Fotbal za oponou, část první: Palestina

Ještě než se na stránkách EuroFotbalu naplno rozjedou seriály věnující se nadcházejícímu mistrovství světa, představíme vám trojici krajin, jejichž vyslanci se na největší globální fotbalový svátek z politických důvodů v dohledné době jen tak nepodívají. První na řadě je Palestina...

Je nad slunce jasnější, že mezi Izraelci a Palestinci nepanuje zrovna ideální názorová shoda. Právě všudypřítomné napětí na Předním východě je koneckonců důvodem, proč Izrael zastřešuje evropská fotbalová asociace (UEFA), přestože geograficky patří do Asie - tato výsada kromě něj z politických důvodů náleží už jen členům bývalého SSSR. Jen těžko si lze představit, jak reprezentanti židovského státu vbíhají na trávník ke kvalifikačnímu zápasu v Libanonu nebo Sýrii.

Abbas Suan, jeden z mála arabských fotbalistů, kteří kdy nastoupili za izraelský národní tým, má v této otázce jasno. "Izrael musí uznávat práva všech svých občanů. Ti, kteří podporují opresi Arabů, by se měli podívat na historii židovských komunit ve Francii, Německu či USA," prohlásil rezolutně a dodal: "Všichni lidé jsou si rovni."

Suan sice za svoji agitaci schytal celou řádku metaforických kopanců z obou stran, jeho slova však nebyla pouhým tlacháním do větru - když byl v roce 2005 sestaven izralesko-palestinský "Mírový tým", který se na evropském turné (za vydatné podpory mj. Seana Conneryho) utkal s Interem Milán, Sevillou a Barcelonou, rodák z Galileje v něm přirozeně nemohl chybět. Aby však něco takového bylo vůbec možné, musel si toho palestinský fotbal vytrpět skutečně ažaž...

Skutečný otec palestinského fotbalu

Každé malé dítě zná Betlém. Nikdo už ale neví, že doslova pár kroků od Ježíšova bájného rodiště leží malá vesnička o 800 obyvatelích zvaná Wadi Al-Nes. Stejně tak každé malé dítě zná legendu o Klapzubově jedenáctce. Nikdo už ale netuší, že v Palestině funguje její stoprocentně reálná obdoba.

Projekt dnes již 75letého palestinského farmáře Yousefa Abu Hammada musí českému čtenáři připadat doopravdy až podezřele povědomý - a zároveň pozoruhodně dlouhověký. Když před třiceti lety Abu Hammad v malé obci klub Taraji zakládal, kostru soupisky tvořilo šest jeho starších synů. Zato když před pár týdny ve Wadi Al-Nes oslavili již druhý triumf v elitní soutěži Západního břehu, jádro manšaftu představovala pro změnu šestice Hammadových potomků z další generace.

Pokud tedy dnes o nějaké týmové kabině můžeme s jistotou prohlásit, že uvnitř panuje rodinná atmosféra, je to právě Taraji. Beze zbytku. Dalšími členy sestavy jsou totiž tři zakladatelovi vnuci, tři bratranci a dva další příbuzní. Jediná "černá ovce" rodiny - Hammadova dcera - tak nakonec ruku k dílu ani přikládat nemusela.

Příběh klubu z tuplované vesnice, jejíž dvě velké - manželskými svazky prošpikované - rodinné klany v běhu času vyprodukovaly hned několik stálic národního týmu v čele se zřejmě nejlepším Palestincem všech dob Ashrafem Nu’umanem, má doslova hollywoodské parametry. Zároveň je ale taky jakýmsi menším obrazem, v němž se zrcadlí těžký úděl celé fotbalové komunity uvnitř násilně rozdělené země. Země bez jednohlasně přiznaného oficiálního statusu, jehož se dlouho nedostávalo ani obci Wadi Al-Nes.

Pro chudou vesničku to tehdy v praxi znamenalo, že byla odstřihnuta od veškerých přívodů elektřiny i vody, a v žádném případě neměla nárok na takový luxus jako vlastní školu či jiné podobné instituce. Dokonce ani v dobách, kdy už tamější fotbalový klub skrze své výkony pomalu začínal plnit stránky regionálních novin, neměl prý starosta nedalekého Betléma nejmenší zdání o tom, že Wadi Al-Nes vůbec existuje.

