Fotbal jako jazz i kopání do dveří. Kdo je tahoun United Bruno Fernandes?

United zase stoupají vzhůru - a v čele rudého vzestupu stojí Bruno Fernandes. Čerstvá posila ze Sportingu je produktivní a jeho fotbal baví. V pětadvaceti letech už má přitom za sebou leccos - brzký odchod do Itálie, rekordní gólovou sezonu i pár kontroverzních afér.

Ještě před nedávnem vládla v táboře United silná deprese. Liga mistrů v nedohlednu, prachbídné výkony, impotentní fotbal a volání po odstoupení trenéra Solskjaera. Teď je ovšem situace značně veselejší. United neprohráli desetkrát v řadě, přemohli Chelsea a dvakrát i městského rivala Citizens.

Hlavní figura téhle obrody? Bruno Fernandes, zimní posila ze Sportingu Lisabon. Tak dlouho se o přestupu portugalského středopolaře spekulovalo, až to už vypadalo, že se v rudém dresu na Old Trafford neobjeví. Nakonec to United na konci přestupního okna stihli a můžou být nadšení. Fernandes totiž skočil rovnýma nohama rovnou do vody. Čas na aklimatizaci? Netřeba.

Sedmkrát naskočil v základu a už má na kontě tři góly a stejný počet asistencí - včetně té nedělní lahůdkové, kdy po jeho obloučku skóroval Anthony Martial. Ano, některé góly byly z penalt - ale i při těch Fernandes ukazuje, že má veškerý potenciál být lídrem, jakého United už dlouho hledají. A pokud vydrží v současné formě, bude Manchesteru do skoku stejně, jako je portugalskému rodákovi při zahrávání pokutových kopů.

Malý Rui Costa

"Když přijde řeč na Bruna, jako první si vybavím, jak je inteligentní," řekl webu The Athletic Francesco Guidolin, který záložníka vedl v Udine. "Byl chytřejší než všichni ostatní - ať už jako hráč, nebo i jako člověk."

Hezkými slovy nešetří ani Cristiano Giarretta, někdejší sportovní ředitel italské Novary, který Fernandese na Apeninský poloostrov v jeho sedmnácti přivedl. "Pracuji v této funkci už patnáct let a nikdy jsem nepotkal inteligentnějšího chlapce."

Giarrettu na hráče upozornil Fernandesův agent, prý že v portugalské Boavistě najde zajímavého mladého hráče. "Jel jsem ho omrknout a hned mě zaujala jeho technika. Byl skvělý v situacích jeden na jednoho a volil skvělá herní řešení," líčil.

"Měl jsem výhrady jenom k jeho figuře. Ani dneska to není rampa, ale tehdy byl vážně malinký. Měl ale silnou osobnost, vždycky chtěl míč, všechno se muselo točit kolem něj." Giarretta se vrátil do práce a prezidentovi klubu řekl, že našel malého Ruie Costu.

"Mají hodně společného. Jsou to středopolaři se skvělým zakončením. Bruno je rád ve vápně, ať už s míčem nebo bez něj. Taky rád střílí z dálky, stejně jako Rui Costa." Prezidentovi se tahle vize líbila a hráče koupil. Sedmnáctiletý Fernandes poprvé opouštěl domov.

Uměl portugalsky a trochu anglicky, najednou se ale musel popasovat s italštinou. Poradil si kreativně, stejně jako na hřišti. Na každý předmět nalepil cedulku s překladem daného slovíčka do italštiny - na stole byl "stůl", na ledničce "lednička". Za měsíc byl schopen mluvit italsky.

A když po sezoně přestupoval do Udine, mluvil plynně. A stejně rychle, jako si zvykal na novou řeč, se zorientoval i v novém fotbalovém prostředí. Do Novary přišel coby hráč týmu do devatenácti let, již po pár týdnech ale vedení vidělo, že je pro mládežnický fotbal už příliš kvalitní. Jak vzpomíná Giarretta, při seniorském debutu proti Empoli si počínal stejně sebevědomě a kurážně jako v zápasech Primavery.

Génius, který se veze

Fernandesovi se dařilo a jako vždy trochu hysterický italský tisk si pro něj našel přezdívku "Maradona Novary". Po sezoně kolem něj čmuchali Inter s Juventusem, bylo to ale Udine, které nadějnému středopolaři nabídlo možnost hrát pravidelně Serii A - a navíc se mohlo chlubit bohatou historií mladíků, kteří v tomto dresu zazářili, ať už šlo o Alexise Sancheze či Roberta Pereyru.

V Udine Fernandes ukázal svou vyspělost i z hlediska taktické stránky. Guidolin s ním šoupal po hřišti, jak se mu zachtělo - a portugalský mladík nikdy nezklamal. Hrál desítku, box to box záložníka či křídlo.

Nic pro něj nebyl problém. Jistě, nejraději nastupuje uprostřed, nevadí mu ale ani hrát ze strany. Umí oběma nohama a jak zdařile popisuje britský redaktor Jack Lang, vidí fotbal jako jazz - respektuje jeho strukturu, zároveň se tím ale nehodlá omezovat.

