrátka pouhou malicherností.

Fotbalová revoluce?

Ale zpět do zaprášených ulic Havany, tedy tam, kde vládnou baseballové pálky - alespoň prozatím. Existuje totiž řada indicií, že by se tento stav mohl v blízké budoucnosti změnit; ukazuje se, že stále více a více dětí propadá kouzlu nejpopulárnějšího sportu planety. "Chodíme si zakopat po škole. Když můžeme, hrajeme celý den," otiskl deník New York Times v roce 2012 slova desetiletého Emanuela Fernándeze. Tenhle klučina je jedním ze zástupců nové generace, která po vzoru zbytku Latinské Ameriky pomalu opouští baseball a začíná konvertovat k fotbalu.

Důvodů pro tento stav je hned několik, ten nejzákladnější však musel zákonitě přijít svrchu - tedy od těch, kteří obyčejným Kubáncům celá desetiletí zastírali, že něco jako fotbal vůbec existuje. Klíčový zlom nastal v roce 2010, kdy státní televize vůbec poprvé odvysílala kompletní mistrovství světa; havanská kina dokonce pořádala veřejné projekce zápasů. O rok později se pak přidal i sám Castro senior, který přijal pozvání svého starého přítele a ideologického souputníka Huga Cháveze a společně pak na Copa América podporovali Chávezovu Venezuelu.

Fotbal od té doby plíživě proniká do každodenních debat nových fanoušků, jejichž horlivost a zápal plně odpovídají horké krvi kolující v jejich žilách. Centrem debat je samozřejmě věčná rivalita mezi Barcelonou a Realem Madrid, dvěma nejpopulárnějšími zahraničními týmy na ostrově.

S "posvěcením" oficiálních komunikačních kanálů se o fotbalu dozvěděly i chudé kubánské matky, pro něž je tento sport z ekonomických důvodů mnohem přijatelnější než tradiční baseball. Místo pálek a rukavic stačí pořídit dětem pouze hadrový míč, který je zabaví na celé hodiny.

Castrův oblíbený baseball samozřejmě zůstává státem nejvýrazněji podporovanou kratochvíli, trend odlivu nejmladších fanoušků je však v posledních letech velmi zřetelný. Nepřímo to přiznávají i sama média - loajální sportovní novinář Michel Contreras například v roce 2012 uznal, že fotbal skutečně mohutně nabývá na popularitě. "Ti, kteří si myslí, že se Kuba vzdá baseballu - toho malého bílého míčku, jehož švy máme všichni zašity pod kůží - je učiněný blázen. Nic na světě, ani tento krvežíznivý žralok jménem 'fotbal', nás o něj nepřipraví," hřímal komentátor, realita však ukazuje, že vzletná slova oficíry dosazených idealistů mají na kubánský pouliční život stále menší vliv.

Samozřejmě, baseball v popularitě stále vede s obrovským náskokem. Jde vlastně svého druhu o státní doktrínu, a ty se z paměti národa vymazávají vždy nesmírně těžce. V tomto případě skutečně nemluvíme metaforicky: Castrův režim v roce 1962, tři roky po revoluci, rozpustil profesionální baseballovou ligu a udělal z tohoto sportu vlastně integrální součást života správného kubánského socialisty. Pro Fidela byl baseball vždy politickým nástrojem - a fakt, že se od něj lidé odklání, tak může znamenat ve skutečnosti mnohem více než jen výměnu menšího míče za větší.

Toto vidění baseballu jako prostředníka budování reálného socialismu nevedlo pouze k zákazu jeho profesionálního provozování přímo na ostrově: vláda Raúla Castra zašla ještě dál a zakázala v zemi vysílání z americké MLB. Pochopitelně z důvodu přílišné komercializace sportu, jehož duch a idea mají na Kubě přežívat v té nejčistší formě. Jenže tento krok reálně vede pouze k tomu, že malí kluci po příchodu domů nevídají v televizi své hvězdné krajany, ale Lionela Messiho a Cristiana Ronalda. Zkostnatělá porevoluční byrokracie si tak sama kope svůj hrob.

Emanuel Fernández byl nejspíš ještě příliš mladý, když se kubánská fotbalová reprezentace do 20 let loni vůbec poprvé kvalifikovala na mistrovství světa v Turecku. Mladí "Lvi z Karibiku" sice neuhráli ve své skupině ani bod a vstřelili jediný gól, jako demonstrace nástupu nové vlny kubánského mládežnického fotbalu však samotná jejich účast poslouží dokonale. Dnes je Emanuelovi dvanáct let a svůj život si odmala spojuje s kopáním do míče; třeba to bude právě on, kdo v roce 2022 v Kataru povede národní tým po téměř devíti dekádách opět na světová kolbiště.

Výměna "komunistického" baseballu za "globální" fotbal v sobě skrývá obrovský symbolický význam, a Kuba už nejdůležitější první krok na této cestě učinila.