"Elektřinu jsme dostali roku 1986, vodu o dva roky později a školu v roce 1993," vypočítával letos v březnu otec-zakladatel Yousef Abu Hammad pro magazín The Middle East seznam dosavadních výdobytků. Kupříkladu vlastní hřiště na něm nicméně stále chybí, fotbalisté Taraji tedy musí k domácím utkáním cestovat do přilehlého Al-Khadru. I na změně tohohle stavu se však pomalu začíná pracovat.

V průběhu pár měsíců by se tudíž Wadi Al-Nes nějakého toho oficiálního svatostánku přeci jen dočkat mělo, nejdříve k tomu ovšem potřebovalo souhlas i finanční podporu samotného palestinského prezidenta Mahmouda Abbase. Na každý pád je tedy tato další, stále ještě nedopsaná (skoro)betlémská pohádka dílem nekonečné vytrvalosti, což je atribut příhodný tak nějak pro celou palestinskou kopanou.

Podobně jako se Wadi Al-Nes musí rvát s více než 300krát lidnatějšími sídly (druhý celek tabulky z Al-Khaleelu sídlí ve městě s 250 tisíci obyvateli), pere se i sama Palestina s několikanásobně mocnějším Izraelem. A stejně jako se Taraji musí vypořádávat s kontinuálním odlivem nejlepších hráčů do Saúdské Arábie, Jordánska či Súdánu (či s velmi omezenými finančními prostředky a tedy neschopností vábit do týmu kvalitní hráče z okolních mužstev), trápí "personální otázka" také celý palestinský lid - fotbalovou scénu nevyjímaje...

Všude dobře, doma nejhůř

Po násilném vyhnání z historického území začala v okolním arabském světě vznikat celá řada palestinských diaspor; ta úplně nejmarkantnější se však momentálně nachází takřka na druhé straně zeměkoule, v jihoamerickém Chile. Stejně jako Japonci v Peru, tvoří i Palestinci v tomto hornatém státě početně výraznou a hojně diskutovanou menšinu.

První vlna osadníků připlula do Argentiny a přešla Andy už v polovině 19. století, po válce v roce 1948 se pak počet uprchlíků vyšplhal do astronomických čísel. V současnosti žije v Chile až půl milionu Palestinců, často hanlivě nazývaných "turcos" (což je nutno přičítat faktu, že první imigranti měli v pasech uvedenou osmanskou národnost).

Ve světle tohoto poznání je pak jednoduché odhadnout, kde se vlastně nachází největší "palestinský" klub na světě - není to malá kanaánská vesnice, nýbrž téměř šestimilionová chilská metropole Santiago. Tamní Club Deportivo Palestino sice hraje na stadionku pro pouhých 12 tisíc lidí, historicky má však v chilské kopané významné místo (získal dokonce i dva mistrovské tituly).

Arabští osadníci jej založili už v roce 1920 a do erbu mu vetkli tradiční zelenou, bílou, červenou a černou, což jsou také barvy, které současný prvoligový výběr hrdě nosí na dresech. Exoticky znějící jména v aktuálním kádru už nenajdete, to však neznamená, že by se kluboví představitelé vzdávali svých kořenů.

Názorně to ilustroval skandál z ledna letošního roku, kdy se management Deportiva rozhodl nahradit číslice 1 na hráčských dresech mapou historického palestinského území, která svým tvarem jedničku připomíná. Reakce místní židovské obce byla (pochopitelně) nanejvýš plamenná: nejvyšší představitel chilské komunity Gerardo Gorodischer se ještě poměrně krotil, když prohlásil, že tento krok je v přímém rozporu s pravidly FIFA o nevměšování politiky do fotbalu. Objektivně vzato, v tomto ohledu má naprostou pravdu. Jde však o ukázkový důkaz toho, jak silně se i současná palestinská komunita v Chile identifikuje se svými předky a jejich lítým bojem o kanaánskou zem.

Současné napětí mezi etnickými Židy a Araby na Předním Východě je tak obrovské, že si to můžeme reálně jen stěží představit. Určitý obraz sice poskytuje řada dokumentů, jenže i ty nejlépe zpracované - jako slavný snímek britského dokumentaristy a obhájce lidských práv Johna Pilgera pojmenovaný Palestine Is Still the Issue (Palestina je stále problém) - se zkrátka nevyhnou subjektivnímu zabarvení. Jakmile do hry vstupuje mučení a popravy na základě etnického původu, stává se situace nepochopitelnou a nezvladatelnou. Fotbal, naneštěstí, nezůstal ušetřen.