"Umí si během hry najít vždycky tu nejlepší pozici, podle potřeby," vysvětluje Giaretta. Cílem bylo najít mu roli, kde bude pokud možno co nejlepším parťákem pro Antonia Di Nataleho. S ofenzivní hvězdou Udine si rozuměli, přesto se v roce 2015 do portugalského mladíka týmový tahoun veřejně opřel.

"Bruno Fernandes mi leze na nervy. I ve svém věku je lepší než my všichni, má úžasné nohy. Někdy se ale v zápasech jenom veze," vyjádřil se Di Natale pro deník Gazzeta dello Sport. Dle Langa bylo na ostrých slovech hodně pravdy. Fernandes zápasy zdobil, ale jen málokdy jim vládl.

Jeho přestup do Sampdorie byl takovým krokem stranou, což se o rok později potvrdilo. V roce 2017 se vracel domů do Portugalska a v Janově z toho slzy neronili. U Italů si neutrhl ostudu, za 130 zápasů nasbíral solidních šestnáct tref a stejný počet asistencí. Nebylo to ale také nic ohromujícího. To Fernandes věděl - a věděl, že má na víc.

Dvaatřicet gólů

V Serii A dostal solidní prostor, až ve Sportingu se ale stal týmovým číslem jedna. U vedení si ho vyžádal sám trenér Jorge Jesus, který se domníval, že šikovný středopolař může být hlavním tahounem jeho mužstva.

"Ve Sportingu šlo všechno přes něj. Byl součástí každého útoku, každý hráč ho hledal. Nebojí se riskovat v poslední třetině hřiště, má dělovou střelu a používá ji tak často, jak jen může," popisuje Fernandese redaktor lisabonského listu O Expresso Diogo Pombo.

Angažmá v portugalském hlavním městě Brunovi svědčilo, přesto zažil i nepříjemné chvíle. V květnu 2018 se do tréninkového centra vloupala skupina nespokojených fanoušků a napadla několik fotbalistů. Výsledek? Mizerná atmosféra v klubu a odchod několika jedinců.

I Fernandes byl na odchodu, nakonec ale zůstal, podepsal s klubem nový kontrakt a slíbil, že tým dovede k lepší budoucnosti. Někteří příznivci zpochybňovali jeho motivaci - nahlas se spekulovalo, že zůstává především kvůli obří mzdě. Tak či tak, v další sezoně si jakoukoliv částku suverénně obhájil. Nastřílel totiž 32 branek.

Není divu, že ho po takové sezoně chtěly i kluby z nejlepších lig. Dlouhodobě měl zájem Tottenham, který byl dokonce jediným týmem, se kterým byl Fernandes ochoten mluvit. "Myslím, že byla dobrá chvíle na to odejít," líčil později. Z přestupu ale sešlo. Spurs nabízeli 60 milionů liber, Sporitng chtěl 70. Ke kompromisu nedošlo a Fernandes zůstal, kde byl.

Aféry a prostořekost

Frustrace z nepovedeného transferu se na něm podepsala, což někdy vedlo až k úsměvným momentům. Třeba když v září viděl červenou kartu v duelu proti Boavistě a jak zachytily bezpečnostní kamery, pak v útrobách stadionu vztekle kopal do několika dveří od kabin.

Když ho s tím chtěla ochranka konfrontovat, poslal je do háje. "Jděte do hajzlu! Já za ty zkurvený dveře klidně zaplatím! Táhněte do prdele," ječel na ohromené sekuriťáky.

O pár týdnů později se pak na veřejnosti objevila nahrávka, na které se Fernandes naváží do svých spoluhráčů. "Jsou tu hráči, kteří nemají správný přístup. Nechtějí tu být. A jestliže tu nechtějí hrát, měli by teda jít do prdele."

Tohle je podle Langova článku pro Athletic celý Fernandes - vášnivý, upřímný, beze strachu dát najevo svůj názor. "Vždycky musí mít poslední slovo," říká jeho starší bratr Ricardo pro portugalský deník Diario de Noticias. "Je jedno, jestli mluví s prezidentem, s trenérem, s kýmkoliv. Když se mu něco nelíbí, řekne to."

Sebevědomá byla ostatně i Fernandesova reakce na zveřejněnou nahrávku. "Nezaznělo tam nic, co bych nebyl schopen říct v kabině po zápase. Někdo se bojí říkat názory, já takový problém nemám."

Suverénní, drzý, skvělý fotbalista, ale také dříč, který se dovede přizpůsobit novému prostředí - zároveň ale také někdo, kdo vyžaduje pozornost na hřišti i mimo něj. Na konci ledna Fernandesovi začala nová kariérní mise, štace v nejsledovanější lize světa. A po necelém měsíci a půl lze konstatovat, že tahle lisabonská posila nebyla trefou vedle.

"Má všechny předpoklady být na všech úrovních - psychické, individuální, technické - na úplně nejvyšším levelu," myslí si Giaretta. "Jestliže byste neměli mít vysoká očekávání u takového hráče, jako je on, u koho teda?"