Fotbal v Sýrii: Láska za časů válčení

Sýrii si v dnešní době snad ani nelze spojovat s ničím jiným než s krvavou občanskou válkou. Už rok a půl se rebelové marně pokoušejí sesadit Bashara Assada z čela arabského státu. I v takové atmosféře si nicméně fotbal musí hledat svůj prostor, stejně jako láska za časů cholery v knižní klasice. Jak si vede konkrétně v Sýrii?

Přirozeně strádá, taková je odpověď na onu nevyhnutelnou řečnickou otázku. V průběhu posledního Asijského poháru, konaného v lednu 2011, přitom ještě Syřané odkryli solidní potenciál utvořit s Jordánskem a Uzbekistánem silnou trojku, jež se v blízké či vzdálenější budoucnosti pokusí nabourat hegemonii Jižní Koreje, Japonska a Austrálie.

Pak už ve druhé fázi kvalifikačního snažení o účast na MS 2014 přišla kontumace; a na srpnový Nehru Cup cestoval do Indie výběr složený převážně z hráčů druhého, ne-li třetího sledu. Syřané rázem nemají kde brát a reálně hrozí, že minimálně z výsledkového hlediska spadnou na úroveň Kataru, SAE či sousedního Libanonu. Čili mezi průměrnou šeď největšího světadílu; a to docela klidně nadlouho předlouho.

Dle údajů uznávaného týdeníku The Economist ze Sýrie ke čtvrtému říjnu uprchlo přesně 327 944 lidí; většina z nich si to namířila do Jordánska, zbylé procento se rozptýlilo po dalších přilehlých zemích, jakými jsou Turecko, Libanon a Irák. Jakkoliv někdo z nich těžko mohl sám sebe považovat za člena národního fotbalového týmu, také pro něj je tenčení "populační" základy příhodné. Na zmíněný Nehru Cup prý obvyklé opory nemohly "kvůli závazkům v domovině"; ligová soutěž je přitom oficiálně pozastavena od května letošního roku.

Jediným klubem, jenž se dále udržoval - řekněme - v běžném chodu, byla mistrovská Al Shorta, která až do konce září bojovala v rámci volné asijské napodobeniny Poháru UEFA. Tu nakonec opustila ve čtvrtfinále, aby i ona upadla do nepříjemné, leč v jejím případě pouze částečné hibernace.

Některá mužstva však takové štěstí v neštěstí přirozeně neměla. Kupříkladu bývalý finalista kontinentální Ligy mistrů, Al Karamah, byl zcela odstaven a je bohužel velmi pravděpodobné, že se už jako takový v celostátní soutěži nikdy neobjeví. V té samé pozici se ocitl rovněž Al Ittihad, další kdysi hrdý celek, který ošklivě doplatil na svou geografickou polohu. Inkriminovaná města Homs a Aleppo jsou dnes totiž jedněmi z nejkritičtějších bodů na glóbusu.

"Nyní tady není bezpečno; není bezpečno v Damašku, není bezpečno všude jinde v Sýrii," promlouvá zoufale k reportérovi SBS Qusay Habib, jedna ze známějších fotbalových postav ztrápené země a kapitán Al Shorty. Ačkoliv dosvědčuje, že se zrovna v Sýrii nedá ani elementárně trénovat, do balonu si jako jeden z mála donedávna kopnul. Jeho fotbalová kariéra byla definitivně přerušena až tříhodinovým návratem z Ammánu, jordánské metropole, kde Al Shorta našla za účelem prestižních zápasů dočasný azyl. Syrská výprava musela oněch 176 kilometrů spolykat v autobuse, přesun letadlem je v této době nereálný.

"Žádný klub nemá peníze a nikdo teď fotbal ani nesleduje, všichni hltají televizní zprávy," vysvětluje Habib, proč se kopaná lusknutím prstu dočista vytratila z jeho rodné krajiny. Sám se už začal učit japonsky, aby si snáze našel angažmá na klidném východě kontinentu. "I kdyby teď problémy ustaly, ještě se tu možná další dva až tři roky žádná liga hrát nebude," přemítá dále osminásobný internacionál, přičemž odhaduje, že národní tým může spotřebovat dokonce jednu celou generaci, než se jakž takž vyléčí z momentální deprese.

Reprezentaci momentálně supluje právě Habibova Al Shorta, obecně silně protekční mančaft. Pokud by teď měl Sýrii v AFC Cupu zastupovat kterýkoli jiný celek, zřejmě by to sám předčasně zabalil. Al Shorta je ovšem jednoznačně prorežimní, policejní klub se sídlem v Damašku (kde se alespoň nějak dá trénovat) - proto také s vládní podporou dál omezeně funguje; v prosinci se dokonce vydá do Kuvajtu na Západoasijské mistrovství. V roli klasického nároďáku.

Tak už ale samozřejmě bude činit řádně oslaben; zejména zahraniční hráči jako Gelson, někdejší spoluhráč Robinha ze Santosu, brzy ztratili trpělivost, takže hned po pohárovém exitu utekli přinejmenším rovnou za hranice, do Jordánska.

Rovněž 25letý Qusay Habib necítí potřebu hrát si na nějakého hrdinu, který by odhodlaně propagoval svůj sport v krajině, jež na takové věci nemá žádné pomyšlení - z profesního hlediska chce tedy rozhodně pryč. Zároveň se ale bojí o rodinu. "Rád bych hrál za velký tým v Asijské Lize mistrů a ukázal všem, jakým dokážu být fotbalistou, ale pořád tu mám celou rodinu," přibližuje rodák z Qamishli.

Tedy ze severovýchodního cípu Sýrie, kde dodnes aktivně působí jednotky rebelů...