Fakt, že Palestinci nemají de iure vlastní suverénní stát, totiž postihuje naprosto každého bez výjimky. Za všechny lze uvést dvě jména: tím prvním je Mahmoud Sarsak, někdejší palestinský reprezentant, který byl v roce 2012 bez soudu či formálního obvinění uvězněn izraelskou armádou na základě podezření z aktivní účasti v džihádistickém hnutí. Sarsak tato nařčení odmítal, na svobodu jej však dostala až tříměsíční hladovka a následná medializace jeho případu.

Jiný internacionál, Zakaria Issa, byl roku 2003 v Izraeli odsouzen dokonce na 16 let. Odseděl si polovinu trestu; amnestii mu nakonec zajistila diagnóza nevyléčitelné rakoviny. Zemřel čtyři měsíce po svém propuštění.

Otázku, zda uvěznění Sarsaka s Issou bylo skutečně legitimní, od počítače v pohodlí domova uprostřed Evropy vyřešit nelze. Jde však o perfektní ilustraci toho, jak hluboká je nenávist Palestinců k těm, kteří zabrali jejich po milénia vlastněné území, a jak zuřivě se Židé brání proti tomu, co je nazýváno palestinským terorismem. Třecí plocha mezi oběma etniky je tak zubatá, že se cestovatelům na Přední Východ, kteří chtějí vidět jak Jeruzalém, tak i arabský svět, důrazně doporučuje pořídit si dva pasy - s izraelským razítkem vás totiž přes hranice zkrátka nepustí, alespoň ne bez důkladného prohledání se samopaly v ruce. Na druhé straně to platí jakbysmet.

Rozpolcená reprezentace

Kopaná se na původním palestinském území začala hrát ještě před první světovou válkou a již na prahu 20. let se tam těšila nemalé popularitě. Tehdejšími palestinskými fotbalisty nicméně nebyli výhradně Arabové jako dnes, nýbrž právě naopak Židé; základy klubové scény mezitím pokládali pro změnu převlečení britští vojáci a policisté. (Arabové v té době ještě v regionu neměli velké slovo, o to se začali hlásit až v půlce 30. let.) To Ostrované v Jaffě a Jeruzalému založili vůbec první celky, aby skrze ně posléze neoficiálním pohárům vládli až do roku 1928, kdy poprvé uspěli "domácí". Stále šlo přitom o Židy a jejich Hapoel-Alenby Tel Aviv.

Tento stav se pochopitelně promítal také do složení národního týmu, který ještě v roce 1930 tvořilo šest Židů a devět Britů. Byl to právě podobně seskládaný manšaft, nazývaný tehdy Palestina Er'etz Is'rael (poslední dvě slova znamenají v hebrejštině "izraelská zem"), jejž musel každý fotbalový historik zaregistrovat nejpozději v průběhu kvalifikace na MS 1934, kdy do Tel Avivu k jasné odvetě zavítal Egypt (celkově nezkušeného soka pokořil poměrem 11:2). Z logiky věci nicméně lze tuto reprezentaci považovat spíše za předchůdce současného izraelského výběru než toho palestinského.

Ten se v zásadě probral k životu teprve s rokem 1998, kdy Palestinskou fotbalovou federaci přizvaly pod svá křídla Asijská konfederace i FIFA. Ani v tu chvíli nicméně převážně arabští Palestinci neměli vyhráno: do kvalifikačního cyklu se stihli zapojit až po světovém šampionátu v Japonsku a Jižní Koreji, přičemž byli i nadále nuceni operovat v jakémsi provizorním módu.

Speciálně s ohledem na arabského outsidera musela například FIFA uvolnit pravidla pro získání (dvojího) občanství, aby záhy Palestinci rozjeli masivní, celosvětovou kampaň (rozšířenou do Německa, Chile nebo USA) za účelem stažení zástupců početné diaspory zpět do kanaánské náruče. Tato mezinárodní směska následně zadupala do země Taipei (8:0) a uhrála úctyhodnou remízu s Iráčany (1:1), avšak už jen skutečnost, že šlo o značně kosmopolitní výběr, napovídá, že vše nebylo tak růžové, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Ani samotná FIFA totiž pochopitelně není všemocným kolosem a její chapadla už neměla pražádný vliv na Izraelci omezovaný pohyb jednotlivých osob mezi pásmem Gazy a Západním břehem (ale i v rámci obou oblastí). Palestinci proto jen zřídkakdy mohli trénovat pospolu (obyčejně se tak dělo v devíti lidech), přípravné kempy zpravidla situovali do Egypta a vlastně ani soutěžní zápasy - pro změnu z rozhodnutí bázlivé FIFA ¬- nesměli pořádat na vlastním území. Útočištěm se jim v tomto případě nejčastěji stávala hlavní města Kataru a Jordánska - Dauhá, respektive Ammán.

