FOTBAL, BRAZÍLIE A RONALDINHO GAÚCHO

Fotbalista, který se baví fotbalem. Který nás baví fotbalem. Pro mnohé dnes jeden z nejlepších hráčů světa. I skalní příznivci Realu Madrid uznávají, že tuto neděli proti nim nastoupí Ronaldinho a zbytek Barcelony.

21. března oslavil své 24. narozeniny. Již není jen talentem, dnes je opravdovou hvězdou na fotbalovém nebi. Fotbal má v krvi. Jeho otec hrál, jeho bratři Roberto a Assis rovněž, právě tak jako strýcové z matčiny strany. Na MS-17 v roce 1997 se stal mistrem světa a nejlepším střelcem. 26. června 1999 nastoupil poprvé za A tým a ve stejném roce vsítil svůj první reprezentační gól. Společně s Ronaldem byl hlavním strůjcem vítězství Brazílie na MS 2002.

Odmala se mu líbil fotbal. Když oslavil své sedmé narozeniny, otec ho vzal za ruku a odvedl přímo na hřiště Gremia. Tomuto klubu zůstal věrný až do svých 21 let. Byl dítětem klidným, matka s ním nikdy neměla moc práce. A pobyt ve sportovní škole se mu líbil. Do dnešního dne vzpomíná na trenéry, učitele a spoluhráče s láskou. Tvrdí, že na hřišti strávil mnohem více času než doma. V roce 1999 vyhrála Brazílie mistrovství Ameriky a Ronaldinho vsítil první gól své reprezentační kariéry.

Sám Pelé se o tomto gólu zmiňuje velice často. Ronaldinho Pelého uznává jako nejlepšího fotbalistu historie a o to víc je hrdý na moment, kdy poprvé oblékl dres národního celku Brazílie v mládežnické kategorii do 15 let. Bylo to na stadiónu Wembley, kde Pelé za celou svou kariéru nikdy nehrál. Gól proti Venezuele na mistrovství Ameriky mu otevřel dveře do celé Brazílie, start na MS 2002 pak do celého světa. Na MS 2002 přijel jako třetí v řadě ze slavných R, ale po nervózním začátku se stal jedničkou. Vycházelo mu snad úplně všechno. Jen to vyloučení proti Anglii je jakousi kaňkou na jeho vysvědčení.

A když jsem se zmínil o tomto zápase - co říká Ronaldinho o svém gólu, byla to náhoda nebo úmysl? "Vystřelil jsem na branku, ale nechtěl jsem, aby míč letěl v tomto úhlu, jen jsem věděl, že jejich brankář je stále pár kroků před brankovou čárou a tak jsem ho chtěl přehodit. Cafú nám o tom říkal již při cestě na stadión." Ronaldinho tvrdí, že si jednou provždy bude pamatovat každý okamžik, který na tomto mistrovství prožil. Ale zápas proti Anglii staví na první místo. Nejen pro onen gól, ale také pro krásný driblink a pas na Rivalda, který skončil jeho střelou a brankou. Bylo tu ovšem také vyloučení. Proč? "To byla hrozně rychlá akce. Mně se zdálo, že soupeř jde do tohoto souboje s jasným úmyslem a to zranit mne. A tak jsem zvedl nohu na vlastní obranu. Ale chyba lávky. Dal jsem mu já a byl to jasný, byť nechtěný, faul ode mně. Stalo se to rychle.."

Moment, kdy Brazilci začali věřit v zisk pátého titulu, nastal právě po tomto zápase. Všichni jim opakovali, že proti Anglii musí ukázat svou sílu. Po zápase se na sebe podívali Ronaldinho a Rivaldo a ten starší a zkušenější řekl: "Tady již nemůžeme prohrát!" A samotné finále? Ronaldinho na něj vzpomíná takto: "Spal jsem normálně. Všichni jsme si dělali legraci z Ronalda a vzpomínali na okamžiky před finálovým zápasem proti Francii na MS 1998. Ale tady byla jiná atmosféra. Nikdo nepochyboval o zisku titulu. Mohli jsme dát mnohem více gólů, ale fotbal už je takový. Když rozhodčí odpískal konec, slavil jsem s ostatními. Ale hlavou se mi stále motala ta samá slova - jsme mistry světa, ale je to pravda? Já jsem mistr světa, ale je to pravda? Kdy jsem si to uvědomil naplno? Na schůdcích při vystupování z letadla, doma, v Brazílii. V tu chvíli jsem si řekl: Bože můj, tak teď je to pravda. Jsem mistrem světa."

Evropa a Ronaldinho. Francie a Paris Saint Germain. Španělsko a Barcelona FC. Je to samozřejmě něco nového, jiného. Fotbal, podle Ronaldinha, se hraje na stejně nalajnovaném hřišti, se stejným míčem, dokonce i ty branky mají stejné rozměry. "Pravda, taktika je jiná, ale jsem profesionál a musím se přizpůsobit. Evropa se mi líbí i když mi tu chybí leccos z Brazílie. Muzika, samba. Kdybych nehrál fotbal, tak bych.... Ne, nedokážu si představit, že bych nebyl fotbalistou." Ale i tak hned spustí: "Eu pisei na folha seca, fiz fazer chua-chua; Eu tambem pisei na folha seca e fiz fazer chu-chua....."

Garrincha, Zagalo, Rivelinho, Romario.... Rosario se o Ronaldinhovi vyjádřil, jako o posledním z romantiků v brazilském dresu. Již jako kluk odpovídal na otázku, zda sní o tom hrát na mistrovství světa takto: "Ano a chci ho také vyhrát!" Cafú věnoval titul mistra světa manželce. A Ronaldinho? "Mnoha lidem. Rodině na prvním místě, protože mi věřila v dobrém i zlém, přátelům, kteří mi přáli vítězství, a nakonec všem lidem v Brazílii, potřebují kus radosti do té bídy, ve které většina z nich žije."

Vzor fotbalisty? Pro Ronaldinha je to v první řadě jeho bratr, nejen jako fotbalista, ale také jako otec, sourozenec. Zico, Rivelinho, Pelé.... A pak také Ronaldo. Na mistrovství Ameriky se viděli poprvé tváří v tvář. I když Ronaldinho vzpomíná, že v roce 1993 přijel Ronaldo do Porto Alegre jako sedmnáctiletý hráč Cruzeira a z této doby má společnou fotku. A jestli někdo tvrdí, že Ronaldo se povyšuje nad ostatní, Ronaldinho je první, který mu to vyvrátí slovy: "Je to kamarád!"

Ronaldinho je Brazilec a Brazilci jsou Latinci a Latinci jsou romantičtí a sentimentální. A tak, i když to naší, české, povaze připadá divné a cizí, nemohu si odpustit závěrem napsat jeho slova, o tom, komu by poděkoval za vše, co mu bylo v životě umožněno prožít: "Děkuji mnohým. Moje rodina mi dala sílu. A Bohu za zdraví, které dal mně a mým blízkým. Bez zdraví bych nikdy nedokázal dojít tam, kam jsem došel. Mým přátelům za důvěru. Mému zesnulému otci!"

Během MS 2002 často Ronaldinho zpíval sambu, ve které se vypráví o dítěti, které ztratilo svého otce a každým dnem se snaží naplnit své životní poslání. Každý osobní úspěch proměnit v poctu na památku svého otce. Věřím, že Ronaldinha těch úspěchů čeká na tisíce!