(Mimochodem, jordánské vazby na Palestinu jsou stále nesmírně silné - odhaduje se, že až 80% Jordánců má palestinský původ, řada současných reprezentantů může své kořeny vystopovat na území Západního břehu a do současného Izraele. Tento fenomén funguje dokonce i na klubové úrovni - Al-Wehdat, historicky nejúspěšnější výběr země, vlastní palestinský rodák, jeho stadion leží na území palestinského uprchlického tábora v Ammánu a nejoblíbenější fanouškovský pokřik zní "Alláh, Wehdat, Al-Quds Arabí", tedy "Bůh, Wehdat, Jeruzalém Arabům".)

Tato už tak dost složitá situace se následně ještě dále zašmodrchávala, až došlo k vytvoření de facto dvou paralelně operujících národních týmů (kopírujících dvě ligové soutěže, z nichž ta na Západním břehu byla většinu času paralyzována). Okleštěná reprezentace se pak v rámci kvalifikačního cyklu na MS 2006 vydala do Uzbekistánu pouze s desetičlennou eskadrou - bez rezidentů pásma Gazy, kterým nebylo dovoleno opustit izraelskou půdu - a jen zázrakem vyvázla s milosrdnou porážkou 0:3. Následovala identická prohra se stejným sokem a smělý palestinský sen o velkém turnaji se rozplynul.

Totéž v bleděmodrém se posléze opakovalo i o pár let později, kdy se Palestinci poroučeli hned při prvním možném okamžiku - stačilo, aby izraelská administrativa odmítla celé výpravě vystavit víza k odletu na kvalifikační duel do Singapuru. Nezkrotná byrokracie zkrátka opět zaúřadovala, tentokrát si už však v Palestině nenechali nic líbit. Příštím prezidentem tamější Fotbalové asociace (FA) se proto stal jistý Jibril Rajoub, se kterým vážně není radno si zahrávat...

Yalla, Jibril Rajoub!

Můžete si o něm po přečtení následujících řádků myslet cokoliv, nicméně dvě věci se panu Rajoubovi upřít zkrátka nedají - jde o bezesporu zajímavou postavu světové kopané a zároveň o člověka, který toho z pozice šéfa místní FA (a svého času chráněnce Jásira Arafata) udělal pro ideu "svobodného arabského Palestince" patrně více než kterákoliv jiná osoba stejného etnika.

Jibril Rajoub to přitom fakticky měl mít spočítané už ve svých 17 letech. Když totiž nejmenovanému izraelskému vojákovi přistál pod nohami jím vržený granát, vyslechl si mladík přísný verdikt: na doživotí za mříže. Nakonec ve vězení nestrávil ani dvě dekády a byl odklizen do lisabonského exilu.

Po návratu v průběhu druhé intifady pak směle šplhal hierarchií Fatahu až k Arafatovým nohám. Nejznámější palestinský vůdce Rajoubovi naslouchal jakožto vrchnímu poradci v otázce "národní bezpečnosti" a po Arafatově smrti lze již nezávislého Rajouba začít označovat za jednu z nejvlivnějších palestinských autorit. Ano, víme, kopaná a politika - na takové spojení bývá průměrný fanoušek zpravidla alergický. Ovšem v Rajoubově/palestinském případě jde vážně daleko spíše o plnohodnotnou zásluhu.

Byl to totiž právě a jedině 60letý hromotluk, kdo po vytrvalých jednáních se Seppem Blatterem v roce 2008 konečně dosáhl letitého cíle dostat mezinárodní fotbalové utkání do nestabilní palestinské zóny; kdo si na FIFA vymohl finanční pomoc při renovaci jediného tamního stadionu; kdo před třemi lety na onom místě zorganizoval historicky první soutěžní klání konané na palestinském území (olympijská kvalifikace); a především (!) to byl on, sám voják v poli, kdo na neohroženou izraelskou administrativu po zdánlivě nekonečném období pasivní rezistence znovu vyvíjí nějaký tlak.

Samozřejmě, palestinské starosti ani pod Rajoubovým dozorem šmahem nevymizely (např. onoho premiérového soutěžního duelu s Thajci se mohli zúčastnit jen tři fotbalisté se sídlem v pásmu Gazy), avšak nyní budí jeho asociace nepopiratelně mnohem větší respekt.

Není mnoho funkcionářů, kteří by si mohli s vážnou tváří dovolit vyhrožovat Izraelcům návrhem na vyloučení z FIFA, pokud lépe nezprůchodní hranice. Rajoub v této věci údajně našel spojence v Alžírsku, Tunisku, Íránu, Kataru, Ománu i etnicky spřízněném Jordánsku, a nemalou měrou rovněž skrze globální kampaň komplikoval izraelskou organizaci loňského mistrovství Evropy do 21 let (tehdy se o šampionátu kriticky vyjádřila například i francouzská ministryně sportu Marie-George Buffet).

Juniorský šampionát tedy dvě znepřátelené strany dohromady nesvedl, ačkoliv si měl dle mnohých brát příklad z událostí roku 1995, kdy bílé a černé fanoušky v post-apartheidní Jihoafrické republice sblížilo pořadatelství MS v populárním rugby (a že Rajoub dokonce v tomto směru bývá přirovnáván k Nelsonu Mandelovi). Zde se nakonec dosáhlo spíše přesně opačného efektu. Jestliže v afrických společnostech podobné akce etnicky rozdělené obyvatelstvo tradičně spájí (viz například Ghana a další státy), v Kanaánu se situace naopak ještě více vyostřila.

Na správné cestě?

Mnohem větší potenciál na skutečnou změnu poměrů mají mládežnické programy pod hlavičkou rozšířené iniciativy Football for Peace (F4P; Fotbalem za mír), která se nejen v Jeruzalémě angažuje v aktivitách, jež mají vést malé sportovce ke vzájemné toleranci. Jak přitom ve své dizertační práci dosvědčuje jeden z šéftrenérů účelově namixovaných fotbalových přípravek John Sugden, podobné techniky v krátkých časových intervalech ovoce skutečně nesou.

Jestliže zprvu proti sobě obvykle stojí "Židé a Arabové", postupem času se kluci naučí volat na sebe křestními jmény a od narození posilovaná nevraživost jde pomalu stranou. Už po týdnu jsou pak mládenci svolní k výměně telefonních čísel nebo facebookových účtů, etnických hrází nedbaje.

Samozřejmě: ačkoliv může jít až o 90členou skupinu, jde pořád o příliš malý vzorek. Nicméně správnou cestu se angažovaným lidem jako Johnu Sugdenovi v problematickém regionu nastoupit rozhodně podařilo, a to je hlavní - právě v útlém věku je totiž potřeba s tímto "přeučováním" začínat.

Z Izraele, respektive Palestiny, navíc přichází pozitivní odezva. Jejími nositeli jsou obyčejně pozorovatelé z dalších rozpolcených společností: dle Sugdenových zkušeností jezdí k Mrtvému moři speciálně uzpůsobené tréninkové programy odkoukávat vyslanci z Asie (Filipíny), Afriky (Rwanda), ale i Evropy (Lotyšsko). Ti všichni nabyli dojmu, že by se u Palestinců mohli inspirovat.

(Perlička na závěr: Rajoubova asociace dokonce v roce 2011 spustila historicky první ženskou fotbalovou soutěž, ačkoliv jsou dívkám v tamější společnosti možnosti sportovat běžně odpírány. Tendence nepřešlapovat na místě a hýbat se stále kupředu jsou tedy zřetelně patrné.)

Fotbal na Předním východě čeká ještě dlouhá cesta, lemovaná útlaky a kontroverzemi. Citovaný Abbas Suan to pocítil na vlastní kůži, může se však alespoň utěšovat tím, že ve své snaze spojit oba znepřátelené tábory na profesionálním sportovním kolbišti není sám. Důležité kroky podnikl už v 70. letech Ali Otman, první Arab, který si kdy zahrál za izraelský národní tým. "I přes svůj arabský původ cítím respekt ze strany ostatních. Chováme se k sobě všichni stejně, každý chápe, že jsem právoplatným členem týmu," uvedl tehdy.

Národ, který dal světu (ze současných fotbalistů) Daniho Schahina, Aníbala Capelu či Anase Sharbiniho, i přes spoustu pozitivních kroků stále přešlapuje na hraně propasti. Spousta lidí ale upřímně doufá, že jednoho dne budou slova Suana s Otmanem tesána do kamene jako proroctví...